ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POJÍDAČI ČERVŮ

 

NAPSAL: ERVÍN DOSTÁLEK Australské vnitrozemí neoplývá přílišným pohostinstvím. Krušné životní podmínky buše, deštné pralesy, pouště nebo polopouště, vysoké denní teploty činí z některých částí kontinentu území těžko obyvatelné pro bílého člověka. Ten, pokud chce přežít, musí nutn ě sáhnout ke způsobu obživy praktikovan é po tisíciletí původními obyvateli Aboriginalci. Je řeč o out backu neboli místech vzdálených od nejbližší civilizace pěkných pár desítek kilometrů. Původním obyvatel ům Austrálie nečiní obstarávání potravy žádný velký problém. Jsou k této činnosti od nepaměti dokonale vycvi čováni, ale našinec rozhýčkaný vepřovou kýtou a plněnými knedlemi by stěží ocenil domorodý jídelníček - coby přímý účastník konzumace. Již několikrát proběhla v místních sdělovacích prostředcích smutná zprá- va o tom, jak se kdosi ztratil v buši a zemřel vysílením a hladem, navzdory tomu, že měl jídlo na dosah ruky. Nešťastník pouze nevěděl, co se dá jíst nebo kde se jídlo má hledat. Jak by ale sváteční výletník mohl tušit, odkud vyhrabat ze země velké sladk é mravence, v kořenech kterých stromů žijí tlustí červi se spoustou proteinů, chutnajících po mandlích, jaké bobule jsou jedovaté a jaké naopak mají vysoký obsah vitamínů C, kde roste ten zázračný strom, jehož kůra vhozená do tůně nebo slepého ramene potoka způ- sobí, že ryby vyplavou, na několik minut jako omráčeny, na hladinu. Že Austrálie má nejvíce jedovatých hadů, mohl chudák tušit, ale že jejich maso je lepší než kuřecí asi sotva. Okusit domorodou kuchyni vyžaduje odhodlání, notnou dávku odvahy. Člověk musí být tough - anglicky zmužnělý a houževnatý, zkrátka nesmí „bejt měkkej”. Pozorovat aboriginalskou kuchařku při přípravě klokana je zážitkem. Vačnatec je vhozen nestažený a nevyvrhnutý do žhavého ohniště a zahrab án na několik hodin popelem. Poté se seběhne početná společnost a nastanou hody. Když je snědeno poslední sousto, hlava rodiny už se rozhlíží po okolí po zítřejším obědě. Nouze naučila Dalibora housti a australská příroda Aboriginalce zkonzumovat doslova a do písmene vše, co se hýbe. Jsem člověk zvědavý a zvídaví, a tak jsem s velikou radostí přijal pozvání na farmu kamaráda Vládi, který objevil na svém hektarovém pozemku spoustu stromů napadených witchetty grubs, tlustými bílými červy, tak často se objevuj ícími na domorodém jídelníčku. Už jsem jedl v Austrálii lecco. Klokana, hady, ještěrky i krokodýly, ale ony slavné housenky ještě ne. Zabalili jsme pár potřebných věcí na kempování, přibrali trochu munice a dvě pušky, podle posledních zpráv se na farmě nepříjemn ě rozmnožují králíci a klokani, a vyrazili směrem na západ čtyři sta kilometrů od Sydney, tedy podle místních poměrů kousek za humna. Strom z rodu akácií se stává přechodn ým útočištěm výše jmenovaných živočichů v první fázi jejich životního cyklu.Samička motýlice naklade do stromu vajíčka, z těch se vylíhnou červíci dlabající v dutině stromu svoje chodby. Zpravidla jich přežije jen několik, kteří takto cizopasí nerušeně několik měsíců a k velké radosti Aborigince přibývají na váze. Pokud je potká štěstí a nejsou zkonzumov áni, je jim dopřáno opustit larvu i strom a proměnit se v nočního motýla a reprodukovat se. Naším cílem tedy bylo překazit přírodě zaběhnutý rituál a okusit neznámého ovoce. Vybaveni sekerou, motorovou pilou a krabicí z plastu, vyrazili jsme do buše. Po sto metrech jsme narazili na roztrhanou ovci, vyrušili opodál klokanici s mládětem a po chvíli došli na paseku, kde rostly akácie. „Koukej,” povídá mi farmář, „vidíš ten černý kmen a tady tu vytékající smůlu? To je známka toho, že je strom napaden. Červi jsou buď v kořenech nebo v dolní části kmenu.” Nastartoval jsem pilu. „Počkej,” zarazil mě, „to je moc velký sousto tenhle strom, zbytečná práce!” a táhl mě kousek opodál. „Tenhle se dá vyvrátit i s kořenem,” a opřel se do kmene silného jako ruka. Strom zapraštěl a ač v koruně krásný zelený, bez většího odporu se odporoučel k zemi. „To je taky jeden z příznaků, zdraví strom takhle lehce neporazíš.” Vladimír se shýbl a chvíli šťáral prstem v dutině. „Je tam, máme štěstí, jenom je moc daleko. Uřízni to tady,” ukazuje asi patnáct centimetrů od konce akácie. Odborně mi kmínek přidrží a pila jej ve dvou vteřinách přetne. Máme smůlu, amputoval jsem červa přesně v půli. „Nevadí, koukej, co jich tady je,” rozmáchne se rukou kolem. „Počkej, a co životní prostředí? To kvůli jednomu červu zničíš jeden stromek?” zapochyboval jsem. Rozesmál se. „Kamaráde, JÁ jsem tady životní prostředí a všude, kam se podíváš, platí MUJ zákon, tohle všechno je moje.” Rozmáchl se rukou kolem. Pak zvážněl a povídá: „Všechny ty napadený stromy stejn ě pojdou, všimni si, co jich je kolem už uschlých,” a dodal: „Chceš je usmažit nebo jsi tough a budeš je jíst syrový jako aboši?” „Ty už jsi chutnal syrový?” vyzvídal jsem. „Copak jsem prase?” otřásl se odporem. Naskytla se mi báječná příležitost jak se před starým lovcem a znalcem australsk é přírody blýsknout. Nehnul jsem ani brvou. „No jasně, že syrový, nejsem měkkej,” a opřel se do dalšího stromu. „No to je macek, podívej.” V kořenech ve vydlabaném tunelu odpočíval obr Koloděj. Ten musí vážit určitě přes deset gramů! Sněhobílá larva se bez velikého přemlouvání nechala vytáhnout z ulity. Má kůži jako hroch, pomyslel jsem si a zvědavě píchal prstem do odsouzence. Vláďa se sklonil nad housenkou: „No, nevím, jak ti pojedou ty chlupatý nožičky mezi zubama, kór když se budou ještě hýbat,” zasmál se potměšile. „Jakou to má vůbec chuť?” vyzvídal jsem. „Pečení křupavou po mandlích, syroví, to musíš posoudit sám.” Bez většího úsilí jsme za hodinu nasb írali plnou krabici, kolem deseti witchetty grubs a zdemolovali asi dvojnásob tolik stromů. Někde červi už nebyli, vylétli do světa, někde byli zalezlí hluboko v kořenech, někde byli příliš malí na to, aby s nimi člověk ztrácel čas. Vrátili jsme se do kempu. „Počkej, já musím přinést kameru, to nenecháme bez popularity,” řekl Vladimír a z auta vybalil přístroj. „To ti málokdo bude věřit.” Podává mi Koloděje. „Pojď s ním sem na sluníčko, ať je dobře vidět a umej si ho, nejez to špinavý,” zachechtal se vlastnímu vtipu. „Proboha, jenom to video nesmíš ukázat Ivě,” zapřísahám ho, „v životě by mi nedala pusu.” Oba se náramně bavíme. Uchopím červa mezi palec a ukazovák za hlavu a z výšky jej obřadně spouštím do úst. V tu chvíli mě přechází humor. Křečovitě převaluji larvu v puse. První pocity jsou smíšené, a než stačím uvažovat o těch dalších, ozve se od kamery: „No kousej, kousej, cumláš ho jak kojenec dudlík.” I když s jeho názorem nesouhlasím, pokouším se předníma zubama protrhnout tuhou kůži, nechce vůbec povolit. Teď . Hořká vaječná tekutina vystříkla a obsah housenky se mi celý v mžiku vylil do úst. Chuť nebyla překvapivě tak hrozná, jenom ta odporná konzistence způsobila, že mi kutky začala hmota vytékat ven. Od kamery Vladimír pochrochtával. „Kamaráde, s tímhle číslem můžeš jít do filmu. Počkej, vydrž, já si vezmu detail.” Chuť jsem po chvíli definoval jako syrov é vajíčko s hořkou chutí po mandlích a bojoval jsem statečně mezi polknutím, vyplivnutím a zvracením. „Co s tou kůží, tu musím taky?” Zamumlal jsem s plnou pusou. „Ne, ta se nejí, tu vyplivni.” Zaplať pánbůh, pomyslel jsem si a zašmátral prstem v dutině ústní. Kůži jsem vylovil a připravil se na nejhorší část akce. S očima zavřenýma jsem pomalu polknul. Hlenovitá hmota pozvolna sklouzla do zažívacího traktu. Otevřel jsem oči. „Jaký to je?” dívá se na mě od své kamery nevěřící Tomáš. „Dobr ý,” tvářím se znuděně „dám si ještě jednoho, chceš taky?” Příběh má pointu až po návratu do Sydney. V pondělí ráno mi v práci zazvoní telefon. Volá Laco. „Ahoj, jak se máš? Vraj stě boli s Vláďom na farme a jedli ste witchetty grubs. Aké to bolo?” V krátkosti jsem mu popsal náš víkend. „Aha, a ste si je uvařili lebo upiekli?” „Uvařili? Copak jsme měkký? Syrový jsme je zbodli, byli vynikající, od včerejška už nic jinýho k jídlu nechci.” „Aha, tak ste jich vymačkali a zjedli, však?” Jak vymačkali, ne, rovnou ze stromu,” odpověděl jsem v hrozné předtuše. Z druhého konce telefonu se ozval výbuch: „Počkej. To ty nevíš, že keď Aboriginalci črvy jedia, tak im najskor dobre vymačkajú črevá...? Lebo nie sú prasatá...?” Svíjel se smíchy. „Olinka, počuješ?” ozývá se na druhém konci telefonu řičení. „Karel zjedol tých witchetty grubs aj s hovnami!” Položil jsem telefon. No a co. Pomyslel jsem si. „Byl jsem tough. A hned dvakrát!”

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group