ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VĚŠTEC

 

Napsal JOSEF KLÍMA

„TĚLO CHCE ŽÍT DOPŘEDU, PROTO RADĚJI HÁDÁM BUDOUCNOST NEŽ MINULOST" Je mu padesát, a když ho člověk vidí bez převleku, rozhodně by nehádal, že tenhle podsaditý, od pohledu silný muž by se zabýval něčím tak metafyzickým, jako je věštění a jasnovidnost. S převleky ostatně skončil už před dvěma lety. V roce 1990 si na Žofínském ostrově v Praze otevřel první oficiální věštírnu na území republiky a po dva roky, vždy dvakrát týdně, v salonku zdejší restaurace hádal každému, kdo přišel, co ho čeká. Z ruky i z karet: prostě tak, jak to známe ze starých knih: I převlek měl jak ze starých knih: paruku jako staroanglický soudce, přilepené vousy, volný hábit s astrologickými znameními. Ne snad, že by chtěl vypadat tajemně a maticky. Problém byl v tom, že tenhle muž je původním povoláním prozaick ý stavař a tehdy měl pod sebou 150 zaměstnanců. Obával se, že by jeho důvěra touto - pro mnoho lidí pošetilou - vedlejší činností nijak nevzrostla, a tak se raději rozhodl pro inkognito. I co se jména týče: s převlekem se obyčejný pan S. měnil v magického Hanuse Kismeta. Magii nakonec přemohly docela prozaické peníze: když si spočetl příjmy a vydání - včetně nájmu za salonek - zjistil, že se to nerentuje. Od té doby vykonává tuhle zvláštní činnost jen jako koníčka na přilepšenou - a výhradně korespondenčně. Celkem už odpověden na 5 000 dopisů. Když mi je ukazoval a zpozoroval, že se tvářím pochybovačně, sám navrhl: „Vyberte si pár adres nebo telefonních čísel a ověřte si, jestli jsem si je nepsal sám a do jaké míry byly moje předpovědi úspěšné.."

TELEPATIE VERSUS KARTOMANIE Jednoho dne přišel dopis z Brna. V něm bylo stručné oznámení a žádost následující formulace: „Prosím pomozte! Jsem zoufalá matka, ztratila se mi dcera, stáří 30 let, matkou dvou nezletilých dětí. Odešla pře 14 dny ráno do práce a od té doby je nezvěstná, Pátrací relace v TV nepřinesla výsledek. Je živá, nebo mrtvá? Posílám její fotku. Podpis obou rodičů." Takový druh korespondence na vás vytváří v podstatě nátlak a zároveň velkou zodpovědnost. Nelze jej odmítnout. Po prostudování fotky a části písma jsem došel k závěru, že se jedná o psychicky velmi labilní osobu, která něco podobného již provedla dříve. V tomto smyslu jsem odepsal s tím, že mi mohli rodiče dát více informací, a ne je zatajovat. Dále jsem jim napsal, že dcera žije, ale odcestovala do zahraničí v rámci poslání sekty, ve které je zapojena. Další korespondence nepokračovala. Po měsíci přišel do věštírny na Žofín mezi ostatními klienty také muž kolem 35 let. Provedl jsem chiromantii a kartomanii a řekl jsem mu, že ženu, která se ztratila, najde do dvou dnů a vše bude normální. Také jsem poznal, že je inženýr a musí se starat o dvě děti i o ženu, která je občas nezpůsobilá. Muž byl velmi překvapen. Potvrdil, že vše souhlasí a říká, že je manžel oné ztracené ženy, o které psali její rodiče před měsícem. Skutečně se z manželkou zkontaktoval a přivezl ji ze zahraničí. Byl velmi spokojen a jeho radost byla pro mne více než honorář. (Z mimipříběhů Hanuse Kismeta)

Asi jsem to trochu zdědil po babičce a po matce, které se obě o předpoví- dání dost zajímaly. Matka mi dokonce nechala vypracovat horoskop. Když jsem se to někdy v jedenácti letech dozvěděl, smál jsem se tomu: ale čím jsem byl starší, tím víc jsem zjišťoval, jak se astrologické předpovědi potvrzuj í. Zároveň jsem se sám začínal dál víc zajímat o psychologii, snažil jsem se uhodnout, kdo má jaký charakter. Dokonce i budoucnost jsem hádal. Mám čtyři sourozence: začínal jsem tedy na nich - a ono se to kupodivu potvrzovalo. Myslel jsem si, že je to tím, že je dobře znám, jenže postupně mi to začínalo vycházet i u cizích. Kdyby mi to bývaly umožnily kádrové předpoklady, asi bych nejspíš vystudoval psychologii. Takhle se mou profesí stala stavařina a k poznání lidské duše jsem se dostával jinou cestou: přes knihy o vykládání karet, přes chiromantii (čili věštění z ruky), později mě začalo zajímat i lidské písmo, grafologie. A nakonec samozřejmě celá esoterika: uzavřený svět tajných věd. Ono to všechno vypadá strašně mysticky, ale já jsem založením spíš člověk střízlivý: dodnes se domnívám, že všechno to má v podstatě vysvětliteln ý princip, jenom naše smysly nejsou tak vyspělé, abychom to dovedli označit a pojmenovat. Každý člověk prostě zanechá v prostoru nějakou stopu , silnější nebo slabší, a některým lidem prostě jakýmsi řízením osudu příroda přidělila větší citlivost číst tyto stopy než ostatním … Ta stopa kupodivu nemizí asi časem, ani úmrtím: proto také, když se mě někdo obrátí, abych našel pohřešovaného člověka, nehraje pro mé hledání roli, je-li ten, koho hledám, ještě naživu nebo už po smrti. Dokonce ani jak dlouho už je po smrti. Nevidím tělo. Pokud něco najdu - a dá se po letech říct, že už nacházím dost spolehlivě - pak najdu tu stopu .. nebo jak se pojmenovat" Když jsem se hned na začátku roku 1990 ucházel o licenci na předpovídání budoucnosti a jasnovidectví, úředník, který přijímal mou žádost se smál. „Sám vám to, ale jenom když to, co uhodnete mně, bude aspoň z poloviny pravda," žertoval. Strefil jsem se na 70 procent"

VLASTNÍ ZKUŠENOST. Jednou se manželka vypravila s kolegy z práce na oslavu narozenin dalšího spolupracovníka. Kolem 22.00hodiny mi volala telefonem domů, zda bych pro ni nepřijel autem. Povídám: Nezlob se, vypil jsem při televizi dvě piva, nepojedu nikam, vezmi si taxíka. Po další konverzaci jsem ji na rozloučenou znovu upozornil, aby nesedala do jiného dopravního prostředku, než je taxík. Řekla mi, že je blízko stanice tramvaje a řijede tedy linkou 52 do 1/2 hod. tím jsme rozhovor ukončili. Domů se vrátila kolem druhé hodiny ráno mírně potlučena. Spolupracovnice, která měla poblíž auto, se rozhodla, že všechny odveze, neboť skoro nic nepila. Cesta dopadla, jak jsem předvídal. Auto zničeno, cestující pouze lehce potlučeni. Než se dostavila policie a než vysvětlili šokovanému manželovi řidičky, že už vlastně auto nemá, uplynuly čtyři hodiny. Žena byla zvědavá na moji reakci. Komentoval jsem to slovy: Máš mě poslouchat! (Z minipříběhů Hanuse Kismeta) Když člověk začne předpovídat jiným, zabývá se pochopitelně víc cizími životy než svým. Neznamená to ale, že by tahle schopnost, dar, nebo jak to mám nazývat, neovlivňovala jeho vlastní život a životy nebližších. Jak dlouho budu žít, to jsem si nikdy nevykládal: ten starý horoskop, který mi tenkrát matka nechala vypracovat, tvrdí, že se dožiju devětaosmdesáti, a je to tak laskavá předpověď, že jí každý rád uvěří. Někdy to pomáhá i překonat strach.

Předpověděl jsem například svého času synovi, když byl na vojně, že mu ujede vlak, potká kamaráda, zraní se a bude v nemocnici. Když se to pak skutečně všechno takhle odehrálo, bylo to sice velmi nepříjemné, ale strach jsem neměl. Věděl jsem, že to nakonec dobře dopadne. Problém je, že i když předpověď znám, stejně realitu nemůžu ovlivnit. Přijde tzv. špatný den, vím, že bych si měl dávat pozor, protože na mě číhá řada drobných trablů, a stejně nedodržím nějaký dopravní předpis, stejně mě policajti chytnou a dostanu pokutu. Nebo setkání: vzpomenu si zčistajasna na nějakého člověka, neviděl jsem ho třeba léta - a do dvou tří dnů ho potkám. Přitom třeba zjistím, že už kdysi dávno emigroval, žije v zahraničí a teď přijel náhodou na pár dnů po bůhvíjak dlouhé době. A nemusí to být ani příjemné setkání; někdy je naopak velmi nepříjemné. Radím lidem v různých věcech, v osobních i pracovních, ale sám sobě často poradit nedovedu. Po listopadu '98 jsem například - stejně jako řad dalších - začal podnikat. V mém oboru - ve stavebnictví. Založil jsem si vlastní firmu. Kdybych předem věděl, jaké problémy to přinese, asi bych to neudělal. Měl jsem třeba rozpracovanou zakázku, fasádu na jedné velké pražské budově, ale jednoho dne přišel za mými dělníky chlápek, řekl jim, že je už delší čas pozoruje, jak dobře dělají a nabídl jim okamžitě práci v Německu za lepší peníze. Měli sice vůči mně trochu výčitky, ale nakonec stejně po dvou dnech odešli. Zakázka rozdělaná, hrozilo mi, že zaplatím větší penále než bude odměna za práci.

Rozjel jsem se tedy po Praze a udělal jsem to podobně. Našel jsem partu fasádníků, kteří dělali dobře, a nabídl jim, aby šli ke mně. Vzhledem k tomu, že pracovali pro státní podnik, bylo to, co jsem jim nabídl, dvakrát tolik, než to co brali normálně; i když jsem jim dal totéž, co těm předchozím. Státní odnik tím neutrpěl jako já, chodili totiž ke mně pracovat po pracovní době a o víkendech. Nakonec jsme fasádu dodělali s týdenním zpožděním, takže penále vyrovnalo v podstatě odměnu. Nevydělal jsem - ale ani neprodělal. Firmu jsem pak při nejbližší příležitosti přenechal jednomu kolegovi" Teď mi naopak vychází jedna optimistická předpověď. Před časem, když jsem nevěděl, kterým směrem dál, mi karty řekly, že se stanu vedoucím pracovníkem a finančně si polepším. Všiml jsem si inzerátu na jeden konkurz v zahraniční společnosti - a nakonec jsem ten konkurz i vyhrál. Zase budu mít pod sebou víc než stovku zaměstnanců. ..

 CIZINEC Na seanci přišla žena kolem čtyřicítky. Prozkoumal jsem její čáry na ruce a řekl jí, že v současné době po předchozím zklamání a ukončení partnerských a citových vazeb ji čeká perspektivnější citový život a velké zklidnění. Budou se však vyskytovat ještě zdravotní obtíže, které mají původ v dřívějších nesnázích a souvisejí s psychikou. Dále to vypadalo na seznámení s cizincem přibližně stejného věku. Po skončení seance byl tato žena velmi skeptická a evidentně podrážděná. Řekla mi, že jsem si toho muže vymyslel, protože ona je na světě úplně sama, v zahraničí nikoho nezná a nikam nepojede. Tak proč by se jí motal do cesty nějaký cizí chlap? Řekl jsem, že předpověď platí na dobu tří měsíců, ať se nezlobí, ale kary nelžou a vše, co jsem jí poodhalil, se vyplní. Byla dost nesvá a odešla. Brzy jsem na celou věc zapomněl. Ani ne za týden, v době, kdy jsem předpovídal jinému klientovi, vtrhla do místnosti nějaká žena. Byl jsem ponořen do myšlenek a v přítmí jsem vůbec neviděl, kdo vstupuje. Žena se vrhla k mé židli a snažila se mi políbit ruku. Byl jsem z toho poněkud zaskočen, stejně jako klient sedící proti mně. Teprve teď jsem poznal návštěvnici z minulého týdne. Velmi se omlouvala a děkovala, že všechno, co jsem jí předpověděl se splnilo již za dva dny. Šla něco v pracovní době vyřizovat, na přechodu zastavilo auto a nějaký Němec se jí bezradně vyptával na cestu. Vysvětlila mu, kudy jet, ba dokonce jej dovedla k domu, kde měl nechat vzkaz. On ji na oplátku pozval na kávu, pak i na oběd a přitom se dozvěděla, že Prahou pouze projíždí. Hned vzápětí pokračoval do Vídně.

Nicméně oba si za těch pár pohromadě strávených hodin tak padli do oka, že po cizincově návratu z Vídně se setkali znovu, a dokonce spolu strávili víkend. Žena, celá šťastná, mi hned v podělí přiběhla poděkovat. Tahle epizoda mě potěšila hne ze dvou důvodů. Jednak že karty nelžou a že jsou ještě slušní lidé, kteří se dokážou omluvit, když se zmýlí. (Z minipříběhů Hanuse Kismeta) Někdy se mě lidé ptají, jestli bych jim prozradil i to, že je čeká blízká smrt. Co se mých předpovědí týče, musela by se taková předpověď objevit v kartách, nikoli v ruce, která je časově méně přesná. Naštěstí jsem se ještě do podobné situace nedostal, ale pokud by k tomu došlo, asi bych to naplno neřekl. I když umím předpovídat s přesností na devadesát procent - co kdybych se náhodou zmýlil? Dovedu si představit, jak by se takový člověk cítil a jaké katastrofické následky by to mohlo vyvolat. Předpovídám někdy i celospolečenské změny - například s válkou v Perském zálivu jsem se strefil poměrně přesně - ale drtivá většina předpovědí se týká osobních věcí. I když jsou třeba s celospolečenskými procesy nějak propojeny, jako v případě vysokého činovníka JZD Slušovice, který se mě před časem ptal na budoucnost podniku. Ani tam jsem se s budoucností příliš nezmýlil: předpověděl jsem přesun aktivit do zahraničí. To jsem ovšem ještě nemohl tušit, že tím zahraničím bude - Bratislava"

Obracejí se na mě různí lidé - od lékařů a pilotů až po řidiče kamionů a babičky z venkova - čtu jim z karet, z ruky a v poslední době z písma různé příběhy. Tragické, smutné i veselé, ale nejrozkošnější zážitek mám stejně s jednou důchodkyní, která za mnou přišla ještě v době, kdy jsem měl věštírnu na Žofíně. Žena hodně přes šedesát let - a přesto se mi do její předpovědi pořád pletla svatba. Už jsem to nevydržel a řekl jsem jí to. Lehce se zapýřila pak se přiznala: „To je to hlavní, proč jsem za vámi přišla. Jenom jsem se vám to styděla říct." Ukázalo se, že po letech, když žila osaměle jako vdova, poznala stejně starého muže a teď se chtějí vzít. A hned ho také přitáhla do salonku - čekal totiž venku. Objevil se takový pravý vesnický červenolící strejda se sukovicí, už na dálku z něj příjemně táhla slivovice, a hned od dveří mi povídá. „Já vám nevěřím, sám bych normálně nepřišel, ale jinak bych s tou mou bábou nevydržel!" Když jsem mu vykládal z ruky, seděl ještě poměrně klidně, ale sotva došlo na výklad karet, začal se ošívat, vyndal lahvičku, ještě jednou se posílil a pak povídá: „Do čerta, nikdy bych nevěřil, že toto je možné. Vždyť vy o mně všechno víte!" Odcházeli spokojeni a věřím, že jsou spokojeni dodnes. Karty jim alespoň předpovídaly spokojenou společnou budoucnosti...

LESBA. Žena něco kolem třiceti let: usadila se, dala mi ruku a čekala na vývoj. Vzal jsem její ruku do svých, dal pod světlo a vzal si lupu, abych lépe viděl papilární čáry. V oblasti Měsíčního vrchu a následně i stolu se neukazovaly žádné čáry, které by nasvědčovaly partnerským vtahům a citovému vývoji k mužům. Rovněž Venušin pahorek mi ukazoval atypické šrafov ání a zaujatost proti mužskému pohlaví. Došel jsem tedy k závěru, že uvedená žena má ráda opět jenom ženy, je tedy lesba. Byl jsem trochu na vahách, zda a jak jí to mám říci, ale protože jsem věděl, že otevřenost u lidí s jinou psychickou dispozicí se velmi cení, řekl jsem jí to. Byl a zřejmě potěšena mými schopnostmi, protože se ke své lásce k ženám naprosto otevřeně přiznala a byla ráda, že jsem ji nezklamal svými schopnostmi, neboť, jak mi dodatečně řekla, chtěly si mne dvě přítelkyně stejného zaměření vyzkoušet. Ta druhá později od svého záměru stoupila. Při výkladu karet se vše naprosto zřejmě potvrdilo. Všude byly samé vztahy k ženám, ale také velmi dobré organizační předpoklady. Řekla mi, že je v této skupině žen něco jako předsedkyně organizuje veškerá setkání i program. Jinak to byla velmi kultivovaná a přirozená žena, která se naprosto harmonicky doplňuje a duševně čerpá sílu od stejně zaměřených přítelkyň, což jí dává dostatek prostoru vykonávat i zodpovědnou profesi. Samozřejmě se stala mou trvalou klientkou a je ráda, že našla další možnost jak ventilovat bez přetvářky své problémy vůči mužům. (Z minipříběhů Hanuse Kismeta) Po celá desetiletí totality se sice pod tlakem materialismu o jasnovidectví a předpovídání budoucnosti nahlas mluvit nesmělo, nicméně pár jedinců si tím stejně přivydělávalo.

 Vždyť za první republiky mělo tohle odvětví celkem slušnou konjunkturu a touha lidí dozvědět se, co je čeká, je věčná. Tu žádný systém nepotlačí. I já mám ostatně jméno po jedné staré dámě s podobnou schopností. Poznal jsem ji ještě jako kluk, bydlela v sousedství, a po létech, kdy už jsem dělal stavaře, jsem se s ní náhodně setkal znovu. Obchá- zel jsem tehdy pražské domy v rámci stavebních kontrol. Bylo to milé setkání - ta dáma mě už v dětství zaujala svým zvláštním mystickým vzhledem - ale hlavně jsem si v jejím bytě povšiml fotografií známých kulturních osobností. Zpěváků, herců a podobně. Dali jsme se do hovoru a ona se mi svěřila, že už před válkou předpovídala budoucnost a že ji teď dál lidé navštěvují, i když potají. Byli mezi nimi i umělci, s nimiž se státní moc chlubila. Ta žena mi tenkrát moc pomohla. Radou i některými knihami, k nimž bych se jinak asi obtížně dostával. Když jsem později - už dávno po její smrti - hledal nějaký pseudonym, vzpomněl jsem si na ni. I ona se jmenovala Kismet. Když jsem se po pádu totality dostal na metafyzický kongres do Francie, pochopil jsem, že v zemích se svobodným rozvojem už vstoupila i do tak nevědecké činnosti věda a technika. Zvlášť termografické počítače mě fascinovaly. Klient vloží ruku na snímač, aparát udělá termografický obrázek a počítač okamžitě vyhodnotí podle zabarvení různ ých částí ruky, jaké má zákazník zdravotní potíže. Tady by se tím bohužel člověk neuživil. Přístroj je na naše poměry drahý a Češi si nelibují v předpovídání tak jako třeba Francouzi, kde to patří k běžnému životnímu stylu. Jsou sice zvědaví, ale zaplatit nechtějí. Oni vůbec Francouzi jsou v tomhle výjimkou. Němci si taky moc předpovídat nenechají, Italové taky ne - A Španělé? Ti by vás rovnou zastřelili, kdyby se jim nějaká předpověď nelíbila"

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group