ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Gloria MOŘSKÁ TAXIKÁŘKA

 

JOSEF SLOUP text, foto

„Tady nemůžeš fotit,” povídá nevraživě Indián oděný do žlutého nepromokavého pláště a otesávající ostrou motyčkou obrovitý kmen. Dlouhé šupiny dřeva, některé stočené do kroužků jako prstýnky, mu padají k nohám. „Rád bych věděl proč,” namítám nejistě. A po kratičké chvilce napětí opatrně dodávám: „Tobě to vadí?” Gloria Talbot stojící vedle mne se potutelně uculuje. Další dva Indiáni, pracuj ící uprostřed dlouhého kmene na provizorním lešení, přestali dělat, a dívají se pátravě směrem k nám. „Ne, to ne,” zamumlal nedbale, „ale musíš mít povolení,” dodává velice rázně. „Proč proboha?” ptám se rozpa čitě, „a od koho?” „Víš,” začíná pomalu a vyhýbavě vykládat jako by se obával výsměchu: „My tady pracujeme na kmenovém totemu a našim bohům by se to nelíbilo. Když budeš mít povolení, sejmeš z nás odpovědnost.” Teprve nyní mně došlo, že při vjezdu vykládat jako by se obával výsměchu:” My tady pracujeme na kmenovém totemu a našim bohům by se to nelíbilo. Když budeš mít povolení, sejme š z nás odpovědnost.” Teprve nyní mně došlo, že při vjezdu do Fort Rupertu byl pod názvem osady nápis. „Vjíždíte do indiánské rezervace kmene Haida. Prosíme vás, abyste respektovali jejich přání a zvyky”. „Kdo mně to povolení může dát?” ptám se zahanbeně. „Náš náčelník,” vyrazil ze sebe, anebo policie!” dodal poněkud nelogicky. Ale vzápětí u nás staví auto policejní hlídky. Domlouvám se se strážníkem a ten blahosklonně prohlašuje, že proti mému fotografov ání nemá námitek. Při cestě zpět do Coal Harbour Gloria zamyšleně povídᔠ„Víš, my jsme v téhle zemi všichni cizinci. Nejen ty, který jsi tu pár let, ale i já, která jsem se tu narodila. Oni mají v sobě jakousi vnitřní hrdost a důstojnost. Mají poslání zde na Zemi. Vyzařuje to z nich na každém kroku. Je něco mezi nebem a zemí, co my nedokážeme pochopit. Jsou povznesen í nad nás, nad naše všední, malicherné, lidské problémy.” Gloria se naklání, z palubní desky vezme krabičku „CRAVENA” vyndává dvě cigarety, zasněně obě zapaluje a jednu mi téměř automaticky podává. Její ještě poměrně mladá tvář nab ývá jakési božské vyrovnanosti s osudem, ale její hlas zní hořce a stísněně. „Víš, tady na severu ostrova už žiju od té doby, co jsem se rozvedla. Lidé pro mne nikdy nic neznamenali. Nic dobrého jsem s nimi neprožila. Všude je jen samá přetvářka a lež. Tady jsem spokojená. Mám tu pár známých, občas se navštěvujeme. ” Vjíždíme od Coal Harbour. Drobný déšť neustává. Coal Harbour je malé městečko, či snad vesnička na severu ostrova Vancouver. Celá tato oblast je poměrně málo zalidněna. Je tu však silná indiánská populace. Ostrov je omýván Tichým oceánem a má velmi mírné podneb í s velni častými dešťovými srážkami. Ráno mne Gloria budí ještě za tmy. Vstávat se mně nechce, ale vůně slaniny a míchaných vajec mě vytahuje ze spacáku. Rozespale se plížím úzkou uličkou „mobile home” až na konec chodby, která je zakončena malým obývacím pokojem a kuchyňkou. Gloria, zjevně už po snídani, sedí v křesle, popíjí černou kávu a podle nedopalků v popelníku kouří třetí cigaretu. Opět mrholí a přístav je pokryt závojem mlhy. Zastavujeme se v kanceláři, kde Gloria dostává od šéfa mně nic neříkající instrukce. Vyrážíme do mlhy a spolu s námi tři dřevorubci se svými pilami a batohy. Kličkujeme bravurně a bez nejmenšího zaváhání mezi desítkami malých, skalnatých ostrůvků. Objevují se tu nalevo, tu napravo. Občas se vynoří, téměř jako stěna, přímo před námi z mléčného neviditelna. Asi po půl hodině dřevorubci vystupují a nasedá paní učitelka, kterou převážíme na druhou stranu zálivu do místní jednotřídky. Mlha se už zvedla a „Quatsimo Sound”, záliv, kterým proplouváme, se tu rozšířil na několik kilometrů. Na druhé straně k nám do kabiny s lomozem a bujarým veselím vráží parta osmi dělníků a zabírají okamžitě volná místa. Odjíždíme k zámořské lodi, která kotví v ústí do Quatsimo Sound. Nakládá se dřevo, vlastně jenom kmeny, které kolem celé lodi vytvářejí neprůstupný, hnědý koberec, na kterém pobíhají dělníci v červených plovacích vest ách a přilbách. Obratně zachytávají za sebou spršku chladné mořské vody, majestátně jako vesmírné koráby zakrouží vzduchem a mizí z dohledu v nenasytných útrobách lodí. Připlouváme s naším člunem do bezprostřední blízkosti oprýskaného, ocelového trupu. Gloria s někým hovoří vys ílačkou. Pak se nad námi objeví rameno jeřábu a něco se spouští do člunu. Je to člověk, Japonec. Poněkud nezvyklý dopravn í prostředek pro muže středních let, oblečeného do černých, pečlivě vyžehlených šatů, sněhobílé košile a černé vázanky. Obchodní cestující. Vítá se s námi lámanou angličtinou. Odvážíme ho do Coal Harbouru. Chvíli si nás zvědavě prohlíží. Pak se ostýchavě ptá: „Jak ti vyhovuje ten foťák?” a prstem ukazuje na můj Olympus, který se mně klimbá na řemeni kolem krku. „Jsem s ním spokojen. Je to váš výrobek. Mám ho už pět lest a ještě jsem s tím neměl žádný problém,” říkám s určitou hrdostí. „No to je pěkná, ale už má něco za sebou.” zabrebentil japončík. „O tohle bys zájem neměl?” otevírá svou tašku a vyndá zánovn í Minoltu 7000 Autofokus. Zapne spínač a motůrek s tichým bzukotem začne pohybovat objektivem. Tvář se mně rozjasní nadšeným zájmem. Vloni je začali dodávat na náš trh a jsou poměrně drahé. „No to bych měl, ale jaksi na to nemám,” ulevil jsem si znechucen ě. „Nechám ti ho za polovic,” rychle pokračuje, „ a když tady budeš zítra, přihodím k tomu ještě Zoom.” Znalecky mačká knoflíky a na displeji naskakují čísla časů, clon a jejich kombinací. „Ještě si to rozmyslím,” chabě odporuji, ale už teď vím, že z koupě nic nebude. Japončík si tu při své práci udělal ještě malý pašovací byznýsek. Odpoledne už je glorii vidět únava. Kouří jednu cigaretu za druhou. „Dneska je jeden z těch dnů, kdy jsem na roztrhání.” Stěžuje si odevzdaně. Převážíme poštu, hřídel k nakladači, novou síť rybářům. „Někdy sedím v kanceláři a kromě těch stálých, které vezmu do práce a zpět, se ni neděje. Povídáme se šéfem, pijeme kafe a kouříme,” Je však na ní vidět, že dává přednosti lodi, moři a rachotu lodního motoru. „Po moři taxikařím už deset let. Všechny tu znám a všichni znají mne. Ale je to jen takové povrchní. Opravdové přátele tu nemám. Už jsem toho chtěla několikrát nechat. Prodat tu svou maringotku, kterou nazývám domovem a odejít do Vancouveru. Užívat si kin, divadel, nočního života. Ale pak se zase něco ve mně zlomí. A nemám sílu to udělat. Už jsem si zvykla na tu vnitřní samotu, které se říká život.” Když vjíždíme do přístavu, pomalu se smráká. Motor pod námi několikrát škytne a téměř něžně přirážíme k molu. Ráno odjíždím autem do Port Hardy. Je to velmi rušný přístav a vítá mne po příjemné jízdě svěžím větrem a trhající se oblohou, ze které místy pronikají sluneční paprsky. Po několika dnech deště a mlhy je to vítaná změna. Přístav je z velké části zaplněn rybář- skými bárkami a obchodními loděmi. U mola kotví loď pobřežní hlídky a v dálce dva křižníky kanadského námořnictva. Město samo má vznešenější ráz. Je upravené, domky svítí čistotou a září barvami. Park je plný zeleně a lampy na nábřeží odráží ve svých matných sklech probleskující slunce. John Charlie, Indián z rezervace na ostrově symbolického jména Hope, odstrkuje od břehu odplavený kmen. Těžba dřeva ukusuje stále více území z posvátných lovišť. Prostor pro bohy a Indiány se zmenšuje. Na kamenitém břehu si hrají dva chlapci. Pokládají jeden oblázek za druhým do dlouhé řady na vyplavený a vodou nasáklý kmen. Rozpočítávají se: „jeden, dva, jeden, dva.” Pak oblázky rukou smetou dolů a začínají znovu. V dáli na obzoru se objevuje duha a pod ní majestátně, jako v přeludu, výletní parník Princess. Vrac í se až z daleké Aljašky. Ve svém nitru v luxusních kabinách převáží tisíce pasažérů z celého světa. Většina z nich neví o existenci Coal Harbouru. Nikdo o existenci Glorie Talbot. Chlapce duha na okamžik vzpruží. Vyskočí na bednu a vzrušeně hledí do dáli. Parník se přibližuje a nabývá gigantických rozměrů. Duha v dáli bledne a neznatelně se ztrácí z oblohy. Chlapci skáčí dolů z bedny. Opět pokládají oblázky na vyplavený kmen. „Jeden, dva, jeden, dva.”

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group