ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KAŠPAŘI

 

Napsala: LENKA NÁDVORNÍKOVÁ Když při procházce pražskou Celetnou ulicí zahnete do průchodu k vinárně U Pavouka a vystoupáte po zastrčených schodech do 1. patra, můžete si dát kávu nebo něco lepšího v malém útulném Café Gaspar Kasper. Příjemně tak posedíte v místech, kde každý večer řádí múzy. Divadlo v Celetné, tak se prostory, ve kterých se ocitnete, jmenují, se pro letošní, a snad i pro další roky, stalo domovskou scénou divadelního spolku Kašpar. ·  ·  · Kašpaři, jak jim kdekdo říká, se na naší divadelní scéně objevují již sedmou sezónu. Poměrně dlouho vydrželi v původním složení, které se utvářelo již v závěru studií na pražské DAMU (inscenace Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem), postupně se ale jejich počet zredukoval. Z dnešního společenství mladých herců je veřejnosti asi nejznámější umělecký šéf a režisér souboru Jakub Špalek (mimo jiné i díky filmům Šakalí léta a Jízda). Otázku, kolik je Kašparů, nemá příliš rád a prý ani moc nechápe, proč se ho na to lidé ptají. Vysvětluje: „Je strašně těžké říct, kolik je Kašparů. Kdo je Kašpar a kdo ne. Většinou říkám, že Kašpar je ten, kdo zrovna večer od půl osmé hraje. Jádro souboru, má-li se tomu tak říkat, tvoří šest až osm lidí.” STARÉ NOVÉ DIVADLO Divadlo v Celetné, přestože se celé třpyt í novotou, má svou historii. V malém sále s kapacitou asi 150 míst, už hrál nejeden soubor. Ani Kašpaři nejsou v Celetné sami. Po té, co jim v loňském roce divadeln í ústav „Celetnou ” pronajal, provedli rozsáhlou rekonstrukci. Její výsledek (a dluhy Kašparu rovněž) byl fantastický. Na star ém místě se objevilo zcela nové divadlo a nejeden pamětník předchozího stavu marně přemýšlí? „Jak to tady vlastě vypadalo? ” Dnes Kašpaři svoje divadlo pronaj ímají dalším uměleckým uskupením: Pohybovému divadlu 22, anglicky hrajícím Misery Loves Company, novému souboru CD 94 a studentům DAMU, tedy Disku. Jakub ův cíl vybudovat v Celetné nezávislou divadelní scénu se daří. Velkým úspě- chem je bezesporu to, že na Migistrátu hl. m. Prahy dokázali ve všech možných nařízeních a vyhláškách najít tu pravou skulinu, aby mohli Celetnou finančně podpo řit.Formou daru tak Jakub Špalek obdržel peníze, které nejsou vyhrazeny na jeden určitý projekt, ale mohou být použity plošně na činnost divadla. Dotuje se jimi provoz sálu, což je pro všechny soubory velmi výhodné, protože každý soubor si své večery financuje sám. Díky magistrátu a České spořitelně, a. s., která je hlavním sponzorem divadla, se tím náklady na jeden každý večer snížily o polovinu. V současnosti tvoří repertoár Kašparu čtyři představen í, se kterými v Celetné vystupují přibli žně desetkrát až patnáctkrát do měsíce. Rostandův Cyrano byl první hrou, kterou Kašpaři společně nazkoušeli po absolvování DAMU. V Celetné se hraje dodnes. Inscenace, v níž na sebe výrazně upozornil představitel Cyrana, Radek Holub, měla premiéru 3. července 1991, v době, o které Jakub Špalek vypráví: „Když začal Kašpar oficiálně pracovat jako divadlo, neměl žádné peníze. Rok pracovalo a rok nikomu n e p l a t i l o . A na konci té- hle sezóny se h r á l Cyrano. Premiéra byla 3. července a zkrachovat jsme měli 1. srpna 1991. A všichni po celých pět měsíců zkoušení věděli, že nem áme peníze, že se udělá premiéra, a pak že zkrachujeme. Cyrano stál 70 tisíc a já měl sedm. A pořád jsem doufal, že se stane zázrak. K tomu jsem si na představen í pronajímal divadlo, které bylo tak drahé, že ho tržby v žádném případě nemohly zaplatit. Taky jsem tenkrát vymýšlel různé teorie, jak bychom se mohli živit. Přišel jsem třeba s návrhem, že vedle divadla budeme pěstovat meruňky. A uživíme se. Nakonec jsme v téhle situaci získali Rokoko. A tak jsme se zachránili.” Nebylo to naposledy, co se Kašpaři navzdory všemu a všem zachránili. Po dvou letech v Rokoku se tehdejšímu vedení Městských divadel pražských, kterým Rokoko dosud patří, znelíbili, a následoval vyhazov. Potom se rok pohybovali mezi Minorem a Celetnou. Ale tyhle časy jsou snad už minulostí. Dnes mají své divadlo, ve kterém kromě Cyrana ještě v červenci uváděli dvě aktovky Michala Frayna, Don Quijota a Číňani (premiéra 11. května 1992), a již třetí sezónu hrají veleúspěšnou Růži pro Algernon (10. února 1993). Růže pro Algernon, dramatizace scifi povídky Daniela Keyse, se na konci minulé sezóny dočkala 100. reprízy. Hlavní postavu mentálně retardované- ho Charlieho Gordona, jemuž je uměle zvyšována inteligence, ztělesňuje Jan Potměšil. Po celou dobu představení prakticky nemizí ze scény a jeho hereck ý projev dává divákovi zcela zapomenout na fakt, že herec je již několik let odkázán na invalidní vozík. STŘECHU NAD HLAVOU… Premiéra Fantomimy, nejnovější hry Daniely Fischerové, která se konala 20. ledna 1995, byla první premiérou nové éry Kašpara „pod vlastní střechou”. „Jak byla Fantomima přijata, to mě šokovalo, ” prozrazuje o svém zatím posledn ím režisérském počinu Jakub Špalek. „Je to těžká hra, a mě udivuje, že na to lidi choděj´. I pan prezident, když se byl na představení podívat, říkal, že je nepochopiteln é, jak tam ty lidi seděj´, a jak to poslouchaj´. Poslouchaj ´a vnímaj´. My jsme si asi své diváky ´nastřádali´a to mě těší.” Mají vlastní divadlo, a tedy konečně zázemí, mají prakticky neust ále vyprodáno, mají za sebou další úspěšnou premiéru, začínají splácet dluhy, chystají další představení. Nedaleko Mladé Boleslavi, v Kochánk ách, mají pronajat é patro a půdu tamní mateřské školy. Dvě zkušebny, v blízkosti les i koupání, pivo za pět korun, zkrátka místo ideální na práci. Výsledkem této letní práce je čerstvě přeložená hra italského dramatika Daria Fo ZA VŠECHNO MUŽE ĎÁBEL v režii Jaroslavy Šiktancové. Spolu s Misery Loves Company nazkou šeli Kašpaři hru Carla Gozziho, Král jelenem (King Stag). Režíroval ji Ameri- čan Richard Toth, dnešní režisér Misery Loves Company, v minulosti například i cirkusový klaun. Hraje se v angličtině s českými „vysvětlivkami” a na scéně je i spousta loutek - od maňásků až po loutky v téměř životní velikosti. Premiéra se uskutečnila ještě na závěr divadelní sezóny 1994-1995, 19. června. „V té hře úplně padají jazykové bariéry pro publikum. I lidé, kteří neumějí anglicky ani slovo, příběh chápou a baví se. Ta hra je i více spontánní a bezprostřední, myslím, že se skvěle podařilo nakatzit Čechy Ameri- čanama a Američany Čechama. To je výhoda nezávislého souboru, že si může dovolit nab ídnout režii někomu, od koho jsi viděl jen jedno představení, nechat na něm úplně obsazen텔 Tohle všechno tedy Kašpaři mají a připravují, a tak by jejich šéf snad mohl být spokojen. Je tomu tak? „Jsem stále víc hrdej´ a nadšenej´ ze souboru, se kterým pracuju. I tuhle sezónu pova- žuju za divácky nejvydařenější. Vždycky jsem repertoár nabízel s čistým srdcem a vědomím, že to je v pořádku, a letos si myslím, že to je v takovým pořádku, v jakým to nikdy nebylo. Myslím, že to, co hrajeme, je na ohromné úrovni. A lidi stojej´ a tleskaj´ a je vyprodá- no a já chodím a chtěl bych zase něco víc. Spokojenej´ je člověk asi vždycky jenom chvilku. U divadla. A asi i v životě, já nevim. Mít divadlo je nádherný a tohle divadlo je prostě ohromný, ale ke spokojenosti mě to nijak moc nepřivádí. Jsem ale rád kvůli jedný věci. Vloni jsem viděl, že získáváme kredit takovýho štěkavý- ho, zlobivýho psa. Začínali jsme být bráni jako něco, co někdo vykop z divadla, co sice dál funguje, ale co si furt stěžuje, že nic nemá. Navíc v očích jiných vypadá, že nic nedělá. A teď to něco najednou dokázalo, že se o sebe umí postarat, že je to dospělý. A to je důležitý mimo jiné i proto, jak se na nás potom dívají lidé z jiných divadel.” O Kašparu se hovořilo jako o genera čním divadle. Platí to stále? „Generační divadlo, já nevím, co to je. Nikdy jsem nepotřeboval definovat, co jsme. Tuhle nálepku nám dali novináři, asi nám ji potřebovali dát, protože asi takoví jsme. Já to ale nevím. A nemám vůbec pocit, že děláme generační divadlo.” NOVOVĚK Po všech peripetiích, kterými za šest let existence Kašpaři prošli, po promě- nách a zvratech, z nichž valnou část tento článek nezmiňuje už jenom proto, že vysvětlování by bylo příliš složité, se zdá, že si soubor zajistil pevné postaven í na naší divadelní scéně. Od listopadu budou pravidelně hostovat v brněnském divadle Bolka Polívky, kde by měli v příští sezóně odehrát na třicet představení. A Jakub Špalek je ve svých sedmadvaceti letech možná nejmladším divadeln ím ředitelem v Čechách. „Kdepak,” brání se, „ v Kolíně je jeden mladší. Já už jsem fakt starej… Samozřejmě, v očích veřejnosti jsem mladý člověk. Jenom- že já dělám divadlo už sedmnáct let, dělám ho velice intenzívně a prožil jsem s ním už straš- nou spoustu věcí. A čím jsem starší, tím radši divadlo mám. Někdy si připadám jako blá- zen, náboženský fanatik, člen nějaké divadeln í sekty, která tvrdí, že divadlo je nejdůležitější na světě. O vás se říkalo, že příliš riskujete. „On jakýkoli kumšt je vždycky riziko. Jako představení v cirkuse, kde si akrobat hází s akrobatkou. Jakékoliv umění je krok do neznáma. Ten, kdo tvoří, logicky musí riskovat. A pravdou je, že co se týká peněz, tak já jsem nikdy nezkrachoval. Kašpar dodne ška žije a nikdo z ekonomů nechápe, jak je to možný. I na risk se dá spolehnout.” Divadelní spolek Kašpar je toho dů- kazem, nedávno byl totiž po letech úplně oddlužen.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group