ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Chablis pro barona Frantu

 

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

Geniální malíř je ten, který se bolestně prodere utrpením života, vstřebá jej do morku kostí jako žíznivá rost lina ranní vláhu, posléze svou trýzeň svěří plátnu. Předestře své jizvy bez skrupulí a otevřeně,s přesností rentgenu, neomylně ukazující lékaři šrámy na těle. Takový byl tento muž, krystalický a průhledný, zářící jako drahokam na královské koruně. Zašel jako pes. Když namaloval „Oběšeného harleký- na”, jako by předznamenal svůj vlastn í osud. Nemusel si sáhnout na život. Ochotně, s neutuchajícím nadšením a horlivostí to za něj obsatarali jiní. Sám po smrti netoužil. Znalci říkali, že umění Františka Tichého s přibývajícími roky mládne. A co jeho duše? zeptáme se po letech … Jaký příběh že si povíme? O čem v něm běží? O nic víc, o nic míň, než o jeden ze všedních příběhů z dějin této země. ·  ·  · Pablo Picasso řekl? „Znám několik českých malířů. Nejraději mám Ladu. Je původní, svůj! A co Josef Lada? „Já jsem jen ušpiněný sedlák. Kam se hra bu na Frantu. To je baron!” Proslulý obchodník s obrazy a uznávaný kunsthistorik Kahnweiler zůstal před obrazy Františka Tichého stát v úžasu, jako by se díval na zázrak. Když popisoval své pocity, řekl: „Dívám se jako dítě na úplně novou hračku. Ten malíř nepatří do tohohle století, ale na věčnost!” Světově známý znalec netušil, a ani by to nemohl pochopit, že se u nás našel dostatek horlivců, kteří se na věčnost snažili malíře poslat s ochotou a zaujet ím, hodným mnohem bohulibějších cílů. Už v devětatřicátém, kdy měl velkou výstavu v Reprezentačním domě, prov ázenou velkými frontami návštěvníků, se nechaly slyšet zlé hlasy mazalů a závistivců. Mnozí se po letech stali národn ími umělci a přesto o nich dnes nikdo neví, věděl-li kdy vůbec. „Taková drzost! Člověk, který myl prdele slonům!” Vysmívali se mu už v polovině třicá- tých let, když kamarádil v Marseille s českými artisty, v Paříži zhrdl komfortn ími ateliéry na Montmartru a raději trávil čas v proslulém cirku Medrano. Tykal si se Švýcarem Grockem, tehdy nejslavnějším klaunem úplně celého světa, taky s bratry Fratelliniovými, kter ým složil poklonu i Charles Spencer Chaplin. I Voskovec s Werichem si k nim den před odjezdem do americké emigrace přišli pro porci lepší nálady. V Medranu pracoval Tichý jako ten- ťák a holka pro všechno. Myl zadky slonům a koním. „Svět je velkej cirkus!” říkal malíř, kterému nepřejícníci začali pro změnu vyčí- tat, že tyhle cirkusové motivy už dělal Picasso. Nebyli schopni rozeznat, že Picassovy manéže jsou uhlazené a vypul írované, Tichého cirkus je nasáklý pudrem krasojezdkyň a potem untermanů, cítit je dravou zvěří. ·  ·  · Portrétům geniálního Paganiniho chybí snad jen jedno: naléhavý vzlyk houslí. Štíhlé prsty neobjímají nástroj, nýbrž okolní svět. Z artistek na hrazdě vyzařuje jistota a odvaha, to jen naše oči jsou polekané, plné obav, aby se třpytivé kostýmy dole v manéži nezbarvily krví. Harlekýn, rozdávající plnými hrstmi smích i smutek zároveň, se chystá ke svému posled nímu číslu: oběsí se. Štěstěna se odvrací od toužebně napří- mené lidské ruky. Malíř v posledních chvílích maluje její tvář: dobře ji zná i když mu nikdy nebyla ani v nejmenším nakloněna. Ta tvář má podobu koule, rozkomíhané na nejist ém, vratkém laně. Zdalipak se udrží? Spadne, roztříští se na padrť? Střepy v té chvíli mohou znamenat cokoli, jen štěstí nikoli… ·  ·  · Každodenně pozvedal oči nahoru k hrazdě. Sledoval artisty při vystoupen í i dopoledním tréninku, kdy se jen tak zlehýnka, halabala, vysmívali smrti do tváře. Tichý býval jejich jediným divákem. Každý artistův pohyb si vryl do paměti, byl v ní uložen jako v nedobytné počítačové databázi, pak naléhavě, horečnatě, aby neztrá- cel ani vteřinu, sahal po papíru a tužce. Byl na vrcholu blaha, když mohl v Praze sledovat machry v krejčovském salónu mistra Bárty. Hlavně se díval na ruce střihači Zamazalovi, byl nejlepší. Když Tichému krájel na batistové košile, malíř ani nedutal. Nadšeně ty tahy rukou a ohebnost prstů vtělil do svých kreseb. Když se pozorně díváme, najdeme je v pohybech klaunů i tanečnic. Střihačské čáry, jak je umějí jen mist ři krejčovského řemesla a pak už jen slavný malíř de Chirico, není divu, jeho bratr byl vyhlášený krejčí! Víc ho přitahovaly němé tváře. Když viděl v Déčku Manon Lescaut, zahořel touhou portrétovat Marii Burešovou, které se kořila divadelní Praha.Herečka mu několikr át seděla modelem, ale obraz se nikdy nenarodil .Zůstal nedodělán v ateliéru Vysoké uměleckopr ůmyslové školy, kde Tichý profesoroval. Na vyřezávané truhle v rohu se neustále naparovalo několik majestátních koček. „Sloni, koně, lvi, to je nádhera,” říkal návštěvám. „Ale nejkrásnější zvíře, nic naplat, je kočka. Má skvostn ější tělo než nejkrásnější ženská. Ale víte, v čem je problém?” „V čem, pane profesore?” „Namalovat krásu je zpropadeně těžká věc, ne-li vůbec nemožná. A vůbec, jděte do hajzlu s tím profesorem!” Uměl tu krásu namalovat. Vdechl kočkám vznešenost a nezávislost, taky pevný charakter, jímž se odlišuj í od nás, obyčejných smrtelníků. Nenechají se ochočit. Poslechnou jen svůj vnitřní hlas. „Viděl někdo někdy drezúru koček? Nikdy!” říkal vítězoslavně. Pil chablis. Byl bohatýr, miloval život. A ten mu byl nevěrný, předčasně se s ním rozžehnal. Je snad až poťouchle symbolické, že jedny z jeho nejkrásnějších knižních ilustrací patří Stevensonov ě Lodi mrtvých. Ilustroval Robinsona Crusoa, Arbesovo Romaneto, Londonova Martina Edena… Miliónu výtisků a jeden ácti vydání se dožil Bassův Cirkus Humberto s ilustracemi, nad nimiž právě kunsthistorik Kahnweiler stanul v němém úžasu: „Malířova ruka nechala na papí- ru nesmrtelnou stopu!” Svého profesora studenti milovali. Když byla v módě ére brigád ve fabrikách, Tichý řval na celou školu: „Já vám dám brigády, tady seďte na zadku a malujte!” Závistivci v něm viděli jen ošunt ělého podivína a opilce. Pohoršovali se: „Na akademickou půdu si přivede milenku a vůbec se tím netají, fuj!” Po Národní třídě šla jeho milá s psíkem na vodítku. Pět metrů za ní se štrachal Tichý v kostkovaném tralaláčku a s vítězoslavným úsměvem ve tváři. Každý se otáčel: Mistr a jeho model! Když muklové stavěli ve Stromovce Sportovní halu, vylezl na lešení a v kulise bachařských samopalů halekal: „Jen se jich nebojte, dnes voni zavřeli vás, my jednou zavřeme je! Jsou to jen sezónní panáci!” Když rádobyumělci vedli učené disputace o tom, jaký papír či plátno je nejlepší pro tvorbu veled ěl, malíř se ušklíbl: „Prstem namočeným v lógru mus ím namalovat skvost třeba na hajzlpap ír!” Strčil hlavu do místnosti, kde zasedala komunistická schůze: „Co tady pečete za svinstva, darebáci?” Je snad div, že mu na konci života zadali nanejvýš plakát za třin áct stovek? Nebo reklamní štít na průčelí biografu? Za okupace maloval za kus žvance. Teď nastala doba, kdy měl hlad Na sklonku života zůstávala Tichému jen hrstička přátel. Mnozí, aby se vyhnuli setkání, raději kvapem přecházeli na druhý chodník. „Neangažované umění! Pořád jen nějaký cirkus! Co to je za kumšt?” Pár šupů, co vydělal, propil. Všechno si byl schopen odepřít, jen sklenku chablisu musel mít pořád na dosah ruky, jako d´Artagnan svůj kord. Zbylé pení- ze vrazil do darů. Podporoval své žáky. Kupoval jim barvy, papír, tužky. Poštou poslal peníze nejpot řebnějším a hlavně nejtalentovan ějším. Jako odesilatele uvedl vždy smyšlené jméno. Byl grand. Kdysi popíjel v Praze s Majakovským. Miloval Jesenina. Ti dva taky pili, oba se zabili vlastní rukou. Tichý umřel na českou závist, podobně jako Karel Čapek na český fašismus. Kamarádil se v raných časech s Haškem. Omlouval ho: „Jarda byl pořád nepříčetnej. Ale jsem snad já nějakej abstinent? Švejk je pro mne bible.” Zeptáme se: je snad Tichého dílo něco jiného? ·  ·  · Dá se říct, že malíř zemřel na vrozenou chorobu: na vlastní velikost. Ta se stala pro okolí nepřekonatelnou překážkou, obzvláště přitěžující okolností. Známky té choroby jsou lehce rozpoznatelné. Závist. Bezbřeh á blbost. Nic nového pod sluncem v našich luzích a hájích, jen další pádný dů- kaz věčné píle neschopných a méněcenných. Hlava umělce, vyčnívající ze zákrytu ubíjející průměrnosti, musela být zatlačena zpět. Nesm í rušit, překážet. A když se brání, nechť je sťata! Jednoduché řešení, běžné, léty osvědčené. ·  ·  · Dokázal v žákovi vyčenichat sebemenší stopu talentu. Byl jako ohař, větřící kořist. Sám před sebou si nikdy nebral servítky. Kdekomu říkal , že z kreslení měl čtyřku, z matiky reparát. Národní umělci se děsili: „Co je to za člověka? Jak lehkovážně uráží celý stav! Víte, soudruzi, co říká? Že ze všech politiků měl nejraději Karla Kramáře! Prý to byl majestát, Myslbek naší politiky!” Přišla pomsta hlupáků. Dlouho živili okolní půdu semínky pomsty, teď sklid í. V roce 1948 má František Tichý posledn í výstavu svého života. Pak už nic. Nikoho nezajímalo, že se u něj učili záhadám sličné a jednoduché čáry Trnka s Lhotákem. V růžovém salónku hotelu Splendid popíjí jednu z posledních sklenek. Vedle je zelený salónek, v něm soudruzi profesoři z nedaleké Akademie. Říkají vrchn ímu, který to samozřejmě vedle hned reprodukuje: „Pro nikoho tady nejsme, vůbec jste nás neviděl, nechceme se setkat s Tichým…” Ten na ně kašlal. Nemaloval úderní- ky, ani potentáty, raději by si nechal useknout ruku. Ve vinárně si lehl na práh před odchá- zejícími malířskými bonzy. Bolestně, jako raněné zvíře, s posledními zbytky noblesy, vzkřikl: „Jen si šlápněte na to hovno, co tu před vámi leží! Nebojte se o mne zamazat, vy národní umělci!” Měl štěstí, že ho nezavřeli. Malíři vyd ěšeně prchli, hospodský stáhl roletu, pomohl malíři vstát. Nalil mu sklenku, s úctou mu ji podával. „Tady Mistře, to je na můj účet!” ·  ·  · Dodnes si studentské generace vyprá- vějí o tom, jak „jejich Frantu” vyrazili z vysoké školy. Byla to přeslavná scéna, jako šitá pro bohatýra. Dostavil se kat z „nábřeží”, ze sídla mocné strany. Na nose brejličky, v ruce rozsudek. Zatv ářil se důležitě, nabral dech. Ke slovu se nedostal. „Moment, počkej, ty seš, kdo seš? Než se s tebou budu bavit, sundej si brejle, táák, hezky s nima do kapsy, to je vono!” A pak mu vrazil takovou facku, až se očitým svědkům necht ělo věřit, že tahle ruka kreslí velejemné a krajkově spanilé čáry, o nichž největší znalci svě- ta prohlašují, že to nejsou obrazy, nýbrž zázrak. „A koukej mazat z akademický půdy, hajzle!” byla poslední věta Františka Tichého ve funkci vysoko školského pedagoga. Zmizel ze scény i z výstavních síní a galerií. Ještě vrazil na zasedání umě- leckých svazů, kde jediným umělcem byl jen on sám, a s vrozenou elegancí po předsednick é tribuně hodil přátel ský pozdrav: „Abyste se tady všichni neposrali! ” Měl na sobě dufflecoat, dlouhý dvojitý kabát, jaký nosili námořníci. Bůhvíkde ho sehnal, jedno je ale jisté: ten kabát měl v sobě díru, byl prostřelen kdesi na válečném bohišti. Ten kdo ho nosil, už dávno zemřel. Teď ho má na sobě člověk, kte rý je pro svět mocných už dávno mrtev. František Tichý brzy umírá. Chudý, vyčerpaný. Příčinou smrti je velikost a vzdor, alergie na nenávist hlupáků. Harlekýna nechal ve stavu nejvyšší nouze oběsit, ale Paganiniho ruce dál naléhavě, hlasitě a věčně hrají ďábelský trylek. Obrazy nezemřely. Tři roky po malí- řově smrti si zbylý ostrůvek slušných kamarádů vyvzdoroval Tichého výstavu v Mánesu. Na nábřeží stály nekonečné fronty. Národ si „svého Frantu” našel. Nalejme číš na jeho památku, pozvedn ěmi ji a okoštujme slunce, které se v ní převaluje. Co takhle chablis?

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group