ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Audience u saúdského krále

 

Napsal: Sálim V. Voldán

Když přišel začátkem června roku 1991 na mou adresu doporučený dopis spolu s pozvánkou na saúdskoarabské velvyslanectví ve Vídni, velice jsem se podivil. Nicméně přání prvního tajemníka velvyslanectví jsem musel nevyhovět, a tak jsem hned následující den odcestoval do Vídně, kde mne očekávalo překvapení. Bylo mi zde totiž uděleno vízum s již připravenými cestovními náležitostmi, a bylo mi sděleno, že jsem obdržel pozvání na Hadž, neboli svatou pouť islámskou do Mekky a Medíny od samotného pana krále Fahda Bin Abdulazize. Pan král se prý dozvěděl o úspěšné aktivní činnosti československého Islámského svazu, jehož prezidentem jsem byl rok předtím zvolen, a jako odměnu a ocenění naší práce pozval mne a mou matku, o jejíž činnosti jako tajemnice svazu byl též informován, na třítýdenní pobyt do svatých míst Saúdské Arábie.

Tímto projevem náklonnosti jsem byl v té chvíli tak šokován, že jsem si připadal jako ve snu, ale po zhlédnutí platných dokladů a proplacené zpáteční letenky jsem konečně uvěřil, že je nablízku splnění mého celoživotního snu, který se mi až dosud zdál tak vzdálený. Věděl jsem totiž dobře, co taková cesta obnáší zejména finančně, a velice jsem pochyboval o tom, že si kdy ve svém životě s ubohým platem počítačového technologa v České státní spořitelně budu moci dovolit svatou pouť absolvovat. Nicméně ve shonu následujících dnů jsem už neměl čas o ničem přemýšlet, neboť 14. června startovalo speciální letadlo pro pozvané hosty královské rodiny. Všechno šlo ráz na ráz. Speciální letoun Boeing Saudia vystartoval z Vídně a bral to oklikou přes Frankfurt, Ženevu a Řím, kde nabíral pozvané poutníky ze západní Evropy, a po více než dvanáctihodinovém maratónu přistál hladce na největším letišti světa v Džiddě. po důkladné osobní prohlídce každého pasažéra byl před letiště již přistaven „královský" autobus, do kterého jsme byli po převlečení do poutnického oděvu ihrámu všichni naloženi a převezeni rovnou do Mekky. Nutno v této souvislosti podotknout, že svatou pouť do Mekky absolvovali přede mnou jen tři českoslovenští muslimové, takže jsem byl teprve čtvrtým v pořadí, a navíc zaručeně prvním rodilým Brňákem v historii, který toto svaté město navštívil. A pochopitelně také prvním, který pro vás tuto originální reportáž píše!

NA HRANICÍCH MEKKY. Do Mekky se ovšem jen tak někdo hned nedostane - při příjezdu do města projíždí všechna vozidla jakýmsi „hraničním přechodem", jaký známe například z průjezdů do Rakouska. Na tomto přechodu musí všichni cestující projít pasovou a celní kontrolou, jsou jim zkontrolována víza a podezřele vypadající láhve, jestli neobsahují alkohol, neboť zde panuje naprostá prohibice. Mekka, stejně jako Medína, je opravdu jakýmsi uzavřeným „svatým městským státem", výjimečnou enklávou na území naprosto nedostupné, neboť přísní úředníci plní svoje předpisy stoprocentně. Konečně již před Mekkou (i Medínou) se příjezdová dálnice rozděluje na dva samostatné silniční pruhy, nadepsané „MUSLIMS" a „NON-MUSLIMS", z nichž první vede do Mekky a druhá se otáčí zpět směrem ke Džiddě. Každý poutník musí mít vystaveno zvláštní vízum pro svatou pouť a ověřenou poutnickou kartu, vystavenou velvyslanectv ím nebo přímo Ministerstvem svatých poutí Saúdské Arábie. Jelikož jsme zde byli na přímé pozvání pana krále, probíhala naše prohlídka a kontrola vcelku rychle a decentně, a brzy jsme projeli kýženou hranicí svatého města REDPÁOR-RUTL-ÁZ•IJÁFAT Do centra Mekky jsme dojeli za svítání 15. června, a hned se jeli ubytovat do hotelu pro oficiální hosty jménem Dár-ul-Zijáfat, v českém překladu „Příbytek Pohoštění". Nejprve jsme ovšem museli projít prohlídku, neboť ne každý, kdo je vpuštěn do Mekky, musí nutně dostat ubytování v hotelu. Vzhledem k počtu přijíždějících poutníků (v období svaté pouti se v Mekce shromáždí někdy až 3 miliony lidí) převyšuje poptávka po ubytování několikanásobně nabídku, a přesto, že je v Mekce na každé ulici minimálně jeden veliký hotel, většina poutníků bydlí ve stanech na úbočí okolních hor. Zaplatit hotel si mohou dovolit jen ti zámožnější, ostatní předem počítají se stanem, postaví si ho nad městem ve skal ách a jsou spokojeni. Ve vysokém vedru to tam ovšem není žádná selanka. Jak již bylo řečeno, museli jsme projít druhým kolem kontrol, a vyplnit asi osm různých dotazníků. Jen jeden z nižších úředníků si mne chvilku podezíravě prohlížel, protože jsem měl vlasy o trochu delší, než je vzhledem k tropickému počasí u mužů v Arábii zvykem. Podotýkám u mužů, neboť jaké účesy zde nosí ženy, nelze v žádném případě zjistit, protože podle ortodoxního islámsk ého zákoníku „šaría", který platí v Saúdské Arábii, musí ženy nosit tzv. hidžáb, neboli přikrývku, zahalující celou hlavu kromě obličeje. Jedinou výjimkou jsou letu šky Saúdskoarabských aerolinií, které mohou chodit bez závoje, ovšem pouze v letadle a na letišti. My jsme však nyní již ubytováni v prostorných klimatizovaných pokojích hotelu Dár-ul-Zijáfat, a pohrouženi do tvrdého spánku spravedlivých po dlouhé cestě.

VYPAŘENÁ COCA-COLA. Probouzíme se notně po poledni, a v klimatizovaném hotelu se nám zdají předchozí varování o vysoké teplotě přehnan ými. V noci, kdy jsme cestovali, byla vcelku příjemná teplota, kolem 30 stupňů Celsia, a ani ráno, kdy jsme šli spát, jsme horkem příliš netrpěli. To vše se ale rázem změnilo. Když jsem vystoupil z pokoje na terasu, byl jsem okamžitě oslepen sálajícím sluncem, proti jehož paprskům byly černé brýle naprosto bezmocné. Připadal jsem si jako v peci, jejíž žár mne musí v nejbližší chvíli spálit na prach. Není divu, teploměr umístěný na slunečné stran ukazuje 72 stupňů Celsia a ve stínu to není o moc lepší: 56 stupňů! Coca-Cola, kterou jsem si nechal ráno na verandě ve třídecovém kelímku, se vypařila. Umělohmotný kelímek je celý zkroucený, ztratil barvu, a jeho okraje jsou roztavené. Tak tady budeme muset žít dlouhé tři týdny! Maně si vzpomínám na vyprávění německých muslimů, jak jeden z jejich bratrů zemřel před jejich očima právě v Mekce při svaté pouti na následek prudkého úžehu. Utíkám zpátky do hotelového pokoje, kde je o dobrých padesát stupňů méně než venku, a choulím se ke klimatizačnímu boxu. Pro Evropana je toto klima pravým šokem; přemýšlím, jak asi musí být poutníkům nahoře ve stanech, kde jsou bez klimatizace vystaveni sedmdesátistupňovému žáru po celý den. Většina z nich to ale vydrží. Jsou to převážně Afričané a Asiaté, na vysoké teploty dostatečně zvyklí. Přesto je ale Mekka jedním z nejteplejších míst na zeměkouli, hned na druhém místě za Údolím Smrti na pomezí Kalifornie a Nevady v USA. Po celou dobu našeho pobytu zde neklesla teplota ve stínu ve dne pod 45 stupňů Celsia, což ovšem na slunci znamenalo kolem 60 stupňů. Noci byly trochu snesitelnější, 30-35 stupňů Celsia, a to už naši arabští přátelé prohlašovali, že je „veliká zima". Co se týče srážek, ty jsme zde nepoznali vůbec, zde prší jenom v zimě, a i to zcela výjimečně. Ale vraťme se k okamžiku, kdy jsme si užívali silné americké klimatizace, když v tom klepe kdosi na dveře, a oznamuje nám perfektní angličtinou (velká většina saúdských Arabů ovládá dob- ře anglický jazyk), že nastal ten pravý okamžik k tomu, abychom vykonali umru, neboli tzv. malou pouť, což je první část tzv. pouti velké, neboli hadže - svaté pouti islámské.

VE STŘEDU MĚSÍCE. Malá pouť se sestává z takzvaného tawáfu, což značí obejití Svaté mešity mekkánské neboli Káby sedmkrát kolem dokola a z tzv. sai, což značí pochod mezi dvěma posvátnými horami Safá a Marwa, takže sedmkrát po sobě. Autobus nás veze až k Veliké mešitě Masdžid Al-Haram, v jej ímž středu stojí posvátná Kába, pak vysedáme a začíná pěší túra. Vcházíme hlavním vchodem do Velké mešity, bohatě zdobené filigránskými orientálními výzdobami a pnoucí se do výše svými devíti (!) minarety a připadáme si jako v jiném, magickém světě. Všude kolem velké množství víle oděných poutníků, vykonávajících posvátné obřady, či stojících bez hnutí v mystickém vytržení, tváře obráceny k jedinému bodu - ke svaté Kábě, metafyzickému Středu vesmíru. První dojem je fantastický, neopakovatelný a ohromující. Jsme tedy zde, v místě, ke kterému se pětkrát denně obracejí zraky věřících při modlitbách kdekoli na světě, v místě, v jehož směruje obrácen posvátný směr „gibla" a všechna průčelí mešit na celém světě, v místě, do něhož se toužebně zrcadlí nejtajnější myšlenky věřících při meditacích a kde každý touží co nejvroucněji alespoň jednou jedenkrát v životě spočinout, a splnit tím svoji nejvyšší a nejvznešenější povinnost vůči Alláhovi. My máme to štěstí, a scházíme po mramorových stupních z kryté části Velké mešity na její otevřené nádvoří, nevnímajíce únavu ani sluneční žár. Tam uprostřed nádvoří, pokrytého bělostnými mramorovými dlaždicemi, ve slunečních paprscích vyzařujících oslnivé světlo, se kontrastně, jakoby ze světelného oblaku, vynořuje a tyčí ona pověstná Kába, magická černá stavba krychlového tvaru, a jako mystický klenot hrající hlubokým sametem nejtmavější černé se téměř neskutečně zvedá nad bělostným podkladem.

Na jejich ornamentech kouzlí slunce zlatisté odlesky a srdce věřících jsou naplněny citem nejposvátnějším. Slzy mi vchází do očí a v mystické extázi vztahuji ruce po této stavbě staveb, po tomto iluzorním zázraku, po tomto poslu Tajemna. Vše je zde prodchnuto mysteriózním chvěním, tím magickým tremolem, co přibližuje duši člověka k oné pomyslné hranici dělící svět hmotný a svět duchovní, k věčnému enigmatu Věčnosti. V duševním rozrušení a slune čním žáru dostává lidská psychika jiné dimenze. Oči si již zvykly na prudké světlo a do mysli proudí myšlenky omámené tajemnem. Hle - tam v záhybech svého pláště kráčí Prorok Nejvyšší se svými průvodci a mizí v podloubí; tamto zase chalífové vznešení vzdávají svůj hold Bohu Věčnému, onde Muži Moudří . . . ano, největší postavy historie tu otiskly své šlépěje, všichni mudrci - árifové, Džaláluddín Rúmí, Omar Chajj ám . . . už se ke mně blíží ve svém bělostném chalátu, natahuje ke mně ruku, z vousů mu hraje přátelský úsměv - ach ne, to je jenom náš průvodce Ali Hasanein, který nás pobízí k rychlejšímu tempu, neboť toho máme ještě hodně před sebou . Obcházíme sedmkrát Kábu, první monotheistický chrám světa, postavený asi kolem roku 2000 př. n. l. Abrahamem a jeho synem Ismaelem. Je to původní, 15 m vysoká, 12 m dlouhá a 10 m široká stavba z kamenných kvádrů šedé barvy, pokrytá pietní černou pokrývkou tzv. kisvou, z nejkvalitnější látky. Kába se stala působištěm proroka Mohammada (570-632 n. l.), zakladatele islámu, a je uctívána jako nejposvátnější mešita světa. Po obejití Káby jdeme sedmkrát mezi horami Safá a Marwa, na počest Abrahamovy manželky Hagar, která zde žízníc bloudila se svým synem Ismaelem a hledala vodu. Alláh se nad nimi smiloval, a nechal vytrysknout ze země bohatý pramen Zemzem, ze kterého doposavad pijí poutníci posvátnou vodu, očišťujíce se tím od hříchů. Očištěni od svých hříchů dokončujeme i my tuto pouť a můžeme se pyšnit čestným titulem mutamar - tj. ten, kdo vykonal malou pouť neboli umru.

VELKÁ POUŤ SVATÝ HADŽ. Po vykonání umry včetně návštěvy Svaté mešity, což osobně považuji za svůj největší životní zážitek, jsme opět vrženi do víru událostí. Následující dny jsou totiž vyplněny přípravami a nezbytnými procedurami souvisejícími s provedením hadže, svaté pouti islámské, respektive její druhé části. Ta se sestává z mnoha rituálů, z nichž nejdůležitější je jednodenní pobyt na hoře Arafát, kde Mohammad pronesl své poslední kázání těsně před svou smrtí, a zakončil tak své životní poslání z vůle Alláhovy. Tato hora je tedy jakýmsi symbolem Mohammadovy úspěšné životní dráhy a duchovní mise a poutníci zde setrvávají v modlitbách a meditacích k uctění nejsvětlejší památky Nejvyššího Proroka. Dále se sestává velká pouť z návštěvy dalších míst, spjatých se životem Prorokovým, to je zejména údolí Muzdalifa a mekkánské předměstí Mina; všechny tyto lokality jsou situovány přibliž- ně na východ od centra Mekky. Jsou zde prováděny náboženské obřady, jako zvířecí oběť „azhá", házení kamenů na symbolickou postavu Satana (Šejtán radžím), a nakonec je ještě nutno provést tawáf a sai, to jest totéž co v první části pouti. Poté je pouť slavnostně zakončena a každý , kdo ji vykonal, má právo nosit čestný titul „hádž" nebo „hadži" - svatý poutník islámský. Za nejdůležitější část celé pouti je považován právě pobyt na hoře Arafát (=Milosrdenstv í), který se uskuteční každý rok v devátý dne měsíce Zúl Hidža islámského lunárního kalendáře. Podle kalendáře slune čního připadl letos tento dne na 21. června, což byl zrovna pátek, a je-li den Arafatu v pátek, jedná se o tzv. Velký Hadž, neboli Hadž Al-Akbar, který se rovná 70 hadžům normálním. Navíc jsme vykonali hadž v den letního slunovratu, což je moment nanejvýš příznivý, neboť Slunce víry v ten den září nejjasněji. Vzato kolem a kolem, byl k nám Alláh nanejvýš milostivý, Když jsme se vrátil domů, vypočítal jsem si podle astronomických tabulek, že svatá pouť se zvláštní konstelací pátek + den letního slunovratu nastala v celé historii islámu (tj. necelých 1400 let solárního kalendáře) pouze 4x, a vy jsme se zrovna tref ili do jednoho z těchto termínů!!

V ULICÍCH SVATÉHO MĚSTA .Po silnici jezdí převážně automobily japonských značek, a jejich řidiči považují za nejlepší zábavu co nejhlasitější troubení na důmyslné klaksony, schopné vydávat nejroztodivnější zvuky od lvího řevu až po dětský pláč, což ovšem může cizince, neznalého zdejších poměrů, občas silně vylekat. Co se týče architektury, mekkánské paneláky jsou stavěny velice citlivě, zapadaj í do vznešené atmosféry a nepůsobí nikterak rušivě. Horizont města splývá se skalnatými kopci na okraji předměstí, které se táhnou na míle daleko, a jsou naprosto holé, bez jediného stromu či keře, což ovšem neplatí o městě samotném, kde je zeleně vcelku dostatek. Měřeno pochopitelně zdejšími klimatickými podmínkami, neboť za Mekkou je už jen suchá a vyprahl á poušť, táhnoucí se stovky kilometrů na sever a na východ. Mekka je totiž veliká oáza, vděčící za svoji existenci soutoku tří podzemních řek, přivádějících z hlubin země čistou, kvalitní vodu, vyvěrající na povrch několika mohutnými prameny, z nichž největší je zde již jmenovaný posv átný pramen Zemzem. Litr vody je zde třikrát dražší než litr benzinu, ale v Mekce je jednoznačně nejoblíbenějším nápojem Coca-Cola, která je zase třikrát dražší než minerální voda.

MENU Á LA MECCA. V mekkánských hotelích je zvykem, že pokud host nepřijde na jídlo do jídelny do určité doby, řekněme do hodiny po poledni, jde-li o oběd, a do 10 hodin, jde-li o večeři , tak mu hotelový sluha donese jídlo až do jeho pokoje. V tom případě si ale host už nemůže vybrat z jídelníčku, neboť jídlo je mu servírováno dle volby hotelov ého sluhy. Tak se stalo, že jsem jednoho dne zaspal, a probudil se až dvě hodiny po poledni. Vtom vtrhne sluha do pokoje, ukazuje na mě prstem, a volá: „You fool!" pokyvuje hlavou, a několikrát po sobě znovu opakuje to své „jú fúl", což v lámané angličtině znamená Ty jsi blázen. S tím pochopitelně nesouhlasím, tak důrazně vrtím hlavou, načež sluha odběhne, ale za chvíli se vrací, a nese na podnose velkou mísu se zeleninovou kaší a něco k tomu. Položí to na stůl, ukáže na mně a na jídlo a říká: „Eat, fool!" čili Jez, blázne! To už mě pořádně dopálilo, tak jsem si to se sluhou pořadn ě vyříkal, a nakonec se vše v dobrém vysvětlilo. Sluha mi totiž nesl na pokoj jídlo, které se jmenuje fúl. Fúl je velice chutná luštěnina, něco mezi mezi hrachem a fazolí, vaří se na kaši a podává se s chlebem chubz jako arabské národní jídlo. Sluha mi tedy nabízel fúl, a když jsem vrtěl hlavou, což u něho znamenalo souhlas, donesl tedy „fool wa khubz" - fúl s chlebem. Jinak je v Mekce na jídelníčku mnoho dalších specialit, nap říklad kebáb, šašlik, čevabčiči, což jsou jídla známá i u nás, ale zde jsou připravována jiným, zvláštním způsobem, a rozhodně chutněji. Používá se hlavně hovězí nebo skopové maso, vepřové je tabu; velice chutná je drůbež, a bohatý je výběr mořských ryb. K tomu se přikusuje již výše zmíněný chléb, který je ale našemu chlebu na hony vzdálen. Zde je to velice dlouhá nudle hnědé barvy, asi tak dvakrát delší než bageta, a jsou v ní zapečeny na jemno mleté kešu oříšky. Na povrchu je pak jemná vrstva medov ého povlaku. Chutná výtečně. K jídlu se připíjí minerálka, pepsicola, nebo tzv. laban, což je hustý kefír smetanové chuti, a po jídle se podávají datle, fíky, grupy, banány a mango v neomezeném množství.

NA AUDIENCI U KRÁLE. Jak již bylo předesláno, byli jsem zde na svaté pouti na pozvání Jeho Veličenstva pana krále Fahda, a ten přijel do Mekky z Rijádu dva dny po skončení velké pouti, a ve svém mekkánském paláci Muna uspořádal slavnostní audienci. Pan král má toti ž v každém větším městě své říše alespoň jeden palác, aby mohl své vladařské povinnosti důstojně plnit v kterékoliv oblasti země. Ráno po snídani 23. června přišel k nám na hotel zvláštní královský zmocněnec, a oznámil jména těch šťastlivců, které si pan král přeje pozvat na svou slavnost do paláce, a s nimiž hodlá strávit pár chvil v přátelském rozhovoru. Při čtení těchto jmen s mi bezděky protáčely panenky: Hasan Bolkiah, sultán brunejský, Mohammad Ali Clay, prezident Americké islámské konfederace v USA, pak jména nějakých ministerských předsedů z afrických zemí, a ještě další celebrity, a jako poslední také pan Sálim Voldán z Československa. Namítal jsem, že já nejsem ministrem ani zástupcem vlády, ale bylo mi sděleno, že pan král si výslovně přeje se mnou hovořit jako s prezidentem československého Islámského svazu, neboť je to vůbec poprvé, co zástupce československých muslimů přicestoval oficiálně na návštěvu jeho říše. Nuže, královský rozkaz je nutno splnit neodkladně, tak jsem provedl se svým zevnějškem vše, co bylo v mých silách, a to už zaparkovaly u hotelů vládní limuzíny a odvezly všech asi dvacet pozvaných hodnostářů do královského paláce.

Palác je zvenčí ohraničen asi 4 metry vysokou zdí, a vede do něj brána, strážená obrněnými transportéry královské gardy. Kdo projde či projede touto branou, musí si nutně připadat jako v ráji. To, co jsme předtím označili jako zeleň, je ve srovnání s královskou zahradou, obklopující palác, jen suchým chmýřím. Ve městě totiž rostou jen suchomilné, zakrslé palmy a sem tam trsy chudým travin, zatímco za zdí paláce se skví zahrada překypující bujnými smaragdovými porosty, palmy jsou zde vysoké, štíhlé a košaté, a všechny meziplochy před palácem jsou porostlé udržovaným anglickým trávníkem zavlažovaným ve dne v noci, stejně jako všechny dřeviny, automatickými stříkači. před vchodem do vlastního paláce bublají mramorové vodotrysky a stříkají perlové krůpěje na rozlehlé záhony pestrobarevných květin. Palác, postavený z různých odrůd světlého mramoru, je plně klimatizovaný, vybavený pohodlnými křesly, a dveře všech jeho komnat jsou opatřeny zlatými klikami s automatickými fotobuňkami. Členové královské gardy nás uvedli do velké čekárny, ve které jsme se pohodlně usadili, občerstvili nabídnutým čajem a silnou arabskou kávou, a čekali. Kolem neslyšně procházeli nespočetní sluhové a strážcové v dlouhých dželábijích, ti první s dlouhými konvicemi na čaj a kávu, ti druzí pak s krátkými samopaly a pistolemi.

POVSTAŇTE, PŘICHÁZÍ KRÁL! ozvalo se náhle nejprve v arabštině, a pak v angličtině od průčelních dveří. Všichni poslušně vstáváme, a vysokým portálem již vchází Jeho Veličenstvo spolu se svým bratrem princem Abdulláhem, předsedou vlády Jeho Veličenstva. Oba ve sněhobílých oblecích od hlavy až k patě, s milým úsměvem vítají své hosty. poté se usadí do vyvýšených křesel, a pan král pronese projev v arabském jazyce, a poté v krátkou zdravici v jazyce anglickém. Pak mluví také pan princ, nějaký vyšší hodnostář, a poté vážený šejch se sněhobílým plnovousem recituje verše z Koránu. Sadaqa Allah Al-Azim, pravdu děl Alláh moudrý a vznešený; recitace je u konce a začíná vlastní audience. Král odchází do své komnaty a úředníci zvou jednotlivě všechny přítomné podle seznamu ke vstupu do královské komnaty. Jsme seřazeni za sebou v řadě, stojíme a čekáme na povel ke vstupu. Přišel jsem na řadu jako jeden z posledních - vcházím do místnosti, kde sedí pan král na trůně a vedle pan princ na vyvýšené stolici. Oba povstávají, a podávají mi ruce. Zdvořile se klaním a zdravím pozdravem „Mír s Vámi!" - Salám Alejkum. Poté se představuji, ale pan král říká: "My víme kdo jste, buďte pozdraven, bratře Sálime!" Pak se snažím poděkovat za pozvání a za laskavost, kterou mi královská rodina prokázala, jak nejlépe to arabsky umím, oba se usmívají zřejmě mi rozuměli. Pak už rozhovor probíhá v angličtině pan král říká: „Máme radost, že jste v Československu aktivní, nyní je každá duchovní aktivita tolik potřebná pro život ve světě míru a Boží lásky. Blahopřeji vám k úspěšnému zakončení svaté pouti, běžte a pokra čujte v záslužném díle na poli islámské kultury. " - Ještě jednou děkuji, a slibuji, že důvěru pana krále nezklamu. Pak si opět podáváme ruce, a s pozdravem „Alejkum Salám" se loučíme - audience je u konce.

NA HOSTINĚ V PALÁCI. Soukromá audience trvala asi tak minutu, nebo minutu a půl. Pak jsem vyšel z trůnní místnosti, prošel čekárnou a zam ířil k východu. Vtom mi ale cestu zastoupili dva ozbrojenci: „Půjdete s námi! Já na to: „Prosím vás, já jdu k východu!" A oni: „Ne, tam ne, půjdete s námi - je to rozkaz králův!" - Snad jsem pana krále něčím neurazil, říkám si v duchu a následuji oba muže temnou chodbou do zadní části paláce. Tam si mě přebírají další dva muži, a jeden z nich říká: „Pojďte prosím s námi!" To už zní mnohem líp; vedou mě ještě kousek dál, pak otvírají dveře a já už chápu, proč jsem je měl následovat - pan král totiž po audienci rozkázal, aby byla pro její účastníky připravena palácová hostina. Dveře jsou dokořán a já vcházím do pohádkového sálu, doprovázen úsměvy královských strážců a služebníků.

SEN TISÍCE A JEDNÉ NOCI SKUTEČNOSTÍ. Přede mnou se prostírá arabeskami zdobený jídelní sál, jehož podlaha je pokryta tlustými perskými koberci, na stěnách visí gobelíny fantastických barev a na stropě září křišťálové lustry. Později jsem se dozvěděl, že prý z Nového Boru; vůbec Saúdové jsou o Československu dobře informováni. Znají pana prezidenta Havla, vědí, že u nich byla protichemická jednotka, a jejich zeměpisné znalosti jsou rovněž obdivuhodné. Když jsem říkal všude Brno-Czechoslovakia, tak arabští přátelé hned dodávali: „Yes, South Moravia, near Vienna! " Pod zářivými lustry se odehrávala další podívaná: všude prostřené stoly, pokryt é hedvábnými ubrusy a na nich rozmanité lahůdky všeho druhu. U stolů pohodlná křesla a za každým křeslem stál jeden sluha, připraven okamžitě vyplnit jakékoli přání svého stolovníka. Vše bylo už připraveno: stoly se prohýbaly pod tíhou celých pečených beranů, velikých mís s masitými i bezmasými pokrmy všeho druhu, zákusky a dezerty a korunu tomu všemu nasadily obří, snad pětimetrové , několikaposchoďové dorty, tyčící se do výše v roztodivných tvarech - medové mešity, šlehačkové minarety, i věrná kopie královského paláce z tureckého medu.

Na pravé straně sálu na vyvýšeném pódiu hrála kapela sladké orientální melodie, aby měli strávníci z hostiny i kulturní zážitek. Když jsem kdysi četl Pohádky tisíce a jedné noci, tak jsem byl přesvědčen, že zde popisované hostiny jsou jen něčím vzdáleným, dávno pominulým, ale v Mekce jsem se přesvědčil o opaku. Myslím, že samotný velký chalífa Hárún Ar-Rašíd by byl s takovouto hostinou nadmíru spokojen. Byla to pravá, orientální královská hostina, ani voňavá kadidla tu nechyběla. Tak alespoň jednou v životě okusím, jaké to je být orientálním šlechticem. Ne že bych svého sluhu moc honil, to ne, ale své oblíbené mango jsem se donést nechal, a to dokonce dvakrát. Po hostině se v jídelně rozproudila nenucená zábava. Středem společenského zájmu byly dvě osoby - pan sultán Bolkiah se bavil s nějakými šejchy, a pan Mohammad Ali také vesele diskutoval s přítomnými. Snad každé malé dítě ví, jak slavný to je člověk - legendární mistr světa v boxu, neohro žený bojovník za mír mezi národy, a v současnosti uznávaný muslimský činovník, prezident amerického Islámského svazu. Jako bývalý aktivní sportovec jsem si nemohl setkání s touto sportovní legendou nechat ujít. Využil jsem příhodné chví- le, a pak jsem se na něho usmál a zeptal se: „Tak co, kdy si to rozdáme?" On odpověděl stejně lehkým tónem: „Můžeme hned, ale jen ústně, já jsem už aktivní činnosti zanechal!" V tomto veselém duchu jsem se bavili notnou chvíli. Dozvěděl jsem se mimo jiné, že ve Spojených státech je v současné době již přes pět milionů muslimů a že on sám pracuje na nové knize o islámské mystice, konečný název že ale ještě nemá vymyšlený. Hned mne zval k sobě do Ameriky, ale já jsem mu musel odpovědět, že v blízké době budu mít asi málo času, neboť budu zahajovat podnikatelskou činnost v oblasti překladatelství. „Tak dobře," říká Mohammad Ali Clay, „až budu mít tu knihu napsanou, tak ji přeložíš do češtiny, platí?" Srdečně se loučíme, už je čas jít domů. Při odchodu dostáváme každý zlatou tužku jako vzpomínkový dárek od pana krále, poté jsme opět odvezeni do hotelu. Vždycky, když touto tužkou píši, ovšem jen při slavnostnějších příležitostech, slyším v duchu králům měkký, jemný a melodický hlas, a melancholicky vzpomínám na ty snové chvíle prožité v jeho mekkánském paláci.

PROROKOVA MEDÍNA Když už se náš pobyt ve slunné Arábii blížil k závěru, připravili pro nás hostitelé ještě další duchovní lahůdku - dvoudenní výlet do Medíny, druhého slavného působiště proroka Mohammada, kam poutníci putují k jeho hrobu, ležícímu uvnitř známé Prorokovy mešity, Masdžid An-Nabaví. Cesta z Mekky do Medíny, kterou prorok absolvoval v roce 622 našeho letopočtu a zahájit tak letopočet islámského kalendáře, tzv. hidžru, činí rovných 430 km po moderní dálnice. Rychlý autobus to zvládne za necelých pět hodin, a pozdě odpoledne jsem již v Prorokově mešitě, která nejen že je velmi rozlehlá, ale je charakteristick á zejména počtem svých minaret ů, kterých je rovných deset, což nemá žádná jiná mešita na světě, ani mekkánská. Nejkrásnější je Prorokova mešita v noci, kdy jsou všechny minarety i sloupoví me- šity bohatě osvětleny různobarevnými světly, a celá stavba působí dojmem nanejvýš mystickým a uchvacujícím. Z dálky budí dojem jakéhosi nadoblačného zámku, zdvíhajícího se z tmavých uliček nočního města, které jako by se pietně vzhlíželo v architektonických ozdobách posvátné stavby. Procházíme širokým podloubím mešity, palmami posázeným nádvořím a klaníme se památce Nejvyššího Proroka, který je pohřben na jižním okraji nádvoří spolu se svými dvěma nejbližšími nástupci, chalify Abú Bekrem a Omarem Bin Chattábem, v takzvaném Domě se zelenou kopulí (Qubbat-ul-Chizra). Navštěvujeme též další památná místa, jako Prorokovu terasu (sufa), hrob chalify Osmana, památnou horu mučedníků Uhud, mešity Quba a Qiblatein, a podobně. Druh ý dne si ještě prohlížíme město, které je velkým obchodnickým centrem a sídlí v něm největší saúdské banky. Medína je mnohem větší než Mekka, a je také bohatší na zeleň. Jsou zde velmi rozlehlé palmové háje, a palmy a fíkovníky vroubí též okraje ulic, poskytujíce alespoň ochranu před mohutným vedrem. Krámky v bazarech doslova přetékají zlatem a stříbrem, které jsou tu levnější než třeba v Istanbulu nebo Tunisku, ale zase cenově vyšší, než obsah našich peněženek. Ještě jedna návštěva Prorokovy mešity a vracíme se do Mekky. Viděli jsme obě nejposvátnější města islámu, a tak jsme nanejvýš šťastni a spokojeni.

SALÁM ALEJKUM, SAUDIA!! Poslední dny pobytu prožíváme v odpo činku, a schováváme se před tropickým vedrem, které zde koncem června dosahuje nejvyššího vrcholu. Prvního července už nás autobus odváží do Džiddy. Ještě předtím musíme ovšem vykonat závěrečnou návštěvu Svaté mešity, tzv. tawáf-ul-widá, tentokrát v nočních hodinách. Svatá mešita má své kouzlo i v noci; možná působí dokonce i tajemněji, neboť je zahalena v efemerickém příšeří. Magická Kába vystupuje tajuplně z měsíčním světlem osvětleného nádvoří, a muezín vyzývá k minaretu k ranní modlitbě fadžr. Lepší atmosféru jsem si pro poslední chvíle v Mekce ani nemohli přát. Provádíme posledn í obřad, loučíme se se svatým městem. Ano, Mekka není Brno, a ani žádné jiné město na světě - je prostě jedinečná, kouzelná a mystická a každý, kdo ji nav štíví, na ni do smrti nezapomene. Neradi se loučíme, ale všechno má svůj konec, a my zlatavým mekkánským ránem uháním směrem k naší poslední štaci - kosmopolitnímu velkoměstu Džidda. Projíždíme transoceánským přístavem na pobřeží Rudého moře, městským centrem a předměstím až k mezinárodnímu letišti Džidda-Matár. Poté projíždíme celní a pasovou kontrolou (zdůrazňuji projíž- díme, neboť od vstupní haly je to k naší ranveji dobrých dvacet minut jízdy, tak je toto největší letiště světa rozlehlé( a nastupujeme do letadla, v němž se už definitivně rozloučíme se Saúdskou Arábií a s našimi milými hostiteli. A Když už stoupáme do výše, tak ještě naposledy symbolicky máváme na rozloučenou a voláme: „Salám Alejkum, Saudia - nikdy nezapomeneme!"

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group