ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HLEDAČ DOBRÝCH ZNAMENÍ

 

LIBOR MICHALEC text

BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA od Michala Viewegha jsem si původně koupil, abych se nenudil v autobuse. Nejenomže jsem si nad knihou kazil oči v houstnoucím podzimním šeru, ale plynule jsem pokračoval v četbě doma. Když jsem ji zaklapl za poslední stránkou, byla půlnoc. To je jako o naší rodině, věděl jsem najednou přesně. Michal Viewegh jako první u nás zobrazil uplynulá léta nikoliv očima disidentů, nebo přesvědčených komunistických bossů, ale pohledem obrovské spousty obyčejných lidí. Od první knihy NÁZORY NA VRAŽDU vykročil vpřed jako v sedmimílových botách. A navíc si umí dělat legraci úplně ze všeho a všemi způ- soby tak, že obávaní kritici s úctou smekají. Kniha BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA získala Ortenovu cenu. Prestižní „vyznamenání“ pro mladé autory, kter ým v době dokončení rukopisu nesmí být víc než třicet let. Když jsem se autobusem blížil ku Praze, přemýšlel jsem jak se zeptat, aby z toho bylo jasné, že v roce 1993 si vlastně nikdo jiný než Vieweght Ortenovu cenu nezasloužil: Tušil jsi nějak tajně, že je na tobě řada, že by to mohlo vyjít? Po pravdě řečeno tušil - zní to poněkud namyšleně, ale nebudu předstírat nějaké velké překvapení. Trochu sleduji, co se v české próze děje a nevěděl jsem o žádn ém opravdu výrazném rukopisu. Rukopisu, o kterém by se mluvilo. Opravdu se oceněný román setkal jen s příznivými ohlasy? Měl asi dvanáct kladných recenzí. Jedin á víceméně záporná vyšla v Českém den íku. Nedávno - opět v Českém deníku - vyšla poznámka pod názvem „Mrazivá groteska „, kde jakýsi Pavel Mandy považuje udělení ceny „povrchnímu humoristovi“ M. Vieweghovi za „mrazivou grotesku“. Zalistoval jsem lektorskými posudky a zjistil, že P. Mandys je autorem rukopisu „Sebevrah „, který jsem v dubnu toku zamítl a osobním dopisem mu to sdělil. Vraťme se k románu, řekl redaktor a chvíli něco blábolil. Srozumitelná byla až poslední věta: Jak bys charakterizoval hlavní postavu Kvidova otce? Ano, on je skutečně hlavní postavou: Přestože vypravěčem je Kvido, že těžiště příběhu je na otci. Je to postava v jistém smyslu typická. Většina lidí nebyla ani ve straně, ani to nebyli disidenti. Osmdesát procent lidí bylo příliš slušných na to, aby vstoupili do strany a zároveň příliš „připosran ých“, aby něco udělali. To konečně byli naši, svým způsobem já sám - a o tom to je. O tom, že člověk před dějinami utíká a ony ho zase dohoní, že tedy před dějinami nelze utéct, že z té odpovědnosti se nemůžete vykroutit. Je to typický osud člověka, kter ého dějiny mohou usmýkat. Samozřejmě je to všechno v groteskní nadsázce, takže i ty proměny jeho sebevědomí, ty pády do naprosté poníženosti, ta období, kdy se šourá po domě a ublinkává a dělá si rakev - to je přehnané, ale tím je to podtržené. Naopak období, kdy se vrátí z Londýna a má jiné držení těla, jinak mluví, promění se celá jeho osobnost - to není tím, že by byl naivním obdivovatelem Západu. On něco umí, je v něčem dobrý - a oni neudě- lají nic jiného, než že to uznají. A on tam v reakcích svého okolí najde své sebepotvrzen í. To je to, co u nás bylo pošlapává- no. Když na tebe na vojně dva roky křičí, že jsi nula, tak opravdu jako nula přijdeš. Když redaktor později četl autorizovan ý rozhovor, spekuloval, jak do něj přimísit pocit, že čtené právě vzniká, který se mu tak líbil na Vieweghově rom ánu. Upřímně řečeno, bál se oné konzervativn í strnulosti, o které bude nyní řeč . . . Myslím, že mnozí máme z totality pořád jakoby přiskřípnutý nějaký nerv. Spontánnost takových Američanů je nám cizí. Jsme utržení, opatření. Cítím na sobě, že se neum ím uvolnit, že jsem ta rozhodujíc léta pro- žil v nějakém takovém uskřípávání . . .(Tady jsem měl pěkný konkrétní detail a redaktor mi ho vyhodí, povzdechl si autor při autorizaci a vepsal černou fixou: Stačí, abych si vzpomněl na ty čtyři roky na benešovském gymnáziu: Kontroly občanských průkazů, jestli nemáme natr- žené stránky. Nácviky chemických poplach ů, kdy jsme nesměli ani šeptat. hromadný zpěv Internacionály v tamější aule. Strach se vzepřít. - Leccos z toho nosím v sobě dodnes. To jsou nenápadné důsledky totality. Cítím zkrátka, že neumím být tak přirozený, sebevědomý, spontánn í, jako lidé, kteří odjakživa žili ve svobodě. Přemýšlel jsi někdy o tom, čím to je, že tvou románovou rodinu jaksi mimochodem držela pohromadě žena? Že to je taky vlastně typické? Co říkáš na feminismus? To je moc otázek najednou. No, ono to takhle většinou bylo: muži chodili do prá- ce, kde je kádrovali a normalizovali - a doma se z těch šrámů zkoušeli vyhojit. Kvidova matka je skvělá ženská, která bojuje za svou rodinu, snaží se udržet ji pohromadě, i když to není lehké a musí se lecčeho vzdát. Takže z odpovědi elegantně vyklouzl a pokračujeme otázkou: S jakými ambicemi jsi román začal psát? Chtěl jsem, aby to byla „pohodová“ kniha, trošku jako Babička Boženy Němcové. I když to někdy je sladká lež, to připouš- tím. Pravda o naší rodině je samozřejmě trochu jiná. Chtěl jsem ale psát o rodině, která by měla všechny předpoklady být šťastná, nebýt ta „blbá“ doba. Věděl jsem, že chci-li prorazit na přeplněný trh, musím napsat knížku, která bude svižná čtivá, bezmála humoristická . . .ale zároveň jsem nechtěl ustoupit v tom, že bych se podbí- zel, že by to bylo laciné, vyprávěl Autor. To je metoda, které bych se chtěl zatím dr- žet. To je i moje pojetí toho slavného postmodernismu: Psát čtivě, zábavně, držet přehlednou linku vyprávění tak, aby to mohl číst téměř každý - ale aby to zároveň neodradilo zkušeného čtenáře a neohrnul nad tím nos ani literární kritik. Máš nějaké literární vzory? U prvotiny „názory na vraždu“ mi říkali, že to jsou Škvorecký a Vančura. O „Báječ- ných letech pod psa“ tvrdili, že je to nebezpe čně podobné „Světu podle Garpa“, napsal Josef Chuchma, že je to „woodyalenovsk ý“ humor. To už máš pět dosti neslu- čitelných autorů. Já vždy říkám: Naprosto s vámi souhlasím, ale mám doma čtyři reg ály knih a to jsou čtyři regály vzorů. Vidím to tak, že autorův styl je výsledek střetu vlivů desítek jiných autorů. Myslím, že jsem eventuálně schopen napodobovat řadu jin ých stylů a nemusím se upínat na dva nebo tři tzv. vzory. Proč jsi vlastně parodie psal? Bylo to v jakémsi odpočinkovém obdob í, kdy jsem čekal, budou-li nějaké ohlasy na můj román. Hledal jsem své příští téma a v rámci toho se vracel ke knížkám, které jsem míval rád. Měla to být zábavná, lehkov ážná, trochu provokujíc záležitost pro nep řátele literatury, kteří parodované autory znají a kteří se na ně rádi podívají ze zleh- čujícího úhlu. (Když později redaktor přem ýšlel, co rozhovor pořád ještě chybí, zaradoval se nad touto větou, protože mu vnukla nápad.) Kvído na konci románu prý prohlédl, že velká literatura je grandiózní podvod. To bylo míněno sebeironicky. (Dopsal později uvážlivě Autor.) Myslím, že největší díla asi opravdu vznikají v těžko poznateln ých chvílích téměř božské inspirace, kdy to autorovi píše samo a není to žádná chladnokrevná konstrukce. Kupříkladu na Kunderovi by se dalo ukázat, že to je poněkud „obratná“ záležitost. Někdy v osmdesátých letech jsem dostal na víkend jeho Nesnesitelnou lehkost bytí a zároveň Hrabalovy Proluky. Tenkrát jsem si uvědomil, že k člověčině, která čiší z Hrabala, budou mít vždycky blíž, než ke Kunderovi, který se mi zdál intelektuálský, studený. . . (I když na druhé straně netvrdím, že s hrabalovským typem vábitele bych rád strávil víkend). Myslíš, že má literatura do dalšího tisíciletí šanci být tak významnou slož- kou umění jak dosud? Nebo tlačí ji film a video? Věřím snad jedině tomu, že náš národní kapitál v podobě někdejších dlouhých čtvrtečních front na knihy se úplně nevytratil, řekl Autor s podivnou vzdorovitostí. Tajně doufám, že kdybych četl denně pří- běhy baronek a tajných agentů, musím se ji přece jednoho dne přečíst. A chtěl bych „přejedeným čtenářům“ jít trochu naproti v tom, že budu psát také zábavné a čtivě - a přitom ale nezjednodušeně. Prošel jsi obvyklými okresními, krajsk ými a celostátními koly svazáckých literárních soutěží? Ne. Já jsem chodili pouze stát frontu do Mladého světa na Poradnu pro mladé autory: Petra Bílka, se kterým jsem se tu sezn ámil, mohu zmínit jako důležitého člověka na prahu své literární kariéry. Myslím, že to byla velice užitečná praktická škola. Po tomto období „leštění koik“ se mi pak dařilo publikovat povídky v mladé frontě celkem bez problémů, pokud to nebylo nějaké kontroverzní téma, řekl autor a napil se kávy, která už nebyla tak horká, jako když ji přinesl. Ale na vydání prvotiny jsem čekal od roku 1984 až do roku 1990. Takže období beznadějného elévovství jsem si také prožil. Vzpomněl jsem si, jak Jack London podobný pocit popisuje v Martinu Edenovi: Měl už své romány napsané - a všichni s ním přesto jednali jako s hadrem. Jenom ty romány vyšly a byl z něj slavný autor. Uvědomil jsem si, že na tom něco je. To, co způsobí tu proměnu, nejseš ty sám, ale jakýsi mechanismus mimo tebe. Chtěl nebo zkoušel jsi někdy psát do samizdatu? Tahle otázka samozřejmě pořád visela ve vzduchu. Odmítli mi dvě knihy. Prvotinu, která dodnes nevyšla (mimochodem možná vyjde v Německu), a vysloveně recesistickou prózu z filozofické fakulty. To bylo strašné dilema: chceš dokázat světu, že jsi autor a nemůžeš. Známe samozřejmě řadu lidí, kteří říkali: Já bych mohl, kdyby... Já jsem se do téhle pozice nechtěl dostat. pokoušel jsem se o nemožné, jak jsem pochopil po letech: Pokoušel jsem se nelhat - a publikovat. Na Báječných letech se mi nejvíc lí- bilo to, že oslovuje naši generaci. Ty, kteří v osmašedesátém buď ještě nebyli na světě, anebo byli tak malí, že ještě nevěděli, o co jde, a pak k tomu pozná- ní dospívali. Jsi připravený na to, že tvoje knížka může být impulsem k odstartování nové literární generace? Víš (to důvěrné slůvko je přesně ono, mlaskl si později redaktor), já se genera čním spolčováním dost bráním. Otázky typu, jestli se cítím být příslušníkem nějak é literární generace, jsou mi dost cizí. Životn ích stylů jenom v naší generaci je tak nepřeberné množství, že pokoušet se přev ádět na společného jmenovatele všechny podnikatele, feťáky, sportovce, skinhedy, rodinné typy, anarchisty, motoristy, ekology - to mi připadá nemožné. (Jaké nahr ávky na smeč tu redaktor nechal nevyužité, podivil se později autorizující Autor. Stačí řadit za sebou kontrastní typy a hned má vět spád a přitom je i účinnější. Rukopis rozhovoru se začíná podobat slohov é práci podprůměrného žáka.) Dělící čáru bych nevedl mezi generacemi. Jsou lidé pětašedesátiletí, se kterými si rozumím víc než s příslušníky své generace. Beru to podle jejich životní filozofie, názorů, vzá- jemných sympatií: věk nebyl pro mě nikdy měřítkem. Pokoušet se naprosto různé lidi určitého věku nějak smetli pod hlavičku generace - to je kvadratura kruhu. Jak se cítíš v roli nakladatelského redaktora - v tvrzi, kterou jsi neškolit let dobýval? (Ale ještě pořád mu můžu tykat!) Snažím se poučit ze svých zkušeností alespoň v tom smyslu, že nepoučuji příliš autory. Dost úzkostlivě dávám číst sporné rukopisy i jiným, abych někomu neukřivdil. Ta pozice by asi byla velice těžká, kdybych nastoupil a neměl za sebou vůbec nic. Ty tři knížky mi to do jisté míry usnad- ňují. Autoři jako Kohout, Kantůrková, Klí- ma, Kriseová - to jmenuji jenom K. se kterými jsem spolupracoval v poslední době - mě myslím berou jako celkem rovnocenn ého partnera. Druhá věc je, že nemám čas na vlastní psaní, což mě irituje tím spíš, že k většině rukopisů mám velmi kritický vztah a připad á mi, bůh mi odpusť, že bych to napsal mnohem lépe, povzdechl si Autor. Člověka to zdravé hecuje, aby to dokázal, ale nemá kdy. Ale protože psaní pro mě bylo vždy prvořadé, plánuji, že si vezmu v zimě či na jaře pár měsíců neplacené volno. O čem chceš psát? Domýšlivě říkám, že by to měl být velký český pedagogický postmoderní román. Protože jsem za svůj život 23 let strávil v různých školách, z toho 3 roky jako učitel, chtěl bych to v nějaké groteskní podob ě+ zúročit. Jinak také sbírám skutečné případy takových těch vzorných dívek, kter é se v určitém momentě svého života najednou úplně vymknou rodičům z rukou: Znáš ty holky, co chodí za francouzštinu, na balet a do divadla - a pak najednou „ulítnou „, chytí se nějaké party, zakládají ekologickou farmu, poslouchají esoterickou hudbu nebo se z nich stanou ortodoxní feministky . . . Měl by to být příběh otce, milujícího svou dceru, která se mu začne vymykat: on si najme soukromého učitele - řekněme něco jako učitele klavíru, který ji má naučit tomu, co škola nedokázala: Totiž jak - a proč vů- bec žít . . . Ten otec bude možná ministr školství nebo úspěšný podnikatel, učitel možná mladý spisovatel . . . ale o románu se nemá mluvit, dokud není napsaný. Takže se dá mluvit o „rodinné metod ě“, kdy pod půdorysem rodinného pří- běhu prosakují závažná společenská témata? Proč ne, Rodina je koneckonců prostřed í, ve kterém se všichni pohybujeme, naprosto přirozený odrazový můstek pro román. Jednou jsi řekl, že všechno co píšeš, se ti nakonec zvrtne v grotesku. Přemýšlel jsem o tom: Ono by se to dalo nazvat „efektem frontového vojáka“: Voják leží v zákopu, nad ním létají šrapnely, dole ho ohlodávají krysy a štěnice - ale on píše matce, že je všechno v pořádku, má se dobře a brzo přijede. Vidět věci spíš groteskně než černě, zleh- čovat věci příliš vážné - to je součást mého založení, které se nejspíš blíží tomu banáln ímu: optimista srdcem, pesimista rozumem. Jeden citát mě provází už dlouhá léta a stává se mou univerzální průpovídkou: Člověk nemůže žít, aniž by nepátral po dobr ých znameních. Jsem si přirozeně vědom toho, že život je průser vlastně čekárna na smrt, když to řeknu vyhroceně, ale to je právě pohled, který nechci sdílet. Nebo jiná metafora - život jako čekárna na zubaře: Víš,že tě čekají velice nepříjemné, bolestiv é věci, ale přesto ty hodiny v čekárně strá- víš mnohem radši s člověkem, který tě bude obveselovat, než s někým, kdo ti bude líčit podrobný příběh resekce. To je v podstatě moje životní filozofie. Romain Garry říká, že humor je způsob, jak zne- škodnit realitu, když se ti chystá skočit po krku. /chlubil se, že má blízko k literatuře a napíše tu Roman Jarry, povzdechl si autorizuj ící Autor. Naštěstí už zbývá jen jedna věta./ Humor a pozitivní vidění věcí mi činí svět obyvatelnějším a snesitelnějším. Přinesl jsem knížku mamce. Aby vidě- la, že mi ji Autor podepsal. Knížka ležela asi týden na mámině nočním stolku. Otev řela ji jedno zamračené odpoledne a zaklapla až o půlnoci za poslední stránkou. To je jako o naší rodině, věděla přesně. Půjčila ji bráchovi, který je teď na vojně u Hradní stráže. Leží tam na plechové skříňce s osobními potřebami . . .

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group