ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Etiopie

 

Napsal a vyfotografoval: Jiří Černický

 

Po třídenní jízdě pouští mám prdel na hadry, kalhoty roztrhaný od bodláků, který mě celou cestu švihali přes nohy a rozpálenej ksicht. Všechny mý věci jsou od oleje a prachu. Kolo na náklaďáku konečně zastavuje ve vesnici Moyale na keňsko-tanzánský hranici. Strach z rebelů opadá. Ze tmy září nadšený tvářičky černoušků osvícený petrolejkami. Co je to za lidi? Jak uvítaj bělocha? Kde budu spát? Nemám šanci najít venku klidný místo, oddělit se od hroznu domorodců vyjevenejch mou přítomností, kterej mě automaticky, s nadšeným povykem táhne do místního hotýlku pro řidiče. Já však peníze na hotely nemám. Pokouším se majitele přemluvit, abych mohl přenocovat pouze někde na zemi. Naprosto nedokáže pochopit - ač ovládá angličtinu, proč já bohatej Evropan, chci spát venku. Nesnesitelný handrkování nikam nevede, kašlu na něj a zdrhám před zraky udivenýho davu do tmy. Po dvouhodinovým „pronásledování" nacházím místo v křoví za vesnicí. Během okamžiku na mě řve policajt a odvádí mne na stanici. Tam ho po zběsilým, nekonečným výslechu přemlouvám, aby mě nechal přespat na zemi.

 

Konečně vydechnu: Čumím deset minut do blba. Pozoruji podivný pěticentimetrový boruky s velkejma kusadlama, jak se hemžej na zapráskanym betoně. Za dveře u hajzlů si uvazuji moskytiéru. Svlíkám se do trenek a v třicetistupňovém vedru při ostrém světle zářivek zavírám oči. Po chvíli slyším rány, nelidskej řev a vzlykot. Uprostřed místnosti seřezávaj vojáci černocha. Jeho oteklý spocený tělo se svíjí jako červ. Nechává za sebou krvavou stopu. Připoutávaj ho k nohám stolu tak, aby ležel tváří k podlaze. Dostává poslední tři kopance do břicha. Vojáci odcházej. On chroptí. Z úst mu teče krev a zvratky. Až po půl hodině si mě všimne. Začne bědovat, lamentovat, prosit a modlit se, abych mu pomohl. Nadává na místní režim. Pak začne vyhrožovat, že když mu nepomůžu, tak si mě druhej den najde. Snažím se neúspěšně předstírat spánek, ale zločinci je jasný, že mi strach nedovolí. Za půl hodiny se scéna znovu opakuje. Do krve zlinčovaná žena, řvoucí jako tur, končí v zuboženém stavu na podlaze. Pociťoval jsem absolutní bezmocnost. Oba mohli ukrást chleba, stejně tak, jako někoho zavraždit. Pozoruju přimhouřenýma očima snad stovky černejch můr, mlátících křídly o podlahu - hrůzně to šumí. K ránu se mi na pár hodin podaří usnout, když se probudím, září pruh denního světla na vrstvu udupanejch můr na podlaze. Jen místo po mé moskyti éře tvoří na zemi čistý obdélník. Když obcházím závoru dělící Keňu od Etiopie, srdce mi tepe vzrušením. Ačkoli je první vesnice za čarou plná lidí, mám pocit, že tu nikdo není. Chybí i vzduch. Cítím jen horko a ticho. Jdu sám po silnici. ze vzduchu mě hltaj zraky stovek očí, vybedlejch utrpením. Bojím se do nich podívat, aby mě do sebe nevtáhly. Kupodivu bez problémů dostávám vstupní víza a vyrážím směrem na Addis. Konečně mi zalehlý bubínky proráží křik. Několik domorodců gestikuluje, abych se vrátil. Roj dětí mě tahá za kalhoty nazpět. Nevšímám si toho a jdu dál. Za chvíli, až chci nebo ne, stojím uprostřed davu domorodců a pod hlavn í samopalu obracím naruby všechno co mám - foťák, filmy...

Všechny moje intimní věci kolujou lesem usmolenejch rukou a válej se na zemi ve špíně a prachu. Vyhaslý oči ožívaj nad fotkou mojí holky. Srocení rozhání černoch v baseballový čepici. Nakládá mě do auta. Až v izolaci zjišťuji, kde to vlastně jsem. Co je to za zubožený chudáky - špinavý, bosý, zabalený v otrhanejch hadrech, s vyžranejma zubama. Někteří z nich mají dokonce odpadý kusy masa z těla nebo vředy. Jiní zas lezou po čtyřech. Konečně se můžu do jejich očí podívat i já. Pane bože! Kam až může klesnout míra lidské bídy a utrpení. To, nad čím jsem se zhrozil v Keni, jevilo se teď pohádkou. Nikdo z Evropanů si nikdy nepředstaví a nepochopí, jakou bídu prožívají Habešani. Absolutní většina těch, kteří práci nemají. Celkový obraz jejich zoufalé situace dotváří absence sociálních jistot, zdravotnictví, vzdělání, ale především laxnost a mrtvolná neschopnost vyspělé civilizace milovat, s láskou se k nim přiznat a ujmout se jich. To, že existuje naděje a cesta k záchraně nejenom jejich, ale i našich životů, dokázal Albert Schweitzer v Gabonu. Etiopie je originální země, jelikož se rozprostírá na náhorní planině obklopené pouštěmi a moři. Je po všech stránkách izolovaná od okolního světa. Ční nad Afrikou jako jeviště, na kterém se kdysi nacházel ráj s bujnou vegetací, pralesy, savanami plnými slonů, nosorožců, zeber, žiraf, šelem i ostatních typicky afrických zvířat, žijících v safari podobně jako v Tanzánii. Etiopie byla plná úrodných políček, kde domorodci jako první na světě pěstovali kávu, ale i mnoho dalších pro nás dnes samozřejmých a nepostradatelných plodin. Pravděpodobně změna klimatických podmínek a nehorázně bezmišlenkovité kácení prorostu udělalo z botanické zahrady měsíční krajinu. Pokračujme přes pláně na náhorní planině. Je to neuvěřitelně pestrobarevná půda, která dává barvu až patnácticentimetrovejm termištím. Červenej, fialovej, bílej les komínů. Pravěkej Manhattan. Vypadá to, jako bychom projížděli surreálnou bizarní nekropolí. Míjíme středověkou hraniční pevnost. V každý vesnici musíme vojákům ukazovat doklady s platnými razítky. Častokrát se náš průjezd neobejde bez úplaty. Projíždíme karavanou velbloudů. Začíná přibývat vegetace - pal my, mangovníky, papáje, banány. Tato překrásná krajina je bohužel jedním z posledních zelených ostrůvků v Etiopii. Je domovem Jamjčanů, kteří kdysi emigrovali ze své vlasti do vytou žené Habeše, do země bibických postav, o které jim kázal Marcus Garwey, pastor zdůrazňující, že křesťanství je černo šského základu. Jak jsem se dozvěděl od místních stoupenců RASTA, dal k tomuto exodu podnět i císař Haile Selasie (Ras Tafari), který údajně jako první podnikl oficiální politické kroky v jednání s Jamajkou. Při přistání jeho letadla na Karibském ostrově se nad letištěm vytvořila duha. Ta je dodnes barvou hnutí RASTA a její rudo-žluto-zelená trikolora září i na etiopský vlajce.

Bůh si vzpomněl na svou věčnou smlouvu s živým tvorstvem na Zemi a jak rastamani tvrdí, spojil dlouhým obloukem Jamajku s Afrikou, po kterém možná potomek spojení židovsk ého krále Šalamouna a královny Sáby letěl. Kult Haile Selasie je touto zemí doslova prosáklý. Lidé ho milují, věří v jeho posmrtný život, nosí jeho duhový portrét n klopě spolu s portrétem Ježíše Krista a Boba Marleyho - čelného představitel Jamajské reagge music. Addis Abeba je nebezpečný, špinavý město plný žebráků, který musej přehrávat svou chudobu - mažou se olejem, aby jejich zohavené kůže a uřezaný končetiny působily dostatečně „zrůdně", aby se někdo kdo má aspoň něco, slitoval. Prchám odsud do přírody směrem k městu Debre Sina. Napouštím plíce horkým vzduchem. Plynule se dostávám do stavu blaženosti. V první vesnici dostávám od skvělý černošský babičky pár zrníček kafe. Pozoruji na stráních jasně modrý pláště pastevců a nad nimi nebe stejný barvy. Na obzoru ocelovej vír, zatím jen tiše dunící, blikající smršť. Vzdouvá se z atmosféry jako černý kosmická výheň, jako atomovej hřib. Deštík mám rozevřenej zatím proti slunci. Začíná lejt. Pastevci kamsi zmizeli. Musím schovat deštník, aby mi ho smršť neroztrhala. Svlíkám se do naha, na batoh si navlíkám igelitovou tašku a vyrážím štěstím bez sebe do šedivý sprchy přes savanu. Doma jsem snil o tom, že někdy v životě uvidím na vlastní oči Lalibelu. Div světa pod hladinou nebe, tajuplně krásný skalní chrámy.

Teď stojím v údolí pod horama, na kterejch můj sen leží. Láduju se ingerou (etiopský národní jídlo - placka s omáčkami), nakupuju tyče cukrový třtiny a banány. Nikdo neví, zda do kláštera něco pojede, a tak nastupuju na možná dvousetkilometrovej výstup do hor, podél koryta dravý řeky plný obrovskejch balvanů. Po klikatý, nekone čný cestě procházím vegetační pásma od tropickejch lesů až po vyprahlý pláně jinýho světa, kterým je další horský patro. Občas se objeví tlupa opic. V noci spím u ortodoxního kostela, další v chýši u domorodců. Ráno zjišťuju, že mám blechy. Celý tělo je osypaný a svědí. Musím pokračovat s rozvávanejma botama. Další noc spím venku. Budí mne oslňující kotouč měsíce. V prvním okamžiku se děsím v domnění, že mě budí policajt a svítí mi baterkou do obli čeje. Zvedám hlavu, je půlnoc a já pozoruji ozářený vrcholky hor v dálce. Druhej den odpoledne stoupám na poslední vrchol. Najednou se za rudou skalní stěnou v protisvahu zjevil zázrak. Obraz jako ze sna. Nemohu popadnout dech únavou a úžasem - LALIBELA. Obrovská kamenná dlaždice ve tvaru kříže kopíruje povrch skály. Je to střecha prvního ze šestnácti chrámů. Štolou sestupuji k jeho portálu. Je skutečně z jednoho kusu kamene, jako velkolepá socha. Připománá spíš družici nebo batyskaf sevřenej mohutnejma „skružema". Je vykopanej jako jeskyně, vylouplá z matečné horniny, nezávislá na přitažlivosti Země. Kněz v bílém rouchu mě zve dovnitř, zouvám se, líbám mu bronzovou berlu ve tvaru kříže a vcházím. Hned za vchodem ve tmě vpravu u stěny, leží muž a vzpírá dřevěnou šišku velikosti ruggbyového míče, ze dna otvoru vytesaného v podlaze. Oltář hlavní lodi tvoří opona s tváří Ježíše Krista.

Postupně procházím celým areálem. Všemi kostely, chrámy, chodbami a nádvořími. Z jeskyň na mne hledí oči asketů, podél cest oči žebráků. Postupně zjišťuji, že to co tu vidím, nikdy nikomu nedokážu vylíčit. V jednom z adigradskejch hotelů mě svádí pokojská. Ráno, když opouštím pokoj, prosí mě, abych jí uděla bílý dítě. Lehá si na postel s vyhrnutou sukní. Pokouším se vykoktat omluvu a rudej jak rak unikám. Srdce mi spouští tep spánků vzrušením, lítostí a soucitem. Byla krásná - na tetovaný tváři se jí svíjel rudej šátek. Špacíruju si to podél koryta Modrýho Nilu, jímž přetéká jezero Tana k vodopádům Tis Issat. Na břehu praská bahno. Ovívaj mě prsty palem - co působí ve svý zelený komplementaritě k rudý cestě téměř opartově. Vasarely by byl tím křiklavým kmitočtem uchvácen. Už teď, kilometry od vodopádu, je slyšet jeho hukot. Vyzáblej rybář podobnej vodoměrce mi nabízí odvoz v rákosovým člunu. Neváhám ani vteřinu. Za chvíli je vidět, jak se paří useklý rameno řeky. Oscilující jiskry na hladině se vzněcují a řítí do průrvy, kde vybuchujou a vřou v jícnech, jejichž stěny tvořej okolní hory, co můžou každou chvíli puknout. Opatrně plujeme po kilometr dlouhý hraně vodopádu, odkud se odděluje křišťálová tříšť od proudu a jak duhová vitráž dláždí nebe, kde i v pravý poledne tvoří soumra čnou červánkovou reakci. Loučím se se svým průvodcem a sestupuju za vodní stěnou do pěny. Hodlám konečně utopit svý parazity, se kterejma jsem sdílel celou cestu etiopií. Voda z jezera Tana je prej kromě malavský snad jedinou sladkou vodou, v níž je možný se v celý Africe koupat. Čisťounkej jak děťátko si sedám do prachu u silnice. Doufám, že si naposled mažu boláky malou tubičkou. Slyším kroky, zvedám oči a vidím zubícího se starce s holí, stojícího přede mnou na jedný noze s odpadlym kusem masa ve velikosti obou lidskejch dlaní. Ránu má omotanou špinavy mokvavym cárem, přikrytým kusem igelitu. Stydím se za svou malichernou péči o své tělo a beznadějně svírám vymačkanou tubičku. Cestou na sever úměrně s úbytkem vegetace přibývá poušť a prázdnota v lidech i kolem nich. Jejich životy, v jejich vlastních očích ztrácejí na ceně. Přibývají taky, rebelové, banditi, policajti a vojáci. Rovněž pak bída a hlad. Je běžný, že sebou zbohatlíci nosej samopal. Město Mekele - středověká pevnost zahalená fialovými korunami stromů.

ADIGRAD - monumentální kostel ortodoxních křesťanů, osmiboká rotunda se zvonícími plíšky na střeše. Slídová silnice do Asmary, lesklá jak zrcadlo. Poušť a skalistý hory jako z americkejch westernů. Zatmění oblohy s kotoučem světla. Krupobití. Za pouhou hodinu se kaňon mění na pec uprostřed sálajících stolovejch hor podobnejch obrovitejm rozžhavenejm vařičům. Na jednom z těchto obrů je nejstařší klášter v Habeši - Debre Damo. Při úporným celodenním výstupu k němu málem vysouším duši. Těsně pod vrcholem už lze rozeznat bránu. Nabírám poslední síly. Posílám nahoru odraženej paprsek mého kříže z Lalibely. Strážci mi hází lano a vytahujou mne nahoru. V jejich pohledech je možno pozorovat údiv. Nedokázali odhadnout, jak dlouho neviděli bělocha. Jeden z nich se mě okamžitě ujímá a ukazuje mi areál klášterní vesnice a vrcholu hory. Vypráví mi spoustu legend o zázracích spjatech s tímto místem. O prostorách v podzemí, kam ukládají zemřelé, aby do druhého dne zmizeli na cestě do nebe. Navštěvuju zvonící kostel a soustavu studní na povrchovou vodu - šikmo vytesanejch ve skále. Sedám si na hranu hory. Rozevírám slunečník a pozoruju hustotu vzduchu, jak ve svejch poryvech deformuje obzor, kterej odráží světlo, aby pohltilo svůj zdroj na nebi. Za pár dní odbočuju ze silnice na Asmaru směrem na západ. Horko dosahuje chvílema až padesát stupňů Celsia. Musím si vydechnout. Jako už kolikrát sedím jak magor pod deštníkem v poušti. Třetí den mi dochází voda a já za sebou nemám ani čtvrtinu cesty k nejbližšímu bodu na mapě. Další den pokračuju bez vody. Začínám mít strach - nedovolí mi, abych zpomalil, i když evidentně ztrácím síly. Napadá mě, že všechny auta jezděj do Axumu přes Asmaru - smůla... tahle zkratka vede do pekla. Další den hltá můj zrak zrcadlící se chýše v rozvlněným vzduchu na obzoru. Snad to není fata morgana? Vrhám se jak smyslů zbavenej na studnu obehnanou „zdí" z kaktusů.

Chci si nabrat vodu z pramene, ale jakási rozzuřená stařena mi to znemožňuje. Snaží se proti mě poštvat celou vesnici, kterou přivovolala. Omlouvám se domorodcům za svou „neomalenost". Okamžitě dostávám pít. Jeden z nich se mě srdečně ujímá. Nezi štně mne zve do své chýše, hostí ingerou a s úsměvem - plynulou ruštinou - mi nabízí odvoz svým autem do Axumu. Mám pocit, že zešílím radostí. Axum je dalším cílem mého putování. Kvůli němu jsem se plahočil až sem. Je pradávným sídelním městem kušickoarabského etnosu, jenž se spojil a vytvořil novou civilizaci. Axumská říše dosáhla největšího rozkvětu v době od 100 let př. n. l. do 100 let n. l. Snad v této době se tu začaly stavět „mrakodrapy duší" (jak se těmto obeliskům říká). Nikdo neví k jakým účelům. Před odletem z Říma do Afriky jsem na jednom náměstí poblíž Colosea takovýto zvláštní obelisk. Vypadal jako mrakodrap z jednoho kusu kamene. Jeho geometrické ornamenty připom ínající okna, se zužoval až k vrcholu. Věděl jsem, že tenhle obrovskej sloup odvezli Italové z okupované Habaše. Chtěl jsem to místo,kde tyto záhadné stavby stojí, vidět na vlastní oči. Teď stojím před jedním z těch obrů. Je ještě o mnoho vyšší, než ten z Říma. Bohužel leží přeraženej na zemi.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group