Archiv vydání magazínu Koktejl

VÁCLAV „UPÍR“ KREJČÍ text,foto

O DVOU LET, PODLE MÉHO, JE V JAPONSKU KULTURNÍ REVOLUCE . . . Že jsou to silná slova? Třeba máte pravdu, ale tohle je můj názor, vlastně všechno v této reportáži je můj názor. Vycházím z několika mých návštěv Japonska a udiven znovu na růstající uzav řeností a „japonskou umělou soběstačnost í”. Na mě to Japonsko působí, že tam snad „kvete totáč” (s bolševickými manýry). Ale takový, že i my jsme ho tu tenkráte měli svobodnější. Vysvětlím - Japonsko leží, jak všichni víme, na ostrově. Z pohledu na Japonsko je ostrov krásný, země vychá- zejícího slunce. Ale zevnitř ten pohled nikam nevede. Ten pohled se zastaví o jakousi pomyslnou zeď, která je obehná- na okolo celého ostrova. Tou zdí jsou zatajovan é zprávy ze světa. Japonci snad ani nevědí o žádném Sarajevu, ani o tom, že nějaký prezident tam či onde byl nově zvolený. O tu zeď se rozbíjí skoro všechny výrobky, které by chtěly proniknout odjinud na japonský trh. A když už nějaký ten produkt málem pronikne. Japonec nelení, rychle ho začne vyrábět sám a udělá ho ještě dokonalejší. Tak např. když asi kdysi prorážela whisky, udělali si svoji, když vodka . . . JAPONCI SI VYSTAČÍ... Měl jsem pocit, že jsou středem světové- ho zájmu. V autobuse, který nás vezl z letiště do Shizuoka, jsem usnul. Když se projíždělo Tokiem, M. Nesvadba mě vzbudil, abych to viděl. A já opravdu myslel jako on, že jsem se zbláznil. To nebylo Tokio, to byla Paříž. Totiž - v Tokiu stojí přesná kopie Eiffelovy věže, jen s tím rozdílem, že je dřevěná. Později jsem pustil TV a on zpíval Lionele Richie, jenže šikmooký. To bylo pro mne nepochopitelné zděšení. Japonci si vymysleli novou zábavu, která se jmenuje karakoe a ta je tomu na vině. Japonci chodí za touto novou zábavou do klubů s celou společností nebo jen sami. Pustí si na dokonalé aparatuře s partiturou přilo- ženého textu hudební doprovod nějakého slavného zpěváka a zpívají za něho. No a v TV jsou i takové soutěže, ale origin ály, ty slavné zpěváky, už nepozvou. Prost ě originál okopírují, tím ho nenápadně vytlačí a nahradí ho dokonalou kopií. Stokr át opakovaná lež stene se pravdou, že? A pak v další televizní šou jsem si myslel, že koncertují KISS, ale oni to byli zase jen úplně stejně nalíčení Japonci. A muzika se od originálu také moc nelišila! A ejhle, protkla to reklama a já si říkal: „Ne, nejsou tak špatní, i jiné zahraniční firmy pustí na svůj trh. Renault CLIO? To není CLIO od Renaulta. To je CLIO od TOYOTY!” Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že tam zase nic neprorazilo. Prorazil třeba Mercedes a další značky a výrobky, ale ty jsou tak předražené, že si je mohou dovolit opravdu jen milionáři. Proč asi? Když se soudný člověk pozorně zadívá na ta jejich auta, ta, co se na ostrově vyrábí, (a do světa se nevyváží) jsou to věrné kopie Rolss Royse, Mercedesu, Jeepu, atd. . . . Fascinovala mě jedna příhoda a ujistila v tom, že běžný řadový Japonec není o mnohém informován. Že by jim to zatajovali? Mám Video 8, kameru značky Sony poněkud staršího typu, koupenou před sedmi lety. Já se chlubil, Japonci obdivovali. No, nedivte se, normální Japonec si nemůže dovolit výrobky, které sám vyrábí. Ale byli hrdi na to, že se jejich výrobky dostanou až v Rakousku (tam jsem kameru koupil). Jenže jaké bylo jejich zděšení, když jsem jim ukázal na výrobním štítku, že výrobcem této kamery je Francie. Půl hodiny s nimi nebyla řeč. Japonštili a nedokázali pochopit, že jim někdo bere práci. A koukali jak tři vyvorané tečky. KOMUNIKACE Často mívám pocit, když se mi poštěstí a já navštívím tuto zemi, že jsem se dostal na úplně jinou planetu. Nikdo mi tam nerozumí. Protože jsem si přivodil jakous chřipajznu, chodil jsem do jedné lékárny. Kašlík mně spadl na průdušky a nutně jsem potřeboval léky. S Nesvadbou jsme můj problém všelijak znázorňovali. realisticky jsem ukazoval bolest na plicích, kašlal jsem na ně. Na teploměru jsem ukazoval vysokou teplotu. Míchal to zkoušel i pantomimicky, ale oba bezvýsledně. „HAJ HAJ” a věděli, s odpuštěním, tři tečky. Ona totiž řádná pravidla v posunčině a v přirozených gestech, co fungují běžně u nás, u nich neplatí. V Tokiu jsme se ptali dvou Japonek, kudy ke Kabuki divadlu. Obě utekly, vypadalo to, že je snad chceme znásilnit. Jo, klaní se uctivě, ale pak utečou „HAJ HAJ” a jen tři tečky po nich zůstanou. ZPRÁVY V TV Musím na druhou stranu podotknouti, že si Japonsko dává velmi záležet, aby se v TV neobjevovali jakékoli záběry o lidských masakrech či zabíjení v přímém přenosu, jako je to zvykem nyní u nás. Jedny zprávy informovaly o muži, který skočil do kolejiště vlakové soupravy v metru. Kamera ukazovala místo, kde se to odehrálo, ale po masakru ani památky, jen redaktor událost popisoval. FESTIVAL, DAIDOGEI = (dramatický festival) Osmdesát souborů z celého světa se zúčastnilo druhého ročníku festivalu Daidogei v překrásném městě Shizuoka, ležícím cca 200 km od Tokia. Pro město to byla událost čísla jedna. A zájem diváků byl neuvěřitelný, jako kdyby se tam před tím nikdy nic nekonalo. Na tento částečně pouliční festival se sjíždělo diváctvo z celého okolí - i z Tokia. Po celou festivalovou dobu se o nás, festivalové umělce, zajímala televize tak hodně, že odvysílala zahájení festivalu, zařazoval každodenní hodinové zpravodajství a na konci týdne zakončila vysílání závěrečným ceremoniálem, s vyhlášením vítězů. Byl to festival, který objevuje Ameriku, ale přitom se tají, že nějaká Amerika vůbec existuje. Na festival si pozvali převážně žongléry, kteří jezdili na jednokolkách atd. japonský divák byl u vytržení, fascinován, že někdo umí na jednokolce a on sám má problémy s tím jeho normálním kolem. U nás je takových umělců plno a lepších, tam se z toho dělá věda, vrchol umění. Japonský divák není vychováván. Televize mu neukazuje americkou, ani žádnou jinou světovou kulturu. Chudák ani o tom neví, že je primitivní. . . Naivně se jeví, když někdo udělá salto, že na té jednokolce žongluje a žonglérské náčiní mu přitom ještě hoří. (. . .)? Já a M. Nesvadba jsme čtyřikrát během jednoho dne hráli, čtyřikrát jsme museli po našem vystoupení jít mezi diváky a vybírat jeny do klobouku. Věřte nám, nic příjemného to nebylo, ale byla to povinná součást festivalu. A tak jsme ji plnili, ono se nám to nakonec totiž vyplatilo. Nic naplat, na festivale jsme byli tak trochu navíc. Řekl bych, že jsme tam moc nepatřili. My totiž potřebujeme jeviště. Takovému druhu umění, které děláme, ulice ubližuje. pouliční divadlo má svá specifika, která úplně akceptovat nechceme. Především je to prach a špína, která to všechno provází. Diváka, který prochází, buď výkon či nápad zaujme a dívá se, nebo ne a odejde. Ale odejde třeba i jen z toho důvodu, že nemá čas, pospíchá. Mne to deprimuje a já kvůli takové situaci mám mít zkažený celý den? Děkuju pěkně, to já nechci. A basta - a bez teček. JAK JSOU SVĚTOVÍ Jak je jednoduché udělat si doma světový festival, abych byl světový. Důležité je vybrat si ty nejlepší světové umělce. A vytvořit porotu, skládajících se ze stejně smýšlejících patriotů. A festival může začít. Výhra bude jasná. První budu já a pak ti ostatní, vždyť je to?. . . světový . . . KABUKI O Japonsku se tvrdí, že se tam narodila kultura, ale jestli ona tam léta v plenkách nezůstala. Vidět Kabuki divadlo je sice zajímavá, až snobácká záležitost, ale přátelé, vezměte si, čtyři hodiny čučet na to, jak herec klečí a povídá si o tom, jak zaseli rýži, ta pak rostla a jak jí dobře sklidili, i když s problémy, a teď už mají dcery na vdávání a pak . . . a . . . Pak už jsem šel, ani na ty tři tečky nečekal. ŽLUTÁ NEMOC. . . Kdo nezažije, neuvěří. Celkem dva měsíce jsme měl možnost, aby tohle všechno na mě působilo. To prostředí, ti šikmoocí. jak něco jiného říkají něco jiného si myslí. Haj, haj, haj, stále se omlouvají. Pohledem uhýbají, když s nimi mluvíte. při jakékoli příležitosti každému uhnou, aby se s ním nesrazili, i když mají v tu chvíli přednost. Prostě aby nikomu nepřekáželi. To už podle mého není slušnost, to už je ustrašená NEOSOBNOST . . . A to strašně leze na nervy. „ARIGATHO” „DOŠIMAŠTÁ” a už se předklání, div se nezlomí. Japonec žádnou poezii nevnímá, on žádné filozofično nebere. On je snad jen a jen na práci! A pokud možno od nevidím do nevidím. Na každého to působí jinak, ale věřte - někdo do týdne, někdo později, ale já už do tří dnů mívá, „žlutou nemoc”. DO DVOU LET REVOLUCE . . .(?) Proč si to myslím? Tuším to od nastupující generace. Od toho, jak se klube, jak si mládí nenechá nic líbit, žádnou předepsanou ideologii. Bouří se, taky už se „punkují”. Vlasy si barví na zrzavo, zeleno, hlavu si vyholují. To, prosím, nebývalo ještě předloni. Zajímá je světová kultura a chtějí vidět ven za tu - pomyslnou zeď. Za ty tři tečky. „JO, JO . . .ale mějme na zřeteli, že jim nebylo nikdy proti srsti spáchat HARAKIRI a býti KAMIKADZE . . .” (a to jsou ty neviditelné varující tři tečky) ·  ·  · Ze vší mocí na ty šikmoocí zvysoka v městě SHIZUOKA vtipkuji - KORE HÍGE (já mám vousy) to mě šíbe HAGE (on vousy nemá a navíc asi je bezvlasý) ha-ha „hageg” vyrobil jsem gag HOŠÍ, HOŠÍ (je to výborný) nejsou hoši jen toporní mají radost, že jsme dobří na festivale DAIDOGEI, ten je obří DÓMU DÓMU (máme tu co říci) nechcem domů HAJ - HAJ (jakási omluva) oni se maj, že nás tu maj ani domluva či pomluva U sta zemětřesení mám třesení kdo v tu chvíli nejbližší, že je mi? jsou japonské JENY (co je v závorce, jsou japonské proporce)