ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

"To jsme netušili, že bude jednou velkej spisovatel"

 

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA
JANA PATKOVÁ
Svých pětašedesátin, které by oslavil právě letos, se už nedožil. Nestačil s Hugem prožít šťastný důchodový věk plný rybaření na břehu jejich řeky, jak si to oba kdysi slibovali. Snad proto mě dnes Hugo, kter ý si nepřestává vyčítat, že promeškal poslední léta bratrova života, přívětivě vítá u Berounky a je víc než ochoten vyprávět. „Nějaký vyprávěcí geny v naší rodině určitě byly,“ přiznává.
Nejznámější jsou Otovy povídky, v kterých píše o vašem dětství. Všechno si pamatoval? Nebo mu tatínek s maminkou později vyprávěli? Jasně, že vyprávěli. Táta byl úžasnej vypravěč, jezdilo k nám kvůli tomu spousta lidí. On si táta taky dost vymejšlel, to víte, povolání obchodního cestuj ícího, člověk to musel brát s rezervou. Asi to měl v krvi a maminka zase psala krásný dopisy. Neměli ovšem žádný vzdělání, pro našeho tátu bylo y-i úplně jedno. Ale on to nepotřeboval.
Celou vaši rodinu takřka důvěrně znalo ohromné množství čtenářů. Existovalo něco jako „rodinná cenzura“? Ne, vůbec jsme do toho nezasahovali. Naši byli velice tolerantní. Ani mně takové věci vůbec nevadí. Když byla ještě naživu paní Věra Pavlová, měla mi za zlé, že se přiznávám k několikerému pobytu na psychiatrii. Nevidím to jako nějakou závadu, prodělává to spousta lidí, že je doba smete. Potíže ale byly s hlavním hrdinou povídky „Nejdražší ve střední Evropě“, který nejprve prodal tátovi prázdnej rybník, a pak mu tatínek totéž provedl s ledničkou. V prvním vydání Srnců byla totiž originální jména, a pak Otovi volali příbuzní pana doktora, kterým vadilo, že je zesměšněný. Něco jiného to zase bylo v případě Američana Johnyho z povídky „Běh Prahou“. Ota píše, že Johny odjel do Kanady, to ale není pravda, on tu zůstal, jen Ota to nenapsal, aby Johny neměl potíže. A Johny se k nám taky nehlásil, aby Ota neměl potíže. Přece jenom, když se cizí lidé dozvěděli, že tatínek měl tendence být vaší matce nevěrný...
Ve skutečnosti to bylo ještě horší, příběhy jsou jenom heslovitě naznačené. Našemu Jirkovi ale v souvislosti s tátovou nevěrou vadilo, že tátovi dělá ve filmu Krampol takovýho dohazovače či náhončího. „To náš táta teda nepotřeboval,“ rozčiloval se tehdy Jirka. Panu Hugovi se evidentně nehovořilo o Otových povídkách lehce. Nejraději má jeho knihy se sportovní tématikou (je jich šest), v které vynikal i v evropském kontextu. „Snad proto, že to ostatní je i můj život a člověk nemůže nikdy napsat úplně všechno,“ dodává a řeč stáčí na slavné filmy o Pavlovic rodině. Filmy „Smrt krásných srnců“ a „Zlatí úhoři“ natočil režisér Karel Kachyňa. Kromě slávy a potěšení mnoha diváků po nich zůstalo ještě něco, cosi jako kapka žluče ve vaně plné šampaňského. Povím to asi takhle: my jsme byli rádi, že se filmy natočily. V té době židovská tématika nebyla zrovna přijatelná a dalo velikou práci ty filmy protlačit. Scénář neustále vracel Státní film k přepracování, nelíbila se busta Masaryka, židovství ... Zemřel Ota a práva na filmování byla postoupena Švédům za jistých podmínek, které nesplnili. Teprve pak se toho ujal Kachyňa a film natočil.
Účastnili jste se nějak natáčení? Právě že jsme o tom vůbec nevěděli! Jirka se to dověděl úplnou náhodou. Ovšem nejhorší bylo, že nás vůbec nepozvali na premiéru Smrti krásných srnců! Dostali jsme se tam nakonec téměř násilím, pořadatelé nás nechtěli vpustit. Kachyňovi to bylo velmi trapné. Pravděpodobně na nás zapomněl ...
Který z filmů se vám osobně líbí víc ? Lepší je ta Smrt. Také Heřmánek v hlavní roli tatínka je daleko víc tátovi podobný, to je náš táta - naturelem a vším, akorát že táta byl o hlavu menší. Ovšem ... lidi, kteří neznají Otu skrz literaturu jsou filmy nadšeni, ti druzí jim vyčítají, že nejsou tak krásné. Ona se skutečně filmem nedá vyjádřit celá škála pocitů, emocí myšlenek, jako je to napsáno v knize. „My tři kluci jsme do toho kraje za hrad Křivoklát ohromně rádi jezdili. Tenkrát jsem nevěděl proč, ale dnes to vím. Můj tatínek pochopil už tenkrát, že jednou můžu vidět bulváry Paříže a mrakodrapy v New Yorku, ale už nikdy nebudu moci týdny bydlet v chalupě, kde voní v peci chleba a v máselnici se tluče máslo, protože u těch chalup budou jednou zastavovat embéčka, uvnitř budou blikat televizory, podají vám špatnou černou kávu a vybledlý chleba.“ (Ota Pavel, Smrt krásných srnců)
Jakým byl váš tatínek tatínkem ? Doba byla těžká. On nám dal, co mohl. Bývali bychom vystudovali, umožňoval nám sportovat. Nejhezčí ovšem bylo, že nás bral na Bránov. Dva měsíce jsme tam měli absolutní svobodu. Ale jinak - já asi taky nejsem nejlepší táta, znám lepší táty. To povolání které on dělal, spolkne člověka celého. Neměl dovolenou.
 I maminka byla na přívoze šťastná ? Jasně, byla. Dělalo to to kouzelné prostředí. A tenkrát tam ještě nebyla elektrika, takže romantiky bylo habaděj.
Jak byste charakterizoval Otu jako kluka ? Byl to úplně normální kluk, ničím nevynikal. Byl úplně klidnej, miláček, mazlíček, nejmladší, slušnej ... my jsme museli poslouchat, hodně jsme se báli maminky, protože ta byla vostrá. Vždycky byla rákoska a nějaký to jelítko. Tatínek ani moc nevychovával, on by totiž potřeboval vychovat sám.
V čem se povahy vás tří kluků lišily ? Ota byl velikej dobrák, Jirka byl gauner a sígr, no a na mně mohli štípat dříví.
Ke komu Ota víc tíhl ? To se nedá říct. Nás pak rozdělila válka, a když jsme se pak s klukama chtěli vrátit do dětství, začali jsme společně jezdit na ryby - blbli jsme, soutěžili, ale ono už to pak prostě nejde. A všechno to skončilo Otovou smrtí. S Jirkou si už dneska nerozumíme. Máme úplně jiný zájmy.
V povídkách si Ota trošku stěžuje, že jste ho coby nejmladšího trochu přehlíželi? My jsme ho úplně neodstrkávali, ale měli jsme tam ještě kamarádku Dášu a ta s náma chodila na ostrůvek. Jednou nás táta hrozně zmaloval, mi jsme sice nic nevyváděli, ale byli jsme kluci a měli jsme tam holku. Asi měl strach abychom nešli v jeho šlépějích. Víte ale, co bylo nejhorší? Ty poslední roky svého života Ota trávil v Kouřimeck ý rybárně, kde se také točily oba filmy. A on mi Ota v dopisech vyčítal, že za ním nejezdím, mě by ale v životě nenapadlo, že on umře ... Já mu říkal, vždyť se spolu ještě narybaříme, užijem si. Ale tím to neomlouvám. Zato teď tam jezdím často.
Co se vám vybaví, když se řekne tatínek a Elektrolux? My jsme doma nikdy vysavač neměli, tatínek , když nějaký přinesl, tak ho zase prodal. Nedávno mi pan generální Jan Seitl od Luxu daroval vysavač, ale ten jsem zakázal doma používat. Mám ho doma schovanej. Jinak si moc nepamatuju, tatínek doma totiž o práci nikdy nemluvil. Co si ale dobře pamatuju, jak jsem na veletrhu předváděl ty vysavače. A za nějakých patnáct let jsem tam stál na shromaždišti do transportu. V té stejné hale. Byla to hrůza, kterou si nikdo neumí představit.
Pracuje nyní někdo z vašeho přibuzenstva u Luxu? Zdeněk Popper, to je bratranec, velice úspěšný zástupce Luxu, ještě tam má bráchu a syna Tomáše a přechodně tam dělal i můj vnuk. Teď vyšla ve Švédsku krásná publikace psaná anglicky, ve které je popisována rodinná tradice Popprovic u firmy Elektrolux. Ta tradice trvá od té doby, co tam tatínek nastoupil, jen válka ji přerušila. Něco jako rod Hamrů. Zažili jste jako děti projevy antisemitizmu ? Nadávky, hlavně v Sokole. Ovšem to byli jen jednotlivci, nebylo to ve velkém měřítku.
Zraňovalo vás to ? To nese i dítě těžce. Náš táta s tím měl problémy, ovšem díky svým zkušenostem z legie se s tím vypořádával po svém. Vždycky někoho zmlátil, protože kdyby s tím šel k soudu, neměl by šanci vyhrát. Dneska je to daleko horší. Vycházejí fašistické časopisy, ani za éry komunismu by si to nikdo nedovolil. Ovšem i tehdy jsem se s tím setkal v Sušici, kde jsem pracoval, mi malovali na dveře šibenici. Ono lidi, když na vás nic nemají, tak se vás snaží urazit.
V osmnácti letech jste vy a bratr Jirka museli odejít do koncentračního tábora. Váš nejmladší bratr zůstal doma a později napsal, že jste o své zkušenosti nerad hovořil. Co tedy pro vás koncentrační tábor znamenal ? My byli ve zvláštním postavení. Je jasné, kolik milionů lidí tam zahynulo a já jsem se vrátil. Říkáte si proč zrovna já? Ten samej pocit jsem měl když umřel náš Ota: já jsem si říkal - byl jsem v lágru, něco mám za sebou .... a Ota umře ve dvaačtyřiceti letech. Je to špatnej pocit kterej v sobě člověk pořád nosí.
Takže proč zrovna vy? Ovlivňuje to spousta věcí a náhod. Já jsem si celou válku ulehčil tím, že jsem se přihlásil na práci do tábora v Německu, který byl pobočkou Terezína. Tím jsem také chránil Jirku v Terezíně, protože Němci nechtěli sourozence rozdělit a tudíž nesměli Jirku poslat dál na východ. Jenže na podzim 1944 padlo i tohle a Jirka prošel Osvětimí i Mauthausenem. Vrátil se v červnu ve velmi zbědovaném stavu. Vím, že píšete poezii, napadlo vás ale někdy vypsat se z těchto zkušeností? Nechal jsem poezie, je to příliš těžké, zvlášť když jsem celý život dělal nádeničinu. Co se války týká, myslím, že literatury bylo napsáno dost. Včera se mě na besedě sedmiletá holčička zeptala : Co děti v Terezíně? Já ji přece nemohl vyprávět, že zahynulo 70 tisíc dětí. Jak jsem ji to měl vyprávět? Nešlo otevřeně říci, jakým způsobem ty děti zahynuly. Válka jistě přerušila plány vaše i vašich rodičů? Jistě , táta s mámou nám chystali akademické vzdělání, každej táta s mámou chtějí v dětech uskutečnit své sny.Náš táta z nás chtěl mít vynikající sportovce - o tom pak Ota napsal krásný článek „Ty nikdy nebudeš mistrem světa“ - a obdivoval židovský boxery. Tak my jsme museli boxovat. Dokonce jsme v nějakých dvanácti letech dělali exhibiční představení v Lucerně. Já na to nebyl, mě vždycky Jirka knokautoval a maminka mě pak ošetřovala. Jirka byl rváč, tomu tatínek fandil, byl to jeden z jeho neuskutečněných snů, že kluci budou boxovat a něco dokážou. Doba po válce pak tatínka zmáčkla, nemohl dál dělat svoji profesi, i když byl u Elektry a pak se poflakoval, nikdy už nebyl tak svobodný, jako když byl obchodník. Těžce to nesl.
Změnil se tatínek po válce? On byl vždycky uzavřenej, nebyl velkej srandista. Za celej život jsem ho neviděl, že by měl náladu nebo byl opilej. Taky se choval, jako všichni, doma jinak. Všechen prach vystřílel v obchodě a doma pak na něj dolehla únava.
A vztah mezi vámi bratry? Byl po válce jiný? Změnil se k lepšímu. Upevnilo nás, že jsme se po válce setkali. Ale po smrti Oty už to zas nefunguje, Jirka je tvrdej obchodník. Táta když chtěl něco prodat, tak se třeba zřekl provize, to Jirka ne.
Povězte mi o vaší mamince. Maminka měla doma čtyři kluky - tatínek byl ten čtvrtý. A proti jeho výmyslům nemohla podniknout absolutně nic. Tatínkův celoživotní problém totiž byl ten, že si usmyslel, že na něčem vydělá majlant, ale vždycky prodělal. Byl to šoumen. Kdyby Ota měl býval čas, obraz maminky by dotvořil. Ale on nestihl dodělat ani Ryby!
„Náš tatínek na cestě světem zestárl a projevovalo se to i na rybách. Stále chtěl ulovit svou velikou životní rybu. Ale s velkýma rybama je to složitý. Jak zaberou na slabý cajk, tak ho přetrhnou, a když je chytáme na silný cajk, tak většinou nezaberou. A pak je to většinou jako v životě: to, co moc chceme, - toho nikdy nedosáhneme.“ (Ota Pavel, Pumprdentich)
Pan Hugo je jediný z bratrů, který se vrátil na Kladensko, odkud pocházeli jejich rodiče, a také na Křivoklátsko. Žije v chatě na Újezdě nad Zbečnem od té doby, co je v důchodu a říká: „Zaplať pánbůh za to!“ Město vám vůbec neschází? Vůbec ne, mě naopak deprimuje. A znáte ten fanatismus rybaření? Je tu krásné místo k žití. Já jsem jezdil za rybama všude možně. Byl jsem na Šíravě, na Jesenici, léta jsem jezdil na Nežárku, na Lužnici .... Honil jsem prostě tu největší rybu, jako ji honí každej rybář, a nakonec jsem ji chytil pod chatou. Byla to štika osm kilo dvacet pět.
Jak se dělá pravá rybí pochoutka? Receptů jsem vyzkoušel moře, ale ty osvědčený: čerstvá ryba na másle, salát z kaprů. Rybí karbanátky a pečenáče, ty hamťavý drobky, jak o nich Ota píše. Lidi neumějí zpracovat bílý ryby, ale na karbanátky jsou ideální - povaříte, vykostíte, semelete na strojku na maso, ochutíte podle toho co chcete upéci, karbanátky, sekanou, kaši, mozeček. Máte bezvadný jídlo.
Co byste si přál? Nemám už velká přání. Snad aby mi sloužily síly. Abych byl zdravý a mohl tady dožít, to bych si přál.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group