ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VÝCHOVA ZLOČINCŮ V ČECHÁCH!

 

 NAPSAL: RADEK JOHN

 

Na začátku byl tip, že v Praze 4 děti znásilnily dítě. Třináctiletý chlapec opakovaně zorganizoval partu, která tři dny po sobě znásilňovala po vyučování dvanáctiletou spolužačku. Výjimečná událost? Ale s typickým koncem: Nikdo nebude potrestán! „Robert řekl tomu děvčeti, aby na něj počkala po škole. Věděl, že se jí líbí. Doprovázeli ho ještě další dva chlapci. ti se znásilnění dopustili z donucení, protože se Roberta báli. Šli po silnici, uhnuli na plácek pod betonovým mostem. Tam Robert řekl dívce, aby se svlékla. Ona v první chvíli odmítala. Nechtěla, aby tam byli další dva. Nakonec pod pohrůžkou, že ji Robert zbije, se dívka nechala částečně svléknout. Když došlo k vlastnímu aktu soulože, Robert donutil další dva chlapce, aby to zkusili taky. Zarážející na tom je, že se znásilnění opakovalo tři dny po sobě. Robert nakonec donutil Moniku, aby jednomu chlapci rukou pomohla k ejakulaci.„Zarážející na tom bylo, že ačkoli šlo o děti, počínaly si jako staří mazáci. To, co potom popisovaly v protokolech, nám vyrazilo dech. celý případ byl kvalifikován jako znásilnění, ale vzhledem k tomu, že pachatelé byli mladší patnácti let, nešlo s tím nic dělat." policista z Prahy 4

ŠKOLA .Vyjíždíme do zvláštní školy, kterou všechny děti, smutní hrdinové tohoto příběhu, navštěvovaly. První, koho se ptáme, jak to vlastně všechno bylo, je učitelka a výchovná poradkyně této školy: „Koncem dubna 1993 paní učitelka při pracovním vyučování zaslechla, jak se děti mezi sebou povídají, že jedna ze spolužaček se vyspala s chlapcem ze třídy. Nenechala to bez povšimnutí, začala se ptát na podrobnosti a vyšlo najevo, že došlo ke znásilnění jedné z dívek ze sedm ého ročníku. Aktéry jsme pozvali do ředitelny a postupně jsme se jich ptali, co se odehrálo. Zjistili jsme, že došlo k opakovan ému znásilnění dívky třemi chlapci, takže jsme se rozhodli, že všechno oznámíme policii. Policie přijela velice rychle. Na organizátora toho znásilnění Roberta bylo totiž podáno trestní oznámení už dvakrát předtím. Jednou kvůli krádeži, podruhé kvůli tomu, že ohrožoval nějaké malé holčičky na ulici nožem. O celé věci vznikl spis. pak nám do školy přišlo rozhodnutí o usnesení, že vzhledem k věku pachatelů se věc odkládá. Ponechali na vůli školy, jestli Robertovo chování ohodnotí sníženou známkou z chování.

Vysvětlili mi, že ani rodiče nelze za tohle stíhat. Přesto si myslím, že tam je největší vina - nevychovávají prostě děti, jak by měli. Takovéhle nápady a agresivita se v hlavě dítěte neobjeví jen tak." Takže dítě do patnácti let může za znásilnění dostat třídní důtku, a to je vše? „Trojku z chování. Ale protože se to stalo po vyučování, ve volném čase mimo školu, nemusel by dostat ani to." Robert dál normálně chodil do školy? „Ano. My jsme opakovaně telefonovali jeho mamince, že se stala velice závažná věc, že doporučujeme psychiatrické vyšetření chlapce, že jí doporučujeme, pokud ho sama výchovně nezvládá, aby zažádala o umístění dítěte do diagnostického ústavu. Rodina neudělala nic. Samozřejmě jsme celou věc hlásili péči o dítě a paní kurátorka nakonec vzhledem k tomu, že s chlapcem byli i další výchovné problémy, vydala předběžné opatření na umístění chlapce do diagnostického ústavu." Jak dlouho trvalo, než k tomu došlo? „O znásilnění jsme se dozvěděli 27. dubna 1993. Předběžné opatření bylo vydáno 14. června. Přitom Robert byl agresorem ohrožujícím celou třídu. Dokonce při výslechu před policií, když dělali konfrontaci, svému komplicovi vyhrožoval, že ho po vyučování zmlátí, pokud bude mluvit pravdu. Nakonec byl postrachem školy. Menší a slabší děti, když šli do školy, ohrožoval nožem. Vydíral je, chtěl peníze.

Když jsme říkali matce, aby syna do školy vodila a tomuhle zamezila, odpověděla nám, že nemůže, protože vykonává dvě zaměstnání a na tohle nemá čas. Řešili jsme to pak alespoň tak, že jsme Roberta nechávali po vyučování nejméně půl hodiny ve škole, než děti odejdou. Když rodina odmítá spolupracovat, co můžeme dělat? Škola nemá možnost ji přinutit. Pak už je na odboru péče o dítě, jak se k tomu postavit." Co může dělat odbor péče o dítě? „Zajít do rodiny. udělit pokutu, pokud dítě chodí za školu." Jak velkou pokutu? „Podle platu rodičů. Když nepracují, pokuta prostě není. Stejně pokutu většinou nezaplatí, pak ji z nich vymáhá soud, ale to je marné. Zákon říká, že rodič je povinen starat se o dítě. Jsou ale případy, kdy dítě do školy nechodí i třeba celý rok, a trestní stíhání rodičů se nezahajuje. potom se eventuálně nařídí trestní stíhání, ale policie je natolik zahlcená prací, že není pro ně důležité, aby trestně stíhali rodiče za to, že neposílají své děti do školy. Člověk pak cítí jenom bezmoc." Sociální péče ale nakonec v případě Roberta zareagovala. „Chlapec byl odebrán z rodiny. Rodiče v tomto případě musí podepsat souhlas. Sociální pracovnici se povedlo přesvědčit je, aby to udělali. Chlapec byl v červnu umístěn v diagnostickém ústavu. Pobyl tam do 21. června 1993, kdy utekl." A dál? „Dál prakticky nic. Diagnostický ústav nahlásí útěk dítěte policii a je otázkou, jestli má policie vůbec čas ho hledat. většinou nemá.

Takže já vím, že chlapec je doma. Nechodí do školy, vymknul se veškeré péči. Předběžné opatření bylo učiněno v červnu. Dodnes ještě neproběhlo ani soudní řízení ohledně ústavní výchovy chlapce. V září 1993 si od školy soud vyžádal posudek. Mezitím ovšem Robert na útěku spáchal další loupežné přepadení. Takže čas hraje pro to dítě, které postupně nabývá pocitu absolutní beztrestnosti." Když to shrneme: Chlapec, který opakovaně zorganizoval skupinové znásilnění spolužačky a ohrožuje spolu žáky nožem, se pohybuje čert ví kde po ulicích. Nikdo po něm nepátrá. Ještě není rozhodnuto ani o tom, že by se měl podrobit ústavní výchově. Dnes, zítra, pozítří se může opakovat podobná situace jako ta, kvůli které jsme zde. Legislativa je v takov ýchto případech zřejmě děravá jako řešeto. Co podle vás s tím? „Nějaký výchovný systém v případě chlapců a dívek, které se dopouštějí závažných trestných činů do patnácti let věku, může začít fungovat pouze v případě, že by přestali být zcela beztrestní. Když v deseti, dvanácti, třinácti udělají zkušenost, že za krádež, loupež, napadení, vydírání, šikanování, znásilnění se jim nic nestane, dovolují si čím dál víc. Takhle to fungovalo u Roberta. Jak zjišťoval, že ať udělá, co udělá, všechno mu prochází, postupně se stával postrachem školy. Takové dítě sem prostě nepatří. Minimálně po tom znásilnění bylo, myslím, třeba udělat psychiatrické vyšetření, protože v psychice toho chlapce něco nebylo v pořádku. Ale to nelze, to prý musí být z iniciativy rodiny. Škola nic takového nařídit nemůže, dokonce to prý nemůže nařídit ani ošetřující lékař. I ten může jenom radit." Neboli, točíme se pořád dokola a máme systém, který utvrzuje děti, že budou beztrestné při spáchání jakéhokoli zločinu.

To je výchovný vklad do jejich budoucnosti. Myslíte, že by tedy bylo dobré snížit hranici trestní odpovědnosti třeba na dvanáct let, jako například v Británii? „To je jedna možnost. Druhou možností by vylo odstupňovat režim výchovných ústavů pro děti podobně, jako jsou odstupňována vězení. Je to hrozné mluvit v souvislosti s dětmi o vězeňství, ale kdybychom do výchovného ústavu po trestném činu, jaký udělal třeba Robert, zařadili dítě včas, je ještě naděje na nějakou převýchovu. U nás je to zatím tak, že se čeká, až bude dítěti patnáct, pak je trestně stíhatelné, a rovnou ho zavřou. Snažit se pak o převýchovu už je většinou marné. Systémem praktikovaným dnes si vlastně pěstujeme kriminalitu a kriminálníky. Kriminalita natolik dramaticky narůstá, že je třeba s tím něco dělat. I děti se dnes zapojují do organizovaného zločinu. Měli jsme tady na základní škole vloni chlapce, který do deváté třídy vůbec nechodil a byl pasákem prostitutek na dálnici. Dřív tohle neexistovalo. Celou dobu, než dorostl do patnácti let, se to nechalo. V patnácti šel rovnou do vězení. Nebo maminka odhlásila syna z naší škol, protože jsme po ní chtěli, aby ho vychovávala. Kluk nechodil do školy, my žádali, aby kontrolovala, kam chodí, aby přišla na výchovnou komisi, hlásili jsme to na péči o dítě. Ti ji zvali na přestupkové řízení. Ona se na nás nakonec naštvala, odhlásila kluka, přehlásila ho na jinou školu, kam ale přišel jen párkrát, a pak celý rok nechodil do školy. Nikdo ho nepostrádal. Vylupoval místo školní docházky s partou skříňky na plovárně v Podolí. Kradli peníze, zlaté řetízky. Trvalo rok a půl, než oddělení péče o dítě vůbec podalo trestní oznámení na matku - samozřejmě soud ještě neproběhl a zřejmě dlouho neproběhne. Teprve po roce a půl vydali předběžné opatření, aby byl chlapec umístěn v diagnostickém ústavu, odkud není žádný problém utéct."

OBĚŤ. Je blonďatá a křehoučká. Žádná předčasně vyvinutá sexbomba. Sedá si na židličku ve školní lavici a já se ptám: Točíme film o Robertovi. Jaký to byl kluk? Dívka se plaše usmívá: „Docela špatnej kluk," Má oči tonoucího. Začíná se jí třást brada. Kamera jede. Uvědomuje si, že má ještě něco říct, ale chybí jí síla. Snažím se jí pomoci: Byl sígr? „No." Dál už nemůže mluvit. Dívá se za mě. Sevře rty. Štve tě to, když si vzpomeneš, co se mezi vámi stalo? Přikývne. Nic víc. Jsi z toho smutná? Už polyká slzy. Víc nevydržím. Tak nám to ani neříkej. Hladím ji po rameni. Pláče. Stalo se to už dávno, třeba na to zapomeneš. Třeba to bude všechno jinak . . . Poslušně přikyvuje. Oči tonoucího. A slzy.

DĚTSKÝ DIAGNOSTICKÝ ÚSTAV. Ptáme se ředitele a jednoho z vychovatelů: Stoupl s nárůstem kriminality počet dětí, které k vám přicházejí? „Ne. Dneska je daleko složitější dítě sem k nám dostat. Rodiče mají daleko víc možností se tomu bránit, polemizovat s tím. V podstatě vznikl nový přístup k celé problematice." Co by podle vás bylo třeba změnit? „Měl by být hlavně přijat zákon o ústavní výchově. Připravuje se a odkládá už tři roky. takže nejsou vyřešeny základní otázky kolem přijímání dětí do diagnostických ústavů a jejich dal šího osudu." Sledujeme případ Roberta, kterému se povedlo od vás utéct a už od června roku 1993 je u rodičů. Vy jste jeho útěk ohlásili policii a od té doby se neděje nic. Ten kluk přitom znásilnil dvanáctiletou dívku. Co tomu říkáte? „Když dítě spáchá takovýhle čin, je vystaveno předběžné opatření, měly by být nástroje, aby dítě bylo tam, kam patří. V diagnostickém ústavu, nikoli v domácnosti nebo bůhví kde mezi dětmi. Bohužel ty nástroje nejsou. Kdyby rodiče měli například zkušenost, že v tomto státě legislativa funguje, že mohou být stíháni za maření soudního rozhodnutí a za ohrožování mravní výchovy, nedělo by se to, co dnes. Nekryli by své děti. Rodiče dnes ovšem vědí, že jim nic moc nehrozí, že se všechno bude protahovat měsíce a roky, policie a soudy jsou přetíženy, takže s vysokou pravděpodobností všem všechno projde. Podle toho situace vypadá." Jak to vidíte s Robertem do budoucna? „Tam byl od počátku problém spolupráce s rodiči. Když jsou odmítaví, mají averzi k této instituci, těžko lze něco dělat. Když pak dokonce ještě dítě nabádají k útěku, je to ztracené.

Náš klient od nás utekl a my byli schopni dohodnout s rodiči jedině, že ho přivezou ještě na nějakou dobu. Ale hned vzápětí řekli svému dítěti: Kdyby náhodou se ti v diagnosťáku špatně dařilo, nebo ti někdo ubližoval, ihned uteč. Nikdo ti nemůže nakázat, abys dělal, co se ti nelíbí. A bylo to. Takže se sem po prázdninách vrátil na dva dny a zmizel definitivně." To je tak snadné odtud utéct? „Není to žádný problém. Děti můžou utéct každý den, když jdou do školy, protože škola je přes silnici. Utéct se dá i z budovy. Jinak máme vycházky, kdy chodíme s dětmi do centra do divadla, kina nebo na sportovní akce, anebo když s nimi jdeme do lesa. My útěk našeho klienta oznámili na policii, ona by ho měla přivést. V tomto případě se sociáln í pracovnice snaží domluvit s rodiči, aby sem dítě opět přivezli." Všichni vědí, kde je? „Ano, doma." A když nebudou rodiče souhlasit? „To už by musel řešit soud." Což je jistě otázka let, protože soud nestíhá o situaci dětí rozhodovat. Nevytváříme tím v dětských kriminálnících pocit beztrestnosti? Pocit, že všechno je dovoleno, což u dětí, které mají už třeba ve dvanácti problémy se zákonem, je obzvlášť nebezpečné .

 „Bohužel." Jak by podle vás šlo změnit tento katastrofální stav? „Muselo by se začít od sociální sítě. Lidí v terénu je málo. Nestačí na množství našich potenciálních klientů, s kterými je třeba pracovat osobně, když problémy vznikají, ne když už jsou tak obrovské, že je jde těžko řešit. Pak by měla policie mít větší pravomoci. A soudy by musely tyto věci včas řešit. Zatím, než se soud stihne určitým případem zabývat, dítě je dospělé." Neboli, může z něj být dospělý zločinec. „Pokud by ovšem všechno, co říkáme, fungovalo, nestačily by kapacity diagnostických a výchovných ústavů." Myslíte, že by pomohlo snížení hranice trestní odpovědnosti? „Osobně si myslím, že ano. Zaostáváme za akcelerací vývoje. Trestnou činnost dnes běžně páchají děti od dvanácti let. A jak pracovat se skupinou dvanácti až patnáctiletých, která je trestně nepostižitelná? V řadě západních zemí je hranice trestní odpovědnosti dvanáct let. Její snížení by pomohlo i nám. Do diagnostick ého ústavu se dnes dostávají spousty čtrnáctiletých, kteří páchají trestnou činnost běžně a ve velkém. Jde třeba o krádeže statisícových částek, za které jejich starší kamarád skončí ve vězení. Dítě, které tu krádež spáchalo zrovna tak jako dospělý, ví, že je trestně nepostižitelné."

POLICIE PRAHA 4. Ptáme se mladého policisty, který vyšetřoval případ znásilnění: Nemyslíte, že by při současném stavu dětské kriminality v České republice pomohlo snížení hranice trestní odpovědnosti pachatelů? „U závažnějších případů, mezi něž řadím i znásilnění, pohlavní zneužívání, loupeže, by se nad snížením hranice trestní odpovědnosti měli zodpovědní činitelé zamyslet. Věk pachatelů podle našich zkušeností stále klesá a brutalita roste. Eskalace násilí je zarážející. My se setkáváme s tím, že desetileté, dvanáctileté děti zkopou svého kamaráda za to, že jim nedal dvě koruny. Nebo cigaretu. Když v Anglii dva kluci zabijí malé dítě, jsou za to odsouzeni." Nepociťujete při vyšetřování beznad ěj, když kluci, kteří znásilnili opakovaně dívku, jsou beztrestní? „Spíš strach, že se tom může opakovat. Že tím může být postižena rodina každého z nás." Jak to, že policie řadu měsíců neumí najít a vrátit toho násilníka do diagnostického ústavu, ze kterého utekl, přestože všichni zainteresovaní vědí, že je doma? „Kriminalita tak narostla, že zaměřit se na hledání jednoho kluka, který utekl z diagnos ťáku, je v podstatě nemožné. My tady v Praze 4 máme víc zatykačů, než na celém Slovensku. Za daného stavu jako bychom hledali jehlu v kupce sena." Sám jste řekl, že ten kluk by mohl svůj čin zopakovat. Nemělo by se něco dělat s tím, že volně běhá někde po ulicích? „To rozhodně. Ale když říkáte, že je rodičů, my u toho bytu můžeme maximálně zazvonit a zeptat se, jestli je syn doma. Když nám řeknou, že ne, musíme se odporoučet. Můžeme vstoupit do bytu pouze, když je tam někdo ohrožen na životě, nebo když máme od vyšších orgánů povolení k domovní prohlídce." Takže mladý násilník bude v tom bytě bez problémů navždy? „My bychom mohli udělat pouze to, že bychom začali stíhat matku za maření výkonu úředního rozhodnutí. Jinak nic." Proč půl roku rodiče nestíháte? „Je toho moc." Kdo se má zabývat pátráním po klukovi, po kterém není třeba pátrat, protože bydlí doma? Kdo za to nese zodpovědnost? „oddělení pátrání." Jdeme tedy na oddělení pátrání a zjišťujeme neuvěřitelnou věc: Podle záznamů tohoto oddělení bylo pátrání na popud kurátorky 6. 10. 1993 zastaveno s tím, že chlapec je zpátky v rodině.

HLAVNÍ HRDINA. Chlapce, o kterém všichni vědí, kde je, samozřejmě není problém najít. Napřed se bojí, jestli ho nechceme odvést do diagnostického ústavu. Když zjistí, že s policií nemáme nic společného, nakonec svoluje k rozhovoru. Proč ses dostal do problémů, které máš? „Dostal jsem se do blbý party. Můžu si za to ale hlavně sám." S partou se ještě stýkáš? „Ne." Dneska už si myslíš, že bys měl žít jinak? „Ano." Jak si teď představuješ svou další budoucnost? „Chtěl bych prodávat ve stánku." To je ale trochu problém. Nechodíš do školy, i když ti není patnáct. Co s tím? „Já nevím." A co s tím diagnostickým ústavem? „Já nevím." Proč tam nechceš? „Tam jsou starší kluci a oni nás večer mlátili." Takže se tam bojíš? „Ano." Jak myslíš, že to s tebou bude dál? „Já nevím, jak to dopadne." A jak bys chtěl, aby to dopadlo? „Dobře." Co to znamená? „Aby s tím nebyly žádné problémy a aby se máma netrápila." Lituješ toho, co se stalo? „Ano."

HUMANITNÍ ODBOR. Ptáme se paní kurátorky, která má v kompetenci případ Roberta: Proč jste zastavila pátrání po chlapci, který zorganizoval znásilnění spolužačky? „Z diagnostického ústavu má dítě velmi jednoduchou možnost útěku. Stává se nám, že právě děti, které se dopouštějí trestných činů, tohohle využívají. Většinou utečou během dvou dnů. Pokud má dítě kam utéct, pokud ho rodina přijme, je to ještě méně hrůzná situace, než když nemá kam jít, schovává se po sklepích a páchá další trestnou činnost, aby si sehnalo obživu. Pokud najde nějakou vysloveně kriminální partu, je pak často nuceno platit za ubytování krádežemi. Dítě tedy ví, že v diagnostickém ústavu nemusí zůstat. Že může kdykoliv utéci. Chlapce, o kterého se vám jedná, rodina po útěku přijala. Rodiče, kteří na něm svým způsobem visí, mají ho velmi rádi, se teď brání tomu, aby dítě bylo kdekoliv umístěno. On toho využívá a vyhrožuje jim, že pokud ho dají do ústavu, spáchá sebevraždu nebo uteče takovým způsobem, že hrozí nebezpečí, že se zmrzačí. Tím drží v šachu i rodiče i nás, protože víme, že nemáme k dispozici ústav, odkud nemůže utéct. Navíc, pokud by byl umístěn v jiném ústavu mimo Prahu, mohl by se na útěku při cestě domů dopustit řady závažných trestných činů. Takhle jsou si rodiče vědomi toho, že je na útěku a více ho hlídají. Bojí se, že se něco stane. Je to pravda mimoprávní, ale myslím, že tato varianta je nejmenším zlem." Je přece neudržitelní, aby se do patnácti let schovával doma? „Jistě. V současné době už by měl někam nastoupit, protože nechodí půl roku do školy.

Rodiče se bohužel domnívají, že z toho všeho chlapec vyroste. My si ovšem myslíme, že jeho trestná činnost je taková, že by z toho měl vyrůst takříkajíc pod odborným vedením." Co když tenhle chlapec znovu spáchá nějaký trestný čin? Kdo za to v tuto chvíli nese odpovědnost? „Nejspíš já." Nebojíte se? A myslíte si, že řešení, které jste zvolila, je to pravé? „Bojím se, že tohle je nejlepší v dané situaci. Když dítě dostanou do ústavu násilím, vím stoprocentně, že opět uteče. Pak už ovšem bude vědět, že nemůže domů a do trestné činnosti se dostane zcela určitě. Když je doma, rodiče ho alespoň částečně ohlídají. Kdo ho ale ohlídá na útěku?" Nezíská takhle dítě pocit naprosté beztrestnosti? „Už ho získal. Měl tolik výchovných problémů, spáchal tolik trestných činů, že dávno ví, že se mu nemůže nic stát. Pocit beztrestnosti má dávno. I policie s ním jedná způsobem: Ty víš, že se ti nemůže nic stát, tak to vyklop. On to opravdu dobře ví a navíc cítí zázemí v rodině. Kdyby se dostal do ústavu, tak se zřejmě naučí, co se jinak bude muset naučit později v mnohem horším prostředí, například vazbě: Že existují situace, kdy za ním rodina objektivně stát nemůže. Kdy nastupuje něco jiného, například zákon. Ale on ještě není natolik zralý, aby pochopil, že tohle jednou nastane. Chtěli bychom u podobných dětí docílit toho, aby se naučily, že za svým jednáním musí stát samy. Tady bohužel jsme bezmocní v boji proti opičí lásce rodičů. Kdyby byla spolupráce s rodinou, asi by se dalo něco dělat. Kde není rady, není pomoci. A policie může znovu a znovu dopravovat chlapce do ústavu a on bude znovu a znovu utíkat. Ale kam to povede?" Necítíte v případech jako je tento bezmoc? „Naprostou."

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group