ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SPEJBL + HURVÍNEK = KIRSCHNER

 

LIBOR MICHALEC TEXT

Miloš Kirschner - narozen 1927 - ředitel Divadla Spejbla a Hurvínka, interpret S + H. Vystudoval reálné gymnázium v Praze. V roce 1945 se aktivně zúčastnil Pražského povst ání, roku 1948 zatčen, propuštěn a poté opakovaně předvoláván pro údajn ě protistátní činnost. Nakonec odsouzen na čtyři měsíce k odnětí svobody. V únoru 1949 vyloučen ze studia PF UK v Praze, v květnu 1949 nástup k výkonu trestu (Pankrác, cihelna Uhříněves). V září téhož roku propuštěn, v říjnu nastoupil vojenskou službu u PTP až do března roku 1951. O svém posti- žení nerad mluví, protože mnozí byli postiženi víc. V roce 1951, po předcházející amatérské loutkářské činnosti na scéně svého otce v Praze-Libni, nastoupil jako loutkoherec do Divadla Spejbla a Hurvínka. Na podzim roku 1952 mu profesor Skupa svěřil alternaci v roli Hurvínka. V roce 1956 šéf uměleckého souboru Divadla S + H, od roku 1966 jeho ředitel. Roku 1975 prohlášen zasloužilým umělcem, roku 1981 národn ím umělcem a roku 1987 nositelem Řádu práce. Vyznamenání za totalitní- ho režimu neuvádí, protože neví, která platí. Obdržel tři zlaté desky Supraphonu za gramofonovou tvorbu, čestný člen amerických loutkářů. Dvakr át získal pamětní pohár japonské agentury Central Broadcasting Agency. Odehrál více než 2000 představení v zahraničí při 81 zájezdech na čtyřech kontinentech ve 23 zemích a v šestnácti jazycích. Více než 170 titulů na gramodesk ách, bezpočet vystoupení v ČSR, i zahraničních rozhlasech. Rozvinul charaktery Spejbla a Hurvínka, dvou nejzn ámějších loutek v Čechách a možná i na světě. ·   ·   ·

 

Když jste po panu prof. Skupovi přebíral herecký part Spejbla a Hurvínka, musel jste udělat některé změny v jejich charakteristice. Z autoritářského, poněkud přitroublého maloměšťáka Spejbla se postupně stává lidový mudrlant, jak ýsi mluvčí ulice, vtipně glosující grotesknost světa. Dochází i ke změně vztahu otce a syna. Souhlasíte?

Správně jste vystihl charakteristické změny, ke kterým jsem v průběhu svého hereck ého a i životního zrání musel nezbytně dospět, pokud jsem nechtěl připustit ztrátu kontaktu obou figur se současným životem. Dnes, kdy hraju Spejbla a Hurvínka už dvaačtyřicet let (tedy o devět let déle než sám jejich tvůrce Josef Skupa, což si málokdo uvědomuje), s hrůzou vzpomínám na své umělecké začátky, kdy mě Josef Skupa, pouhý rok po mém angažování do souboru, na podzimním zájezdu našeho divadla vyzval, abych s ním hrál ve ve- černím „Pestrém pořadu”. On, že bude hrát scénky se Spejblem a Hurvínkem a já budu hurvínkovskou fistulí (třeba poznamenat, že jsme ji měli dosti podobnou) mluvit spojovac í konferenci mezi jednotlivými čísly. A důvod? Skupa se toho večera necítil dobře. Jenomže byl s mým „záskokem” tak spokojen, že už to tak zůstalo po celou dobu zájezdu. To se psal rok 1952. A hned v lednu roku příštího začala zkoušet hra Jiřiny Skupové „Hurvínkovy zimní radov ánky” a já byl Skupou pověřen hrát druhý obraz, ve kterém Hurvínek provádí alotria při sáňkování, aby se při Hurvínkov ě „vyřvávání” hlasově neunavil. Tehdy jsem si ještě jako „kandrdas” psal deník, do kterého jsem se snažil vtěsnat vše, co se toho kterého dne událo. A tehdy jsem si také zapsal. Cituji: K tomu úkonu mě Starej sám vyzval a tak vlastně nevím, mám-li tuto poctu pokládat za úspěch či neúspěch. Myslím tím do další činnosti. Nerad bych se oblékl do plagiátového oděvu, který by ze mě mohli v budoucnu rvát někteří vyslovení znalci z konkurenční scé- ny, kterým by spíše lichotil brzký zánik našeho divadla. Rozhodně zatím nepoci ťuji zvláštní vděk za tuto čest, které se mně dostalo, alespoň ne do té doby, v jejímž rozsahu se budu muset podrobovat cizímu uměleckému pojetí hereck ého projevu. Zatím mám ještě neustále pocit, že mám dostatek vlastního fondu, ze kterého by vyplynulo vlastní tvůrčí já!...” Konec citátu (jistě na kandrdase značně sebevědomé, ale o to upřímn ější). A to jsem ještě netušil, že rok 1953 bude v mém loutkářském životě rokem téměř osudovým. Skupa s infarktem v Sanopzu a já v tomto roce přebírám veškerý dětský a zahraniční repertoár. A od tohoto okamžiku jsem se začal také nad dalšími osudy mých svěřenců setsakramentsky důkladně zamýšlet. A když o tři roky později mě Skupa veřejnou listinou prohlásil za svého... „nástupce, zá- stupce a pokračovatele...” věděl jsem, že couvnout už nelze. S oběma protagonisty vstupujete na předscéně do přímého kontaktu s obecenstvem. Vy sám nejen za oba hlavní aktéry hovoříte, ale navíc vede Spejbla. Se spoluhráčem, hrajícím s loutko Hurvínka, vedete vzájemný dialog nejen mezi sebou, ale i se Spejblem a Hurvínkem, a to přímo před zraky diváků. Dnes je však svět zase jiný, než tehdy. restituce, podnikání, kapitalismus. ovlivní to nějak S + H? Uvidíme Spejbla třeba podnikatelem? Máte pravdu. Vstupem na předscénu, kdy s kolegou, který vodí Hurvínka, dává- me divákovi možnost nejenom přímé kontaktace s našimi protagonisty, ale sou- časně i jakýsi pohled do tvůrčí kuchyně, kdy si může zblízka vychutnat ono tajemstv í „oživování” mrtvé hmoty. Ale nejdůle- žitější při těchto „forbínách” je obohacení „oblasti vztahů” mezi všemi, kdo na předsc éně hrají, ať už živáčci či loutky. Dalo by se říci, že jsou to rozšířenější voskovskowerichovsk é předscény. Tak v našem pří- padě vodič Spejbla může oslovit svého kolegu, který hraje s loutkou Hurvínka, ale i Hurvínka nebo Spejbla a protistrana obráceně. Kolik možných variant dialogu se tu nabízí. Z těchto nových popudů samosebou vyplynula (slyšitelně i viditelně) nová interpretace. Že došlo i k námětovému obohacení dosud mnohdy tradičně pojíman ému dialogu, není třeba zdůrazňovat. Kdo u nás viděl představení „Srdečné Metamorf óry, Amorosiáda, Dějiny kontra Spejbl, East Side Story aj.,” ten mi dá jistě zapravdu. Ale abych zodpověděl i druhou část vaší otázky. Změna režimu nás nikterak zasáhnout nemůže. Jednak proto, že jsme i v totalitním režimu byli dobrým „prodejn ím artiklem” na Západ, neboť náš reperto ár pro dospělé byl obsahově nejen přehlídkou vkusné zábavy, ale vyznačoval se i - jak zahraniční kritiky vždy oceňovaly - silným satirickým zaměřením. Konec konců máme na repertoáru v současné době satirickou revui. Spejblova EAST SIDE STORY. Můžete naznačit, o čem tato revue je? Je to aktuální politická satira, která měla svou premiéru na podzim roku 1992 na turné ve Spolkové republice Německo. U nás pak 2. 12. 1993. Obsahově vychází ze skutečnosti, že žijeme v době, v níž se režimy hroutí jako dome čky z karet, kdy staré garnitury jsou nahrazovány novými, kdy dosavadní pravidla už neplatí a zdánlivé jistoty vystřídala nejistá přítomnost s ještě nejistější budoucností. Staré mafie si našly způsob, jak s úspěchem přežít a byly navíc doplně- ny mafiemi novými. A tak i Spejbl s Hurvínkem se snaží v nově vzniklých podmínkách najít své místo a přizpůsobit dosavadní způsoby novému životnímu a filozofickému stylu. A tak ředitel DS + H konečně sežene pro divadlo mecen áše, který svými finančními prostředky má nahradit ty divadlu chybějící, za cenu, že se pan Spejbl ujme režie filmu „Kabaret bez příkras” a Hurvínek role moderátora a hlavního představitele. A tak můžeme se Spejblem konstatovat, že dřív jsme neměli tvůrčí svobodu, ale měli peníze, zatímco teď máme tvůrčí svobodu, ale zase nemáme ty peníze. A jak se uká- že . . . tak i s tou tvůrčí svobodou je to pofid érní, jak dokazuje mecenáš divadla. Jak se vám líbily večerníčky „Znovu u Spejblů” po dvaceti letech? Abych se přiznal, já se velice nerad dívám na jakoukoli tvorbu, kterou jsem už odevzdal. Mám totiž vždycky pocit, že bych to právě teď dělal úplně jinak. No. Tři mušket ýři si po dvaceti letech třeba taky teprve uvědomili, že byli vlastně čtyři. Napadlo vás někdy některé představení S + H zahrát s živými herci? V čem by bylo jiné? Nevím, zda máte na mysli vyhledat živé dvojníky představitelů titulních rolí, tedy Spejbla s Hurvínkem, Bábinku s Máničkou a Žeryka, nebo namaskované živáčky do podoby našich protagonistů. To už jsem zažil (dokonce proti své vůli) v jednom televizn ím pořadu v někdejší NDR, kdy roli Spejbla představoval jeden z předních herc ů pan Roemer a Hurvínka holčička, která v tom hurvínkovském krunýři - chudinka - omdlela. Já jsem byl ukryt v dekoraci, odkud jsem mluvil na obrazovku, zatímco S + H šli do sálu mezi obecenstvo, které bylo zkoprn ělé úžasem, když z jejich hlav moje hlasy odpovídaly na otázky z obecenstva. A v čem by bylo jiné? Ve všem. Prostě v technologii celého představení. A jako kdybyste tanečnice z Labutího jezera nahradili skutečnými labutěmi. Díky nechci! Procestoval jste křížem krážem celý svět. Můžete říci, v čem je specifický český humor? Nejsem teoretik estetické kategorie komič- na, do kterého humor - jak se domnívám - patří. Netajím se tím, že jsem pročetl spousty knih, pokoušejících se přijít humoru na kloub. Mám však pocit, že marně. Snad je tomu tak proto, že humor je tak rozdílný, jako jsou rozdílné národní povahy, mentalita lidí, způsob jejich myšlení. Určitě však musí diváky na celém světě cosi spojovat. Když navštěvují vaše představení, když se smějí na různých kontinentech stejným slovním špílcům. Co je to tedy? Snad je to tím, že různé národy mohou podstatu komického jevu chápat stejně. Takov ým komickým jevem může být třeba lidská hloupost - vzpomeňme na Spejblovo tvrzení, že nejnebezpečnější je zcestoval ý hlupák, který si ke své národní blbosti cizích národů . . . - takovým komickým jevem může být dále i chamtivost, přetvář- ka, lakota, neohrabanost, vychlouba- čnost atd. Ovšem prostředky výsměchu mohou být - a většinou taky jsou - zcela rozdílné. To závisí na specifičnosti národních kultur, na psychologii a charakterech občanů té které země, toho kterého národa. A jistě důležitou roli hraje i samotná komič- nost postavy (Spejbl, Hurvínek apod.) Jak se to odráží v dialogu Spejbla a Hurvínka? Rozhodně ne na základě nějaké teoretické úvahy, vědecké studie či analýzy. Já si myslím, že humoristou se musí člověk narodit. Že mít smysl pro humor, to je origináln í dař nikoli derivovaný. Jsou věci, které se nelze naučit. Ze své praxe vím, že jen poslucha č, divák, moje okolí mě čímsi vyprovokuje k okamžité reakci, která v sobě může obsahovat zrníčko veselí. Jinak jsem bez těchto vnějších popudů vážný - dnes už mnohdy až rozmrzelý - stařec. Máte nějaký osvědčený pracovní postup, jak vymýšlet scénáře? Je to víc intuice, nebo vědomé glosování určité stránky života a nových jevů, které přináší? Řekl bych, že je to jak kdy. Prostě případ od případu. Důležitý je pouze podnět, inspirace, osobní (duševní) rozpoložení. Při tom zdrojů je více než dost. Rozhodně (alespoň v mém případě) neexistuje nějak é pravidlo, podle kterého bych pracoval. Dokonce se stává, že původní inspirační zdroj v průběhu práce na scénáři zcela vym ěním za nový námět a ani ten nový zdaleka nepovažuji za konečný. A není vyloučeno, že se kolikrát nevrátím k tomu původnímu. Nakolik třeba v Japonsku nebo v jiné exotické zemi rozumí českému humoru? může pro ně být pochopitelná takov á ta Spejblova totalitní pasivita a opatrnickost? Je vůbec český humor srozumitelný na celém světě, anebo hrajete v exotických zemích poněkud jiná představení v duchu jejích tradic? Už jsem před chvílí hovořil o humoru a jeho srozumitelnosti u různých národů v obecné poloze. Ptáte se, jak nás přijímali v Japonsku. Už sama skutečnost, že jsem do „Země vycházejícího slunce” vycestovali čtyřikrát, svědčí o úspěchu. Je přeci notoricky známo, že japonské agentury importují do své země umělecká tělesa pouze jedinkrát. Výjimku tvoří pouze symfonick é orchestry. My jsme během našich zájezdů hostovali v Japonsku přibližně půl roku a získali tak svoje obecenstvo v počtu dobrých sto padesáti tisíc vděčných divá- ků. Ptáte se, zda rozuměli dialogům Spejbla, Hurvínka a Máničky, které jsme pro ně už nastudovaly v japonštině. Rozuměli! Už také proto, že problematika, kterou jim v našich mluvených scénkách prezentujeme, je tím právě tak blízká, jako našemu divákovi. Vždyť jsou to rozhovory, jejichž podstatou je generační spor, nebo střet nov ého se starým, nebo konflikt s kultem čehosi. A Japonsko? To je, co se týká vzhledem k dítěti, kult otce vzhledem k celé rodině, kult učitele, kult zaměstnavatele a z kultů bychom se pomalu nevymotali. Za jak dlouho jste se naučil japonsky? Je vůbec v lidských silách ovládat šestn áct jazyků do té míry, že si dovolíte koketovat s přeřeknutím? Záleží na tom, v jakém jazyku. Německý divák fandí každému, kdo k němu promlouv á v jeho mateřštině, byť s cizím akcentem. Dokonce se tím baví. Naproti tomu celá anglosaská oblast vyžaduje naprostou dokonalost jazykového projevu. A to jsou jenom dva příklady za všechny. S japonštinou bylo všechno daleko složit ější. Už také proto, že je to snad jediný jazyk na celém světě, který nemá oporu v příbuznosti jiného jazyka. Já při překladech vždy spolupracuju s rodilým Němcem, Japoncem, Angličanem apod., který ovšem zná také dobře česky a současně zná i Spejbla s Hurvínkem. Dokonce důvěrně. První překladatel do japonštiny byl tokijsk ý univerzitní profesor pan Čino (psáno a čteno česky), který na univerzitě v Tokiu vyučuje češtinu. Jeho překlad byl však vysloveně literární a nehodil se k našim ušatcům. Při druhém zájezdu překlad týchž scének pořídil Čech pan Krouský a bylo všechno v pořádku. Požádal jsem pak japonskou agenturu, aby mi přeložené texty nahrál, resp. v rychlosti hovorové řeči na- četl nějaký Japonec. A stalo se. Jenomže. Místo japonského herce nahrávku pořídila členka japonského loutkového divadla, kter á se pokusila mluvit S + H hlubokým a vysokým hlasem. A mně nezbylo, než si zoufat. Tak nesmyslně falešné intonace jsem rozpoznal na první poslech. Tolik nep řirozeností v mluvním projevu se málokdy dostane na světlo boží. Ale abych se vrátil k jazykům. Bez uzardění mohu říci, že jsem získal takovou jazykovou praxi, že jsem schopen improvizovat v jakémkoliv existuj ícím jazyku. Třeba v hindustánštině nebo v bengálštině. Ovšem jenom v rolích Spejbla a Hurvínka. A stačí mi k tomu přibližně dvacet slov, abych dokázal zaimprovizovat řekněme takto Spejbl: No, já bych . . . jaksi . . . když . . . samosebou . . . a to taky, že ano? Hurvínek: Přesně tak! Takže vidí- te, že to není tak složité, když se ví ,jak na to! Jak jste připadl na myšlenku hrát Spejbla a Hurvínka cizojazyčně? V 53. roce se divadlo chystalo na Festival studentstva a mládeže do Bukurešti. Skupa ležel s infarktem v nemocnici a tak jsem v jeho zastoupení měl odehrát svá první zahraniční představení já. jenomže. Mě a houslového virtuóza Josefa Suka nechtěli pustit. Pepíčka proto, že neudělal zkoušku z marxismu-leninismu a mě proto, že jsem si před příchodem ke Skupovi odseděl trest podle zákona na ochranu republiky za údajnou protistátní činnost. Nakonec jsme však jeli oba, protože už naši přítomnost nebylo možno stornovat. A tak jsem krátce před odjezdem zašel za Skupou do nemocnice, abych se poradil, jak mám ty dva v Bukurešti hrát. A Skupa se na mě díval takovým laskav ým okem a moudře pronesl: „Víš co, dělej si to jak chceš, voni tomu budou stejně hovno rozumět!” A tak jsem cestou vlakem ve spolupráci s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, připravoval drobné hurvínkovské konferenciérské spoje v šesti jazycích, aby alespoň někdo rozuměl. A povedlo se. Noviny psaly: „Hurvínek-Zátopek 1:1. Miláček sto šesti národů apod.” Miloš Kirschner je jeden z nejpečlivěj- ších lidí, jaké jsem poznal. Když jsme se na podzim loňského roku domluvili na rozhovoru, vyžádal si nejdřív otázky předem, aby se na ně mohl připravit. Později mě přivítal v ředitelské kancel áři divadla S + H (dnes satiry a humoru), nabídl whisku, rozmlouvali jsme a diktafon se otáčel. Fascinovalo mě, jak plynule a bez varování přecházel ze spejblovského barytonu do civilního hlasu a deseti dalších variací. Z třiadvaceti otázek jsme za dvě hodiny zvládli první tři. Potom jsem přijel na nové představení - EAST SIDE STORY. Miloš Kirschner mluvil ve hře sebe - jako ředitele divadélka - a zároveň i Spejbla. A byl zároveň slyšet za kaž- dým dialogem, za každým fórem na scé- ně. Přepsal jsem náš rozhovor tak, jak jsem si ho pamatoval, a poslal k autorizaci. Včetně bonmotů, kterými občas nějakou otázku „odpálil”. Když jsem si přijel pro konečnou podobu interview, řekl Miloš Kirschner něco, co mě fascinovalo: „Při předpokládan ém rozsahu 270 řádek, to znamená 14 řádek na jednu otázku.” S preciznost í, která je jeho nejhlubší podstatou, nahradil bonmoty poctivou a upřímnou životní pravdou. Jenom tu svou poslední větu si doluji znovu připojit: Recept na to, jak v životě něco doká- zat, je na světě. Chachá!

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group