ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Za horskými kmeny severního Thajska

 

Napsal: Michal Thoma

 

Na severu Thajska, v drsné hornaté krajině, leží město Čiengmai. Ročně sem přijíždí tisíce turistů, aby absolvovali trak za poznáním kmenů, které doposud žijí podle prastarých tradic, nahony vzdáleny civilizaci. ·  ·  · Je šest hodin ráno. Spolu s jinými turisty jedeme na korbě starého japonského pickupu do ubytovny. Náhončí nás ulovili na autobusovém nádraží. Projíž- díme probouzejícím se Čiengmaiem. Je docela zima, ale přes den teplota vystoup í nejméně na pětatřicet. Míjíme starobyl é, často polozbořené chrámy, obklopené moderní zástavbou. S mírným podezřením si prohlížím naše spolucestující, postrojené podle romantické módy čundráků po Asii. Mám pocit, že já a otec jsme tu jediní normální lidé. Není ovšem pochyb, že ostatní přijíždějí na sever stejně jako my, aby vyšli na trek za horskými kmeny. Napůl ucha poslouchám otce, který už jednou v Thajsku trekoval. Povídá mi zrovna o kmenech: „Nejpočetnější jsou Karenové, pak Hmongov é, Lisuové, Mienové, Lahuové a Akhové. Žijí nedaleko civilizace skryti v džungli. Někteří opravdu hodně primitivně, jiné už thajský styl života téměř pohltil.” ·  ·  · V průvodcích se píše, že existuje mnoho cestovních kanceláří, které vodí turisty do vesnic, kde je více turistů, než samotných domorodců. Proto je dobré přistupovat k výběru cestovní kancel áře zodpovědně a zvažovat všechny alternativy. Uvědomte si, že když jste na treku, jste zcela odkázáni na lingvistick é, orientační, zdravotnické a organiza ční schopnosti vašeho průvodce. I když jsme se původně chtěli rozhlédnout po městě, co nám nabídnou jiné cestovky, byli jsme na m. Chaie krátcí. Jako klíčový se ukázal fakt, že naším prů- vodcem by se stal spoluautor knihy THE HILL TRIBES OF NORTHERN THAILAND TOMMY WU, jeden z  nejzku šenějších zdejších průvodců. Podlehli jsme a zaplatili neslušnou cenu, kterou si m. Chai hbitě naúčtoval. Během dne jsme si prohlédli čiengmaisk á božiště. Jsou znamenitá a po denervujícím Bangkoku je procházka v menším městě balzámem na duši. Na pátou hodinu přicházíme na informa ční briefing o treku. Náš průvodce Tommy nám vysvětluje, že si nesmíme zapomenout spacáky, doporučil kvalitn í batohy a také udílel rady, jaké oblečen í si máme s sebou vzít apod. Následovaly podrobnosti o třídenní trase, kterou půjdeme. Navštívíme dvě kmenové vesnice, vyzkoušíme si jízdu na slonech, sjedeme řeku na bambusov ých vorech a nakonec budeme vyvezeni na nejvyšší horu Thajska Doi Ithanon. Taková byla teorie. ·  ·  · Druhý den, brzy ráno, nás vzbudili zaměstnanci cestovky. Po snídani jsme s pochybami nasedli do toho samého starého vehyklu, kterým nás odváželi z nádraží, a vyrazili… Spolu s průvodcem jsme se všichni mačkali na korbě a opatrně se oťukávali. Jede s námi asi třicetiletý Kiwi (Novozélanďan), s tvrďáckým image a stejným smyslem pro humor, kterého jsme pokřtili jako „Červený tričko”. Pak tam sedí „Kozí bradka”, německý mlad ík s tím nejsměšnějším vousem, jaký jsem kdy viděl. Dále asi osmnáctiletý Angličan Rob, hned po mně největší ucho, a Angláni Michael a Susan - bratr a sestra. Fin Mikka tvrdil, že je profesion ální průvodce a podobně jako můj otec připravuje zázemí pro větší turistickou skupinu. Dvě norské mužatky Jane a Ann cestovaly společně a moc se s námi nevybavovaly. Párek mladých Japonců se moc neprojevoval, protože neuměl dob- ře anglicky. Podivná parta, a my jsme do ní docela dobře zapadli. Ideální počet osob na treku je prý šest, ale mohu potvrdit, že i deset je vcelku bezproblémové množství. Jeli jsme několik hodin. „Červený trič- ko” všem nutil své vtipy, ale protože jeho novozélandské hatmatilce nikdo nerozum ěl, tak jsme se smáli dost na sucho. Vezli nás nejdříve po dálnici, pak jsme přejeli na okresku a skončili jsme na prašné cestě, kudy naše vozidlo stěží projelo. Když už to nešlo dál, nasadili jsme batohy na záda a šli. V zimním období je džungle bezútěšně suchá a bezbarvá, ale přesto nás sužovalo strašlivé vedro. S přestávkami jsme šli asi dvě hodiny a viděli spousty krásného hmyzu a rostlin. Na trek byste neměli chodit, pokud máte problémy s kondicí. Je třeba se zeptat, kolik hodin pochodu denně bude daný trek obsahovat. Absolutní maximum pro ostřílené turisty je pět hodin. Pro netrénovaného člověka je rozumná mez dvě hodiny. Uvědomte si, že při teplot ě čtyřicet stupňů Celsia jsou tamní podmínky zcela nesrovnatelné s našimi. ·  ·  · Dorazili jsme do karenské vesnice zbudované málem na vrcholu kopce. Pro civilizovaného člověka trochu šok. Střechy jsou vyrobené z listů, univerzáln í stavební materiál je bambus. Lidé oblékají levnou konfekci. Pro Kareny typické hazuky je vidět zř ídka, nejčastěji u dětí. Míříme k chatrči, kde podle průvodce máme bydlet, ale zrovna tam vyvolá- vají duchy, a tak musíme jít spát o dům dál. Neodmyslitelnou součástí kultury thajských kmenů je náboženství. K nejrozšířenějším patří tradiční animistick é kultuy, ale v civilizovanějších vesnic ích nalezneme i křesťanství, v menším množství buddhismus. K nejdůležitějším náboženským postav ám kmene patří šaman a kněz. Šaman komunikuje se světem duchů a léčí tak nemocné, odvrací prokletí apod. Kněz se stará o harmonii vesnice s přírodou a zajišťuje tak štěstí a hojnou úrodu. Průvodce vaří večeři a my se jdeme umýt k potoku a pak pozorujeme domorodce. Vodní buvol naší hostitelské rodiny si krátce před naším příchodem ulomil roh. Vesničani jsou v napětí, jestli přežije. Domorodci nemají žádné léky, ani dezinfekci. Lékaři, včetně veteriná- řů, navštěvují vesnice zhruba ve čtrnáctidenn ích periodách, ale ani to není pravidlem. Po chutné, i když ostré večeři, se do naší chatrče začali trousit domorodci. Na pořadu byla kulturní výměna hudby. K našemu překvapení nám nebyla předvedena ukázka kmenové tvorby, ale thajské variace na americké populární songy, doprovázené kytarou. My jsme se také příliš nevytáhli. Jediný, kdo z nás uměl opravdu hrát a zpívat, byl Mikka. Zatímco jsme falešným brumendem znásilňovali kapitána Browna, nebo Žlutou ponorku, kolovala mezi námi mimo whisky i cigareta s marihuanou. Whisce podlehli bezmá- la všichni, marihuaně asi polovina. Nezanedbatelné množství cestovatel ů vyrážejících na trek je motivová- no hlavně možností nákupu levné „trávy” či opia.  Kmeny sice pěstují drogy hlavně pro vlastní potřebu, ale turistovi trochu ze svých zásob rádi levně prodají. ·  ·  · Ráno jsme se vybatolili ze spacáků asi půl hodiny po svítání. Vesnice už překypovala životem. V ranním světle vše vypadalo optimisticky a lidé byli veselí a přátelští. O hodinu později jsme vyrazili. Šli jsme asi hodinu a půl, vcelku bez probl émů. Jenom otce začala tížit fotografick á brašna, a tak jsem ji nakonec musel přebrat. Pouze šílenec nebo profesionál s sebou může tahat čtyři a půl kila fotografick ého vybavení. Můj otec se svými devíti kily obsáhne obě kategorie. Dorazili jsme k bambusovému pří- střešku, kde jsme obědvali instantní polévku a počkali na příchod slonů. Naštěstí tam byla postavená rampa na nasedání, jinak nevím, jak bych na takovou věž vyšplhal. Jestli jste někdy trpěli fixní ideou, že jízda na slonu je rychlá, pohodlná a romantická, pak na to rychle zapoměň- te. Nejenom, že trasu, kterou jsme jeli hodinu, bych ušel za čtvrtinu té doby, ale měl jsem od primitivního palanký- nu otlačeniny. Náš sympatický mahaut se nám navíc pokoušel prodat opium, avšak neuměl anglicky, tak do nás hučel thajsky a my do něj zase česky. Když jsme konečně dojeli do další vesnice, nechtěl jsem už slona nikdy vidět. Vesnice byla plná nejen chatrčí s plechovou střechou, ale i hor odpadk ů. Ovšem měla školu s fungující vysí- lačkou, kterou šla zavolat lékařská pomoc. Civilizace má svá pro a proti. Večer se náš průvodce Tommy marně snažil zorganizovat společenské hry, ale udělala se taková zima, že šli všichni spát. ·  ·  · Ráno jsme se za asistence domorod ých dětí nasnídali a pak pro nás přijel náš starý známý pick-up a odvezl nás k řece. O jízdě na vorech mohu říci, že je dobr é si na podobné šílenosti vzít čepici proti úpalu. Jeli jsme na dvou dlouhých vorech a snažili se z nich navzájem shodit, což se nakonec nikomu nepovedlo. Zajímavá zkušenost, ale klidně bych žil bez ní. Cestovní kanceláře podobné akce provozují pouze pro reklamu. Snaha turistů zažít co nejvíc věcí v co nejkratší době je nelogická. Kvantita na úkor kvality, ale komerčně je to úspěšné. Následoval Doi Ithanon, nevyšší hora Thajska vysoká 2590 metrů, počítáno od hladiny moře. Rozporuplné pocity: buddhističtí mniši v typických hábitech, kvanta turistů a aut, políčko s nařezanými makovičkami, pěstovaný- mi pro specifickou barvu květů. Výhled nestál za moc, protože krajina byla zahalena v hustém oparu. ·  ·  · Sedím v autobusu do Bangkoku a dí- vám se na vysoké kopce rezervace, kde jsem se ještě před několika dny potil s batohem na zádech. Člověk by měl vědět, jak se žije v přírodě, bez všech na- šich civilizačních výdobytků a ústupků. Horské kmeny žijí jinak, šťastní i nešťastn í stejně jako my.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group