ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DUCH V AKCI

 

NAPSAL VLASTIMIL MAREK

 

Ve dnech 6. až 11. Června 1995 se v přepychovém kalifornském hotelu Westin, poblíž města Santa Clara (asi hodinu cesty autem od San Franciska), konala 14. Mezin árodní transpersonální konference. 1200 převážně kalifornských a amerických transpersonálních psychologů, terapeutů, umělců a jiných i laick ých zájemců a 200 dobrovoln ých pomocníků strávilo intenzívní posluchačský i zážitkový týden v typicky americk ém prostředí. POSVÁTNO V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ Transpersonální znamená podle slovníku „něco, co přesahuje rámec osobnosti nebo individuality”. V rámci psychologie samé, alespoň na takový- chto konferencích, bylo slyšet donedávna stejně převratné věci, jaké se udály před 50 lety ve fyzice. Přinejmen ším ještě v Praze, v červnu 1992, kdy se konala 12. Konference ITA, to znělo velmi revolučně. V Santa Claře šlo již o přímý autentick ý spirituální zážitek. Kromě více než stovky přednášek a desítek panelov ých diskusí a tiskových konferencí bylo v prostorách hotelu Westin možno projít se labyrintem, zhlédnout výstavy duchovních výtvarných prací, podívat se na expozici „duchovního (astrologick ého i jiného) softwaru”, ale také namalovat si svou kresbu, nalepit svou koláž či vyrobit svůj šamansk ý bubínek. Teorie byla prošpikována praktickými možnostmi autentického zážitku. Kdo chtěl, mohl ráno cvičit jógu nebo meditovat, ve vestibulu byla prodejna knih z oboru a „bazar” s tibetskými mísami, krystaly, šperky, brožemi a koberci, jakož i nejnovější duchovní technologií rázu masérského, stroboskopického a hudebního. MORFICKÉ POLE VE TŘÍDĚ Christopher Bache má doktorát z filozofie a učí na státní univerzitě v Youngstownu v severovýchodním Ohiu, kam dochází okolo 15 000 studentů. Jedna třetina studuje dálkově nebo večerně, jsou tedy mezi nimi ti, kteří jim mají rodiny a děti a hypot éky, nebo už jsou rozvedení či zbankrotovali. Jsou tedy často jaksi připraveni na duchovnější cestu. CH. Bache učí kromě akademické filozofie také např. východní náboženství, transpersonální psychologii nebo srovnávací mysticismus. Osobně cvičí již dvacet let meditaci vipassana, v poslední době některé tibetské formy buddhismu a patnáct let sleduje metodologii S. Grofa. „Když začne člověk pronikat iluzorn ími vrstvami způsobu vnímání reality a objevovat svou pravou podstatu,” říká Bache, „zajisté tím ovlivňuje i lidi kolem sebe. Naše duchovní ekologie jednodu še nedovoluje izolovanou realizaci. A jak stále víc učitelů začíná realizovat své hlubší duchovnější možnosti vědomí, měli bychom očekávat, že se stále častěji budeme setkávat s rezonancemi pochopen í a manifestace spontánní katarze mezi studenty. Čím hlubší vztah mezi studentem a učitelem, tím výraznější tyto rezonance budou. Tak, jak se prohlubovala má meditační praxe, měnily se dramaticky i mé vztahy ke studentům, a to mělo jak praktické, tak teoretické důsledky pro výuku i transperson ální teorii.” Asi před deseti lety za Bachem po skončení vyučování začali chodit studenti a říkali třeba: „Víte, je to divné, ale ten příklad, co jste použil při hodin ě, přesně to, o čem jste mluvil, se mi před týdnem stalo.” Jednou při hodin ě východních náboženství požil příklad, jak měl někdo předtuchu své smrti. Po vyučování k němu přišla starší žena a vyprávěla o svém muži, který několik dnů před svou smrtí uklidil všechny své věci a zařídil a zařídil své záležitosti. Týden před smrtí sedě- li společně u televize, když on odložil noviny a říkal jí: „Ethel, jen chci, abys věděla, že kdyby se mi něco stalo a já zítra umřel, všechno jsem zařídil, a tys´ byla tím nejlepším v mém životě.” Když se tyto věci začínaly množit, byl Bache šokován. Nicméně takové „náhody” se začaly dít denně. Studenti mu začali říkat, že často od něho v rámci výuky slýchají velmi intimní informace ze svých životů, nebo, že jim odpovídá na ještě nevyslovené otázky. Jako by mu jejich duše vysílaly nějaká poselství a on na ně reagoval. Jako by mu říkaly, kde a jak jsou zranitelné, co je pro ně důležité a kterým směrem by se měly ubírat následné kroky. Jako by se mezi profesorem a studenty rozpustily zdi: úroveň vzájemn ého pochopení a tvořivosti vzrostla nad očekávané kapacity. Když byl dobr ý den, třída sršela nápady. Studenti začali být otevřenější a vnímavější nejen k němu, ale i k sobě navzájem. Objevovali se navzájem ve snech, hlá- sili čím dál víc synchronicit. Christopher Bache postupně zjišťoval, že funguje na dvou úrovních a v každé úrovni přitahuje jiný druh studentů. Pro jedny, kteří přišli pro akademick é informace a obvykle odchá- zeli dostatečně uspokojeni, byl obyčejným profesorem. V průběhu let se ale začala vynořovat druhá vrstva studentů, ke kterým měl jiné vztahy. Výměna informací se pro tyto studenty stala jakýmsi prostředkem pro většinou spontánní a nechtěné hlubší duchovní otevření. Tito studenti se začali stále častěji objevovat v jeho specializovaných vyšších kursech, nejprve v malých skupinkách, a později jich byla dokonce většina. „Jestli se dá tohle složité a často bolestivé období vyjádřit nějakým poselstv ím,” říká Bache, „bylo by asi takov éto: Pokud jste si jako učitel zvolil některou formu duchovní praxe, která aktivuje hlubší úrovně vědomí, musíte očekávat nechtěné a nevědomé sympatetick é rezonance u některých studentů. Oddělená izolovaná mysl je smyslová iluze.” Když se v jeho třídách začaly dít synchronicity, považoval je zprvu za paranormální výměnu informací mezi jednotlivými myslemi. Jak se ale začaly objevovat hlubší souvislosti, začal rozeznávat, že alespoň některé zkušenosti byly manifestací skupinové mysli. Četl knihy Ruperta Sheldrakea a zaujala ho jeho teorie morfických polí operujících na úrovni jeho tříd. Nakonec ale bylo celkem logické a snadn é vytvořit se koncept „učebních polí”. „Někdy prostě dělám svou práci,” říká Ch. Bache, „a jako by se náhle rozestoupily stěny. Atmosféra ve třídě se vmžiku nabije a zintenzívní. I moje mysl je najednou čirá a svěží, a oči mých student ů mi naznačí, že jsou schopni hluboce naslouchat a přijímat. Zdá se, jako by se naše srdce sjednotila, a z toho pole soucítění najednou vytryskne pomalý proud myšlenek, které já, jako mluvčí třídy, odkrývám a zprostředkovávám. Mám pocit, že v místnosti je jen jedna mysl. Jako by se zdi, které nás dosud oddělovaly, proměnily v průhledné závoje.” Christopher Bache věří, že pravideln ý výukový proces spoluvytváří morfick é pole nejméně o dvou úrovních. Většinou funguje pod hranicí vnímaní, a většina pedagogů si toho není vědoma. Sheldrakeova teorie formativní příčinnosti naznačuje, že pochopení a znalost předchozího studenta napom áhá osvojení téže látky příštím studentem. Za ta léta, co Bache učí, zjistil, že každých pár let musí přeorganizovat své přednášky, protože studenti jsou schopni látku rychleji pochopit a zapamatovat si. Jako by se nudili, když nepřitvrdil. „Jakmile člověk tato pole objeví, dalším krokem je jejich vědomé využití. Je to jako by ve třídě existovala ještě jedna mysl za myslemi studentů,” říká Bache. Používá jednoduchá vizualiza- ční cvičení a různé jednoduché šamansk é a meditační techniky pro posílení citlivosti mysli. Kdysi začínal polynéským rituálem Hoponopono. V zásadě jde o praxi odpouštění karmických dluhů všem lidem, kteří vás právě obklopují, a prosbu, aby i oni odpustili všechny vaše potencion ální karmické dluhy. Nedávno začal praktikovat i tibetskou formu čod, očistnou techniku z 12. Století za doprovodu šamanského bubnu. Jeho kolegové se podivují, když ho vidí s bubnem nebo zvonky, ale pro Bacheho je to všechno jen rozšířením jeho odpovědnosti jako učitele, jakési logické důsledky objevu a práce s poli, generovanými společnou aktivitou. Stejně důležité jako zahájení kursu a očistné rituály je podle Bacheho i ukončení kursu, ročníku či semestru. „Všechny cykly mají své začátky i konce, a pokud vědomě kurs (a jeho pole) rituálně neukončíte, budou za vámi studenti docházet ještě měsíce po ukončení školy,” říká. Pro posílení individu álních „polí” studentů používá vizualizační meditaci, ve které se studenty rozpouští kolektivní oheň do jednotliv ých plaménků a pak je distribuují „všem potřebným”. SNÍCÍ VESMÍR Fred Alan Wolf má doktorát z teoretické fyziky a publikoval mnoho úspěšných teoretických prací. Už ve své první knize „Space - Time and Beyond” (Prostočas a co je za. 1975) se pokoušel vysvětlit „nevysvětlitelné” (černé díry, antihmotu, cesty časem a strukturu hmoty). Jeho druhý titul „Taking the Quantum Leap” byl v roce 1982 vyhlášen nejlepší vědeckou knihou roku. V roce 1988 vydal knihu „Parallel Universes”, Paralelní vesmíry, ve které zabrousil na pole superprostoru, vztahů mysli, snů, časových vln a téměř esoterických koncept ů jako z arzenálu sciencefiction. Tehdy také podepsal smlouvu na „šamanskou” knihu a odjel do Peru. Procestoval amazonskou džungli, byl v Limě, navštívil Iquitos, Tarapoto, Cuzco. Celou tu dobu prožíval nevysvětlitelný pocit, že všechno, co prožíval, všechna setkání, všechny cesty, sny, náhody a synchronicity byly jakýmsi záhadným způ- sobem předem připraveny. Jakmile začal, už se nemohl zastavit. Jinými slovy, bylo to jako úvod do světa možností tvarovat svět záměrem. Nebo jinak - dostaneš to, čemu věříš. Wolfův původní úmysl byl strávit nějakou dobu s šamany v Peru. Nem- ěl ani ponětí, jak se takoví šamani vyhledávají. Ale stačilo mít „záměr”, sem tam se zmínit, a lidé začali telefonovat a radit. Když byl v Santa Fé, zjistil, že má příliš mnoho knih, a tak pozval majitelku antikvariátu, aby se na jeho knihy podívala. Slovo dalo slovo a ukázalo se, že právě v tu dobu je ve městě peruánská šamanka. „A tak jsem se potkal s dr. Jorge Gonzalesem- Tamirezem z Tarapoty. Díky několika ritu álním iniciacím, které jsem s ním prožil, jsem byl pozván přímo do Peru k šamanovi Don Solonovi z Iquitos. To, že jsem tenkrát byl v Santa Fé, zatímco tam byla šamanka, bylo něco než pouh á náhoda. A podobné synchronicity se mi pak děly neustále.” Když Wolf poprvé přijel do Limy, jeho šamanský průvodce ho vzal do kina na starší peruánský film, nazvan ý Větry Ayahuascy. Byl to milostný příběh bělošského vzdělance, který se přes majitelku antikvariátu dostane k šamanovi, je iniciován a zamiluje se do peruánské žačky stejného šamana. V první půlce jako by šlo o Wolfův životní příběh. Wolf byl zděšen: jak může nějaký druhořadý film do takových detailů popisovat jeho vlastní příběh, včetně podrobností a stylu chování? Málem utekl z kina. Za nějakou dobu pak byl herec, který hrál onoho vzdělance, skutečně Wolfovým hlavním šamansk ým učitelem, a Wolf se skutečně zamiloval do jedné mladé Peruánky (která je nyní jeho ženou a na konferenci ho doprovázela). Kdo psal scénář? Čím záměrem bylo dostat Wolfa do Peru? Australští Aboridžinci na to měli nejlepší odpověď, říká Wolf: „Pozval tě Velký Duch, který si nás a celý svět nechává zdát.” Půlroční pobyt mezi australsk ými Abordžinci pak byl základem jeho poslední knihy „Dreaming Universe ”, (Snící vesmír). „Otázka co je to já? Nebo kdo jsem? Je jedním ze základních tajemství celé vědy. Nevíme, kdo pozoruje. O sobě uvažujeme především jako o tělu, ale toho človíčka, který sídlí v našem těle, nedokážeme lokalizovat.” Wolf jako by sám na sobě prožíval všechny důsledky efektu „pozorovatele”, jednoho z klíčových témat kvantové fyziky: sám akt pozorování mění realitu, která je pozorována. „Dokud pozorovatel atom nepozoruje, atom zaujímá nekonečné množství možných pozic zároveň,” vysvětluje Wolf. „Jakmile je atom pozorován, zkolabuje do singulární reality. Tohle je základem tzv. Kodaňské interpretace Bohra a Einsteina, oni ale nevěděli, proč tomu tak je. Záleží totiž na tom, jak realitu pozorujeme. Když změníte to jak, změníte i realitu. A jsme u šamanů, kteří právě tohle využívali: měnili svět tím, že měnili způsob, jakým svět vnímali. To, jak vidíme svět, je ovlivněno záměrem, jak chceme vidět svět, protože záměr, úmysl, je klíčem ke všemu:” Záměr, úmysl, je jedním z nejhlubších tajemství šamana. Teoretick á kvantová fyzika postulovala prakticky stejný mechanismus, ale nikoho v levohemisférově orientovan ém světě nenapadlo prakticky toho využít. Wolf zjistil, že záměr, úmysl, je pohonem světa. „Měl jsem dojem, že jednám podle nějakého scénáře. A stejn ě se dělo lidem, se kterými jsem se setkával.” Pod vedením šamanů (kteří používají posvátnou rostlinu ayahuasca) se Wolf vydal na cestu do své nevědomé mysli - do světa mýtů, imaginace, mimo čas a prostor.“Postupně, krok za krokem, jsem v  šamanském světě znovu skládal útržky už ztracených hypotéz o vztazích mezi moderní fyzikou a šamanskými praktikami.” Wolf si začal uvědomovat, že vědomí samo o sobě je mostem mezi časoprostorem fyziky a mýty šaman ů. Jako kvantový fyzik Wolf vidí svět jako pole pravděpodobností, nikoli jako lineární určitost. Mnoho věcí se může stát, ale ne všechny se skutečně stanou. Werner Heisenberg, jeden ze zenov ých mistrů kvantové fyziky, formoval svůj princip neurčitosti v roce 1930. Oznámil tehdy, že není možné znát současně jak pozici, tak hybný moment částice. Můžeme vědět, jak rychle se pohybuje, nebo kde je, ale ne obě veličiny. „Elektrony ve skutečnosti žádný prostor nezaujímají, protože nejsou hmotné. Jsou to jen tendence, koncepty, ideje, pravděpodobnosti. Vůbec nevypadají tak, jak si je ve své mechanistické mysli představujeme,” říká Wolf. Pro Wolfa a jeho šamany ovlivněný názor na svět je základním hybatelem synchronicity úmysl. Záměr. V šamanské fyzice jdou záměr a synchronicita ruku v ruce. Není-li zde záměr, nemůžete nalézt smysl chaotick ých a náhodných událostí. „Událost nabude významu jen jako  důsledek určitého záměru, jakési vize, cíle či alespoň cesty k němu, kterou se vydáte. Je-li můj záměr čistý a pevný, příslu šné stezky se objevují jako zázrakem a vedou mne z místa na místo. Spoje fungují, lidé přicházejí.” ZMĚNA VIZE Robert Schwartz je podsaditý ekonom, praktik a nadšenec. Zahltil poznámky si činící dámy v publiku takovým přívalem bonmotů, glos a vtipných přirovnání (včetně grafů), že ho musely požádat, aby zpomalil. Podle „Boba” Schwartze jedině znalost, moudrost je možno rozpínat donekonečna. Všechno ostatní, materiální povahy, má své limity. Čím víc se člověk o svou „znalost” podělí, tím víc získává. Sharing, caring, nurturing, (podělit se, starat se a vychovávat), to je, oč tu běží. Podle Schwartze jsme svědky úpadku institucionální moci a nárůstu moci individuální. Hovořil dále o tom, že velcí výrobci dnes delší dobu vyrábějí věci, které stojí víc, protože nejsou lepší. O tom, že každá tvůrčí myšlenka jako by spouštěla zázračný proces transformace společnosti. O tom, že školáci na školách, kde nedost ávají známky (ale jsou hodnoceni jen např. třemi stupni - velmi bystrý, bystrý a hodný) dosahují mnohem lepších výsledk ů. O tom, že dnes už umí „nakupovat” všichni lidé na světě - kromě vlád. O městech jako alchymických nádobách. Lauren Actressová hovořila o tom, že dnes už na jednapades áti místech v USA (většinou v kostelích) mohou lidé vkro čit do „labyrintu”. Půdorysně jako originál v Chartres, labyrint na koberci byl rozvinut i v druhém patře hotelu Westin. Bylo nádherné vidět jinak uštvané účastníky konference (zkuste stíhat čtyři přednášky na čtyřech místech současně!), jak velmi pomalu a posvátně kráčejí labyrintem do středu (sebe sama?). Bývalá rockerka a velmi chlapácky a prostořece se vyjad řující tanečnice Gabrielle Rothová terapeuticky roztančila většinu jinak tělesně a sociálně velmi „tvrdých” intelektuálů. Indiánský náčelník kmene Hopi Thomas Banyacya hovořil o proroctví svého kmene (vzpomeňte si na film Koyaanis qatsi). Jinak většinu času proseděl v pohodlném křesle v hale hotelu Westin a přijímal šeky na podporu svého kmene. Mluvčí (nebo bych měl spíše napsat „mluvkyně”?) americk- ého feminismu Gloria Steinemová si ve své přednášce neodpustila své obvyklé špílce na adresu mužů, ale při panelové diskusi se sedmnáctiletými dívenkami (na téma dospívání v ženu dnes) překvapila soucitem a vzpomínkami z dětství. Jiná radikalistka, filmařka Dorothy Fadimanová, uchvátila svými filmy, ale přednáškou se nechala strhnout až k feministickým výlevům. Ill Purceová rozhvízdala svým šamansk ým zpěvem sál stejně úspěšně jako obvykle, jen bylo zajímavé sledovat, jak se její alikvotní tóny tříští o dunění bubnů z vedlejšího sálu (lekce šamana Harmera) a praktické ukázky sufických tanců z druhé strany. Rabín Laibl Wolf přiletěl jen aby ohromil svými encyklopedickými znalostmi o kabale a okamžitě odletěl zpátky do Izraele. Američanka Nonie Valentinová, žijící nyní dočasně v Brně, vystrašila posluchače své přednášky, nazvané „Česká duše se mění: poznámky terapeutky o situaci po sametové revoluci”, knižně a časopisecky nasbíranými informacemi (včetně citací z „Dopis ů Olze” Václava Havla) o rostoucí kriminalitě a nebezpečí života v Česku. Z hlediska nezaujatého pozorovatele odjinud (my tři z Čech jsme byli za exoty) se konečně začali prosazovat lidé praktick é duchovnosti. Teoretikové už všechno popsali. Nastal čas mladých mužů s autentickou duchovní zkušeností, kteří to, o čem nedávní mluvčí transpersonalismu hovořili a psali s bázní a obavami, berou jako housky v krámě. A to je moc dobře.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group