ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

S BEETHOVENEM V ČESKÉ HOSPODĚ

 

Ptal se JIŘÍ MARGOLIUS

Slíbil jsem rozhovor pro Koktejl a sliby se dodržují. Nehledě na to, že tenhle magazín považuju za špičku.

V kolik jste vstával? V sedm. Jako vždycky. Než jste přišel, už jsem vrzal.

Kolik hodin musí cvičit světový sólista? - Pět až osm. Nic se nesmí přehánět. Jistý fenomenální sólista řekl: „Necvičíš den, poznáš to sám. Dvoudenní výpadek pozná kritik. A když se flákáš tři dny, trkne to i publikum v sále".

Jak se máte, Václave Hudečku? Jsem živ a zdráv. připravuju se na Mozartovský večer s Virtuosi di Praga ve Stavovském divadle. Hraju Mozartův koncert A dur. Pak mě čeká šňůra po vlastech českých s jedním výpadem do Bratislavy na dobročinný koncert s Peterem Dvorským a Mariánem Lapšanským. Usmíváte se a přitom jsem vám ukradl čas na cvičení . . . Vždycky kradu čas. Jednou ze cvičení, podruhé z oběda. To druhé mi vadí víc. Nerad si odpírám dobré jídlo. Nekradu si jedině spánek. To bych byl blázen.

Co jídává houslista? Dokud byl mladý, jedl všechno. Podle toho taky vypadal. Ztloustl, protože se ládoval tučným vepřovým a pil hodně piva.

Kolik teď vážíte? Kolem osmdesáti. Ještě to ujde. Ale pět kilo dolů by se uneslo.

Je tělesná konstituce v přímé úměře k výkonnosti? Třeba operní zpěváci . . . Tam prý váha funguje kladně. O Pavarottim se říká, že kdyby zhubl, hledal by hlas se svíčkou v ruce. U houslisty je to naopak. Čím tlustší, tím se mu hraje hůř. Takže moje přísná manželka na mne uvalila kulinářskou klauzuru a zahájila časově neomezený festival zdravé výživy. Hlavně poté, kdy mě začal zlobit tlak. Pomocnou ruku podal i astrolog Emil Havelka, který mi namíchal zázračné čajíčky, po kterých funguje úplně všechno. Zhubl jsem bez utrpení. A pokud nevypije večer trochu víc vína, nejenže nemám druhý den kocovinu, ale cítím se líp než ve třiceti.

Věříte na hvězdy? Nevěřil jsem na nic, dokud jsem nepotkal pana Havelku. Jsem realista, snažím se chodit oběma nohama po zemi, ale když mi tenhle člověk řekl věci, o nichž jsem byl přesvědčen, že se nemohou nikdy stát, a ony se přece jen vyplnily, začal jsem věřit, že existuje něco, čeho se ještě neumíme dotknout.

Něco mezi nebem a zemí? Dám příklad. Stačí mu dát datum narození a on vám v kostce, zato však přesně řekne, co je to za člověka. Prostě to vyčte z hvězd.

Co říká v kostce o Václavu Hudečkovi? Samé hezké věci. Ale asi jen proto, že je kamarád a strašně hodný člověk. Blíženci prý budou mít dobrých sedm let. Já a pan Klaus jsme na tom dobře.

Neměl jste vklady v Bohemii? To by těch sedm let brzy skončilo. Můj ústav je Živnostenská banka. Líbí se mi, je to krásná budova.

Dá se říct, že jste živnostník? Ze všech umělců udělali živnostníky. Máte vlastně firmu . . . S předmětem podnikání - hra na housle. Jsme na tom stejně jako třeba truhláři, jen s tou výjimkou, že nemusím mít živnostenský list. Kdyby to bylo nutné, asi by mi do něj napsali, že jsem výrobce hudby potažmo krásných tónů. Výrobce tónů na jedněch z nejdražších houslí na světě.

Jak jste k nim přišel? Mám je zapůjčeny od roku 1990 ze státních sbírek. Čekal jsem na ně čtvrt století. První žádost o půjčení kvalitního nástroje jsem podával v roce 1966. Tyhle stradivárky používal přede mnou profesor Jiří Novák, primarius Smetanova kvarteta.

Jakou mají cenu? Housle z dílny Antonia Stradivariho dnes stojí kolem milionu marek. Mám na vyšli nástroje z vrcholného období mezi roky 1710-1715. Dvoje vlastnil David Oistrach, dnes jsou v držení jeho syna Igora. Někdy na aukci, třeba v Japonsku, by se cena vyhnala na mnohonásobek. A představte si, že Oistrach ty dvoje stradivárky koupil v padesátých letech v Americe dohromady za pětadvacet tisíc dolarů! Všechno se dnes stalo předmětem komercializace, kšeftu, nevyhnulo se to ani kumštu a ceny obrazů a nástrojů se šplhají do nesmyslné výše. Interpret si ze svých peněz vlastně nemůže dnes špičkový nástroj koupit . . . Přísně ekonomicky vzato, kdyby měl milion marek, tak už nemusí hrát, aby se uživil. Z úroků může žít spokojeně kdekoli na světě.

Na kolik jsou vaše housle pojištěny? Houslaři dělali nedávno odhad. Každých dvacet let se housle přeceňují. Ale nástroj je pojištěn v rámci celé státní sbírky, takže nevím.

Musel jste podepsat nějaký reverz? Že se o housle budu starat a nezničím je. To je ale samozřejmý předpoklad. Takové nástroje se nepůjčují lidem, kteří by s nimi hráli po hospodách.

Jen neříkejte! Jednou jsem vás slyšel v hospodě hrát. Nebyly to sice stradivárky, ale nástroj neméně slavného houslaře Giuseppeho Guarneriho, zvaného del Gesú. Na jeho housle hrával i Nicolo Paganini. A nebyla to nádhera? V mém rodném městě Rožmitále pod Třemšínem se občas místo tancovačky pořádaly koncerty v místní hospodě. Výjimečně se nepilo pivo, ale poslouchala vážná muzika. Hrál jsem tehdy mimo jiné Beethovenovu Jarní sonátu, bylo letní vedro, otevřenými okny doléhalo dovnitř kvákání žab od rybníka, občas zaštěkal pes. Pohádka.

Kdybyste dnes potkal Stradivariho, co se ho zeptáte? Kumštýři jsou dnes zvyklí si tykat, takže: Jak jsi to dělal, Tondo? Ale vážně, nebyl jen Stradivari. Třeba jeho žáci, namátkou - Jean Baptista Guadanini. Jeho nástroje jsou stejně kvalitní, mají srovnatelný zvuk.

Kdy se narodily vaše stradivárky? V roce 1729. V pozdním období. Kouzlo italských houslařů tkví prý v laku. To se jen říká. Dnes není problém zjistit jeho složení a vyrobit ho znovu. Jenže ta kvalita spočívá ve dřevě. Před třemi sty lety rostlo úplně jiné. Kvalitní, zdravé. Vzduch byl čistý, nekouřily komíny, slova exhalát a emise nikdo ještě neznal a v ohrožených oblastech se nevyplácelo pohřebné, protože žádná riziková místa neexistovala. Dnes nerostou zdravé stromy. Rostou i méně zdraví houslisté. A kromě toho housle zrají dlouhá staletí. Dnes nevíme, jak budou hrát nástroje Karla Vávry za tři sta let. To nám nikdo neřekne. Ale na různých soutěžích se předvádějí houslaři se zralými nástroji . . . To jsou „nadupané" housle. Právě pro danou chvíli. A většinou po pár letech ztratí hlas.

Ochraptí? Zvuk je jakoby přisprostlý. Ale Karel Vávra dělá housle, které se léty zlepšují. Mám od něho krásná nástroj, také od hradeckého Vladimíra Pilaře. A když slyšíte v sále housle od Přemysla Špidlena, máte dojem, že je to vzácný nástroj.

Držel jste někdy v ruce nástroj z dílny amatérů? Mnohokrát. Tihle lidé se obvykle přijdou pochlubit po koncertech. Některé housle jsou velmi slušné. Výborně stavěl primář úrazovky Na Františku dr. Honěk. Před lety jsem s ním mluvil. Na jeho nástroje hráli dokonce členové Dvořákova kvarteta. Ale primář Honěk byl zajímavý ještě z jiného hlediska. Jako mladý anesteziolog byl nucen asistovat na Bulovce při první operaci Reinharda Heydricha. Dával mu narkózu. Tehdy mi prozradil, že bylo možno Heydricha zachránit. Jenže se prý z nemocniční lékárny ztratilo velké množství morfia ... Měl jsem dojem, jakoby věděl víc, než říká. Třeba mu trochu pomohl na druhý břeh. Mimochodem, Heydrich hrál výtečně na housle. A Hitler zbožňoval Wagnera. Udělal si z něj propagandistický leták. Prsten Nibelungů a tak vůbec. Chudák Wagner za nic nemohl. Jenže po válce se u nás dlouho nesměl hrát. Někdy jsem opravdu groteskní.

Kdyby se býval Stradivari narodil u nás, byl by slavný už za svého života? To bylo možné v italské Cremoně. U nás by mu dost lidí pomohlo, aby se neproslavil. Když už, tak by ho objevili až po smrti. Už by nevadil.

Vás ale objevili trochu dřív? Jo, ale venku. V Anglii. Bylo mi patnáct. Paganiniho koncert s dirigentem Stanleyem Blackem? A s Královskou filharmonií v londýnské Royal Albert Hall. Předtím jsem v cardiffském rozhlase nahrával asi dvouhodinov ý program a producent Harris mě doporučil dál. Máte skvělou paměť.

 Co jste měl včera k večeři? To nevím. Ale dobré lidi, kteří mi pomohli, si pamatuji. A o těch, kteří mi ubližují, ani nevím, že existují. Ale dovedou vás přesto namíchnout? Když si chci zachovat dobrou pohodu a zdravý rozum, musím myslet jen na dobré lidi. A na silné lidi. Například? Isaac Perlman, jeden z nejlepších světových houslistů. Nedávno hrál v Praze. Prodělal dětskou obrnu, má zcela atrofované nohy, hraje vsedě. A jak!

Jak vzpomínáte na dětství? Říká se, že mě otec bil a že hraní ze mne doslova vymlátil. Není to pravda. Otec nebyl žádný tyran. Nikdy mě nemlátil kvůli houslím. Když jsem dostal výprask, tak jen proto, že jsem strašně zlobil. Housle jsem vlastně dostal za trest. Jako výchovný prostředek. Začal jsem hrát, protože táta u nevěděl, co s mým temperamentem dělat. Tak řekl, ať si tu energii yybiju na něčem užitečném. Umět číst noty a na něco zahrát bylo pro něj stejně důležité jako číst a psát, protože byl sám amatérský houslista, takový zapadlý vlastenec.

Řekl bych, že to byl od otce geniální tah? Brzy zjistil, že ač jsem líný a zlobím ostošest dál, nějak mi hraní jde samo. Takže logicky začal pro mne hledat profesionálního pedagoga. A měl jsem velk é štěstí, když jsem se v útlém věku dostal ve Strakonicích k profesoru Bohumilu Kotmelovi. Dnes působí v Brně na JAMU a současně i na konzervatoři. Je vyhledávaný a uznávaný.

V čem spočívá jeho výjimečnost? Když jsem se ve dvanácti letech stěhoval s rodiči do Prahy, neměl jsem prakticky technické potíže. Hrál jsem Mendelssohnův koncert, Paganiniho capriccia, v tom věku jsem byl řemeslně hotov. Kotmel je prostě kouzelník. Jeho syn Bohoušek je dnes prvním koncertn ím mistrem České filharmonie, jeho žákem byl Oldřich Vlček, šéf Virtuosi di Praga a někdejší první koncertní mistr Pražského komorního orchestru bez dirigenta. V orchestru FOK druhý koncertní mistr Josef Riedelbauch. Špičková tělesa jsou plná Kotmelových dětí. Kotmel je génius. Ve světě nemá obdoby, aby jeden pedagog vychoval tolik špiček, a navíc všechny z jednoho kraje, z jižních Čech. To nebylo tím, že se sešla spousta talentů, nebo že je někdo svážel ze všech koutů země do Strakonic za jedním šamanem. Naopak, my s Kotmelem jezdili po republice a vyhrávali všechny soutěže.

Na jaké škole se takový pedagog narodí? Na žádné! Mám dojem, že měl jen mistrovskou školu. V umění není důležité, jestli máte glejt. Rozhodující je, zda jste nebo nejste kumštýř. Kdyby Kotmel žil v Americe nebo v jiné zemi, kde si schopných lidí považují, byl by dnes světovou legendou. Já vám to řeknu jednoduše - Kotmel by naučil hrát na housle i koště. I nejhorší žáci byli nadprůměrní. Nás lemply vyučil tak, že všichni vypadáme jako bychom byli talentovaní. Hudba spojuje národy.

Spojuje také jednotlivé lidi? Jak koho. Mne spojuje s muzikantskými přáteli, zejména z dob, kdy jsem měl možnost se učit u mistra nad mistry - Davida Oistracha. Dnes jsou tihle bývalí žáci uznávanými interprety, scházíme se, vzpomínáme. Samozřejmě jsou na světě i tací, kteří se sice hudbou živí, ale přitom vás s nimi nic nespojuje. To je v každém oboru. Někoho si vážíte, jiného ne. Těch prvních je mnohem víc. Člověk se má obklopovat lidmi, se kterými je mu dobře.

Daří se vám to? Třeba na posledním zájezdě. Virtuosi di Praga jsou skvělá parta. Říkám jim, že hrají s amatérským zápalem na nejvy šší profesionální úrovni. Nahrál jsem s nimi i desku, Vivaldiho Čtvero ročních dob, kterou mi přijel zadirigovat za velice symbolický honorář můj přítel Pavel Kogan. A tahle nahrávka je už druhý rok na našem trhu nejprodávanější deskou klasické hudby. třicet tisíc nosičů se prodalo! Kamarádi popíci a rockeři říkají teda Vašku, tolik neprodáme ani my!

Co rock? Posloucháte? Mně se to líbí. Poslechnu si i metal, i když dávám přednost melodické hudb ě. Ale chápu, že to fanouškům přinese radost. Jsem tolerantní člověk. My jsem milovali Beatles a pro naše rodiče to byli randálisti, zarostlí chuligáni. A podívejte se dnes na archivní snímky - čisťouncí, slušní, ostříhaní chlapečkové v sáčku a kravatě, kteří hrají naprosto nádherné písničky. A tenkrát to byli děsní chuligáni ... Policajti tady po ulicích honili kdekoho s delšími vlasy a podívejte se dnes! Za dvacet let se lidem bude líbit muzika, ke které mají dnes výhrady a řeknou si, proboha, nebyl jsem cvok?

Co je na prvním místě vaší soukromé rockové hitparády? Andrew Lloyd Webber: Jesus Christ Superstar. To je vrchol hudby dvacátého století. Obrovská moderní opera. Mohu ji poslouchat pořád dokola.

Jste všestranný posluchač? Nebo jen tolerantní? Poslouchám jen to, co se mi líbí. A je to hudba všech žánrů. Mne totiž štve jednostrannost některých lidí. Poslouchají jen to své a ostatní odsuzují. Jako by někdo jedl pořád stejné jídlo. Celý život míchaná vajíčka. Někdo vám přinese jablko a vy ho s ním vyhodíte! Máte čas se nudit Nudím se strasně rád. Ale boužel na to nemám čas. koncertu v podání různých těles a interpretů. To mě fascinovalo. U nás by se každý rozpakoval nahrávat kompakt jedné skladby, když už je na trhu nahrávka s někým jiným.

Kolik vám vydali Japonci desek? Asi čtrnáct. Kde je ideální publikum? V Evropě. Mnozí lidé chodí na koncert a tak zvaně hudbě nerozumějí. Aspoň se netváří jako mistři světa. Takový přístup je nejlepší, protože pak se vám líbí úplně všechno. Běda jak tomu rozumíte, začnete si vybírat, jdete na koncert hledat chyby. Nebo třeba nejste takový padouch, abyste čekal na kolegovy kiksy, ale slyšíte je. A nadchne vás jen supersvětový výkon. Vynikající už míň, nad dobrým ohrnete nos. Ale lidi nemohou každý den překonávat světové rekordy. Zátopek taky občas prohrál. A superšpičkových muzikantů není tolik. To by náročný posluchač neměl za chvíli kam chodit. Když ke mně někdo přijde a praví, že hudbě nerozumí, závidím mu a řeknu - vy jste šťastný člověk! Nerozumím výtvarnému umění a beru ho pocitově. Mám doma pár obrazů a je mi jedno, jestli jsou drahé nebo za pár babek; jestli je maloval Rembrandt nebo amatérský nadšenec. Důležité je, zda se mi líbí, jestli pohladí.

Nakolik pocitově berete lidskou blbost? Lidská blbost mě trápí. Je to ten věčný boj, jak říkal pan Werich. A bohužel marný. Jenže kdyby se s blbostí nevedl boj, zaplavila by svět. Někdy nám bohu žel pocit, že ta potopa už přišla a topíme se. Nelíbí se mi jen výhradně spotřební společnost. Lidi by se měli vrátit ke kultuře. Čímž myslím hlavně kulturně žít. V Americe se sejdou přátelé a nemluví o ničem jiném, než o ročních příjmech.

Máme posuzovat kvalitu lidí jen podle peněz? Peníze jsou sice moc příjemná věc, ale spíš bych si vážil lidských hodnot. Toho, že vypuklo jaro, vykvetla magnolie a má dvacet poupat. Ale abyste mi dobře rozuměl: kapitalismus a tržní hospodářství je v dnešním světě jediný systém, který funguje. I když ne dokonale.

 Ale kdo z nás je dokonalý? A naopak: chuť někdy neslézt z pódia a hrát a hrát ...? Tenhle pocit mám vždycky.

A když je přece jen už definitivní konec? Jdu s muzikanty na panáka.

Hrajete vesměs zpaměti. Není to náhodou taky proto, abyste si mohl prohlížet publikum? Dirigenti mi závidí, že mohu koukat do hlediště. Pravda, mezi diváky vidíte dost velmi inspirativních tváří. Jakých? Říkejme jim múzy.

Co děláte dnes odpoledne? Pozvali mě do rozhlasu. Dnes mám kecací den.

Měl jste někdy okno? Zapomněl jste, jak dál? Stane se, stane, jenže já mám jednak sluchovou paměť, pak ještě mechanickou. Prsty. Ty mě nezradí. Hlava neví, kudy dál, ale prsty tam běží samy. Hlava se pak chytne. Ale pocity ledového potu na zádech znám velmi důvěrně. Důležité je nezpanikařit a bezpečně tu nehodu přeplavat. Když plavete dobře, nikdo nic nepozná. Ale nemůžete místo Mozarta šmidlat Valdaufa. Máme ale oproti jiným profesím výhodu. Jakou? Třeba oproti chirurgům. Když sáhneme vedle, nikdo v publiku neumře.

Díky za to, že vaše odpovědi byly vedeny hlavou a nikoli výlučně prsty. Také děkuji. Zvládli jsme to bez dirigenta.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group