ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Když je radost, musí být i problém

 

NAPSAL ROSTISLAV SARVAŠ

Při shánění informací o Tono Stanovi, zvláště ženy pookřáli a vyzkoušeli úsměv: „Tono, to je náš miláček." Až to ve mně budilo nedůvěru. Tono mi začal být podezřelý. Znáte to...? Rozhovor jsem dlouho odkládal. Ale nebylo zbytí. Po třech hodinách jsem odešel z jeho ateliéru a na mých rtech mě šimralo něco příjemného. Pozitivního. „Je to takový medvídek", býval bych řekl, kdybych si neuvědomil, že bych jen opakoval větu dcery „indiána", kterou častovala muže, jež nám tak mile ráčkuje. Stále jsem před sebou vidět Tonovu fotografii s názvem SMYSL.

Nebyl jsem sám koho zaujala. Její nápad byl použit na plakát poměrně úspěšného amerického filmu SHOWGIRLS a zdobí titul prestižní americké fotografické publikace The Body (Historie fotografie lidského těla).

· · · Pane Tono,...vlastně Stano... Z toho si nic nedělejte, smířil jsem se s tím, že mám dvě jména.

Měl jste velkoryse pojatou vernisáž. Máte rád vernisáže? Občas cizí. Zvláště, když na nich potkám lidi, kteří mají jiskru. Svoje vernisáže rád nemám, protože kontakty na nich jsou velmi povrchní - s jednotliv ými lidmi mohu promluvit tak tři minuty - a tak nevzniká žádná satisfakce. Takové „zdravení se" bere jenom energii.

Poskytují vám jiskřiví lidé na vernisážích vašich kolegů inspiraci třeba k vaší práci? Na vernisáže nechodím kvůli vystaveným věcem, dofám, že na nich potkám zajímavé lidi. Každé střetnutí s člověkem, který mě nějak přitahuje, mě velice těší. A když z toho vyplyne nějaká budoucí spolupráce, tak to mě přivádí do vytržení: je to nesmírně optimistické. Například vždy mě potěší, když potkám například fotografa Bohdana Homolíčka nebo Antonína Kratochvíla: naplňují mě něčím všeobjímajícím. Je to obohacující.

Jaké jsou pro vás ty nejpozitivnější situace? Ve spolupráci s lidmi, kteří mají zájem dát něco dohromady a neblokují to naschvály nebo vkládáním svých nevyřešených problémů. Někteří lidé se zanedbávají a svou pasivitou propadnou nějakému ďáblovi a s těmi se strašně těžko komunikuje. Nerad s takovými lidmi pracuji: nechci je měnit.

Programově se vyhýbáte tomu, abyste se zatěžoval nějakým osobním konfliktem potenciálního partnera? Nejsem typ lékaře. Neumím takového člověka vzít a „operovat" ho. To neznamená, že mě nezajímá, jak člověk žije. Naopak.

Vy se asi málo svěřujete se svými problémy? Minimálně.

Když jsem před známými říkal, že s vámi budu dělat rozhovor, zvláště ženy vydechly: „No jo, Tono to je můj miláček." Víte o tom? Spousta lidí pro ten svůj balík hledá kontejner v podobě člověka, do kterého by to hodili. A takoví lidé jsou pro vás nepříjemní. A proto rozumím těm ženám, které mi takto lichotí, protože v kontaktu s nimi ze mě nečouhají mindráky a snažím se, aby to, co je ve mně dobrého, šlo ze mě ven.

Českého člověka, který bývá chorobně závistivý, by mohl váš pozitivní přístup k životu trochu dráždit. Navíc máte krásnou ženu, dvě zdravé děti, mnoho kamarádů, mimořádný úspěch... Skutečně u vás tak zásadně převažují pozitivní pocity? Podívejte, problémy jsou naprostou součástí života. Pokud se je snažíte vyřešit nadějí, že nebudou dál existovat, je to naivní. Když je radost, musí být i problém. Aby se hodnoty zachovaly musí se zachovat oba póly. Problémy tedy beru stejně jako radost a potěšení. Problémy se však musí řešit včas, aby vás nezničily.

Jaký byl váš poslední problém? Mám velký problém: zanedbané úřednické povinnosti. Nejsem ten správný člověk, který by si uměl udělat pořádek například v daních a ještě jsem nenašel správného člověka, kterého bych tím pověřil, takže to cítím jako obrovskou zátěž. Je to přesně ten případ, který jsem odkládal. Ale co permanentně řeším jsou otázky vztahů, které se mohou dostat do problémů. Docházelo k tomu i při poslední výstavě. Těžko to nesu. Myslím si, a to absolutně, že hodnota života záleží ve kvalitě vztahů. Ty daleko předcházejí prachům. V současnosti vztahy nějakým způsobem rozesrat, není žádný problém, ale uchovat je, to už problém je. Je potřeba dát oblíbencům najevo, že je máte rád, neopomíjet to, protože od lidské komunikace je všechno odvislé. Žiju ve společnosti lidí a proto vím, že pouze dobré vztahy mezi nimi jsou podstatné. Chvála, sláva a popularita je pro mě až vedlejší produkt. Včera jsem byl v televizi a už jsem cítil, že spousta lidí se na mě podle toho dívala. A to mi nevyhovuje. Jsem raději pozorovatel než oběť pozorování. Na vernisáži se mě jedna novinářka ptala, jaký je to pocit být slavným. Byl jsem zaskočený, protože já tohle vůbec neřeším. Já se chci potkávat s lidmi, ze kterých vyzařuje původní osobnost, a to je pro mě absolutní životní zážitek.

Nebojíte se, že vás při tolika štěstí najednou může zaskočit něco negativního a vy nebudete připraven? (úsměv) Je to dost málo pravděpodobn é. Už jsem byl jednou málem mrtvý. V devatenácti letech jsem dělal vysokohorskou turistiku a málem jsem se zabil. Podruhé jsem se narodil. Najednou si uvědomíte, jaký je život dar, jak snadno vám může být odebrán a co je pro vás důležité. Uvažujete o určitých hodnot ách a po takovém zážitku za nimi o to intenzivněji jdete. Od té doby mě oslovovala harmonie světa, se kterým je člověk spojený. Lidé sice čím dál tím víc produkují věci, které jsou určené ke zjednodušení jejich života a k jejich potěšení, ale paradoxní je, že to vůbec nefunguje. Lidé se stávají tak závislí na aktivitě, kterou musejí kvůli pohodlí vyvinout, ale už z těch vyrobených věcí nemají ani potěšení. Takhle nějak by se dal charakterizovat konec tohoto století.

Snažíte se této deformaci nějak vyhýbat? Technice se nevyhýbám, ale vím, že nebudu mít za každou cenu extra počítač, když bych na jeho úkor mohl zanedbat hodnoty, které jsou pro mě podstatně důležitější. A to pro mě jsou již vzpomínané vztahy s lidmi. Ty jsou opomíjené. A proto se člověk dostává do různých frustrací. Vy nemůžete být sám: žijete ve společnosti a proto jste na ní závislý. Člověku, který nemá víru v tyto hodnoty se to pokaždé vrací.

Vy jste zřejmě věřící člověk. Prožíváte něco jako pokání? Absolutně. Spíše bych to ale nazval pokorou. Moc dobře si uvědomuju, jak jsem malý, jak jsou důležitější věci než já a přitom mám obrovské možnosti vytvářet velké věci. Nemám zapotřebí - a dokonce se mi to zdá škodlivé - mít v souvztažnosti s vírou příběh. V současným možnostech komunikace je to i nebezpečné. Jednotlivá náboženství se na základě toho stávají ještě abstraktnější. Často zapomínáme, že náboženství jsou pouhou pomůckou k tomu, abychom nějakou víru měli.

Jak se pokora odráží ve vaši práci? Vnímáte ji jako extrakt toho, o čem jsme mluvili? Snažím se dělat věci, za kterými si stojím a snažím se i tak mluvit. Snažím se eliminovat lživé informace, protože mě vždycky přistihnou. Když něco povídám a dostanou se mi do řeči třeba lži, tak se mi obdobně jako pravdy zafixují někdy v zadní části mozku: moje osoba si je ukládá mimo moje vědomí. A podvědomí je daleko inteligentnější orgán než já, který ho vlastně nemohu ovládat. Nemohu s ním vůbec pracovat. Ono se to občas projeví ve formě snů, ale na druhou stranu mi podvědomí umožňuje mít z něčeho dobrý nebo špatný pocit.

Takže vy důvěřujete svému podvědomí... Naprosto. A z podvědomí vycházejí impulsy k focení a když si pak fotografii prohlížím, něco mi říká, že to je právě ono. Nevím, proč je to právě ono, ale řídím se tím. Časem to třeba pochopím.

Takhle nějak si vyeliminovalo vaše velké téma žena? Je to možné.

Vy jste dokonce řekl, že žena je více spojena s bohem, nežli muž, který se jí svou aktivitou marně snaží přiblížit. Myslím si, že ženy jsou vybaveny větší spokojeností; třeba posláním matky. V nich vzniká život a jsou s planetou daleko intenzivněji spojené, kdežto chlap je po oplození daleko víc ztracen. Musí vykonávat praktické věci: jako sameček pobíhat kolem a vlastně to tak celé zajišťovat. Žena je daleko silněji příroda než muž. Je to tak silný vzor; chlap nikdy nic tak dokonalého jako dítě nemůže docílit. Mám dojem, že proto u nás mužů dochází až k nesmyslným aktivitám, kdy si dokazují mimořádné schopnosti. Dnešní krize je podle mne produkt mužského myšlení. Ženy v sobě nenosí tolik negativních vlastností. Muž nesmyslně produkuje, dělá pomníky, což žena většinou nemá zapotřebí.

Nebyl bych si tím tak jistý... Má to zapotřebí, když začne napodobovat mužskou filozofii, ale tam se už v ní ztrácí žena. Je úplné neštěstí, když žena přestaně věřit ve svou ženskost, začne napodobovat chlapy a zůstane někde na půl cesty ztracená. Je to paskvil. Je jich spousty a těžko se pak k sobě vracejí.

Myslíte si, že je krize žen? Tahle civilizace se rozjela do nezadržitelných poloh. Současná nadprodukce je dílo mužů, kteří se snaží přesvědčit ženy o svých pravdách, zároveň o tom přesvědčit i ostatní muže, je to civilizace vlastně dokazování si něčeho. Ženy, které vědí, jak to s nima je, málokterý chlap dostane na to, že má prachy. Ženy to třeba využijí, ale takový chlap je nedostane. Nedávno se mi postěžoval přítel, kosmopolita, že české dívky jdou jenom po penězích, že s nimi není možné zažít něco romantického... Otázka je, co jim nabídl. V každém člověku lze najít něco romantického, ale když on nic nenabídne, není schopen se otevřít, nemůže mít odezvu.

Jakým způsobem ženské tvary objevujete? Přichází to samo anebo jste k nim našel svůj klíč? Fascinují mě nové pohledy na tělo. Myslím si, že tělo může mít svůj výraz srovnatelný třeba s obličejem. Jako když vy vidíte různé výrazy obličeje, já vidím podobné výrazy v lidském těle. Obličej není moc tvárný, má výraz a mě zajímají výrazy těla, které ještě nebyly použité. Tímhle svým pohledem získávám atmosféru a pak formu, kterou to všechno sděluji. Baví mě nacházet. Mohl bych dělat mnohem klidnější fotky - v mých fotkách je hodně exprese - ale jsem už takové povaha. Až budu starší, možná dospěju ke klidnějším věcem, ze kterých může vyzařovat totéž, co chci teď. Ale jak už jsem říkal, všechno vychází z toho archivu podvědomí.

 Vy si zakládáte na zjednodušování tvaru do maximální zkratky. Znáte už v tom hranice? Shodou okolností na výstavě v technickém muzeu jsou některé hraniční věci, za které už nechci jít. Nevidím důvod. Vlastně to už nejde. Ta už by tam byla černá, šedá nebo bílá...

Chápete takovou abstrakci v malbě? Abstrakce v malířství není moje parketa, zajímají mě v ní spíše figurace, a to ve všech obdobích. Mám dojem, že malířství prodělává určitou krizi způsobenou přílišnou svobodou. Já mám hrozně rád, když za obrazem cítím řemeslo a konkrétní poctivost přístupu k němu.

Můžete mi prozradil vaše oblíbené malíře? Čím dál tím víc mám rád klasiky jako je Goya, Picasso, ze sochařů Rodin, ze kterých je cítit obrovská energie a invence. To dnes postrádám. Jako by se opomíjelo publikum. A to nechce vidět nic jiného než to, co je osloví. Pokud se tak nestane, nebudu nadávat na povrchní lidi, ale budu přemýšlet o tom, jestli mám na to, abych je nějakým způsobem zaujal.

Nevytkl vám už někdo, že ve svých fotografiích jdete až příliš po efektu? A víte, že ani ne. Uvědomuji si, že má práce dá takhle vzít. Dělám se ženský-mi, které jsou hezké, mladé a ještě k tomu nahé a když tohle spojíte dohromady, tak z toho nic neúspěšného nemůže vzniknout. Kdybych to dělal trošku jinak, lidi vás okamžitě sežerou. Proto se nesmíte prezentovat jako sousto.

Bojíte se toho? Cítím se dost silný. Vystavuje pouze věci, za kterými si stojím a jsem ochoten za ně do poslední kapky krve bojovat. Já se sežrat nenechám. Mě zajímají hlavně názory lidí, kterým důvěřuji. A to považuji i za svůj výsledek práce na poli vztahů: mít kolem sebe kamarády - a nemusí to být pouze kamarádi - jejichž názor je pro mě směrodatný. Kritiku, na které si lidi honí triko, a za kterými nic není, absolutně nepřijímám. Je zkažená.

Vaše fotografie se cenově pohybují so 40 000 až do 70 000 korun. Docela se ceníte. Nebo mám špatné informace? Fotografie, které jste viděl na výstavě se pohybují v ceně okolo čtyřiceti tisíc.

Máte své stále sběratele nebo jde spíš o firemní zakázky? Mám své sběratele. Mezi námi, mně nezáleží na tom, abych prodával kvanta fotek. Když si někdo moji fotku vybere, tak až zaplatí tolik peněz, na kolik si svou práci cením. A pak je též pravděpodobné, že se podle toho bude k mé fotce i chovat. Neprodám-li celý rok nic, je mi to jedno, pokud ano, musím mít pocit, že to byla dobrá cena.

Říkal jste, že vám záleší na sdělnosti vaší práce a přesto jste spolu s Alešem Najbrtem založili velkoryse pojatý časopis RAUT, kterému jako by chyběl kontakt s realitou... My jsme si chtěli něco vyzkoušet. Tenkrát ta možnost byla a dopadlo to tak, že je z toho občasník. Je připravené další číslo. Je pravda, že RAUT je pro naprosto minimální procento lidí, kteří z toho mají nějaké potěšení, ale naším záměrem ani nebylo mít nějaký populární časopis. Je to mimořádně protichůdná záležitost: je naprosto nepraktický, ale zase přináší jiný druh potěšení.

Ze stran vašich kamarádů mi bylo na vaši stranu též řečeno: „Je těžko uchopitelný a je až příliš vyhraněný vůči kolegům." Víte co měli na mysli? Myslí tím, že jste až příliš kritický vůči svým kolegům? Tak nějak. Pro mě osobně jsou neuvěřitelným zážitkem věci, které o sobě ani nejsou výtvarným uměním, věci, které sami nějak žijí, a ty mi poskytují obrazy, kompozice, které mě překvapují skoro všude. Jsem těmito zážitky tak nasycen, že na výstavy chodím málo. Umělecké prožitky z reality jsou na stejné úrovni jako v těch galeriích. Proto se prací jiných ani příliš nezabývám. Možná to ně kterým kolegům vadí.

Chcete tím říct, že se tak vyhýbáte kritizování svých kolegů? Buď se nevyjadřuji anebo se snažím vyjádřit k věcem, které se mi líbí. Občas se mi stane, že sklouznu do nějaké negativní kritiky, ale pak toho pokaždé lituji. Není to pro mne dobré i z egoistického hlediska. Několikrát se mi stalo, že jsem kritizované dílo takto uzavřel a po čase jsem zjistil, že je to skvělé. Vynikající. Pokud nemusím, tak svůj názor neříkám.

Jak se vám třeba zamlouvají fotografie Jana Saudka? (chvíle ticha) Saudka hodnotím jako neuvěřitelnou nádobu, ve které je smícháno všechno možné. Když někde poskytne rozhovor získám dojem, že se spolu bavilo pět nebo šest lidí. Názor na jeho fotografie si raději ponechám, nemám potřebu se o nich vyjadřovat. Rád bych se s ním zase sešel a jenom osobně s ním promluvil. Rád bych mu řekl co mám na srdci.

Je „žena" vaše celoživotní téma? To nemohu vědět.

Na tiskové konferenci se vás ptali, zda někdy budete fotografovat muže. Řekl jste, že nevíte, ale klidně příští rok vás to může napadnout. Když vás teď poslouchám nevěřím tomu... Já přece nemohu podepsat nějaký dokument, že do smrti nebudu fotit muže. Zatím nemám nápad, kde by mě lákalo použít pouze mužský model.

Uvažoval jste někdy o jiném umě leckém vyjádření? Třeba filmem? Film skoro není jiná profese. S fotografií se prolíná. Myslím, že je jedno co děláte, důležité je, abyste byl schopen najít škálu, do které se můžete ponořit. Když se vám to povede, můžete objevovat, zkrátka dostat se tomu pod kůži. Já nemám vůbec zapotřebí zkoušet jinou profesi, ve fotografii vicím stále nové možnosti. Mám dojem, že jsou nevyčerpatelné v souvislostí s tím, jak se člověk mění. Téma žena je větší než já. Zrovna támhle (ukáže) na nás kouká kniha ŽENA VĚČNÁ INSPIRACE V UMĚNÍ.

Připravuje se dokument o vašich fotografiích. Máte o něm nějakou představu? Nerad bych se k tomu vyjadřoval, proto že film mě přitahuje a zároveň odpuzuje.

Vy prý rád rybaříte. Já myslel, že tohle je zábava především důchodců... (smích) Rybaření mě lákalo od dětství, ale teď jsem se dostal do polohy, kdy chytám jenom dravé ryby. Chytám z lodě a když ze břehu, tak jsem v pohybu a jdu i do řeky. Rybaření není nic jiného než prostředek, jak se vrátit k přírodě. Je to už dvacet let, co jsem opustil rodnou vesnici a už se dostavila krize: v Praze mi příroda hodně chybí.

Stýská se vám po Slovensku? Stýská se mi po zemi, po krajině, kde lidé skoro vůbec nevystupují. Rád bych si tam pronajal dům a nějakou dobu v ní pracoval.

Návrat na Slovensko si už asi nedovedete představit? V žádném případě. Mám tam kořeny, ale můj domov je tam, kde mám lidi, se kterými žiju a pracuju.

Všichni vaši kolegové z takzvané „slovenské nové vlny" zůstali v Praze. Maji stejné důvody? Dá se říci, že ano. Žijeme v poměrně malé zemi a když se v ní pár akcí zúčastníte, zjistíte, že je tu pár dobrých teoretiků fotografie a fotografů, kteří na volné fotografii intenzivně pracují a Praha byla a vlastně je to jediné místo, kde se ve fotografii něco děje. Ke své práci potřebujeme podhoubí.

 Vadí vám označení „slovenská nová vlna" ? Je to škatulkování jako každé jiné. Je to pomůcka pro teoretiky.

Ale takhle reagují i filmaři z české nové vlny? Pochopitelně mezi těmi lidmi jsou obrovské rozdíly. Společná je jejich víra, chuť a energie. U nás fotografů to byla více méně náhoda: bydleli jsme spolu na koleji, používali jsme stejné prostředí, ateliéry i modely. Ale teď už je znát, že jsme lidmi jiného zaměření.

Jaký vliv na vás měla na střední škole Milota Havránková? Myslím, že z učitelů na mě měla největší vliv. Ukázala mi, jak je fotografie zázračné médium, rozvázala mi ruce, fantazii. Svým příkladem mě nastartovala a já se od té doby nezastavil. Furt v tom jedu.

Byl při vzniku „slovenské vlny" přítomen nějaký protest nebo touha po odlišnosti? Na FAMU se absolvovala fotografie ze dvou důvodů: jedni chtěli vysokoškolský titul, druzí zakázky. Ve Slávii jsem potkával kolegy, kteří víceméně na školu nadávali. Pravdou je, že jsme museli dělat hodně zbytečné teoretické práce, spousta papírování... Ale já si říkal: „Na FAMU jsou k dispozici fotoaparáty, ateliér, komory, papíry, mám kde bydlet, tak to snad není možný, když tady mám veškeré podmínky, aby se tady nedalo nic dělat?!" A tak jsem nabízené možnosti začal využívat. A možná tak vznikla jakási psychóza. Srovnal bych to s jízdou na kole: sprintujete a někdo se vás chytí v „háku" . Cyklisté se střídají, a tak tempo udržují. Navíc my jsme tady neměli kamarády, nechodili jsme tedy do hospod a veškerou energii jsme věnovali do fotek. Proto jsme si i vzájemně pomáhali třeba i modely.

Dá se vůbec hovořit o rozpadu této skupiny? Nedá. Nebyla nijak oficiálně spojena, takže se nemohla ani rozpadnout. A dnes nás spojuje agentura NOX, kde jsou všichni z téhle skupiny zastoupeni.

Jak si podle vás vaši jednotliví kolegové udrželi přístup k volné fotografii? V současné době velice málo fotografů zůstane u čisté volné fotky. Pokud má někdo trochu talent, tak ho kompletně pohltí reklama. Ale z NOXU dělají všichni volnou fotografii.

Děláte často reklamy? Dělám je, ale myslím si, že se umím k nim tak postavit, aby mě nespolkly. Tohle nebezpečí bylo aktuální po ukončení FAMU. Proto jsem si ji prodloužil o jeden rok. Věděl jsem, že v momentě, kdy vypadnu ze školy, budu se muset živit a brát práci, kterou bych dělal jenom kvůli penězům. Dnes si v reklamě vybírám jen to, co mě opravdu zajímá. Mě nebaví chodit po ulici a stydět se.

Jaká byla vaše poslední práce v reklamě? Účastnil jsem se reklamní kampaně pro automobilku Mazda.

 Zajímáte se o slovenskou politickou scénu? Dobré umění musí být čisté, to je podmínka, a politika byla vždycky špinavá. Politika omezuje hranice, a to já nejsem ochoten akceptovat. Ale tím, že si politické scény nevšímám, se mi může lehko stát, že se stanu obětí nějaké manipulace. Žiju v systémech, kde jsou normální praxe - agresivita a války.

To si vážně myslíte? Na základě těch šílených ozbrojování tady může být válka. Myslíte celosvětová? No, třeba. Já nesleduji rádio, ani televizi, ani nečtu noviny a mně se stalo, že při rozdělení Československa se mě někdo z novinářů zeptal, co si o rozchodu myslím, a já o něm nic nevěděl. Bral jsem to jako legraci, připadalo mi to absurdní. Pak jsem si koupil televizi do auta a v ateliéru jsem postupně zjišťoval, že tahle surrealistická myšlenka je absolutně možná. Otázka občanství mi byla hned jasná - okamžitě jsem žádal o české. Kdybych si nechal slovenské, tak bych jen souhlasil s tím, co se tady stalo: neustále bych si připomínal, že jsem tady cizinec, zatímco teď tady žiju, jako bychom byli stále spolu. A tak to i vnímám.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group