ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZEMĚ DLOUHÉHO BÍLÉHO MRAKU

 

STANISLAVA STEHNOVÁ text

Nový Zéland překvapuje bohatstvím a rozmanitostí přírodních krás. Má stá- le zasněžené hory i činné sopky, vřelá jezera i ledovce, písečná pobřeží i úrodn á pole, husté subtropické lesy i řeky plné ryby. Za příznivého podnebí, dostatku slunečního svitu a dešťů roste na pastvinách celý rok tráva. I původní stromy a keře jsou stále zelné. Jen ze- žloutlé listí vrb, topolů i jiných dovezen ých stromů nám prozradilo, že u nás doma je podzim. PRVNÍ OBYVATELÉ O původu ostrovů v jihozápadní části tich ého oceánu vypráví maorské báje. Severn í ostrov prý byl původně obrovská ryba, kterou vylovil polynéský polobůh Maui z hlubin oceánu. Nařídil svým bratr ům, aby jeho úlovek neporanili. Ale ti ho neposlechli a začali rybu sekat a krájet, až měla celý povrch rozrytý a zmrzačený. Proto vznikly na tomto ostrově sklaní útesy, údolí, planiny a řetězy hor. Jižní ostrov se prý objevil na Zemi v podobě kánoe, na které se bohové snesli z nebes. Kapitá- nem lodi byl Aorangi, který se proměnil v nejvyšší horu. Je to Mount Cook, vysok ý 3 764 m. Oba ostrovy Nového Zélandu jsou dnes spíše známy pod názvem Aotearoa, což znamená buď Země dlouhého Bílé- ho mraku, nebo Země dlouhého denního svitu. Podle starých zápisů anglického mision áře na Tahiti Orsmonda rozhodli se Maorov é z Hawaiki, jak se kdysi nazývala Raiatea, jeden ze Společenských ostrovů, vydat se ve 14. století na dalekou plavbu nejen na východ, západ, sever, ale i na jih do vzdáleného kraje světla...Domorodci dodnes vzpomínají na své předky, slavné plavce, kteří prý připluli z Hawaiki k břehům severního ostrova Nového Zé- landu asi v roce 1350. Ze své otčiny přivezli několik druhů plodů, krysy v klecích a párek zelených papoušků. V roce 1642 přistál u pobřeží Holanďan Abel Tasman a nazval zemi podle holandsk é provincie Zeeland. Teprve roku 1769 ostrovy znovu objevil anglický kapitán James Cook, částečně je prozkoumal a zmapoval jejich pobřeží. V deníku posádky jeho lodi Endeavour, která přistála na Severním ostrově v Zálivu hojnosti, je psáno: ”Usuzujeme, že země je úrodná a podneb í příznivé. Viděli jsme mnoho krásných papou šků a ptáků různého druhu. Záliv oplývá velkým množstvím ryb.” První lodě s britskými osadníky připlu ly k jižnímu cípu Severního ostrova až v roce 1840. Posádka lodi Tory vezla s sebou sošku vévody Wellingtona, vítěze nad Napoleonem u Waterloo a pojmenovala svou osadu s přístavem na jeho počest. Noví osadníci provedli výhodnou koupi. Získali přístav s pobřežím a okolní krajinou za zboží v ceně 365 liber šterlinků. Nabídli Maorům mýdlo, pečetní vosk, prádlo deštníky. Pří- buzným do Británie si stěžovali, že snad není větrnější místo na světě. MĚSTO ŠPLHÁ DO KOPCŮ Bydleli jsme ve wellingtonské čtvrti Wadestown v dřevěném přízemním dvojdomku, jakých jsou ve městě tisíce. Stál téměř na vrcholku jednoho z kopců, které obklopuj í město v zálivu. Do příkrých svahů šplhaj í klikaté ulice. Některé domky visí jako hnízda na krajích srázů a vedou k nim des ítky schodů. Z kopců je vidět část města, stále proměnlivý přístav, klidný záliv a v dálce zamlžené hory. Sluneční paprsky odrážejí zářivé barvy domků uložených v zeleni parků a zahrad jako pestrá mozaika. Obydlí jsou natřena latexovými barvami v mnoha pastelových odstínech. Posuny půdy způsobené kultivací a zemětřesením změnily tvář- nost prostředí. Moře ustoupilo o stovky metrů a mnohé ostrůvky se spojily s pevninou. Letadla dnes startují a přistávají na poloostrov ě Miramar, který býval také kdysi ostrovem. Proto považují letiště Rongotai za svou doménu rackové. Prohánějí se tu stejně jako v ulicích města, kde bývalo kdysi moře. Wellington byl prohl ášen za hlavní město až v roce 1865 k nelibosti Aucklandu, největšího města v zemi. Dnes má asi 350 tisíc obyvatel. Staré domy ustoupily výškovým budovám ze skla a betonu. Ale budova bývalého parlamentu, postavená ze dřeva v roce 1886, je chráněnou památkou. Je to druhá největší dřevěná budova na světě po chrámu Tódzidži v Japonsku. V centru města jsou úřady, obchody, hotely a kina. Přes den rušné ulice jsou v noci téměř pust é. Z práce pospíchají lidé autobusem, ale spíše vlastním autem, do svých domečků v kopcích. V rodině bývá obvykle několik aut. Náš pan domácí měl tři. Pro sebe, manželku a syna. Soused neud ělal bez auta ani krok. Byl Australan a tento zvyk si přivezl ze své země. Pobavil nás vždycky, když jezdil několikrát za den nakupovat jen do vedlejší ulice. Auta se u domků většinou nezamykaj í. Jednou nás velmi překvapilo mimořádné hlášení v televizi:”Prosíme, abyste si zamkli auta a domovní dveře. Z městského vězení uprchl trestanec.” Auta slouží i k relaxaci o víkendech na plážích. v době, kdy se nedalo koupat, sjížděly se desítky aut k pobřeží a jako vrabci na drátě se řadily „čumákem” k moři. Zatímco jsme sbírali kamínky a mušle, mnozí Wellingtoňané ani z aut nevylezli. Bavili se, svačili, poslouchali hudbu a dívali se na někdy klidné a jindy rozbouřené moře rozbíjející své vlny o skaliska. Jeden z novinářů nám prozradil, že Nový Zéland má vysoké procento duševně nemocn ých. Když jsme přemýšleli, proč je tomu tak v půvabné, klidné zemi, jejiž územ í nebylo dotřeno válkou a nejsou zde ani výrazné politické a sociální otřesy, shodli jsme se na tom, že asi právě proto. Je tu taková pohoda, až je to k zbláznění... Ale přece někdy zažije město vzrušení. Ob- čas je to menší chvění půdy nebo povodeň. Ta v roce 1976 proměnila ulice v blátivé proudy vody. Cookova úžina mezi Severním a Jižním ostrovem je známa rychlým střídáním počasí a silným vichrem. Před lety se tam převrátila na bok osobní loď Wahine a zahynuly desítky lidí. Stále přítomný vítr dal Wellingtoňanům něco z houževnatosti a otužilosti. Děti nosí stále i v chladném počasí jen ponožky a podkolenky. zatímco jsme se choulili do kabátů, s údivem jsme pozorovali lehce oděná batolata, jak skotačí ve trávě. DĚTI PROTINOŽCŮ Žijí stejně jako děti u nás. Měli jsme mož- nost pozorovat je i ve škole, kterou navště- voval náš syn. Chodil do první třídy, povinné již od pěti let. Škola tu byla opravdovou hrou. Ve velké třídě byly kromě stolečků, židlí a tabule, také rohože k sezení na podlaze. Děti se učily psát a kreslit na tabulky, ale i na listy papíru. Měly velkou volnost pohybu a k paní učitelce přicházely často i jako k mámě. Ve třídě nechyběly spousty obrázků, modely aut a letadel, ale i klece s ptáky a akvária. O přestávkách se žáčci houfovali před ohrádkou se slepicemi. Vyu žívali také velké hřiště, kde byl i bazén k osvěžení. Dětská hřiště jsou u každé školky, v parcích i u pobřeží. Pískoviště, prolézačky, houpačky, skluzavky, ale i tě- locvičná nářadí - všechno je volně přístupn é a dobře udržované. Ten, kdo se bojí zubní vrtačky, by měl vidět, jak se malí caparti hnali do autobusu, když přijel pravidelně jednou týdně ke škole, aby je odvezl na dětské stomatologick é středisko. Zubní ošetření je zdarma pro děti od dvou do 18 let. Ve velké místnosti s mnoha křesly už každé dítě vědělo, do kterého se má vyhoupnout. Sest řičky provedli předběžnou prohlídku a upozornily lékaře na potřebu ošetření. Malí pacienti si pokaždé odváželi obrázky a těšili se na další výlet k zubaři. O Vánoc ích sestřičky vyzdobily ošetřovnu girlandami a obrázky Santa Clause jak nejlépe dovedly. Není zvykem, aby se hosté na ná- vštěvě přezouvali. Proto jsme měli vždy velkou „radost”. když syn přivedl hordu kluků, kteří prolezli každý kout a zbylo po nich jen boží dopuštění. Mladším dětem je všeobecn ě dovolena větší nevázanost, ale ta má svou míru. HORKÉ NITRO ZEMĚ Cestou na sever do termální oblasti nám náhle zmizely kopce, buše, pastviny, domky s živými ploty a všude je přítomná svěží zeleň. Vjeli jsme na dlouhý úsek dálnice pouští Onetapu. Šedivá krajina bez kouska zeleně působí tísnivě. Kolem dokola jsou rozsety sopečné balvany a různě velké úlomky spečené černé škváry. Sem tam se objevuj í jen zežloutlé trsy trávy. Původcem pouště jsou dosud činné sopky Ruapehu a Ngauruhoe. Z dálnice jsme viděli, jak z jejich zasněžených vrcholů vychází dým. Odpočívaly, ale není jim co věřit. V roce 1953 vychrlila Ruapehu žhavou lávu, kter á uvolnila vody přehrady. Smetly železnič- ní most i s právě projíždějícím vlakem. Tehdy zahynulo 150 cestujících. Termální činností na Severním ostrově jsou prý vinni bohové ohně. Vyslyšeli přání maorského kněze a obstarali mu oheň, když cítil, že ho mráz zahubí na zasněžené hoře. Pluli z Hawaiki Tichým oceánem a zanechali po sobě bublaj ící brázdu a páru. Tam, kde u pobřeží zvedli hlavu z vln, vyrazily ze země plameny, které už nikdy nezhasly. Bohové prý řádili ještě v podzemí a navštívili mnoho dalších míst na Zélandě. Zanechali po sobě termální oblast 225 km dlouhou a 45 km širokou. Do pozoruhodné krajiny jsme projížděli národním parkem Tongariro, ve kterém leží jedno z nejkrásnějších a největších jezer jižní polokoule-Taupo. Je rájem rybářů, kteří tu mohou lovit celý rok duhové pstruhy. Půvabné město Rotoruna leží u jezera stejného jména. Roto znamen á maorsky jezero a rua horké. Ovanul nás teplejší vzduch se sirným zápachem. V ulicích vychází z kanálů pára a mnohde vyrá- žejí z asfaltu pramínky vařící vody. Přírodní prameny jsou dnes využívány v lázních pro léčení nemocí pohybového ústrojí. O léčiv ých pramenech mluví Maorové jako o životodárné vodě boha Tane. Podle jejich báje se v ní koupe Měsíc, aby mohl putovat dál po obloze. V blízké maorské vesnici Ohinemutu, vybudované na nepevné půdě, jsme se procházeli v oblacích páry jen po vyzna čených cestičkách a pozorovali Maorky, jak vaří ve vřelé vodě potoka jídlo. V katolickém kostelíku v maorském slohu upoutal naši pozornost obraz Krista oděného do maorské pláštěnky. Dřev ěné domky Maorů jsou malé a nízké, ale velký schůzovní dům má krásně vyřezávaný štít a opěrné sloupy zdobí malované symbolick é ornamenty. Na jižním konci Rotorua je druhá vesnice domorodc ů se zvučným názvem Whakarewarewa, což znamená válečný tanec před útokem na nepřítele. Podle zvyku tu maorští válečníci předváděli divoký tanec za zpěvu a křiku před útokem na nepřítele. Dnes už je to bohudík minulostí. Podle vesnice byla nazvána celá oblast gejzírů, pramenů vroucí vody v potocích a bublajícího bahna. Vstoupili jsme do ní branou a přešli můstek s dřevěnými soškami bůžků. Do teplé bahnité vody potoka Puarengy skákali z mostu maorští chlapci a potápěli se pro mince, které tam turisté házeli pro štěstí. Mohutný a nepravidelně tryskající gejzír Pohutu chrlí vody až do výše 30m. Novozélanďané jsou jedni z prvních, kteří začali využívat geoterm ální energii k vytápění bytů, domů a k výrobě elektřiny. Osadu Wairakei jsme našli zahalenu v oblacích páry. Stojí tu prvn í geotermální elektrárna na světě. U dosud nezkrocených a nevyu žitých pramenů horké páry hrozí opaření a přibližovat se k nim je zakázáno. Se stejnými zákazy jsme se setkali v nedalekém gejz írovém údolí. Smí se tu chodit jen po vyhrazených cestách a můstc ích. Výstižně je část údolí nazvána Satanovou zahrádkou. Z nesčetných vřelých pramínků vystupuje pára a na žhavé půdě bublá a vystřikuje různobarevné bahno, které obsahuje antimon, kaolin, železo a vápennou penzu. Zlověstně tu syčí i Ďáblův jícen a Šampaňský kráter. Podivuhodnou hříčku přírody je Orakei Korako, kde jsou vodopády, gejzíry a rozlehlé kamenné barevné terasy. Novozélanďané už mnohokrát poznali, co dokáže ničivá síla vycházející z podzemí. Výbuch sopky Tarawera zničil široké okol í. Tři dny chrlila tisíce metrů vysoké sloupy popele. Vařila se i voda v jezeře Rotorua, vystoupila z břehů a zalila široké okolí. Vytryskly nové gejzíry. Stalo se to v roce 1886. V roce 1900 - 1904 v termální oblasti, která se vytvořila po erupci Tarawery, vznikl největší gejzír na světě - Waimangu, který vrhal černou bahnitou vodu několik set metrů do výše. Svědkem výbuchu sopky je nejen muzeum se zkamenělými předměty vyňatými z popele, lávy a bahna, ale i jezero o rozloze 4,5 ha s nejteplejší vodou na světě. NEJVĚTŠÍ FARMA TICHOMOŘÍ Při putování autem po zemi začnete chápat, odkud pramenilo bohatstv í společnosti a proč se Zéland řadí k zemím s dlouhodobě vyšší a stabilní životní úrovní. přes 20 ovcí na osobu - to je více než 60 miliónů těchto krásných bělostných zvířátek pasoucích se po celý rok na rozlehlých pastvinách v ekologicky čistém prostředí. Stejně tak 8 krav na člověka je úctyhodný počet. Nový Zéland je po celá desetiletí dodavatelem nejkvalitnějšího masa a masných výrobků, másla, sýrů a mléka do Velké Británie, Japonska a některých dalších zemí Evropy a Asie. Stejně tak kvalitní vína si nezadá s prvotřídní australskou merino a často ji předčí. Pohledy na zelené svahy poseté stádami ovcí a houfujícím se dobytkem zavání téměř kýčovitostí. Ale je to tak - pro zvířata i lidí ráj na zemi. Nad Zélandem visí pomyslné rčení: Kde se dobře hospodaří, tam se dobře daří. A když přičteme rybolov, nejrůznější formy na chov dom ácích zvířat a rozsáhlé ovocnářské a zelinářské oblasti, tak uznáte, že hlad nemůže nastat. Celá Canterburtská nížina na Jižním ostrově je zásobárnou pšenice, ječmene, kukuřice a různ ých druhů zeleniny a ovoce. Bohat é lesy jsou podkladem pro dost rozsáhlý dřevozpracující průmysl. Pozoruhodný pro nás byl nezn ámý plod - Loganův ostružiník - kříženec maliny a ostružiny. Majitel plantáže nás nechal na zahrad ě s keři podobnými vinné révě. Mohli jsme sníst, kolik kdo snesl. Domů jsme si pak natrhali další litry dobrůtky, kterou jsme už zaplatili. Zélanďané si tu svou „farmu” chrání. Přísné celní zákony zakazuj í dovoz všeho, co by jim mohlo narušit čistotu chovu, kvalitu zelinářských a ovocnář- ských odrůd, dovoz zvířat, která by se mohla přemnožit a způsobit vážné škody, nebo zavlečení plísní, škůdců apod. O striktních krocích celních orgánů jsme nebyli dostatečně informování a dovezli jsme si dvě šišky uherá- ku. Při kontrole nám je celníci zabavili. Dlouho se nic nedělo, až jednou jsme byli vyzváni k celnímu řízení. A tehdy jsme obešli zákon, ale současně literu zákona splnili. Spolu s celníky jsme salám spořádali a zapili chutným novozélandským pivem Steinlager... KDE NAJDEME KIVIHO? „Jeďte do ptačí rezervace”, radili nám známí. A tak jednoho rána jsme se vydali po dálnici k zamlženým svahům pohoří Rimutaka, které jsme jen vídali z wellingtonských kopců. Do vrch ů porostlých žlutě kvetoucími keři hlodaše odbočuje úzká silnice tesaná mezi skalami. Po jejích okrajích byly jen slabé dřevěné tyčky s nataženým drátem. A hluboko pod námi zely propasti. Po zdol ání desítek zatáček jsme zastavili na nejvyšším bodu kopce. Studený vítr nás zahnal do čajovny postavené na skalním výběžku. Byl odtud krásný výhled, ale z pohledu do hlubokých roklí jsme příjemný pocit neměli. Serpentiny se svažují do širokého údolí, odkud není daleko do ptačí rezervace s prastarými stromy. Chvílemi jsme si připadali jako v pravěku mezi sekvojemi, palmami a vysokým kapradím. Nejvyšší jsou až 1000 let staré stromy kauri, které dorůstají do více než 30metrů. Vysoko ve větvích voliérách jsme viděli původní ostrovní ptáky. Ale bezkřídlý kivi, symbol Nového Zé- landu, se ukrýval, takže jsme jej poznali až v zoologické zahradě. Vypadá téměř jako obyčejná slepice bez křídel, ale má dlouhý zahnut ý zobák. Unikátní zvláštnosti fauny Nového Zélandu je ještěrka tuatara. Patří do rodu ještěrek, které vyhynuly již před miliony lest. Zvláštností je její třetí oko. Nyní se vyskytuje jen na pobřeží ostrovů Nového Zélandu. Před příchodem Evropanů byli jedinými savci na Zélandu dva druhy netopýrů a krysy. První bílí osadníci přivezli s sebou mnoho druhů zvěře. Některá se přemno- žila natolik, že způsobuje škody v lesích a na pastvinách. Jsou to zvláště daňci, vačice a králíci. Hadů se nemusí na Zélandu nikdo obávat - žádní tu nežijí. Prvn í kamzíky dostal Nový Zéland darem od rakouského císaře Franti ška Josefa a dnes už jejich potomci šplhají po svazích Jižních Alp. Na počest jejich dárce je pojmenov án jeden z největších ledovc ů na Jižním ostrově - Franc Josef. HAERE MAI - VÍTÁME VÁS Maorů žije na obou ostrovech země asi 300 tisíc z celkového počtu necelých 3,5 milionu obyvatel. Zachovávají si svůj jazyk, kulturu a často i způsob života. Mají zastoupení v parlamentě, svoje školy a relace v maorštině v novozélandském rozhlase a televizi. Tato etnická menšina na Zélandě, který je dosud členem Britského společenství, si svoji existenci musela tvrdě vybojovat. Spory mezi Maory a Brity měla vyřešit smlouva podepsaná v roce 1840 ve Waitangi. Nezastavila však dlouhodobé boje o svobodu a nezávislost maorských kmenů. Teprve koncem století došlo k občanskému smíru. Dodnes si při slavnostn ích příležitostech oblékají vzorované sukně a pláštěnky z rostlinných vláken a peří, předvádějí své rytmické tance a zpívají melodické tichomořské písně. Přestože neměli psaný jazyk, zachovali si v ústním podání mnoho pěkných bájí a vyprávění o minulosti. Jsou velmi zruční při výrobě tkanin a uměleckých předmětů ze dřeva, nefritu, lastur, peří a velrybích kostí. ČEŠI NA KONCI SVĚTA Asi 60 km od města Aucklandu na Severním ostrově leží vesnice Puhoi. V maorštině to znamená pomalá voda. Skutečně tudy protéká klidná říčka. Zde se v květnu roku 1879 usídlili přistěhovalci ze země zvané Bohemia. Měli prý málo peněz, přivezli si nějaké zbraně, zemědělsk é nářadí a domácí zvířata. Vymýtili lesy a začali obdělávat půdu. Ve vesnici jsou dvě typické stavby pro české vesnice - kostelík a hostinec - které připomínají dovednou ruku českého řemeslníka. I hřbitov se podob á uspořádáním českým hřbitovům. Na náhrobcích jsou česká a německá jména - několikrát se opakuje jména Straka. Na starou vlast zde zůstaly některé památky. V hostinci mají na stěně zavěšeny dudy a v jedné místnosti stojí řezačka na trávu a slámu. Na Zéland se v minulém století vypravil i plzeňský rodák Bohumír Lindauer, fotograf a malíř. Způsob života Maorů ho natolik zaujal, že jej zachytil na několika stovkách obrazů. Dokázal vykreslit přesně portréty náčelníků kmenům, jejich tetování, oděvy, účesy, ozdoby a zbraně. Po úspěšné výstavě v Londýně v roce 1885 obeslal i výstavu v St. Louils v roce 1904, kde získal za obraz Ana Rupene s dítětem zlatou medaili. Většina jeho obrazů je uložena v depozitáři městské galerie v Aucklandu a občas jsou vystavovány. Do Čech se dostalo pouze několik málo originálů. Maorové si jeho obrazů velice váží. Zachoval jejich potomk ům památku na předky i prostředí, ve kterém žili. Lindauer zemřel v roce 1926 a je pohřben v Palmerstonu.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group