ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Běda tomu, kdo vyčnívá z řady

 

NAPSAL: ROMAN CÍLEK

Běda tomu, kdo vyčnívá z řady Jak k tomu došlo, paní Kordová? Obyčejně, úplně obyčejně. Ráno odešel do práce v mladoboleslavských kasárnách a nevrátil se. Místo něho se dostavili muži v civilu, ukázali muži v civilu, ukázali mi orazítkovaný papír a začali prohlídku, jakou jsem ani za Němců nezažila. Všechno rozh ázeli, každou knihu vzali za hřbet a vytřepávali jí, jestli v ní není nějaký papírek, pak ji hodili na zem a nohou odkopli... tenhle detail - odkopnutá kniha - mám jak z filmu dodnes před očima.

Hrozně se chovali, hrozně a nejhůř na to reagoval můj ani ne šestiletý Saša, držel se mne a šeptal: „Co chtějí, maminko, co hledají?" Sebrali leccos, dokonce i mužův zarámovaný diplom čestného občana slovenské povstalecké obce Pliešovice. A když jsem protestovala řekli rovnou před dítětem: „On už žádný diplom nikdy potřebovat nebude. Je zatčen a uvidíte jak to s ním dopadne." Usilovala jste o setkání s manželem? Řekli, abych za hodinu přišla do kasáren. Vzala jsem kluka s sebou, prosil o to, dovolili nám, abychom se rozloučili, a malý Saša ty okamžiky odstonal, dokonce i doktor si myslel, že ho z toho snad ani nedostane, v horečkách stále jen křičel: „Otecka nám zabijí...!" Po synově uzdravení jsem se vydala hledat manžela, v Boleslavi nic nevěděli, jezdila jsem tedy do Prahy a bezúspěšně chodila od úřadu k úřadu. Dva měsíce jsem o něm nic nevěděla, pak mi oznámili, že mohu na Pankrác přinést čisté prádlo. Dali mi špinavé, a když jsem ten balík doma rozbalila, myslela jsem, že mi snad pukne srdce. Odtrhané výložky... to už jsem na něm jednou viděla, ve čtyřiačtyřicátém po potlačení povstání v bratislavské věznici, kde vládi Němci... rozložila jsem blůzu i košili a nechtěla věřit svým očím: na všem, vpředu i vzadu, byly strašlivě velké skvrny od krve... ·  ·  ·

 Soudní líčení se konalo 12. září 1949. A senát JUDr. Otakara Matouška tentokrát, těžko říci proč, nevyhověl přání obávaného prokurátora JUDr. Juraje Viesky, jenž požadoval v tomto procesu s důstojníky, kteří režimu překáželi, aspoň tři hrdelní výroky. Soud se spokojil „jen" s tresty na svobodě. Plukovník Korda a poručík Kácha - doživotí. Kapitán Kouřil dvacet let vězení, další dostali deset, sedm, pět a tři roky. Jak relativní, pouhou logikou nesnadno poměřitelné mohou být lidské pocity: za určitých okolností se i trest doživotí stává výhrou, nad níž je možno se radovat. ·  ·  · Šetřme však radostí, ještě není u konce historie jednoho povstaleckého velitele a jeho rodiny. V říjnu 1950 zatkli v Kežmarku i Helenu Kordovou. „Vezměte si s sebou jen kartáček zuby a mýdlo, jde pouze o nějaký výslech," poradili jí. „Já vím," odpověděla, „a vrátím se za deset let." Uhodla to na rok přesně. Vyšetřovatelé 5. oddělení MNO (ochranné zpravodajství) se jí ve spolupráci se Státní bezpečností pokoušeli dokázat, že při špionážní činnosti pomáhala svému muži. Odmítala podepsat vymyšlené údaje až do chvíle, než přivezli z věznice v Opavě jejího manžela, týrali ho, nutili, aby do nekonečna běhal po dvoře a ona se na to musela dívat z okna, ukázali jí ho zmučeného v cele, vyhrožovali, co všechno mu ještě udělají... vzpomněla si, že když ho viděla po jeho odsouzení při návštěvě v Opavě spatřila v jeho vlasech zvláštní lysinky a pod nimi promáčklinu, takový důlek, pak jí někdo vysvětlil, že mu až do omdlení mučivě svírali hlavu jakousi obručí... Vzpomněla si na to - a podepsala, co si přáli.

„Jen už ho nechte napokoji!" Přiřadili jí k nějaké skupině, k lidem, které vůbec neznala. A dostala u soudu 14 let vězení. „Co proti nám, proti němu proboha mají?" zeptala se advokáta. „Těžko říct," odpověděl. „Jde myslím si, o spiknutí nějaké vojenské komunistické mafie. Likvidují každého, kdo nějak vyčníval z řady, bojí se osobností, které mají něco za sebou. A pan plukovník Korda je především svědkem toho, že ve Slovenském národním povstání to bylo trochu jinak, než se teď říká. Byl tehdy kritický k činnosti sovětských partyzánských velitelů, a ti jsou nyní poradci..." ·  ·  · Helena Kordová: „Dobře myslela jsem si tak budu čtrnáct let sedět, a kdo ví, co se za tu dobu může stát, třeba půjdeme se Sašou na svobodu najednou, hlavně, když budu mít pokoj od těch šílených výslechů. Jenže ouha! V době, kdy se snad už z nedostatku jiných obětí začali zavírat mezi sebou a připravoval se Slánský proces by se jim zavřená Kordová hodila. Najednou pro mne do věznice v Rakovníku přijelo auto. Dali mi na oči neprůhledné černé brýle, odvezli mě na neznámé místo a strčili do cely, kde byla hrozná zima. Naboso v sešlapaných papučích mi nohy doslova tuhly a měla jsem strach, že o ně přijdu. Pokusila jsem se usnout, ale za chvíli mne vzbudili. S očima převázanýma šátkem mne odvedli do malé kanceláře. Vyšetřovatel se zeptal: - Víte, kde jste? - Jak bych to mohla vědět. - Na americkém vyslanectví. Rozhlédla jsem se: - Opravdu? A co ten Stalin na stěně? Pak už ovšem žerty skončily. Čekala jsem, že budou chtít vědět zase něco kolem mého muže, ale referent vypálil docela jinou otázku: - Znala jste Clementise? Překvapilo mne to, pochopte, že jsem o tom co se děje mimo lágr, nevěděla vůbec nic. - Jistě, přikývla jsem, oba jsme s manželem znali, Vlado i Miro byli našimi přáteli, a Mirovi manžel pravděpodobně zachránil život, když ho před povstáním gardisté a Němci chtěli zatknou, varoval ho, nechal ukrýt... - O Vladovi mluvte, jeho bratr nás zatím nezajímá! Vy nevíte, že Vladimír Clementis byl americký špión?! Skoro jsem ztratila dech. - Cože?! Ale to musí být nějaký omyl, Vlado i Miro byli opravdoví komunisté, každý to o nich věděl, takoví idealisté, nadšenci... často jsme s nimi názorově nesouhlasili, ale vážili jsme si jich... - Co víte o jeho činnosti? - Nic. Po válce už nebyl čas se stýkat. Vlado pobýval často v cizině, my se přistěhovali do Čech. A když se stal ministrem zahraničí, nechtěli jsme zneužívat našeho vztahu k němu... - Psali jste si? - Ne. Poslal mne do cely, usnula jsem, ale snad za hodinu mne znovu vzbudili.

Tak to šlo celou noc už jsem se na těch promrzlých nohách skoro ani nemohla udržet a posadit se mi nedovolili. Stále dokola a samé překvapení. - Co víte o Slánském? Nic o něm nemohu vědět, nejsem členem strany. Vy o něm přece musíte vědět víc. Naštval se: - Zdechnete tu, když nebudete odpovídat. Jste v Ruzyni, abyste to věděla! A budete mluvit, za to vám ručím. Tento výslech si ještě pamatuji, věřte mi, skoro slovo od slova, pak už se mi to začalo plést. Snad dva měsíce si mne tam takhle podávali. Podepište! My text připravíme, stačí jen podepsat. A Ruzyň byla strašná, strašná, nikdy jsem nic strašnějšího nepoznala. Zima, hlad, nevyspání, ztrácela jsem přehled o čase, o tom zda je den či noc. A pořád: Slánský, Clementis, Clementis, Slánský. Neumíte si představit co s lidskou psychikou udělá, když se vás stále ptají na to samé. Den, týden, měsíc... Skoro jsem jim tam opravdu umřela, jak mi ten první z nich prorokoval. Když už jsem se dostala úplně na dno, řekla jsem jednomu z referentů: - Podívejte, podepsala jsem před časem na sebe věci, které jsem neudělala, protože mi šlo o to, abych zachránila život svému muži. Teď jde jen o můj život a já se nebudu kvůli vám zaplétat do dalších lží. Nepodepíšu! Asi to mezi sebou rozebrali a mávli nade mnou rukou. Poslali mne zpátky do Rakovnického lágru, který mi v tom okamžiku připadal jako vysněný ráj. Při převlékání do muklovského mundú- ru jsem omdlela, a potom ve sprchách znovu. Prostě jsem dojela na okraj svých sil. Zachránily mne spoluzavřené jeptišky, dostávaly od svých řádů, které působily v zahraničí, vitamínové tablety a injekce, také kalcium, vzdaly se toho v můj prospěch - vidíte, vliv Boha pronikl až za ostnatý drát. S pomocí jeho služebnic jsem se z toho dostala, jinak by asi se mnou byl konec. Jenže - co krásného jsem v nejbližší době měla v očekávání!? Dítě v nedohlednu, manžel v nedohlednu... O koho víc jsem se měla strachovat?!" ·  ·  ·

JUDr. Vladimír Clementi... Muži, o kterého se ruzynští vyšetřovatelé tak zajímali a chtěli proti němu využít i svědectví Heleny Kordové, už nezbývalo mnoho času, vánočních svátků roku 1952 se již nedožije, jedenáct k smrti odsouzen ých ze Slánského monstrprocesu skončí na šibenici 3. prosince. Několik měsíců před svým zatčením, v době, kdy se už nad ním stahovala mračna, upadl v nemilost a byl vyzván k sebekritice, nakreslil Clementis při jednom soukromém setkání tři písmena M. Od největšího k nejmenšímu. Na otázku, co to má znamenat prý odpověděl: „Přemýšlím, jakou mají určité ideje a myšlenky životnost. Existence takové ideologie začíná Moudrostí... mění se však v Moc... a ta se proměňuje v Malodušnost. A v tom stadiu je velice, velice nebezpe čná. Je-li idea zdravá a života schopná, zvrátí se však Malodušnost časem opět v Moudrost. Jsem zvědav, kdy tento stav nastane." Nedočkal se toho. ·  ·  ·

Na Sicílii tomu říkají vendeta, český název se skládá ze dvou slov - krevní msta. Jak jinak označit zničující bezcitný úder, který po zatčení a odsouzení plukovníka Kordy postihl skoro všechny jeho příbuzné? Příbytku Kordových rodičů na Vrůtkách se začalo říkat mateřská školka. Kromě malého Saši tu měli na starosti dalších pět vnoučat, jejichž rodiče byli ve vězení. Msta postihla nejen Alexandrova bratra Evžena, který po výsleších a vězeňské práci v jáchymovských uranových dolech ohluchl, ale i jeho dvě sestry, švagrové, švagry... celkem sedm lidí z rodiny. Také blízcí Heleny Kordové byli pronásledováni, bez ohledu na děti je v Kežmarku vystěhovali z bytu, nábytek jim doslova vyházeli na ulici... Na Sicílii se tomu říká krevní msta. ·  ·  ·

Ubíhala léta. Bylo září osmapadesátého roku, když z brněnské věznice číslo 1 zaslali na adresu lidového soudu trestního v Brně, oddělení 1, k rukám JUDr. Babora, naléhavé sdělení, podepřené diagnózou vedoucího lékaře oddělení 76 v místní fakultní nemocnici, kde v uzavřeném areálu, označeném jako infekční byli drženi těžce nemocní vězni. Věc: návrh na přerušení trestu (ods. Alexandr Korda). Text sdělení: „Zhoubný plicní nádor, rakovina, t. č. neoperovatelný, který se šíří do mozku. (Metastáze v mozku v I. polovině) Jde o nevyléčitelnou chorobu, která pacienta usmrtí v době kratší 2 měsíců. Jelikož zde není naděje na vyléčení nebo zlepšení stavu, který se denně zhoršuje (pacient nereaguje na dotazy, nejí, chřadne atd.) doporučuji, aby nemocnému byl přerušen trest pokud možno v brzké době. Není známo, jaké následné kroky podnikly v této věci odpovědní pracovníci lidového soudu trestního, ale i kdyby učinili cokoli - bylo již tak jako tak pozdě. Jedenapadesátiletý Alexandr Korda zemřel ve vězeňské nemocnici osm dní pro podání tohoto návrhu 13. září 1958 v osm hodin a pětapadesát minut. ·  ·  · -

Jak jste se, paní Kordová, dozvěděla...? - Snad tomu ani nebudete věřit... Z pardubického kriminálu jsem mu poslala povolený dopis do špitálu v Brně. Vrátil se mi zpátky a na obálce byla poznámka: Adresát zemřel a datum. Nic víc. Ani slovo. ·  ·  · O dvaatřicet let později, na podzim roku 1990, obdržela Helena Kordová, od konce šedesátých let žijící i se svým synem a jeho rodinou v Anglii jiné sdělení: zcela rehabilitovaný plukovník Alexandr Korda byl zvláštním rozkazem prezidenta republiky Václava Havla povýšen do generálské hodnosti.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group