ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZACHRAŇTE TIBET!

 

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL

OTTO CABALA

Hotel Ashoka, Dillí. Halou, přeplněnou několika tisícovým davem, burácí obrovský aplaus. K mikrofonu přichází mnich oblečený do jednoduchého purpurově červeného oděvu. Tenzin Gyatso, 14. dalajláma, bůh a král pro Tibeťany, převtělení pro Buddhy pro buddhisty. Je to šestého července 1995. Přesně šedesát let ode dne jeho narození. „Kdybych věděl, že své šedesáté narozeniny budu slavit v Dillí", zažertoval, „jsem si jistý, že bych se narodil v zimě a ne v létě."

 

Teplota totiž výrazně přesáhla 40 stupňů Celsia. „Když se ohlédnu zpět, na šedesát let mého života, namám žádné výčitky. Jako lidská bytost mohu říci, že můj život nezpůsobil utrpení druhým. Cítím, že jsem vykonal něco důležitého, mým lidským bratrům a sestrám, i zvířatům. Jako budhistický mnich a později jako uprchlík (i když jako student trochu líný) jsem dal hodně úsilí do duchovního rozvoje. Neustále se pokouším v sobě rozv jet hodnot y soucítění, tolerance a odpuštění. Navzdory mnohým tlaků se snažím využít všechny své schopnosti, abych pomohl mému lidu a mé zemi. Je mým snem, aby se celý Tibet stal útočištěm, zónou míru, kde lidstvo a příroda budou žít v harmonii. Na závěr svého projevu se dalajláma obrátil na všechny národy světa: „Prosím, nedopusťte zaniknout Tibetu! Nedopusťte zničit tento pradávný národ, toto unikátní bohatství! Podpořte Tibeťany, lidi, kteří přišli o to, co většina z vás má. O svobodu, o lidská práva." „Jsem nesmírně šťastná." říká šestnáctiletá Tibeťanka Angmo, utírajíc si slzy v očích. „Je to již podruhé co jsem ho viděla."

V DOMOVĚ BOHŮ. Čtrnáctý bůh a král Tibetu se narodil 6. 7. 1935 v rodině farmářů v malé tibetské vesničce. Ve dvou letech byl objeven skupinou lámů, vedenou různými znameními - hlava zabalzamovaného 13. dalajlámy, podle tradice směřující na jih, se sama pootočila na severovýchod. Vidění na posvátném jezeře - tibetská písmena, klášter, vesnice a domek. Když členové výpravy dorazili do kláštera Kumbum, nepochybovali již, že jsou na správné stopě. Klášter byl třípatrový a měl střechu barvy, odpovídající vidině. Začali pátrat v okolních vesnicích. Dům se zvláštn ími okapy ze zkroucených větví jalovce je ujistil, že nový dalajláma nemůže být daleko. Požádaji o nocleh. K vůdci skupiny, převlečenému za sluhu přiběhl malý chlapec. Rukama chňapal po růženci, patřícímu předcházejícímu dalajlámovi, který visel lámovi kolem krku. „Dám ti ho," řekl mnich, „když budeš vědět, kdo jsem." „Sera lama, Sera lama," zavolalo děcko. Poznalo ho. Sera byl lámův mateřský klášter. Zanedlouho rodinu navštívila ofici ální delegace. Přinesli s sebou několik předmětů, které patřili 13. Dalajlámovi, spolu s jinými podobn ými věcmi, které mu však nepatřily. Růžence, zvonky, bubínky, poutnick é hole. Ve všech případech dítě správně identifikovalo předměty patřící třináctému dalajlámovi, pravíc: „To je moje, to je moje." Chlapci ještě nebyli tři roky. Chlapce převezli do Lhasy - domova bohů, kde byl prohlášen 14. dalajlámou a za velkolepého obřadu intronizován duchovním vůdcem celého Tibetu. „Pro některé jsem živý Budha, pozemské vtělení Avalokitéšvary, velkého slitovníka. Pro jiné bůh a král. V padesátých letech jsem byl pro více než čtvrtinu lidí na celém světě místopředsedou výkonného výboru Čínské lidové republiky. Když jsem emigroval, byl jsem označov án za kontrarevolucionáře a parazita. Osobně však ani s jedním z těchto atributů nesouhlasím.

Být dalajlámou pro mne znamená být prostým mnichem, nic víc." Na řadu přišlo studium. Mladý vůdce prožil osamělé dětství, převážně v paláci Potála, obrovské stavbě o tisíci komnatách. Jeho společníky byli lámové a téměř jedinými přáteli sluhové. Byl stejný rošťák jako jiné děti, ale neměl možnost být jako ostatní děti. „Mé oblíbené hry se vždy nějak točily kolem války, což nebyl zrovna slibný začátek pro člověka, který byl předurčen k tomu, aby zasvětil svůj život míru a aby násilí vždy odmítal," vzpomíná ve své autobiografii. „Měl jsem skvělé olověné vojáčky a celé hodiny jsem je vydržel rozestavovat." Ale také: „Plakával jsem nad neštěstím druhých a kdykoliv jsem viděl, že odvádějí zvíře na jatka, udělalo se mi fyzicky zle. Cítil jsem, že musím něco podniknout na jeho záchranu. Jakmile jsem z okna v posledním pratře Potály zahlédl pastýře, jak vede zvířata na trh, dal jsem sluhovi pokyn, aby šel a ty ubohé tvory skoupil. Nepřeháním, řeknu-li, že za ta léta jsem zachránil před porážkou na deset tisíc zvířat. Když na to vzpomínám, napadá mne, že to bezmezně zlobivé dítě přece jen vykonalo něco dobrého."

SLUNCE NAD TIBETEM ZAPADLO. 1. října 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika. O rok později zahájila Lidová osvobozenecká armáda své velké tažení na západ s úmyslem osvobodit Tibet od imperialistických vlivů. Krátce po napadení byla mlad ému dalajlámovi dána do rukou plná politická moc. Zodpovědnost nad státem o rozloze západní Evropy. Bylo mu šestnáct let. Dětství skončilo. Tibetská armáda byla nepřipravena a zle vyzbrojena. Co by taky zmohlo šest miliónů obyvatel Tibetu proti nejpočetnějšímu národu světa? Jediné, co mohl mladý vůdce v této neutěšení situaci dělat, bylo spolupracovat s Číňany. V naději, že nalezne nějaké řešení, odjel roku 1954 do Pekingu. „Mao i marxismus na mne zapůsobili příznivě. Byl jsem si jist, že budu moci s Maem spolupracovat a zásady marxismu přijmout. Koneckonců, marxismus neobsahoval nic, co by se neslučovalo s budhistickým učením. Naopat se mi zdálo, že by si tyto dvě filozofie mohly být vzájemně ku prospěchu. S touto představou jsem také požádal o členství v Čínsk é komunistické straně." Situace v Tibetu se však neustále zhoršovala. Bestialita čínských orgánů neznala hranic. Kláštery a vesnice bombardovali letadla a tanky. „Mao Ce-tung mi při jedné z našich schůzek řekl, že Číňané přišli do Tibetu proto, aby Tibeťanům pomohli vybudovat moderní a kvetoucí zemi. Udělali však pramálo pro zlepšení života Tibeťanů, a navíc zničili a vybrakovali naše kulturn í památky a zotročili náš lid, takže dnešní Tibet je jednou z nejchudších zemí v Asii. Jako výsledek Čínských snah po přetvoření naší společnosti zmizelo 1,2 miliónu Tibeťanů - jedna pětina celé populace. Více než šest tisíc klášterů bylo zničeno, naše přírodní zdroje byla vydrancovány. V několika krátkých desetiletích byl umělecký, literární a vědecký odkaz naší prastaré civilizace vědomě zničen." Roku 1959 mu již bylo jasné, že se věci dějí mimo jeho kontrolu. Pochopil, že dialog s Číňany je beznadějný. V březnové noci, převlečen za vojáka, tajně opusti palác. Po dvou týdnech strávených na hřbetě jaka, překročil hranice s Indií. „Když Jeho Svatost uprchla do Indie, bylo to, jako kdyby slunce na Tibetem zapadlo. Nad zbytkem světa slunce sví- tilo dále, ale nám zůstala jenom tma," vzpomíná láma Lobzang, který po více než dvaceti letech vězení také našel svobodu v Indii.

KAŽDÝ MÁ SVŮJ PŘÍBĚH. „Dnes je nejšťastnější den v mém životě. Dnes uvidím Jeho Svatost," říká Tashi, sedmačtyřicetiletý tibetský uprchlík. Po téměř šesti týdnech se konečně splnil jeho životní sen. Dostal se do exilového sídla tibetského vůdce, Dharamsaly - městečka v severní Indii, ležícího ve státě Himachal Pradesh. Měl štěstí. Bylo jich dvacet. Útěk se však vydařil jen sedmi ze skupiny. Dva zahynuli v Himalájích, jedenáct z nich bylo chyceno nep álskou policií a eskortováno do čínských rukou. Tashi za svou svobodu zaplatil jen třemi prsty na nohách. Před dalajlámovou rezidencí postávají stovky lidí. Cizinci, Tibeťané, nejčerstvější uprchlíci. Koná se veřejná audience. Postupně v řadách přich ázejí k dalajlámovi. Ten nešetří úsměvem, každému podá ruku, prohod í pár slov. Některým soucitně pofouká a pohladí bolestivá místa. Nejpůsobivější jsou noví uprchlíci. Usmívají se a pláčou zároveň. Pro mnohé je to nejdůležitější moment v životě. „Vždy je to pro mne velmi bolestivé. Všichni mají smutné příběhy a pláčou," hovoří dalajláma. „Každý mi poví jména příbuzných, kteří byli zabiti Číňany, anebo zemřeli v čínských vězeních a pracovních táborech. Snažím se je povzbudit a hledám způsob, jak jim pomoci, protože sem přicházejí zubožení a se zlým zdravím." Podmínky v okupovaném Tibetu jsou tak zlé, že každoročně utíkají stovky, tisíce lidí. Na nebezpečnou pouť se vydávají i starci a malé děti. Rodiče posílají své ratolesti po příbuzn ých, či přátelích. Možná je už víc neuvidí. Vzdávají se jich s nadějí, že je v exilu čeká lepší budoucnost.

„V prosinci 1987 jsem s několika mnichy a mniškami vedla pokojnou demonstraci ve Lhase. Měli jsme tibetskou vlaku a fotografie dalajlámy. Policia nás zatkla a uvěznila," vypráví jedna mniška. „Bili mne téměř každý den, jak si usmysleli. Mnohokrát mne kopali až do bezvědomí. Zneuctili mne. Někdy i tři čínští vojáci za sebou. Strávila jsem ve vězení jeden rok, aniž bych slyšela rozsudek." Ze strachu o své příbuzné nám nesdělila své jméno. „Byli mne elektrickými tyčemi na dobytek, topily ve vodě, často jsem visel za nohy," vzpomíná s pláčem Tibeťan Tsomo. „Jsme pro ně horší než zvířata. A to dělají i ženám a dětem." Každý má svůj příběh. Ti starší svůj, ti mhladší svých rodičů. Není snad jediná tibetská rodina, která by někoho neztratila.

ZÁPAS O SVOBODU. Za léta opustilo Tibet více než sto tisíc lidí. Usadili se v Nepále, v USA i Švýcarsku. Najvíc jich ale zůstalo v Indii. Mnoho táborů bylo v nehostinných oblastech. Lidé ze střechy světa, nepřivyklí na indické teplo, umírali. Díky silné víře však překonali všechny problémy a pod vedení dalajlámy začali budovat nový Tibet - v exilu. „Naše kultura, náboženství a národní svébytnost by byli zcela zlikvidovány. Avšak mi jsme si v exilu postavili školy a kláštery a vytvořili jsme si demokratické instituce, které slouží našemu lidu a uchovávají semínka naší civilizace. A tak tím, že rozvíjíme své exilové společenství na moderních základech, opatrujeme a uchováváme také svou vlastní svébytnost a přinášíme naději miliónům našich krajanů a krajanek v Tibetu." Dalajlamův zápas za osvobození Tibetu je založen na politice nenásilí a soucítění. Udělal mnoho kompromisů, vzdal se plné nezávislosti Tibetu na Číně. Ta však je zcela hluchá, dialog nepřipouští. Po třiceti letech boje za svobodu mu byla v roce 1989 udělena Nobelova cena za mír. „Odpovědnost nespočívá pouze na vůdcích našich zemí nebo na těch, kdo byli jmenováni či zvoleni, aby zastávali příslušnou funkci. Spočívá na každém z nás jednotlivě. Mír například začíná u každého z nás. Když máme vnitřní mír, můžeme být v míru s lidmi okolo nás. Když se naše společenství nachází ve stavu míru, může sdílet mír se sousedními společenstvími atd. Když cítíme lásku a laskavost k druhým, pak nejenže to v nich vyvolává pocit, že jsou milováni, že o ně někdo má zájem, ale pomáhá to i nám rozvíjet vnitřní štěstí a mír." Někteří, hlavně mladí Tibeťané, nesouhlasí se svým vůdcem. Chtějí, aby byl militantnější. Svobodu vidí v otevřeném boji.

„Vím, že i mezi Tibeťany jsou mnotí kritičtí vůči principu násilí. Ale většina ho respektuje. Například v letech 1987 a 1988 byly ve Lhase demonstrace. Číňané stříleli do demonstrantů. V mnohých případech se stalo, že jim spadly ze střechy pušky. A Tibeťané je vzali a zničili. Když do někoho střílíte, je velmi lehké střílet zpět. Jsem přesvědčen, že se tohoto principu budou držet i v budoucnosti. Tak dlouho, co budu vést boj za naši svobodu já, neodchýlíme se z cesty nenásilí." Za třicetšest let v exilu procestoval dalajláma více než 48 zemí. Všude hledal pomoc pro svůj národ. Jedinou nadějí Tibeťanů je totiž podpora světa. V roce 1990, po třiceti letech života v exilu, obdržel poprvé oficiální pozvání. Nobylo náhodu, že toto pozvání vzešlo právě od Václava Havla. Poprvé byl Tibet uznán. „Je to mimořádný člověk. Mám ho velmi rád," říká o českém prezidentovi dalajláma. Čína je velmoc, může si diktovat. V Asii se spojují státy a vytvářejí pakty. Amerika a Evropa si dělají vyhlídky na dobrý obchod. Svou roli by měla sehr át alespoň Organizace spojených národů. Ale z Konference o lidských právech ve Vídni byl dalajláma na nátlak Číny vyhoštěn. Z knihy o historii Spojených národů vydané u příležitosti 50. výročí, cenzura vyškrtla všechny dalajlámovi citace. Také indická vláda po návštěvě čínského premiéra v roce 1991 zakázala dalajlámovi a ostatním tibetským uprchlíkům politickou činnost v Indii. „Když Barmané, Afghánci, Arabové či jiné uprchlíci mohou rvíjet politické aktivity v Indii, proč ne my?" roztrpčeně si stěžuje mladý Tibeťan. „Je to paradox, jsme jediný uprchlíci na světě, kteří praktikují ahismu - nenásilí. A právě v Indii se tato filozofie zrodila." Situace v Tibetu je vážná. Neustále přibývají čínští usedlíci. Dnes s počtem 7,5 miliónu, převyšují Číňané 6 miliónů tibetské populace. Tibetské ženy jsou násilně donucovány k potratům a sterilizaci. 70 procent Tibeťanů je nevzděla ých. Přírodní zdroje jsou drancovány. „Přestože slova jako „osvobozený" a „Tibeťané se vrátili do mateřské země", která tak často používají Číňané, jsou velmi hezká, skutečností je, že Tibeťané jsou nyní druhořadí. Jestliže se současná situace nezmění v průběhu několika let, pak je reálné nebezpečí, že jeden pradávný národ i se svým kulturním bohatstvím zmizí ze světa."

NAROZENINOVÉ PŘÁNÍ. Jako lidská bytost si přeji, aby již více nebyli žádné války, zabíjení a násilí. Samozřejmě, že se to mnohým jeví jako nesplnitelné, ale jde o jevy, kter ým je možné zamezit pomocí duchovní obnovy lidí. Jako budhistický mnich si přeji, aby byla dokonalá harmonie mezi náboženstvími. Ne, aby každý propagoval to své, ale aby všem šlo o prospěch a užitek celého lidstva. Jako budhistický mnich nepřikládám žádnou důležitost narozeninám, ale vzhledem k obecným konvencím - lidé rádi slaví narozeniny. Takže, já bych rád brzy oslavil své nározeniny ve své vlastní zemi.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group