ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POZOR NA HLAVU

 

Ptal se ROSTISLAV SARVAŠ

"Jedině tehdy, díváte-li se na svět v průběhu století jako na bláznivý rej, kde se tu a tam projeví zdravý rozum, můžete ocenit jeho zábavnou stránku. Potom se totiž ukáže, že ve veškerém úsilí člověka zavést na této zeměkouli jako modus operanti zdravý rozum jsou to právě blázni, kteří nesou tíhu dne." Tímto citátem začíná světoznámý anglický herec Herbert Lom svou knihu Dr. Guillotin. O zakoupení filmových práv projevilo zájem několik společností; s touto myšlenkou si pohrál i Miloš Forman: „Knihu jsem dočetl, ale nejdřív ji musím pořádně strávit," obezřetně autorovi zatelefonoval z New Yorku. Po několika týdnech mu herec původním jménem Herbert Charles Angelo Kuchacevich po chorvatských předcích z Dolomit pro jistotu posla pilulky na trávení. Často jsem litoval, že jsem herec. Často. Je to nebezpečné povolání. Ovšem skutečné nebezpečí jsem naposledy pocítil v Hollywoodu při zemětřesení. Ve čtyři hodiny ráno mě to vyhodilo z hotelové postele. První co mě napadlo: v Anglii je válka! Nemohl jsem nikam utéct, všude bylo roztříštěné sklo. Bál jsem se toho, že se bojím, a přitom nevím čeho.

Pane Lome, neustále se omlouváte za svou češtinu, avšak vaše výslovnost skvěle čelí skutečnosti, že jste 55 let mimo svou vlast. Rodiče jsem po válce přestěhoval k sobě do Londýna a po vpádu sovětských vojsk přestala být věrná Praze i má sestra. S rodinou jsem mluvil pouze česky. Při zhlédnutí premiéry svého filmu Syn Růžového pantera jste se poprvé setkal s reakcemi českých diváků.

Jsou odlišné od diváků třeba v Anglii? V tom kině se mi čeští diváci zdáli být docela vděční. Večer jsem zhlédl váš nový film Akumulátor. Moc se mi líbil: poetický, originální, šarmantní a trochu bláznivý. Čekal jsem to mnohem horší. Když jsem s velmi pěknými pocity vyšel z kina ven, zaskočila mě reakce dvou mladých Čechů: „Mohlo to být lepší." Zda to je typická reakce českého diváka, nevím. V tomto filmu hrála vaše kolegyně z Anglie Edita Brychtová. Zaujaly mě její pocity po dokončení její práce v Čechách: „Při natáčení filmu na Západě trochu hyne kumšt. Tady se více točí od srdce."

Ptám se vás: je to správná cesta k filmu nebo náš omyl? Editu Brychtovou dobře znám; jako malou holku jsem ji choval na klíně. Doposud měla zkušenosti pouze s komerčními filmy, protože v Anglii se prakticky jiné nevyrábějí. Proto se jí líbilo, že filmovému štábu šlo především o umění, nežli o byznys. To chápu. Ten film je tak umělecký, že by se v Anglii neprosadil. Pokud jde o váš dotaz, zda komerce či srdce umělce, nabízí se u tohoto složitého problému spíše otázka: Co je to komerční? Dílo, které se přizpůsobuje vkusu diváka. Někteří filmaři nedovedou být komerční, aniž by přestali být v rámci svých možností umělečtí. Fellini se stal komerční hvězdou, protože byl výsostně umělecký. Jenže to bylo dané dobou. Ano, ale dnes tu máme Stevena Spielberga. On se nikomu nepřizpůsobuje, on takový je. Je přesvědčen, že dělá umění. Každý záběr ho zajímá a sestříhá ho tak, jak nejlépe umí. Češi si zvykli nazývat komerčním vše, na co chodí miliony lidí.

Chcete tím říct, že my slovo komerční chápeme oproti Západu příliš pejorativně? Ano. Mám dojem, že by se český film, jako například zmíněný Akumulátor, mohl stát poměrně snadno komerčním, kdyby byl i v Čechách trochu zralejší, kdyby si mladí režiséři z vynaložené peníze na place nedělali, co je právě napadne, a přistupovali vůči vynaloženým nákladům trochu zodpovědněji. Určitě na to mají.

Chcete tím říct, že by ve filmu měl být znát vliv producenta? To je pro naše režiséry „strašák ze Západu." To neznamená, že producent toho ví víc než režisér. Vůbec ne. Tento přístup by měl být zakódován především v režisérovi, který miluje své publikum. Dám příklad, který tomu zdánlivě odporuje. Ingmar Bergman. Točil filmy, kde se ho samotní herci ptali: „Promiňte, Mistře, co mají znamenat ti trpaslíci?" Odpovídal jim, „Nezlobte se, já to nevím, mně ty trpaslíci připomínají mé mládí, a proto tam jsou. Neptejte se mě na to dál." A přesto ty trpaslíky ukázal tak, že diváky zaujaly: nenudily je. Ovšem mnoho dnešních mladých filmařů je natolik pohlcena vlastním soukromím, že jejich výtvor přestává být umění a je nudný. Postrádá profesionální nadhled: rozum ějí tomu pouze oni. A to je málo.

Máte podobná kritéria při svém hereckém projevu? Podívejte, herec je jenom malá součást filmu. Já, jako divadlem vyškolený herec, jsem si vědom, že na můj výkon reaguje obecenstvo. V naší branži režisér svému herci příliš roli nevysvětluje. To je vzácné. My pracujeme v samotě. Režisér nám dá přečíst scénář, na place určí technické pokyny a to, jak roli pojmout, nechává na herci: spoléhá na jeho empatii a zkušenosti. Pokud mě režisér nutí do něčeho, co v roli necítím, pak předstírám, že můj výkon je režisérův nápad. Jistě v kinech sleduje, čemu se diváci smějí a kdy jsou dojatí.

Podřizujete tomu i svou kreaci? Zvláště když hraju komedie.

Jaký význam pro vás mají agenti? Agenti jsou kapitola sama pro sebe. Dostávají deset procent z našich honorářů. Neúspěšní agenti herce nenávidí, protože se nemohou zbavit dojmu, že herec bere devadesát procent jejich gáže. Agenti jsou v podstatě paraziti. Za svůj život jsem měl čtyři agenty a jeden byl horší než druhý. Proto jsem jich měl tak málo. Jsou agenti, kteří mají pět klientů, a jsou tací, kteří jich mají šest set. Ti, co se starají jen o hvězdy, jsou dopředu informováni, co by si jejich živitel přál hrát, a dělají vše pro to, aby mu takovou roli našli. Herec se nesmí prodávat sám.

Už vás nějaký agent podvedl? Jsem už natolik zkušený herec, že bych spíše okradl já jeho. Dohodil bych si roli, aniž by o tom věděl. Ale to se mi nevyplatí. Agent mi sice moc práce neopatří, ovšem stará se o kontrakty, o splnění smlouvy (kontroluje účty v bance), což herci nepřísluší. Agenti mají velkou moc. Hollywoodu dnes vládnou oni. To, že herci nyní dostávají milionové honoráře, je zásluhou především agentů. Filmová studia na jejich požadavky musela přistoupit. I vy jako novinář, pokud jste na volné noze, byste měl mít agenta, který by tento rozhovor mohl nabídnout více časopisům do několika zemí. Návrat Růžového pantera se natáčel čtyři měsíce.

To je poněkud dlouhá doba, nemyslíte? Vy jste to nemohl zpozorovat, ale z toho filmu bylo vystřiženo nejméně půl hodiny. Šlo o velký americký projekt, který stál asi pětadvacet milionů dolarů. V Anglii se vyrábí filmy tak do čtyř milionů dolarů; doba natáčení je tedy kratší: tři až čtyři týdny stejně jako tady. To se pak počítá každá minuta. Například nás štáb čítal asi dvě stě lidí, takže jsem se někdy (točilo se v Anglii, Jordánsku, jižní Francii) nemohli ubytovat v jednom hotelu, ale třeba ve třech.

Raději pracujete v zemi, kde žijete, nebo v Americe? Američané pochopitelně mnohem lépe platí. Největší disciplína vládne právě v Americe, kde se film stal průmyslem. V Anglii je pouze několik jednotlivců, kteří točí film. Za jeden rok se v ní podaří zrealizovat nejvýše čtyři filmové projekty, takže Anglie je na tom hůře než Česká republika. Filmový průmysl u nás ztroskotal. Konzervativní vláda se o film nestará. Nejen, že finančně nepřispívá, ale neposkytuje v tomto ohledu ani daňové úlevy, takže angličtí filmaři musí shánět peníze mimo svou zemi. Před dvaceti lety tomu tak však nebylo: hrál jsem v mnoha báječných anglických filmech, které produkoval anglický filmový průmysl. Režisér Blake Ewards si vás poprvé vybral k roli komisaře Dreyfuse, protože prý vypadáte jako zločinec, a přesto působíte komicky.

Ve svém životě inklinujete spíše k tragice nebo ke komice? V životě nejsem žádný komik, spíše jsem vážný. Dlouholetého představitele Růžového pantera Petera Sellerse často přepadaly deprese.

Jak se to u něj projevovalo? Sellers se s nikým nebavil, seděl a mlčel; trpěl představou, že ho lidé nemají rádi. Po dokončení filmu se vyznačoval snahou každého člena štábu nějak obdarovat. Jednou, když nás bylo asi stopadesát, koupil stopadesát zlatých zapalovačů. Daroval je i nekuřákům. Nechtěl si nás tím koupit, chtěl se nějak odvděčit. Byl to takový introvertní blázen. Často se hádal s režisérem Edwardsem a já jim pak někdy dělal (nebyl jsem v tom jediný) prostředníka. Hrdost jim nedovolovala, aby se navzájem oslovovali. Trvalo to několik měsíců a pro celý štáb se to stávalo neúnosným. Se Sellersem jsme byli dobří přátelé, prožil jsem s ním všechny rozvody, a nebylo jich málo. Stal jsem se svědkem i jeho obrovské lásky se Sophií Lorenovou. Neustále mě s tím otravoval, takže jsem ho často utěšoval tvrzením, že Sophie bez něho nemůže žít. Potřeboval to slyšet: zřejmě si namlouval, že ona ho miluje víc než on ji. Ale jak víte, většina dobrých komiků jsou založením smutní lidé nemají důvod být veselí, a proto mají takový talent lidi rozesmát.

Vy se také díváte na svět se smutkem? Ano, vždyť ten náš svět je samá katastrofa. Podívejte se na Jugoslávii, Irsko, Rusko... Žít v tomhle světě není žádné velké štěstí. Aby v něm člověk vydržel, musí se koncentrovat na pozitivní věci, v mém případě na práci. Já neberu vážně filmový průmysl, ale vážně beru herectví.

To se ovšem často dostáváte do rozporů...? Vždy jsem byl v rozporu.

Není herec tak trochu schizofrenik? To ano, ale pokud mám jistou inteligenci, dovedu se do určité míry ubránit: nepodlehnu například slávě. Mickey Maus nebo pes Rin tin tin jsou také slavní. Já si ze své slávy nic nedělám, jsem spíše vážný v tom směru, že musím svou roli dobře odehrát i v případě, kdy film není prvotřídní. Jak se projevila vaše vážnost, když za vámi během natáčení Vojny a mír přišli skuteční italští oficíři s úmyslem stisknout ruku skutečnému Napoleonovi. Protože nepodávali ruku mně, ale Napoleonovi, připadal jsem si pouze jako malý herec z Londýna na najatém koni. V tu chvíli nebyl slavný Herbert Lom, nýbrž Napoleon Bonaparte. Při představování jsem musel předstírat osobnost starou sto padesát let a v takové situaci člověk opravdu nemá daleko k vámi zmíněné schizofrenii. Každý herec si půjčuje ze svého charakteru, každý herec je skromný člověk a zároveň megaloman. Jeden z největších anglických herců Ali Guiness mi jeden den tvrdil: „Já zjišťuji, že jsem nezvolil správné povolání, nedělám to dobře. Jiní to umějí mnohem líp." Druhý den jsem ho potkal a on hned: „Mám takovej dojem, že jsem největší herec tohoto století." Takové pocity strávit je velmi komplikované.

Můj první dojem z vás byl: Tenhle člověk se až příliš oddal své profesi. Možná by potřeboval ještě jeden život na své soukromí. Mýlil jsem se? To je zajímavý postřeh, ale nesmíte zapomínat, že herec i v soukromí svým způsobem prožívá životy lidí, které hraje. Když jsem si zahrál barbarského krále Siamského, prožíval jsem, co je to být králem, mít osmdesát žen a sto dvacet dětí. Ale přesto vás asi zklamu, poněvadž jsem se naopak nevěnoval herectví, jak bych asi měl. Svou energii jsem rozdělil do mnoha činností: byl jsem farmářem, malířem, spisovatelem a otcem svých dětí. Kdyby nedocházelo k mému častému rozptýlení, mám dojem, že bych dosáhl větší slávy.

Kdo se stane géniem? ... Člověk, který se dokáže koncentrovat na jednu věc a nic jiného ho nezajímá. Tvrdil jste, že pokud herec hraje na jevišti dva roky stejnou roli, ztrácí ji.

Mohl byste to upřesnit? Váš výkon se zautomatizuje, váš mozek běží jako robot: přestanete logicky uvažovat, takže jakmile ztratíte text, nevíte jak dál.

Pronásledují vás takové sny? Ano, jsou hrozné, Proto mám také raději film, kde se mohu přeřeknout a nic se nestane.

Nebyl váš soukromý život herectvím nepříznivě poznamenán? Určitě. Jedno manželství jsem jím rozbil. Nedovolil jsem své ženě, aby mě nějak rušila. Je to důležité: herec, když vstupuje každý večer na jeviště, a hraje před dvoutisícovým publikem, nesmí být deprimován. Ztrácí pak sebevědomí a to je pro jeho výkon nejdůležitější. Pokud vás soužití s ženou dělá nejistým, nemůžete vstoupit na jeviště. Proto tolik herců pije, chtějí zapomenout.

Vy jste s alkoholem problém neměl? Zabránil jsem tomu tím, že jsem rozbil veškeré společenské svazky, které k tomu sváděly. To se týká i manželství. Na farmě jsem měl krávy, ovce a slepice a bavil se pouze s lidmi, kteří vydělávají za rok to co já vydělám za jeden den.

Do druhého manželství jste šel již poučenější? Myslel jsem si to. Moje druhá paní byla Slovenka. Vy jste tady prodělali sametovou revoluci, sametový rozchod se Slovenskem, kdežto můj rozchod s druhou manželkou byl semtexový.

Třetí manželství vám asi už nehrozí... Ne (pobavený smích). Mladší přítelkyni si však neodpírám.

Máte ve svém věku ještě nějaký sen v oblasti herectví? Rád bych ještě zahrál nějakou pěnou roli v českém filmu. Pomyslel jste někdy na režii? Vždyť jsem chtěl být režisérem, jenže vždy jsem vydával tolik peněz, že jsem si nikdy nemohl dovolit uvolnit se na dva roky a začít jako režisér za žádný plat. To mi bylo proti srsti. Měl jsem několik nabídek, ale v poslední okamžik jsem od nich ustoupil.

Nelitujete toho? Lituji. Měl jsem to udělat tak před dvaceti lety. Teď už jsem na to starý. Režisér potřebuje šestkrát víc energie než herec. Který herec na vás udělal největší dojem. Hrál jste s Claudií Cardinalovou, poznal jste i Gretu Garbo, když vedle vás seděla na jednom večírku, „bojoval" jste proti Vinnetouovi a Old Shatterhandovi.... Nikdy jsem neporozuměl tomu, že Karel May byl v Československu tak populární. Moc rád jsem točil s Shirley McLaine. Je to vtipná herečka a zajímavý člověk. Je mi sympatická ve své politické zainteresovanosti. Poznal jsem mnoho herců, a tak bych se musel podívat na seznam svých filmů, abych vám mohl lépe odpovědět.

Pamatujete si na spolupráci s českými režiséry, jako byli Vladimír Slavínský (Žena pod křížem - 1937) a Václav Wasserman (Boží mlýny - 1937/ 8)? Na ten druhý film jsem úplně zapomněl.

Cítíte se šťastný? Ano, pokud se nepodívám do novin. A pokud se podíváte na stránky svého života? Dobře to dopadlo. Moje tři děti nebraly nikdy drogy, nerozvádějí se jako já, daly mi šest vnoučat, nemají AIDS a nikdo z nich není herec. Slyšel jsem, že Švýcaři projevili zájem zfilmovat váš román Dr. Guillotino.

Chtěl byste v něm i hrát? Kdybych měl o pětadvacet let méně, zahrál bych si ho, nyní bych si však přál lepšího herce, než jsem já.

A kdyby vám opět byla nabídnuta role režiséra, neváhal byste? Ne. Ihned bych ji přijal. Takže, přece jen... Teď jste mě trochu nachytal, ale tohle je jiná situace: režíroval bych svou vlastní věc, a to je přece jen něco jiného než režie cizí látky. Domníval jsem se, že scénář napíše někdo jiný, ale včera mi ze Švýcarska telefonovali, aby se psaní zúčastnil.

Možná, že váš sen zní: režie doktora Guillotina? Možná. Co děláte ve svém volném čase? Nejsem takový podivím jako třeba americký komik Walther Mathau. Jednou jsem položil jeho synovi stejnou otázku jako vy mně. Zamyslel se a pak odpověděl: „Rád zametá na zahradě listí." Já rád kupuji umění. Teď jsem si u vás koupil plastiku od sochaře Břetislava Bendy.

Měl byste nějakou radu pro začínající herce? Aby se nedívali na peníze, ale aby pracovali s dobrými lidmi, od kterých by se mohli něco naučit. Mezi umělci vydělali největší peníze ti, kteří se o ně nezajímali.

Herbert Lom končí svou předmluvu k románu Dr. Guillotin slovy: Čti pečlivě - a pozor na hlavu.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group