ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Caklův divoký park

 

Napsal: Michal Thoma

 

Jeden den v buši aneb jak žije český člověk, který by se mohl klidně jmenovat George Adamson, Jim Corbett nebo Albert Schweitzer. ·  ·  · Daleko dřív, než se sem proderou prvn í paprsky ranního slunce, pronikají do místnosti hlasy ptáků a zvířat. Okolní buš ohlašuje nástup nového dne a obyvatelé baráčku střídají směny. Malé komby - opičky z rodu Galago se vrátily ze své každonoční výpravy a už spí v dutině pod střechou. Zatím v pokoji vedle kuchyně vstává černá Eselína a zatápí v kamnech, aby připravila obvyklou kukuřičnou kaši k snídani. Ve vedlejší místnosti se probouzí stařičký pán. Otevře okno, aby zesílil ranní koncert a peřiny přehodí přes větev mohutného fíkusu před baráčkem. Jeho kroky zamíří do zahrady. Bujná vegetace, obklopující dům na úbočí kopce, dovolí za pár dní po příchodu dešťů pohled do kraje už jen velmi nerada. Dole se třpytí hladina umělého jezera, které tu jen několik posledních let spoutává sezónní říčku Šašány. Jsou-li deště vydatné, dostanou se její vody až do říčky Šáši, aby pak splynuly s vodou řeky Limpopo. V té době stoupá i hladina jezera a dostane se až téměř ke zdi nemocnice. Kousek dál, směrem ke kopci, jsou rozvaliny starého dolu. Kdysi se zde těžilo zlato. Těžba se stala ztrátová, a tak prospektoři odešli. Zůstal po nich jen název osady Antelope mine (Antilopí důl), pusté naleziště a zbytky kdysi výstaví vily ve stráni na kopci. Právě tyto romantické zříceniny okouzlily českého lékaře Zdeň- ka Cakla tak, že si tam postavil svůj domek. ·  ·  · Tento před čtyřiceti lety uznávaný brněnský chirurg, zůstal v osadě jako jediný běloch, jediný lékař pro domorodce z vesniček jižního Matabelandu o rozloze třetiny Čech. Působil zde od počátku sedmdesátých let až do odchodu na odpočinek. Musel dělat vše, operovat v podmínkách těžko představiteln ých, léčit malárii, malomocenství, rodit děti, zachraňovat lidi uštknuté hady, poraněné zvířaty anebo lidmi. Byl by to pořádný zástup těch, co prošli jeho rukama. Když jednou přivezli těla matky a dítěte, které zabil slon, sledoval zví- ře několi dní, než ho zneškodnil.Vícekrát tak ochránil domorodce a jejich skromnou úrodu. Slonovinu pak většinou dal někomu, kdo to potřeboval více než on sám. Dnes pobírá penzi, která je hluboko pod průměrem a cítí se nesmírně šťastný na své zelené zahradě s pěšinkami lemovanými kameny neuv ěřitelných tvarů a barev. Kameny se místy slévají do pásů, obtékají stromy a keře vytvářejí s nimi půvabná zákoutí. Jinde jsou navršeny do teras zadržují- cích ve svahu cennou vláhu. Navozil jich sem s pomocí Eselíny a svého starého landroveru tuny. Německá lékařka, doktorka Eder, která ho občas přijede nav štívit a drží nad ním ochrannou ruku, mu tam k posledním narozeninán nechala umístit ceduli s nápisem „Caklův divoký park”. Pan doktor pokračuje ve své ranní proch ázce po zahradě. Uhýbá trnitým větv ím akácií a zastaví se na chvíli u bazénu s rybičkami. Za ním je řada kamenných sloupů, které kdysi lemovaly dnes neexistuj ící cestu od vily ke zlatému dolu. Trní obrůstá vyprahlé, rozpraskané zdivo a náhodnému návštěvníku by se mohlo zdát, že se ocitl v pohádce o Šípkové Růžence. Pan doktor ale ví, že to není spící zámek. Rodinka zemních veverek žije pod zbytky okenní římsy, gekoni se vyhřívají na bortící se stěně tanečního sálu, chameleón se právě chystá vystřelit svůj dlouhý, lepkavý jazyk a zmenšit tak počet obyvatel zahrady o jedno saran če. Dutý kmen, opírající se o zeď s krbem, je domovem velkého varana a na koncích větví sousedního stromu splétají svá dokonalá hnízda snovači. Doktor dolévá vodu do kameninové mísy, ke které se zvláště v době sucha slétají turaka, strdimilové, vdovky, led- ňáčci a mnoho jiných opeřenců. V tom přiběhne malý capart, nejmladší ze čtyř dětí Eselíny. „Food is ready” - Jídlo je hotové, říká a tahá doktora za ruku. Dojdou do kuchyně, kde v kamnech prask á oheň a v kotlíku bublá řídká kukuřičná kaše. Jednou týdně posílají, díky doktorce Eder, sestry z misijní stanice v nedaleké Mapise vajíčka, mléko a máslo. A tak je dnes kaše i omaštěná Ruce a ústa starého muže se zabývají jídlem, zatímco bystrá, stále zvědavá očka sledují dítě hrající si na zemi s kuřetem. Jeho matka přišla jako mlad é děvče s rozsáhlou flegmónou v noze. Stálo to hodně potu, řezání, šití, transf úzí krve a antibiotik, než se podařilo zvládnout otravu a vrátit Eselínu do tohoto světa. Pracovala pak u svého doktora a byla jediná, která zůstala u starého pána, když se po jeho odchodu do dů- chodu projevil nedostatek prostředků. Dnes je tu pro její čtyři děti alespoň střecha nad hlavou. Oči přestaly sledovat dítě a zahleděly se otevřenými dveřmi do kraje. Pohled však šel daleko za obzor. Snad vzpomí- nal, jak na Sázavě jako kluk lovil candá- ty. Vzali lískový prut přibitý přes zimu na vrata stodoly, pivovarským valachům uřízli pár žíní z ocasu, spletli je a přidali ohnutý hřebík. To byla nádhera. Možná se ale jeho pohled vrátil do hor korejsk ého poloostrova, kde v padesátých letech zachraňoval životy a vracel zdraví vojákům i civilistům. Později pracoval také několik let ve Vietnamu. Těžko dnes říci, kde to bylo těžší. Vzácné volno trávil lovem a sběrem. Živá zvířata posí- lal českým zoologickým zahradám, ně- které preparáty bezobratlých se dostaly do Moravského zemského muzea. Dokonce byl díky němů popsán nový druh. Eselína nalila do hrnku čaj a vrátila tak starého pána do kuchyně domku nad jezerem. Po snídani odešel do své- ho pokoje, usadil se do křesla proti oknu, aby viděl na ptáky přilétající k napáječce a začal prohlížet alba zažloutlých fotografi í. Nejvíce času trávil nad obrázky a mapou Etiopie. Pracoval tam se svou ženou Jarkou v nemocnici v Hararu. Zamiloval si Etiopii a lidé měli rádi jeho. Báli se jen jejich ochočené lvice Mau, která žila na zahradě spolu s dalšími zví- řaty. Škoda, že na rozdíl od Adamsonov ých a jejich Elsy, příběh Mau nikdo nesepsal. Další vzpomínky se vybavují s fotograf iemi jedna za druhou. Vyzáblý, asketický Amhar přišel do středov ěkého Hararu z údolí řeky Erer a prosil českého hakima, aby šel zabít lva, který mu sežral syna. Údolí řeky Erer bylo hluboké, zarostlé a dosti obydlené, takže lidožraví lvi se tu vyskytovali více než kde jinde. Někdy doktor našel v žaludku střeleného zvířete i neztráven é části lidského těla. Velmi nepříjemn ý zážitek byl, když musel na lidožrouta čekat u zbytků člověka celou noc. Ohlodan á hlava se strženou kůží měla odkryt ý oční důlek, ze kterého civělo velké obnažené oko. I ti nejotrlejší by v takové chvíli měli problémy. Mohl by klidně sepsat podobné příběhy jako Jim Corbett, který v Asii lovil lidožravé tygry. Černá Eselína došla k zamyšlenému muži v křesle. Obvyklá, třikrát denně se opakující věta: „Doctor, food is ready”. Pohlédl se zalíbením na snovače koupaj ícího se v napáječce a odešel do kuchyn ě. K obědu byla jako vždy sadza - kukuřičná kaše hustá tak, aby se dala jíst v domorodých chýších rukama a tady příborem. Maso je v tomto příbytku vzácnost í. To jenom, když si občas některý farmář z okolí vzpomene, že v buši na kopci ještě žije starý doktor, který kdysi zachránil jeho syna uštknut ého černou mambou, nebo ženu při těž- kém porodu a přinese jim kousek masa. Doktor ukrajuje sadzu. A přestože je to strava velice jednostranná, zdá se, že mu stále chutná. Stejný rituál se den co den opakuje. Poprosí Eselínu o horkou vodu. Pytlík čaje se vymáčí třikr át až čtyřikrát, aby se ušetřilo. Přitom sleduje spokojeně dozrávající citróny, díky kterým se chuť čaje na nějakou dobu pozmění. Ve dveřích se honí dvě hnědé ještěrky s modrými ocásky a na okenním skle vyčkávají gekoni. Mají tu funkci sympatických živých mucholapek. Doktor dojí, poděkuje za oběd, odejde do svého pokoje a za skříňkou vytáhne lehkou malorážnou kulovnici. Všechny ostatní těžké kalibry na slony, buvoly a jinou zvěř už prodal. Nechal si jen tuto zbraň, aby chránil slepice před ženetkou a někdy ji použije i na jedovaté hady. V kopci nad domem jsou pořád. Tam se taky dnes po dlouhé době vydal na procházku. V krátkých kalhot ách a košili, flintičku přes rameno, brýle na provázku a štítek proti slunci. Dosti energickým krokem stoupá drobný stařík do svahu. Cestička je i zde, jako na jeho zahrádce, lemována kameny. Takto jím upravené stezky se táhnou po hřebeni ještě nějaký kilometr. Cesta zase víc zarostla. Už nemá sil na to, aby jí udržoval. Vyhýbá se trnům, ale mambu, která se svezla z větve stromu asi tři metry od něj, nechá být. Je dost daleko od domu, ale na konci období dešťů se hadi někdy přestěhují na zahradu, tam už k nim nemůžebýt tak ohledupln ý. Jednou zabil kobru dokonce ve svém pokoji. Tady ale stačí, když se dívá pod nohy. Z vrcholu je nádherný rozhled do kraje. Dole v rovině, mezi pol íčky, ubíhá přímka cesty vedoucí z Antelope směrem na Bulawayo. Na obzoru se vnoří do krásných pahorků Matopos. Příroda tu vytvořila fantastick á žulová sousoší přitahující člověka už od pravěku. V jeskyních je mnoho skalních maleb nejrůznějšího stáří. Okouzlený tím byl i jinak velice racion ální John Cecil Rhodese. Tvůrce býval é Jižní Rhodesie se zde nechal pohřbít. Kraj je plný zvěře. Říká se, že je tu vůbec největší koncentrace levhartů na světě. Však s nimi mají také okolní domorodci problémy. Často chodívali za doktorem Caklem, aby jim pomohl. Když se mu podařilo takového škůdce zabít, nechal většinou kůži farmáři jako náhradu za zabitá teleta. Starý pán sleduje cestu v údolí a vzpom íná kolikrát tudy projížděl. I v době války, když se lidé báli vystrčit hlavu z domu a řidiči odmítali pracovat, jezdil třeba sám s raněnými, pro léky, pro krev do oblastní nemocnice. Jezdil často i v noci, aby viděl co nejvíce zvěře. Jednou se mu to nevyplatilo. Bojovníci za nezávislost jej přepadli a zmlátili. Kdyby si jeden z nich dodatečně neuvě- domil, že je to český doktor,který pomá- há každému, asi by to nepřežil. Takto zůstala pouze trpká vzpomínka na lidskou hloupost a poškozený sluch. Po válce se z Rhodesie stala Zimbabwe. Pan doktor dostal ocenění za zásluhy o africký lid a díky inflaci menší dů- chod. Na poctách ani penězích si však nikdy nezakládal. Když operoval a zachr ánil neteř etiopského císaře Hailé Selassie mohl mít co chtěl. Požádal jen ovstup do uzavřených oblastí, kde chtěl lovit a pozorovat přírodu. Také ve Vietnamu a Koreji dostal vyznamen ání a řád práce. V Brně pak odznak budovatele města Brna, a pár let na to, dva roky nepodmíněně v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky v roce 1968. ·  ·  · Člověk, který vše co kdy měl, rozdá- val, nikdy netoužil po slávě, majetku a uznání, dodnes nepochopil, proč byl odsouzen za to, že chtěl žít v Africe a pomáhat těm, kteří to potřebují. Albert Schweitzer za podobný postoj k životu dostal v roce 1952 Nobelovu cenu. Hřeben kopce uhýbá na západ. Tam je Botswana, kam rád jezdil lovit do delty řeky Okawango. Tam ho málem dostala lvice, která se naučila chodit na dobytek. Byl jen o vlásek rychlejší. Také jezdil na jih Zimbabwe, kam ho někdy zvali, když měli problémy s přemnoženými slony. Všude s sebou vozil své lékařské nástroje a bylo-li třeba, pracoval. To všechno už je hrozně dávno. ·  ·  · Slunce se klonilo k západu. Otočil se a vracel se pomalu zpět. Prošel kolem planinky těsně pod vrcholem, kde je v zemi vykopaná jáma, připravená již několik let až nastane jeho čas. Když přišel k domu, zavřel nejprve okno, aby moskyti nenalétali večer do místnosti, kuchyň se už topila ve tmě. Již před časem vyšrouboval všechny žárovky, aby děti Eselíny nenech ávaly přes noc světlo. Elektřina je pro něho příliš drahá. K večeři byly placky udělané ze stejné mouky jako „porridge ” k snídani a sadza k obědu. Opičky galaga, kterým se tady říká pugoňůni, šramotí pod střechou. Pak seskočí k napáječce a chvíli nato odhopkaj í korunami stromů na noční výpravu za potravou. Pod kameny na zahradě vylézají škorpióni, přes cestu běží sviž- ník a v trávě čeká na svou kořist obrovsk ý povoukovec solifuga. Starý pán ulehá do své postele ve skromně zařízeném pokoji s několika obrázky zvířat od domorodc ů a vedle tohoreprodukce star ých zámeckých schodů v Praze. Snad milióny světlušek jasně rozzáří zahradu, a ten malý kousek ráje vypadá, jako by do něj z nebeské klenby sestoupily všechny hvězdy vesmíru. Jako by tu příroda chtěla rozsvítit svatozář, a říci, že zde žije člověk, který ví, co znamená japonské Wa Kei Sei Džaku (harmonie, ústa, čistota, klid) mezi člověkem a člověkem a mezi člověkem a přírodou. P. S. Ať vám ještě dlouho dávají galaga dobrou noc a turaka vás budí, pane doktore.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group