ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KOHO NUDÍ VELEHORY

 

LIBOR MICHALEC text · foto

TAKŽE TAKHLE VYPADÁ CESTA DO NEZNÁMA. Podíváš se na bágl a zdá se ti titěrný na to, aby v něm mohl být veškerý tvůj majetek pro příští dva měsíce a zároveň hrozně těžký na to, aby s ním člověk mohl šplhat na kyslíkov ý dluh řádově čtyři tisíce metrů nad mořem. Ale o to právě jde. Bágl a pár dolarů v peněžence na krku signalizující fantastickou skutečnost: dneska se může do asijských pouští i království osmitisícových vrcholů podívat každý. Nikoli letadlem, jako desítky a stovky zbohatlých také turistů, ale po souši. Vlakem, autobusem, džípem, traktorem napříč dvěma kontinenty. SEDM OKRADENÝCH NEVĚŘIL JSEM, ŽE SE NA ORIENTÁLNÍM NÁDRAŽÍ UVIDÍME. Že bychom se deset tisíc kilometrů od domova mohli sejít s pražskou trekingovou partou na vlakovém nádraží v orientálním Rawalpindi se zdálo praštěné. Ale zázraky se někdy dějí. Po dvou týdnech věčného strachu: že nás odhalí a zatknou jako špióny, nebo že se někdo vloupá do hotelového pokoje a přibalí nám do zavazadel pytlík heroinu, konečně trocha klidu. Po všech přestálých nebezpečích, jaká můžou jen na dva osamělé bělochy v muslimských zemích čekat, jsme konečně velká parta. A pákistánské velehory - neskutečný cíl naší výpravy - jsou na dosah ruky. Všechno se zdá být veselé, optimistické a jasné. Jen tak se mohl stát následující trapas. Ten chlápek s afghánsky nevyzpytatelným obličejem byl od prvního pohledu podvodník. Kulatá ústa a potměšilé oči. Představil se jako doktor a ukázal vizitku, na které byla adresa nějakého střediska pro uprchlíky. Ani si nevzpomeneme, jak se k nám vetřel. Jarda řekl, že bychom potřebovali prodloužit vízum, a on na to, že jeho syn kamarádí s ministrem pro turistiku. Pak z nás vytáhl, že jsme horolezci, a začal mu v hlavě klíčit ďábelský plán. Nabídl, že nám zařídí povolení ke vstupu na ledovec Baltoró. Jak fantastická představa! Několik desetiletí je tahle oblast pro turisty uzavřená, protože tu v nadmořských výškách okolo 5 000 metrů proti sobě bojuj í speciální jednotky pákistánské a indické armády. Prví Češi na Baltoró! Každému správnému horolezci se při té představě zalesknou oči vzrušením. A po takovém lesku jdou podvodníci v Rawalpindí jako slepice po „flusu”. Podruhé jsme se s ním setkali o dvě hodiny později v hotelu Pakeeza, jež nám velkomysln ě doporučil. Pořád se usmíval a důležitě od nás převzal fotokopie pasů, které jsme si na jeho radu pořídili. „Hlavně bych mu nedával žádné peníze do ruky,” řekl česky Pavel. Chlápek se zašklebil a objednal limonády. „Dáme mu 400 dolarů a on za námi pošle permit karty i prodloužená víza do Himalájí,” přeložil někdo. „Já myslím, že ty prachy už neuvidíme.” Potom každý vytáhl padesátku, my s Jardou ještě navíc 25 USD na prodloužení víza, a dali jsme mu je. Chlápek se rychle zbalil, zavolal taxi a rozloučil se s tím, že bude mít hodně práce se sháněním ministerského kamaráda svého syna. Potom přišel číšník a zeptal se, kdo zaplatí chlápkem objednané limonády. Pak jsme zjistili, že na vizitce na něj není vůbec žádná adresa. A ještě později, že si obratnou fintou strčil do kapsy pět set rupií při placení zálohy za hotel. Pokud bude trochu šetřit, vystačí mu naše dolary na půl roku pěkného života. Představuju si, jak doma a rozloží po stole fotokopie pasů a připíjí si na rozvoj turistick ého ruchu. Možná na ty fotokopie nechá vystavit falešné pasy a teď na naše jména cestuje po světě sedm mezinárodních teroristů. VÍTEJTE VE VELEHORÁCH TO JSOU LIDI, CO SE NECHTĚJÍ ZABÍT, ODPOVÍDÁM v polospánku na Jardovu otázku, proč najednou všichni lezou ven z autobusu. Okolo zatím dál halekají lidé, ženoucí se o překot ven, podél ostré lesklé skály, o kterou se tříští vodopád z horského ledovce. Během sekundy se ale proberu a už se tlačím za nimi. Pozdě. Kdybych teď vyskočil ze dveří, rozmáznu se o skálu, pouh ých pár centimetrů míjející autobus. Z druhé strany hrabe autobus jedním kolem ve vzduchu nad srázem, jehož konce ve tmě nedohlédneš. Pár šťastlivců, kteří včas vyskákali ven, se zájmem pozoruje, jestli se zřítíme nebo ne. Je hluboká noc a takhle nás vítá pákistánské pohoří Karakoram. Ráno nás omráčila fantastická scenérie. Chvíli mlčky civím na oslnivé bílé hradby sedmitisí- cových velikánů s vévodícím Nangha Parbatem a až potom mi konečně dochází, že to ohromné, majestátní, nepopsatelné, co se zdá na dosah ruky a přitom je nekone čně daleko, není film, fotografie, video ani jiné šidítko, ale že je to SKUTEČNOST. GILGIT ČÍM VÍC SE VZDALUJEME EVROPĚ, TÍM VÍC SE JÍ VRACÍME. Čím víc se blížíte k Himaláji, tím víc se geograficky vzdalujete Evrop ě. Ale fakticky jako když se do ní vracíte. Na zastávkách pod él silnic sice stále je k mání sortiment od bábovky přes coca-colu až po samopal kalašnikov, ale orient álského halekání, chaosu a zmatku kvapem ubývá. Horalé mají světlejší pleť a mírnější gestikulaci. Stále častěji potkáváte Evropany. A začínají vás na každém kilometru stavět vojáci. Podle starého přísloví hinduisté přemýšlí a nejednají, muslimové jednají a až potom přemýšlejí a sikhové jednají a vůbec nepřemýšlejí. Všechny tři metody se tu protínají. Sikhy poznáte podle toho, že si nestříhají vlasy ani vousy a při každé příležitosti na vás rozzuřeně vyjedou. raději jim ustupte, protože jinak se vystavujete nebezpečí atentátu. I to připomíná starou dobrou Evropu. A město Gilgit - slavné turistické centrum na úpatí osmitisícovek? Je to šňůra baráčků evropského stylu roztroušených podél silnice. Koupíte tu speciálně připravené vločky pro horolezce, su- šené mléko, čokoládu Nestle a dokonce i nealkoholické pivo. Ale prodávají vám je cizokrajní Arabové, v typických hábitech, se svéráznou kulturou. Vypadá to, jako by si v srdci Asie, s potměšilým smyslem pro humor hráli na Evropu. BLÍZKÁ SETKÁNÍ EVROPSKÉHO STYLU POTKAT TU EVROPANA NEBO BĚLOCHA VŮBEC JE ZVLÁŠTNÍ dobrodružství. Co tu mezi námi dělá ten divný člověk? Zatrne vám nejdřív. Pak ale vidíte, že v tom druhém zatrne stejně jako ve vás. On se už jako vy taky pomalu začíná počítat mezi Araby, a tak si navzájem posloužíte jako vzpomínka na jiný svět. Pokud takového člověka pokládáte, že by to byl normální člověk. Ať už jsou to Němci, Dánové, Holanďani nebo Američani, vždycky se trochu liší od nás, mladých mužů vyrostlých za socialismu. Nezávidím jim naducanou portmonku, díky níž si mohou zaletět odkudkoli kamkoli, ani přirozenou nenucenost, se kterou na sebe navlékají místní oděv. Fascinuje mě spíš jak suverénně a s vědom ím demokratické tradice svobody slova umí každému vynadat do idiotů. „Můžete mi dát manganový džus?” zeptal se Uwe, německý student s příjemným hlasem obchodníka v jedné malé občerstvovn ě. ”Oukej,” zakývala hlava v turbanu. Když se asi pět minut usmí- val, aniž by čímkoli zaměstnával své ruce, zeptal se Uwe, jestli ví, co je to manganový džus. „Yes,” usmál se přívětivě domorodec a dal nás bez hnutí pozoruje. Uwe z Německa, kde jsou na kritizování zvyklí, to už nevydržel a začal řvát cosi o „shid Pákistá- nu”. Nato se domorodec zvedl, důstojně otevřel mrazák a podal mu chlazenou coca-colu. Uwe se po nás jenom bezmocně ohlédl. Taková tupost byla nad jeho chá- pání. My ovšem, kovaní reálným socialismem, jsme si rady věděli. Vytrhl jsem domorodci prostě colu z ruky, uložil ji zpátky do ledni čky a místo ní se sám obsloužil manganovým džusem v papírové krabici. Protože jsme se do té doby ří- dili již uvedeným stylem nadšen ého přitakávání, připadalo nám Uweho jednání v zemi výbušných muslimů velmi riskantní. To jsme ale ještě nic nevěděli o dalších dvou německých inženýrech, s nimiž jsme cestovali o pár dní později. Oba měli strašlivě rozcuchan é vlasy, které si naučeným grifem stahovali každé ráno do gumičky. Řekl bych, že nejm éně půl roku je nikdo nestříhal. „A vy Češi nebo Slováci?” zeptal se ten vyšší a hubenější. „Češi.” „Já jenom, že když jsme sly- šeli o tom, že se Československo rozdělilo, byli jsme zrovna v Indii. ” Docházelo mi to pomalu a útržkovitě. Tohle nebyli žádní študentíci na týdenním prázdninov ém dobrodružství. Protože v Německu byli nezaměstnaní, řekli si, že se podívají do Indie, kde využijí za marku na den. Za půl roku z nich jsou poloviční divoši, otrávení a připravení při sebemenší zámince zlobně vybuchnout. Náhoda tomu chtěla, že jsem vedle nich seděl v autobuse, když se na ně obrátil dvacetiletý pákistánský vojáček s prostým švejkovským úsměvem. Jejich rozhovor - to je něco nesmrtelného. „Odkud jste?” zeptal se klouček v uniformě. „Z Německa.” „To je bezvadný.” „Hm.” „Líbí se vám Pákistán?” „Ne.” „Máte rádi kriket?” „Kriket je stupidní hra.”  Klouček byl nekonečná studna optimismu a tak mohl rozhovor v tomto duchu pokračovat celou věčnost. Jenomže začalo pršet, a protože v tomto typu autobusů je místo okna železná mříž, byly vzápětí oba němečtí inženýři mokří naskrz. A ten blíž k oknu zvolal na celý autobus větu, díky níž nejen že rozhovor rázem utichl, ale ještě jsem se chvíli třásl o život: „Posranej Pákistán.” MALÝ PRINC V HUŘE BYL JEDNOU JEDEN KAMENITÝ A VYPRAHLÝ KUS ZEMĚ v pustém Karakoramu. Nežili na něm ani lidé, ani zvířata, protože na desítky kilometrů kolem bylo je kamení, písek a skalnat á poušť. Celé věky tudy přeskakují domorodci s kamzičí obratnost í po těžce viditelných stezkách z kamene na kámen. Vědí, že za pět denních pochodů mohou na bolavých zádech odnosit do Hisparu, posledního lidského sídla před vládou věčného ledu, nové léky, potraviny a ošacení. Věděly to i karavany obchodníků a válečníků, když se z bájného Ladákhu probíjeli do Gilgitu skalnat ým a pustým údolím Indu. Po stezkách lemovaných kostrami zašlých zvířat, přes karakoramský průsmyk s vražednou výškou 5575 metrů, územím bez jakékoli stopy života. Jednoho dne ale na kamenitém a vyprahlém kusu země vytryskl pramínek čisté vody. Zavlažil kus palouku a vyrostla na něm tráva a na té se pásli horské kozy. Pak přišel člověk. Postavil si kamenný dům, obdělal políčko, zasadil několik ovocných stromů a to vše ohraničil kamenným valem. Muselo to trvat několik generací, než byla mravenčí práce hotova. Každý kousíček potravy, kterou vydobude z Karakoramu, je vykoupena tvrdou prací. Vždy tu bylo místo jen pro jednoho dospělého muže. Bez televize, elektřiny, ústředního topení, betonových chodníků, supermarketů. Doned ávna i bez přístupové cesty, po které by mohlo přijet motorové vozidlo. ta nerovná kamenitá cesta s ostrými hranami, občas zavalen á přehradou hlíny a kamení ze stěny, tyčící se kolmo nad ní, je velký pomník lidské vytrvalosti a statečnosti. Téměř každý její kilometr je zaplacen lidským životem. Taková je Hura. Nejmladší horalův syn celý den sedí u pramínku a dívá se na velehory. Nabídl nám mísu s čerstvým tvarohem z mléka horských koz. Vypadal jako Malý princ. Na něco se mě pořád ptal. Možná chtěl, abych mu nakreslil beránka. NA KONCI SVĚTA CESTA ZA KONEC SVĚTA VEDE NA DRUHÝ BŘEH INDU. Ale žádný most tu není. Ledovcové peřeje se překonávají po drátě. Je to ocelové lano o průměru asi pět centimetrů, natažené přes řeku. Na kladku je zavěšena dřevěná bedna a na druhém břehu Indu už čeká děda z Hury. Zatímco jsme obcházeli sesuv do údolí, naběhl si tajnou stezkou padající kolmo dolů a teď se mazaně směje, třímajíc v ruce neuvěřitelně zchátralý provaz. Pokud se neutrhne, a pokud zaplatíte, dostanete se v bedně na druhou stranu. Nic příjemného tam ale nečeká. Suť, kamení, písek a ledovcové peřeje. Převýšení dnešního dne dělá 700 metrů a večer se pohybujeme čtyři a půl kilometru nad mořskou hladinou. Pochodujeme mlčky, občas někdo nabírá ztracený dech zapřen do trekkingov ých hůlek, nebo otírá z tváře slané čůrky potu. Ráno jsem přem ýšlel o tom, jak se budu doma vychloubat, odpoledne mě spíš zajímá, jestli vydržím až do večera, potom jestli vydržím do příští zastávky, a teď už se soustředím jenom na to, abych udělal bezpe čný příští krok. Rty rozpraskané od suchého větru, na palouku, kde určitě měla být voda, zase není nic. Cíl naší cesty - vesnice jménem Hispar - se zdála na dosah ruky a teď se ztrácí, pomalu se stmívá, sucho v ústech je k nevydržení. Pijeme černou ledovcovou břečku. Všechny příznaky nasv ědčují tomu, že bychom měli být zoufalí. A my jen mlčky prožíváme velmi zvláštní pocit radosti ze života v blízkosti smrti. Pocit sounáležitosti s něčím nesmírně velikým, čemu se říká Karakoram. TRAKTOREM A JEEPEM PO HIGHWAY KARAKORAM DO GILGITU SE VRACÍME TRAKTOREM. A TO JE CESTA, na kterou zadek, kolena ani záda nikdy nezapomenou. Sotva patnáctilet ý klouček, co traktor řídil, se celou cestu mohl umlátit smíchy nad nefalšovaným výrazem zoufalství, který se zračil v tvářích těch bledých turistů pokaždé, když na vý- molu jejich zadky dopadly z půlmetrové výš- ky na tvrdý plech za jeho měkkou sedačkou. a ten druhý kluk stojící klidně na oji od valn íku si jednou rukou připaloval cigaretu a druhou se drbal v hustých černých vlasech. Do Gilgitu jsme dorazili současně s monzunem. Monzun je slovo arabského původu. znamená sezónu a může znamenat období radosti. Tento rok nám mnoho radosti nepřinesl, stejně jako Indům, kterým vyplavil celé vesnice a zahubil stovky lidí. Ze suchého sedadla autobusu ujíždějícího do Rawalpindi jsme se pak trochu radovali, že monzunový déšť za oknem sílí. Pocit klidu a bezpečí trval jen do okamžiku, kdy řidičův poboč- ník začal vracet peníze za jízdenky. V hustém dešti stavíme na konci kilometrové fronty autobusů a nákladních vozů. Je zima a tma. Kus slavné highway Karakoram se utrhl a silnice před námi končí propastí. Monzun podmáčel podloží sypké hory, zdánlivě neškodný potůček se rozvodnil v řeku a svah se stometrovým úsekem silnice se zřítil do hlubokého údolí. Pákistánci, Indové ani Číňani se nevzrušují. Obratně šplhají na dno čerstvé propasti, přebrodí se peřejemi a na druhé straně si najmou jeden z řady připravených mikrobusů. Zdá se, že v době monzunů je příležitostn é taxikaření pro domorodce nejistější způsob výdělku. Než dorazíme do Rawalpindi, přelézáme utrženou silnici a měníme taxi celkem pětkrát.Ženy naboso obratně po čtyřech po hladké žulové stěně. Muži stejnou cestou navíc na ramenou nebo na hlavě stěhuj í dřevěné almary a přitom drží v ruce pušku. Není to pro ně žádná romantika, jak ji prožívají bohatí a mladí Američané, Němci nebo Japonci. Každodenní nebezpečí je pro zdejší horaly dost stereotypní životní styl. Asi jako pro státní úředníky v Evropě.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group