ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POSELSTVÍ KAMENNÉ ČÍŠE

 

Napsala: Martina Hladíková

Poslední večeři (lat. Ultima cena) se dvanáct učedníků sešlo s Ježíšem v domě Markových rodičů na hoře Sion v Jeruzalémě, večer před jeho zatčením. ...Poté pak do něj Josef z Arimatie nachytal krev a vodu, vytékající z ran ukřižovaného syna božího... Když Ježíše zatýkali v noční Getsemansk é zahradě, šel, jako jediný v povzdálí za zatčeným, mladík. Měl kus plátna na nahém těle. Když ho chytli, nechal jim jej v rukou a utekl. Jmenoval se Marek a později byl učeníkem Petrovým. Petr a Marek (podle dávné tradice) vzali kalich s sebou do Říma. Představoval pro ně víc než cennou upomínku... Kalich pak uchov ávala raná křesťanská obec, ale po čase putoval neznámými cestami z Palestiny až do západní Evropy, kde byl ukryt na tajemném posvátném místě v prostorách neméně tajemné hory Montsalvat (Hora spásy) a střežen strážci... Z HORY SION DO VALENCIE Pohádkově tajemný průsvitný kámen - achát - ve světle zářící zlatohnědou barvou, precizně vybroušen do pravidelného kalicha a dodatečně osazen do konstrukce z čistého zlata, zdobené osmadvaceti perlami velikosti hrachu, dvěma rubíny a dvěma smaragdy...dokonalá práce vý- chodořímských provincií z přelomu letopočtu.  V Římě se drahá relikvie dědila z generace na generaci až do doby císaře Valeriana, do léta roku 258. Další vlna pronásledování křesťanů. Valerianus válčí v Persii a rozkazuje svému náměstku v Římě nashrom áždit dostatek peněz pro legie. Ve světských kruzích kolují fámy o pokladu ukrývaném křesťany. Nejprve však musí zbavit církev hlavy, proto dává během jednoho dne odsoudit a popravit papeže Sixta II. Na popraviště jej doprovází církevní hodnostář Laurencius (česky Vavřinec). Papež mu v poslední chvíli poroučí rozprodat veškeré bohoslužebné nádoby a náčiní a utržené peníze rozdat chudým. „Nic se nesmí dostat Římanům do rukou,“ bylo patrně poslední přání Sixta II., než jeho hlavu sťal kat. Laurencius pochopitelně nechtěl, aby nejvzácnější relikvie padla do rukou drancujících Římanů. Ještě stačil vyslat posla s kalichem a vysvětlujícím dopisem do provincie Hispánie, do svého rodiště, městečka zvaného Osca Victoria (později španělská Huesca). Tamější věrní členové křesťanské obce kalich v tajnosti uchovali... Kalich tu zůstal až do roku 713, kdy začali až k severu Španělska pronikat Maurové (Arabové). Opět bylo nutné relikvii dobře ukrýt. Až počátkem 11. století nechal aragonský král Ramiro I. postavit pro vzácný kalich románsk ý dóm ve městě Jaca (v horách poblíž dnešních francouzských hranic). Grálsk á číše však ani zde nepobyla dlouho. Stále neklidná doba si vynutila nalézt pro ni jistější úkryt. Takže už roku 1071 byl kamenný kalíšek - údajn ý svatý grál - pro jistotu tajně přenesen do skalního kláštera San Juan de la Peňa (Svatý Jan ze Skály) v krasovém pohoří v oblasti Huesky a ukryt v jeskyni hluboko ve skalnatém podloží hory, hlídanou strážci (patrně členy bratrstva z Cluny v Burgundsku). V tomto dobře utajeném místě zůstal achátový kalich až do 26. září 1399, kdy jej král Martin s podporou papeže Benedikta XIII. nechal umístit v kapli královského paláce v Zaragoze. A tak podivuhodné putování krásné a tajuplné achátové číše končí v roce 1437 v kapli Catedral y Capilla del Santa Caliz (katedrála Sv. Grálu) ve španělské Valencii, kam byl po čtyřiceti letech „Santo Cális - či Santo Grial“ přenesen a kde je uchováván do dnešních dnů. Ještě dvakrát musel být ukryt před případným zničení: za vpádu napoleonských vojsk a během španělsk é revoluce, vždy se pak vrátil na své místo ve výklenku stěny kapitulní síně zdejší katedrály, zdobené nádherným reliéfem. Ne náhodou je po tisíciletí považován za skutečný svatý grál. Inu existovalali předloha bájné grálové misky, pak by snad mohl být právě zde!... Nelze to sice nikdy s jistotou určit, ale... Srdce by chtělo věřit, však rozum pochybuje. Byl sice střežen strážci vázanými mlčenlivost í, ale co se na světě utají? GRÁL Již staří Keltové v předkřesťanských dobách podobným slovem označovali misky a kalíšky, které používali při svých posvátných obřadech k pití rituálního nápoje. Zbytky těchto keramických ná- dobek jsou roztroušeny po všech významnějších keltských kultovních místech. Čechy - někdejší Boiohaemum (Bohemii) nevyjímaje. I tajemný svět Keltů měl své misky a poháry pocházej ící ze svatých míst, a vůbec obdivuhodn ě vyspělou kulturu, bezpochyby tvořící základ evropské civilizace. A ve středověku snad nebylo panovní- ka, který by nezatoužil obohatit svou sbírku o „alespoň“ napodobeninu bájného svatého grálu. Tajemný onyxov ý kalíšek všechny přitahoval až magickou silou, ti pak v takřka sběratelské vášni obohacovali své poklady o kalichy různých podob vysněného originálu, mnohdy považovaného za svátost nejcenn ější, symbol rytířských ctností a čistého ducha. Proto jsou podnes v mnohých evropských pokladnicích nejr ůznější misky, číše, kalichy z dokonale opracovaných nádherných odrůd křemene, nejčastěji achátu či onyxu, doplněné zlatem, stříbrem, drahokamy. Některým velmožům se podařilo dokonce sehnat pro svou sbírku kalichovitou misku i původní starověké výroby. Pozadu rozhodně nezůstal ani náš nejslavnější vladař, přes své osvícenstv í (anebo právě pro něj) z hlouby srdce romantik a o jehož rytířství rozhodně není pochyb. Artušovskými pověstmi byl natolik nadšen, že se dokonce při tvorbě koncepce stavby snad nejkrásn ějšího středověkého hradu - Karlštejna - nechal unést a inspirovat pověstí o hradu Montsalvat, chránícího svatý grál. Bylo by s podivem, kdyby Karel IV. „grálský kalich“ nepořídil... ČESKÝ GRÁL Závratný dotek minulosti tají dech. Dokonale hladký tvar chladivého kamene uzavřený v rozechvělých dlaních jako kalich tulipánu, vzrušuje fantazii. Třeba i tato miska strastiplnou cestou doputovala až do našich končin. Alespoň představa té možnosti již dostatečně vyvolává pocit hluboké úcty a pokory... „Onyxová číše či pohár Karla IV.“, jehož celkovou úpravu a zasazení kamenné číšky do zlaceného stříbra nechal panovník pořídit v polovině 14. století, tvoří spolu s korunovačními klenoty nejcenn ější skvost české „královské“ pokladnice. Kruhový podstavec nohy s erbovními znaky říšské orlice a českého lva, nese na svém okraji nápis, kterým římský a český král daroval kamenný kalich pražskému chrámu v jubilejním třináctistém padesátém roce od Kristova narození a počátku letopočtu. V tom roce tzv. milostivého léta rozhodl se Karel doplnit u příležitosti celoevropského vý- ročí svatovítskou pokladnici o kolekci neslýchané hodnoty. Bohužel, nic se z ní nedochovalo - až na jediné. Číši, řečenou onyxová. Neobyčejně vkusné zpracování kalicha a jednoduché osazení v kovu jen zdůrazňuje nádheru kamene. Střídmě dekorovaný podstavec, z něhož se tyčí prohnutá, zcela hladká noha, podpíraj ící konstrukci na upevnění kamenné misky... Nesmazatelný podpis pradávného umělce, pražského zlatníka, se smyslem pro eleganci, citlivě podtrhuje jeho neskonalou krásu a tajuplnost. Tady by se měli učit dnešní designéři! Název „onyxový pohár“ je ovšem poněkud zavádějící. Naši předci si příliš nelámali hlavu s precizním názvoslov ím. Průsvitný, nazlátle hnědý, ve světle místy až načervenalý kámen misky je spíše vybraně krásným achátem. Jeho původ a opracování nejsou zcela jasné, ale jde velmi pravděpodobně o benátskou práci. Ostatně je znám Karl ův vztah k Benátkám. Není však vylou čeno, že jde rovněž o práci pozdně antickou, což by Karlově mentalitě odpovídalo lépe. Neznámý mistr, tvůrce nádobky, se podepsal tahy svého nástroje zřetelnými stopami po postupném obrušování achátu kolečkem malého průmě- ru. Ale i tady zůstávají archeologové na slepé stopě po původu a stáří oválné misky, protože tento způsob byl používán jak v antice, tak i ve středov ěku. Dlužno podotknout, že nikdo, ani Karel IV., tehdy nevydával obdobné kamenné kalichy v evropských pokladnic ích za svatý grál. „Pouze“ jej měly vědomě připomínat. Ovšem i v tomto případě jsou výjimky. Nejméně tři evropsk é chrámy se pyšní „zaručeně pravým svatým grálem“, ovšem i s dnešní modern í badatelsko-archeologickou technikou a možnostmi lze jen těžko určit zda je jedním z nich skutečně ten, který ve svých dlaních třímal a svými ústy dot- ýkal se Ježíš Kristus se svými apoštoly. Inu, modrý mauricius má taky své bratříčky, i když záměrně nepřiznané... Prastaré keltské hradiště, rozkládající se na jednom z vrcholků Montagne d Arr ée v západní Bretani, jehož svahy pokrývá tajuplný les zvaný Huelgoat - ne náhodou! - nesmírně podobno českým oppid ům. Stejné valy, klešťovité brány, akropole, předhradí, podhradí... Liší se jen obrovitými žulovými valouny. Bludné balvany, na některých z nichž čísi ruka vytesala znamení kříže tyčí se nad strmým svahem, ukrývajícím zavalenou, neprůchodnou jeskyni, kde - jak praví dávná bretaňská legenda - odpočívá, vyčkává a svůj poklad hlídá král Artuš... Dvůr královského hradu Camelotu, kde zasedali rytíři s králem Artušem u kulatého stolu, a odkud vyjížděli na cesty plné dobrodružství naplněné hledáním ztraceného svatého grálu, halí závoj zapomn ění. Sedm let putovali, ale vždy se vraceli s prázdnou. Na své pouti každý z nich alespoň jednou „sešel z cesty“, a tak jen na okamžik spatřit bájnou relikvii poštěstilo se jen někomu, aby se zas lidsk ým zrakům a chamtivosti ztratil v hlubinách věků... Podle prastaré věštby „rytířem svatého grálu“ měl se stát ten, jehož vzor rytířství byl spíše než v bojovnosti a touze po dobrodružství, v soucitu se slabými a trpícími, kterým na svých cestách pomáhal... Kolik ještě ušlechtilých Tristanů, Lancelotů a Perceval ů či soucitných Galahadů zahodí stereotyp konzervativního života a vydá se na cestu plnou nástrah, pochybenství, vedoucí k poznání... Není snad právě tím tajemstvím, samou podstatou, provázej ící odvěkou touhu nalézt tajuplný grál - nejvyšší symbol a princip?... Co chtěl Artuš svým poselstvím novověku vzkázat, těm, kteří s detektory, moderními laborato řemi a s technikou, o které se mu ani nesnilo, putují po vesmíru, rozkrývaj í hlubiny země a vynášejí poklady zatopených měst ze dna světových oceánů? Kdo se vydal na cestu, NIKDY nedošel s prázdnou. Zklamání střídá bohatstv í zkušeností a lidské moudrosti. Může být kdekoliv. Ať člověk hledá ve vesmíru, v přírodě či sobě samém. Láká a vábí, ale nikdy se nepodaří s jistotou vzít ho do dlaní, přiložit k ústům, v pokoře pít... Dej Bůh, protože by asi jinak nebylo pro co žít, hledat, poznávat. Navždy zůstane synonymem hledání pravdy o životě a důvodem jíž dál, stoupat výš a objevovat nepoznané. V pochybnostech rodí se touha po poznání nejvyššího ideálu, kterého může dosáhnou jen člověk - bojovník s čistou duší. Od pradávna jitří zvědavost i fantazii, z níž vyrůstá a košatí se strom nádhern ých rytířských románů, v nichž byla ve hře především čest, boj a láska. Nemine desetiletí, aby se nová adaptace neobjevila v literatuře, filmu či v televizi. Je snad podstatou za každou cenu dosáhnout cíle, nebo snad to, co na své cestě člověk prožije a pozná? Ať už byl svatý grál skutečný, nebo jde jen o pouhou fantazii, pro každého může představovat něco jiného, těžko dosažitelného, přesto magickou silou přitažlivého, i ztrácí-li se cíl v nedohlednu budoucnosti.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group