ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Dobrý den, vysílá český rozhlas

 

Mám pro tebe zprávu do osumnáctky,“ ohlašuje reportérka redaktorce zpravodajské směny. „Do dvanáctky to nejde?“ nezvedá ani oči od počítače. „To nestihnu, teprve se to předtáčí.“ Napětí i pracovní vypětí vrcholí. Blíží se zpravodajství ve dvanáct, dvě redaktorky, propojené zkušenostmi i počítačem, procházejí nabídku agentur ČTK, Reuter, DPA... „Co ten Jelcin s Kohlem v 11.04? Je volnej?“ „Toho dělá kolega.“ „Koukni se ještě jednou do Četky, teď něco přišlo.“
Pětkrát denně nabízí svým posluchačům Radiožurnál rozsáhlejší zpravodajství složené jednak z příspěvků vlastních redaktorů a krajských zpravodajů, jednak z agenturních zpráv. Zpravodajská směna je ztracuje, seřadí, opatří titulky a pět minut před vysíláním předá hlasatelům. „Můžeme tam dát toho Šťávu? Není tam nějaký včera, dnes, zítra?“ „Ne, poslechla jsem si to.“ „
Takže první půjde Jelcin, druhá Jugoslávie, třetí Kašmír...“ Redaktorky ještě zkontrolují strany, na každé z nich je jedna zpráva. Je za pět minut dvanáct hodin, u dveří už jsou připravené hlasatelky, netrpělivě pozorují ručičky nástěnných hodin. „Desátá bude ekologie. Dobrý.“ Hlasatelky převezmou papíry a pásky a pospíchají do studia. Za okamžik se ozve časové znamení a éterem se ponesou první tóny znělky...
NA VLNÁCH ČASU. Na počátku všeho byla Radioslava. Ne, takto poeticky se nejmenovala žádná dívka, jakási „rozhlasová Eva“, ale akciová společnost, která vznikla na přelomu let 1922 a 1923. Už svým ná- zvem dala najevo, že se chce zabývat novým vynálezem, který umí přenášet zvuk, slova, hudbu - jedním slovem rádiem. Nadšení a údivu bylo dost, ale přece něco občany na novém, fantastickém vynálezu skutečně mrzelo. Byl to tak cize znějící název - „rádio“. Trvalo plný rok, než redaktor Richard Durdil tento problém vyřešil a přišel s návrhem na české označení. Protože rádiové zařízení může zprávy nebo hudbu rozhlašovat všem, navrhl jméno „rozhlas“, které se takřka bleskově ujalo. Teď už si jej Češi mohli bez skrupulí zamilovat.
PIONÝŘI U MIKROFONU. Dneska už by snad nikdo neuvěřil, v jakých polních podmínkách rozhlas vůbec začínal. Poprvé se vysílalo z plátěného stanu, rozbitého vedle kbelské radiostanice, do obyčejného telefonního mikrofonu. O celé bláznivé dobrodružství se zasloužil hlavně ing. Eduard Svoboda, redaktor Miloš Čtrnáctý a už zmiňovaná akciová společnost Radioslava. „Všechno se dělalo skoro samo a chudičce, a také to proto tak chudičce dopadalo,“ vzpomínala národní umělkyně Růžena Nasková, která rovněž stála u kolébky novorozeněte Rozhlásku. „Před mikrofonem jsem poprvé stanula v Kbelích. Přednášela jsem Klášterského a Jílkův melodram Balada o duši Jana Nerudy. I klavírní průvodkyní jsem si musela sama přivést.“
S VLNAMI SLAVNÝCH. Zpočátku obšťastňoval rozhlas své věrné jen hodinu denně, a to především hudbou. Mluvené slovo, recitace, četba pohádek a dramatická tvorba si teprve hledaly své místo. Když byla v lednu 1925 otevřena vysílací stanice ve Starých Strašnicích a rozhlasoví nadšenci zjistili, že kvalita vysílání je velmi dobrá, odvážili se zpestřit program operními přenosy přímo z jeviště Národního divadla. Miloš Čtrnáctý o tom později řekl: „Když jsem 12. února ze sluchátek v naší kanceláři v budově bývalé Poštovní nákupny tehdejšího Radiopal áce na Vinohradech zaslechl první tóny předehry jasně a čistě, byl jsem hluboce vzrušen. Měl jsem radost, jaké překvapení jsem připravili svým věrným posluchačům.“
NEVIDITELNÉ DIVADLO. „Od prvního přistoupení k mikrofonu jsem měl jenom jedinou snahu, aby ti všichni, kteří nás poslouchají, přijali od nás chvíli vkusné zábavy a rozptlýlení,“ řekl o svém rozhlasovém působení první milovník českého prvorepublikového filmu Oldřich Nový. Jaké vůbec je neviditelné herectví? V divadle zní potlesk, padá opona. Divák představitele všech rolí vidí v kostýmech, kulisách a reflektorech scény. Ale co když herec vstoupí do soukromí posluchače? Do jeho bytu? Ten může zavřít oči, uvelebit se v houpacím křesle, zhasnout lampu a zapnout rádio. Může být dobrá rozhlasová hra náhražkou divadla? V jistém slova smyslu ano, ovšem umělecký zážitek je nepochybně zcela jiný. Pro lačného posluchače s bujnou fantazií může být dokonce i větší, protože všechnu pozornost soustředí na hercovo slovo, zvuk a nerozptylují ho zrakové vjemy. Může si sám v mysli rozehrát dramatickou zuřivost davu, ušlapávajícího doktora Galéna, krásu Mahuleny či pohádkově mystickou krajinu Snu noci svatojánské.
Jak se rodí literární či dramatický pořad? Ptám se Jiřího Hubičky, hlavního dramaturga Českého rozhlasu: „U nejnáročnějšího tvaru, kterým je rozhlasová hra, může příprava od vzniku textu po konečnou realizaci trvat několik týdnů i rok. Máme svoje zavedené autory, ale chceme uvádět i premiéry, tak vypisujeme soutěže, hledáme nové talenty. Snazší je to u literárních pořadů - monologické či dramatizované četby. Ovšem ani kniha se nečte, tak jak leží, ale vyžaduje určité úpravy.“ Podle starých programových záznamů víme, že se v roce 1924 vysílalo pět dramatick ých večerů z domácí a světové klasiky, a v následujícím roce už 25 upravených divadelních her. Do éteru promlouvala k stovkám anonymních uší řada významných osobností českého kulturn ího života, od Karla Čapka po Vlastu Buriana. Tak tomu bylo i později, a nejvýrazněji snad v šedesátých letech. Snad každý, kdo v české kultuře něco znamenal, začínal v rádiu - Zdeněk Svěrák, Arnošt Lustig, Ludvík Aškenázy a nebo Ota Pavel. „V duchu vzdávám znovu a znovu úctu těm, kteří umějí do rozhlasu mluvit, a je to velké umění,“ napsal v roce 1963 spisovatel František Hrubín, který sám psal svou nejslavnější hru Srpnová neděle pro rozhlas. „Naposled jsem se o tom přesvědčil, když můj přítel Luděk Munzar recitoval Romanci pro křídlovku. Dal těm veršům nový rozměr, a především je výborně vyložil.“
BOJ O ROZHLAS. Druhá polovina 30. let, která byla ve znamení ohrožení fašistickým Německem, a léta okupace vedly ke zvýšenému zájmu o rozhlasové zpravodajství, politické koment áře a publicistiku. Proslulým se stal například jinotajný komentář reportéra Františka Kocourka k přehlídce wehrmachtu na Václavském náměstí v roce 1939 „Nad Prahou se stahují černá mračna...“ Na sklonku druhé větové války začíná rozhlas psát jednu z nejvýznamnějších kapitol své historie - 5. května 1945 zahajuje vysílání na revoluční vlně 415 m, ve 12.33 volá rozhlas o pomoc, což se stalo signálem k vypuknutí Pražského povstání o boj rozhlas byl jeho nejdramatičtěj- ším momentem: „V čas Prahy těsně před zánikem pojednou hudby padla v nás a hudbu pila česká půda.“ (Vladimír Holan) Málokdo ví, že stejně jako televize má své Křišťálové srdce a f ilm své Karlovy Vary či Golem Praha, má i rozhlas svůj festival pořádaný od nepaměti. Je jím Prix Bohemia rádio, pořádaný v Poděbradech. „Rozhlasová reportáž, hudební pořad, zábavný pořad, rozhlasová reklama... Všechny kategorie, ve kterých se na festivalu soutěží, patří k základním žánrovým prvkům vysílání rozhlasu vůbec,“ říká mgr. Vlastimil Ježek, PRIX BOHEMIA generální ředitel Českého rozhlasu. „Program rozložený do čtyř dnů, 2.-5.- října, je od rána do večera nabitý,“ dodává Mgr. Václav Šmerák, ředitel společnosti Intei media, agentury s výhradním zastoupením pro reklamní vysílání v Českém rozhlase. „V porotě například pro zábavný pořad jsou tak významné osobnosti jako je Jiřina Jirásková či Vlastimil Brodský.“
VE VLNÁCH STUDIA. „Tak já počkám chvíli na telefonu. Pojedem na záznam, jenom zkontroluju odposlech, „ nasazuje si reportér Radiožurnálu Aleš Heřmánek mohutná sluchátka na uši, ruku připravenou na magnetofonu. Právě se předtáčí rozhovor s tiskovým mluvčím ministerstva vnitra, který půjde do vysílání v odpoledním zpravodajství. „Zkuste na mě promluvit. Tak... Pojedeme!“ Trvá to jenom pár minut. Pak se magnetofon zastaví. Jenže tím příprava materi álu nekončí. Redaktor jej může ještě sestříhat, vygumovat případná přeřeknutí či zámlky. „Někteří používají digitální čištění, ale já se tomu spíš vyhýbám, pokud zvuk není opravdu špatný,“ říká redaktor Heřmánek. „Jde přece hlavně o to, co člověk říká a ne, jak to říká.“
REPORTÉR U MIKROFONU. Oproti televizi má reportér rozhlasu výhodu v tom, že je sám. Nemusí s sebou tahat štáb, kameramana, není omezen obrazem a může věci ztvárňovat. Musí být rychlý, když se někde něco přihodí, musí tam být první, aby mohl živě a aktuálně vstoupit do vysílání. „Naposledy jsem dělal třeba stávku železničářů,“ říká Aleš Heřmánek, „to bylo atraktivní a vzrušující, zvláště ten poslední den, kdy jsem pendloval mezi odboráři a ministerstvem dopravy. Bylo to celkem dramatické stát v davu novinářů dvě hodiny, všichni se mačkali. Musel jsem být vepředu, protože přenáším i zvuk. Pak jsem živě vysílal do ,osumnáctky“ , což je naše hlavní zpravodajská relace, a mluvit do eurotelu ,naživo“ v té mačkanici, bylo taky dobrodru žství. Ale konec stávky jsme měli jako první.“ Jaká jsou kritéria kvality materiálu? „Samozřejmě hlavně zvuk, i když i tady jsou určité mantinely. Záleží na atraktivnosti materiálu a jeho aktuálnosti. Televize má tu výhodu, že v případě nekvalitn ího zvuku může dát titulky, tady se to těžko dělá.“
ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ. Nestandardní práce je i stálé zpravodajství v zahraničí. Radiožurnál má takov ých pracovníků pět - ve Spojených státech, Rusku, Německu, Velké Británii a Polsku. Jiří Kalousek je jedním z nich a působí v sousedním Německu: „Práce zahraničního zpravodaje je hezká a zajímavá, ale nijak snadná. Rozhlas je obrovsk á mašina, jakmile se něco děje, okamžitě musím telefonovat zprávu, případně jiný příspěvek, měsíčně osmdesátkrát, někdy i stokrát. Snažím se ale také stejně jako moji kolegové, přibližovat i život země na větším prostoru, například v zápisníku zahraničních zpravodajů.“ Co vaše rodina? „Žijí se mnou v Německu, děti chodí do německé školy, což je výhoda, že se zdokonalí v jazyce. Ovšem manželka si mě moc neužije, protože jsem pořád v terénu.“ V čem je Německo atypické oproti jiným zemím? „Tak především v tom, že nemá takové centrum všeho dění, jako je třeba Londýn v Británii nebo Paříž ve Francii. Hodně času trávím za volantem přejížděním z jednoho místa do druhého. Najezdíme i 40 000 kilometrů ročně. Někdy se něco děje ve Frankfurtu, jindy v Mnichově. Není to jen Bonn.
PO VLNÁCH STANIC. Český rozhlas tvoří tři celoplošné stanice. „Když se něco děje s Českou filharmonií, tak zpráva o tom bude na Radiožurnálu, komentář na Praze, ale hodinová beseda na Vltavě,“ říká programový ředitel Českého rozhlasu PhDr. Josef Havel. RADIOŽURNÁL je stanicí s hlavním zaměřením na zpravodajství a aktuální publicistiku a zárove ň plní úlohu zpravodajské redakce, která připravuje hlavní zpravodajské relace pro všechny ostatní stanice. „Dříve měla hvězda hlavně bavit lidi, hrát hudbu a mluvené slovo bylo spíš na škodu. Asi od poloviny roku 1993 se však hudba začala tvrdě vytlačovat, z 65 % se omezilo na 45 % vysílacího času. Nakonec se z ní paradoxně stala zpravodajská stanice,“ říká šéfredaktor Radiožurnálu Alexandr Pícha. Tahle stanice měla v historii snad nejv íc názvů, protože kdysi to byla Praha 2, pak Hvězda, pak Československo, zase Hvězda, opět Československo a teď Radio žurnál, čímž navazuje na historický název z pr vní republiky. „Mělo by to být ideální zpravodajské rádio,“ vypráví šéfredaktor. „Vysíláme nonstop na velmi krátkých vlnách po celé republice a máme systém RDS.
Autorádia s tímto systémem automaticky přelaďují po celé republice. Pak ještě vysíláme na dlouhých vlnách, po kterých jsme slyšitelní v celé Evropě, dokonce v příhodných klimatických podmínkách i na Islandu a v Brit ánii. Náš zpravodaj Karel Kyncl má vyhlídnuté parkoviště nedaleko Hyde parku v Londýně, kde může poslouchat Radiožurnál.“ Máte svůj oblíbený rozhlasový pořad? „Vždycky jsem si přál mít takový pořad, abych nemusel celý den poslouchat rádio, ale mohl přijít večer domů a poslechnout si všechno v kostce. To se mi podařilo zavést od začátku roku - jmenuje se ,Stalo se dnes“, je od 22. Hodiny, což je čas, kdy většina stanic prostě sází písničky, ale mně se právě líbí, že si Český rozhlas může dovolit i v takovém čase udělat zpravodajský pořad, do kterého mohou telefonovat i zahraniční zpravodajové. I když je to pro rádio plonková doba, protože lidí sledují spíš televizi.“ PRAHA je takříkajíc univerzální stanicí, protože koncipuje své programy v časových úsecích, které jsou věnované od těch nejmenších až po ty nejstarší. Jejím handicapem je ovšem střední vysílací vlna, která není tak kvalitní jako velmi krátká. „Takovým motem druhého programu Česk ého rozhlasu by mělo být - hledání světa, ve kterém chceme žít nebo hledání pohody a klidu, „ říká programový ředitel Českého rozhlasu PhDr. Josef Havel. „Na této stanicí chceme prezentovat svět pod zpravodajským povrchem. Zaměřujeme se na komentáře a rozbory, dáváme prostor k vyjádření názorů významným lidem z různých oblastí, z kultury, politiky, ekonomie a podobně. Snažíme se také pouštět hlavně českou muziku, ale bohužel to víc než z poloviny nejde, protože ono těch dobrých českých písniček zase tolik není.“
VLTAVA je stanicí, ke které se hodí atributy kulturn í a intelektuální. Její celoplošné vysílání je orientováno snahou zprostředkovat co nejširší paletu uměleckých děl všech tvarů a žánrů. „Měla by reflektovat všechny důležité kulturní události,“ vysvětluje PhDr. Josef Havel. Ze 70 % je v programu zastoupena hudba, a to všech žánrů - vážná, jazz, šanson, folklór nebo operety. Vltava je stanicí evropského typu. Přenáší koncerty, které nabízí EBU, což je mezinárodní unie všech rádií, a sama do této sítě koncerty z Prahy nab ízí. „Všechny civilizované země, které o sebe trochu dbají, mají stanici podobnou Vltavě, například Velká Británie BBC 3,“ vysvětluje šéfredaktor stanice Vltava Oldřich Knitl. Doménou slovesné části programu je původní dramatická tvorba. Literární redakce nabízí posluchačům v různých rozhlasových tvarech romány, povídky, poezii, eseje. „V současné době chystáme radiální reorganizaci našeho vysílání. Jejím cílem je předev ším zpřehlednění denního i týdenního programu stanice. Tím chceme vyjít vstříc na posluchačům,“ říká pan šéfredaktor. „Ovšem ambici óznějším cílem je snaha dynamičtěji reagovat na okolní svět v oblasti, která nás zajímá, a to v kultuře v širokém slova smyslu, od umění o kulturu politiky.“ Kromě těchto tř í programů Český rozhlas ochraňuje pod svými křídly čtvrtou celoplošnou síť v podobě osmi region álních studií, i které vysílají pro danou oblast - Regina Praha, Ústí nad Labem, Hradec Králové, Plzeň, České Budějovice, Ostrava, Olomouc, Brno.
VLNY JSOU ŽIVÉ. Co nejraději posloucháte, ptám se programového ředitele Havla: „Nerad bych některé stanici ublížil, protože těch pěkných programů je víc. Určitě na stanici Praha je to Tobogán v sobotu dopoledne, co se týče Radio- žurnálu - vždycky si poslechnu hodinový Zápisník zahraničních zpravodajů, který má jednak tradici a jednak je dělán perfektn ě, a abych nenechal Vltavu na holičkách - tam mám oblíbené přímé přenosy koncertů, občas si je večer místo televize velmi rád poslechnu.“ Myslíte, že je rozhlas stále perspektivním a živým médiem? „Doba ukazuje, že určitě ano. Pokud by měl nastat nějaký soumrak rádií, tak už by dávno nastal. Velmi důležitý čas pro rozhlas je ráno, tam se nejvíc nachytávají posluchači. Člověk, když ráno vstane, vstupuje do dne tak trochu jako suchá houba, potřebuje informace, naladit, malinko se vytónovat. Podle průzkumů náš Radiožurnál například ráno poslouchá víc lidí, než se dívá na Studio 6 v televizi. Já jsem televizi také zkoušel, ale když mám po ránu provádět všechny ty úkony - od hygieny po snídani, je daleko příjemnější poslouchat rozhlas, než stát u televize a čistit si zuby. Nebo si těžko dokážu představit, že by se řidiči při jízdě dívali na televizi. Stejně tak, když se člověk vrátí z práce a ví, že se něco dělo, zase mu to řekne první rádio, neboť televize má hlavní zpravodajství v půl osmé. Myslím, že renesanci prožije i takový klasický žánr, jako je rozhlasová hra nebo pohádka. Teď je sice válcuje televize, ale věřím, že určitý staromilský regres nastane, že si lidi večer řeknou: ,Tak, nebudeme pouštět televizi, ale zapneme si raději rádio.“ Jsem upřímně přesvědčený o tom, že rádio nemůže prohrát v souboji s jinými masmédii.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group