ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Půlnoční kovboj

 

Ptal se: Rostislav Sarvaš

„Kdosi Hollywood výstižně pojmenoval předměstím, které stále hledá své město. Na krátký čas, z odstupu se může jevit zábavně, ale já se vždycky rychle a rád vracím domů, do Velké Británie," svěřil se světoznámý režisér John Schlesinger, který byl přední ozdobou 29. ročníku mezinárodního festivalu v Karlových Varech, režisér, jehož vzrušují více lidské prohry než příběhy o štěstí. Novou verzí PŮLNOČNÍHO KOVBOJE, v němž se proslavil Dustin Hoffman a John Voight, festival i zahajoval. Po celou dobu zdejšího pobytu hrál na jeho rtech hřejivý úsměv. Se svým stylovým kloboukem na hlavě by si zasloužil přídomek „úsměvný kovboj". Ale též nadšený divák, nadšený režisér, nadšený člověk. Ačkoliv mu zbývalo velmi málo volného času, pokusil se pro mne najít alespoň půlhodinku. Vytěžil jsem hodinu a mohl se tak těšit sluchem i pohledem na člověka, v jehož těle uzlíčky nervů kouzlily na tváři pousm ání i tehdy, kdy její oči neměly daleko k pláči. Z režiséra, který má ve svých filmech tolik násilí, na mě sálala pozitivní energie. Britský režisér John Schlesinger (1926) se během studií v Oxfordu podílel na režii dvou krátkých filmů.

V padesátých letech se živil jako epizodní herec. V letech 1956-61 získal cenné zkušenosti v televizi BBC. Za středometrážní snímek TERMINUS (1961) získal na festivalu v Benátkách Zlatého lva. Svým celovečerním debutem TAKOVÉ MILOVÁNÍ (1962) společně s L. Andersonem, T. Richardsonem a K. Reiszem spoluvytváří přelomové hnutí „free cinema". Následují BILLY LHÁŘ (1963), DRAHOUŠEK (1965), DALEKO OD HLUČÍCÍHO DAVU (1967) a konečně PŮLNOČNÍ KOVBOJ (1969), který mu získal tři Oskary. Po NEDĚLI, ZATRACENÉ NED ĚLI (1971) se podílí na týmovém dokumentu VIDĚNO OSMI (1972). V roce 1974 natočil jeden z nejpřesnějších a nejúprosnějších obrazů minisvěta Hollywoodu DEN KOBYLEK. Svou vášeň po špionážních tématech začíná zachycovat v MARATONCI (1976) s Dustinem Hoffmanem a po romantických AMERIKÁNECH (1979) a komedii BLÁZNIV Á DÁLNICE (1981) v DRAVCI A FEŤÁKOVI (1985). Zhoubný vliv náboženství zpracovává v thrilleru TI, KDOŽ VĚŘÍ (1987). Schirley MacLaineovou obsadil do role učitelky hudby ve filmu MADAME SOUSATZKA (1988). Výrazněji se připomíná sugestivním hororem PSYCHOPAT ZE SAN FRANCISKA (1990). Ke špionážnímu ději se vrací snímkem NEVINNÝ (1993) s Antony Hopkinsem.

Na tiskové konferenci jste si postěžoval, že filmu nyní vládne těžkopádný systém hvězd? Máte rád herce? Já jsem řekl, že výroba filmu je strašně drahá. A protože filmy dnes stojí miliony dolarů, investoři žádají záruku. Pokud chtějí mít šanci být úspěšní, musí obsadit hvězdu. A té pak zaplatí nesmyslně moc peněz a to přitom není jisté, zda je dotyčná hvězda vhodně obsazená. Může být, ale nemusí. Takových hvězd je dnes dvanáct nebo patnáct. Pokud americké nebo velké mezinárodní filmy neobsadí hvězdu, neseženou ani žádné finance. A jestli mám rád herce? V celku ano.

Ptám se proto, jestli ta důležitost, která je dnes hercům přisuzována, je nějak negativně poznamenala? Nebo naopak? Dostávají nesmyslně obrovské gáže, a mají tedy nesmyslně obrovské požadavky. A studia jsou tak stupidní, že na ně přistupují. Jsou to až absurdní požadavky. Například takový herec trvá na tom, že mu studio musí zaplatit chůvu, která v době prázdnin vyveze jeho dítě šestkrát do přírody. Znám případ, kdy si herec přál, aby se jeho manželce pořídila nová garderoba. Jinými slovy: foukají jim vzduch do zadku. Rozumíte mi?

Po česku: lezou jim do zadku. Mne by však zajímalo, jestli se to nějak odráží na jejich výkonu? Ne nutně. Existují opravdové filmové hvězdy, které mají osobnost: Gary Cooperové tohoto světa. Cooper hrál vždy stejný typ. Byl vždy správně tvrdý, ale rovný chlap. Nemohl nikdy hrát antihrdinu. Mezi těmi staršími herci bylo od začátku jasné, kam patří. Takový Cagney hrál vždy zloduchy. Nebo E.G. Robinson. Též hrál daleko častěji lotry než sympaťáky. V současné době jsou však herci jako Dustin Hoffman: nedají se snadno zařadit do určité kategorie. Je pravda, že i dnes jsou tu Stallone a Schwarzeneger, kteří mají svou stálou osobnost, nemůžeme je tedy považovat za verzatilní, protože se nedají použít na jiné role.

Jak se vám jeví například Roberto de Niro? Je do určité míry verzatilním hercem. I když jeho osobnostní rysy jsou méně sympatické než u jiných herců, které znám. Proto je u něho určité omezení v obsazení. Pocit vlastní důležitosti je u herců bohužel v tom negativním smyslu ovlivněn všemi agenty, reklamními agenturami, manažery, ale i vlastními studii, která říkají: „Ano, ano, pochopitelně uděláme cokoliv." Z naprostého zoufalství jsou ochotna těmto hvězdám vyhovět ve všem. Moc herců je skutečně obrovská. Osobně jsem nepracoval s tolika přeplácenými herci, i když Dustin Hoffman vydělává pochopitelně spoustu peněz. Další hvězdou, která mi hrála v Psychopatu ze San Franciska, je Michael Keaton. Pochopitelně i Antony Hopkins. On však není hvězdou, která by se neustále dožadovala nějakých privilegií, je to člověk velice tichý a rezervovaný.

Máte nějakého oblíbeného herce? Ne, protože každý film si vyžaduje naprosto specifické obsazení. Stalo se mi, že mi nebylo dovoleno, abych použil herce, o kterém jsem se domníval, že by byl pro roli ideální. Právě proto, že neměl natolik známé jméno, aby se mohl film prodat.

Co vám dnes na americkém filmu vadí ze všeho nejvíc? Nesnáším samoúčelné násilí, nesnáším americkou moralitu: osobuje si právo říkat, co a jak se má dělat. Nesnáším její puritánství a její citové vykořisťování. Například v americké televizi je daleko víc násilí než sexu. Američané jsou vůbec zvláštní v záležitostech sexu. Myslím si, že sex a násilí mají v kinematografii své místo. Jsme jimi vlastně obklopeni, ale záleží, jak se s nimi nakládá.

Řekl jste též, že divák je díky bohu nevyzpytatelný, a proto je šance, že změna může vzejít od něj. Člověk nemůže dopředu odhadnout, jak bude divák reagovat a zaplať pánbůh neexistuje na to žádný vzorec. Kdo by si pomyslel, že „Čtyři svatby a jeden pohřeb" od Mike Newela bude v Americe nejpopulárnějším filmem už několik týdnů (romantický příběh se šťastným koncem, pozn. aut.). To je mimořádné. Když jim dáte nějaký film podle vzorce, mohou ho naprosto odmítnout. Někdo se mě zeptal, zda má film budoucnost. Pochopitelně má. Právě kvůli nepředvídatelnosti diváků.

Je divák dnes jiný než před pětadvaceti lety, kdy se díval na vašeho Půlnočního kovboje? Dnes je daleko víc rozmazlený. A největší podíl na tom má televize. Úplně ho zničila: vůbec se nemusí snažit pochopit, na co se dívá. Když mu film připadne složitý, pomalý, rychle přepne na jiný program.

Vy nemáte rád televizi dokonce ani tehdy, když uvádí vaše filmy. Chtěl byste ji zrušit nebo pozměnit její koncepci? Kéž bychom mohli změnit televizi. Jsou to hladová ústa, která se nedají nikdy nasytit. Tahle nenažraná bedna se musí pořád něčím krmit, a proto vzniká tolik průměrnosti. Nejhorší je, že člověk ji pouští do svého nejintimnějšího světa.

Dnes je zcela běžné, že pokud dítě pláče, nedává se mu dudlík, ale posadí se před televizi. Co s tím? Jediné, co se dá dělat, je zlepšit vkus lidí. O naší britské televizi se tvrdilo, že máme lepší programy než jinde, ale teď už i k nám začínají pronikat americké filmy, takové „soap opery". Ale jak pak chcete zlepšit vkus lidí, když jim ukazujete takové sračky. Bohužel, všechno je ovládáno komercí, a tak dochází k tomu, že pokud chcete dostat finanční podporu, reklamní firma vám odpoví: „My jsme ochotni do toho jít, dáme vám peníze, ale musíte ten program udělat populárně." Předem potřebují mít jistotu, a ta vychází ze současného myšlení diváka. A to není způsob, jak zajistit lepší kvalitu programu. Opravdu nevím, co bych s tím dělal. A přitom bych byl ochoten dělat pro televizi hodně, protože by mi poskytla svobodu, kterou bych jinde neměl.

Dělal jste někdy reklamu? Ano. Proč vás to tolik překvapuje? Je to zdroj příjmů. Například v pauze mezi celovečerními filmy, kdy hledáte nápad pro další film a přitom pořád potřebujete platit činži. A navíc je to anonymní.

Zdokonaluje vaši profesi nebo ji může deformovat? V žádném případě nedeformuje profesi. Naopak vás naučí pracovat s příběhem ekonomicky. Dokážete ho vypovědět během třiceti sekund. Dokonce si myslím, že některé humorné reklamy jsou lepší než programy, mezi kterými se uvádí. Na reklamě je též pozitivní, že pracujete s novými lidmi (střihači, kameramani, výtvarníci) a je to přitom bezbolestný proces. Pokud zjistíte, že ti lidé nejsou dobří, zakrátko můžete pracovat s jinými, což u celovečerního filmu nejde. Ale i naopak. Takhle jsem se například seznámil s kameramanem Nickem Roachem a on pak pro mě točil film. Naprosto bráním televizní reklamu a překvapuje mě, že vás to překvapuje. Hájím ji, proto že jsem profesionál.

Zajímá vás na lidech to, že často dělají to, co nejsou. Jací podle vás převážně jsou? Je v nich právě ta dualita. Od ní se zřejmě odvíjí lidský osud. Právě proto mě zajímali špioni. Jsou pod stálým tlakem: předstírají něco, co nejsou.

Je zajímavé sledovat, co takový tlak s člověkem udělá? Často hrajete nějaké role, často něco předstíráte? Myslím si, že být režisérem předpokládá být tak trochu chameleón. Často pracujete s lidmi, které v podstatě nesnášíte, ale nesmíte si dovolit, aby si toho všimli. Já sám jsem se v životě dopustil spousty chyb a většinu z nich jsem udělal právě ve chvílích, kdy jsem dal třeba najevo, že mi někdo nevoní, nebo jsem se někomu posm íval: naznačil mu, že ho neberu příliš vážně. Někdy nejsem dost rozumný a trpělivý. Musel jsem se tedy naučit své pocity částečně předstírat, ale teď mám často dojem, že už jsem příliš stár na to, abych si stále nasazoval nějakou masku.

Jaké charakterové vlastnosti se nejvíce obáváte? Neloajalita, předstírání, nepoctivost. 

A co násilí, které se ve vašich filmech tak často objevuje? Všichni jsme svým způsobem násilní, máme ho v sobě příliš zakódované. Spíše záleží na tom, jakým způsobem se z nás dostává ven, jak ho používáme, jak ho v sobě potlačujeme a kontrolujeme.

Musíte ho v sobě potlačovat? Násilí v sobě potlačuji neustále. I teď? Mohl jste mě před deseti minutami praštit? Ne, nepraštil bych vás, ale ptal jste se mě předtím, jestli hraji nějaké role. Pochopitelně i to, že jsem na festivalu v Karlových Varech, je určitá role. I to, že vám dávám interview, je role, kdy se musím držet pod kontrolou. I když na druhou stranu je lepší dávat interview, než kdyby se tu nikdo o mne nezajímal. Ale celou tu dobu, co s vámi mluvím, přemýšlím, jak rád bych vám zdrhnul a šel někam projít (smích). Existuje mnoho věcí, které člověk hraje. Ale mohu vám říct, že si nemohu stěžovat: je pro mne svým způsobem potěšení, že mohu odpovídat na vaše zajímavé otázky. Je mi sympatické, že se neptáte na to, jaký je ten či onen herec či herečka. Protože to je pak nuda. My se spolu můžeme alespoň bavit o životě: A já jako režisér jsem vedl velice zajímavý život, protože jsem měl vždy otevřené oči i uši. Byl jsem ochoten dívat se a naslouchat. Problém spousty mladých režisérů je ten, že se nedívají na život kolem sebe, ale pouze na filmy. A jejich filmy pak nejsou o životě, ale o tom, co viděli v jiných filmech.

Cítíte dnes stále větší obtíže v komunikaci mezi lidmi? Ano, komunikace už není to co dřív. Konverzace je strašně důležitá. Bývaly doby, kdy jsme spolu sedávali a povídali si. Znáte příčinu? Teď se jenom díváme na televizi. Vesměs to tak opravdu je. Dřív jsme v obývacím pokoji mívali piano, na které se hrálo a všichni jsme zpívali. Pěkně pohromadě. A zpíváme si teď? Teď máme video. Když jsem byl malý, mohl jsem jít do divadla jenom jednou za rok. A to byl pro mne svátek. Do biografu jsme chodili jenom na babiččiny narozeniny. A když jsme si doma hráli, převrátili jsme celý dům naruby. Nikdo nám nenadával, dostávali jsme povolení, někdy nás k tomu dokonce nabádali a to i tehdy, když jsme po sobě zanechali velký nepořádek. Rodiče měli radost, že si dokážeme vymýšlet. Moji rodiče mi vždy radili, abych pro sebe něco dělal. A pomáhali mi: přáli si, abych rozvíjel svůj talent. Tehdy jsme si sami skládali hudbu a všichni kolem nás v tom podporovali. Vůbec jsem měl velké štěstí, že jsem vyrůstal v tak skvělé rodině. Když mi bylo devět let, otec mi koupil fotoaparát. A když jsem začal sám fotit, chtěl, abych si sám fotky i vyvolával. Šlo u proces tvoření. Otec byl dětský lékař, a byl to on, kdo mě vychoval k tomu, abych jednou točil filmy. Od té doby, co jsem si uvědomil, že dokáži tvořit, jsem šťastný pouze, když něco tvořím. Život musí být o tvoření.

Myslíte si, že lidé mají dnes rádi peníze víc než kdysi? Vzhledem k tomu, že dnes má peníze více lidí, více lidí je vyžaduje. Alespoň si to myslím. To je v zásadě v pořádku. Před válkou byli v Anglii bohatí a takzvaná pracující třída. Ale válka všechno změnila. My jsme nebyli utlačovaní jako vy, protože my jsme nikdy nežili v totalitě. Nezažil jsem to, ale dokáži si to představit. Jsem kapitalista a nic proti kapitalismu nemám.

A vy máte rád peníze? Ano mám rád peníze, protože mám rád drahé věci. Mám náročný vkus. Třeba tenhle klobouk, co leží na stole. Líbí se mi, že je zdobený stříbrem. Koupil jsem ho v Santa Fe, a kdyby byl ze stříbra, mohl jsem jich mít za tu cenu asi šest. Miluji hezké věci, a proto za ně utrácím i strašně moc peněz. V životě jsem hodně peněz vydělal, ale všechny utratil. Ne vždy za sebe.

Působí vám největší radost možnost udělat radost jiným? Ano, pokud se mi podaří někoho potěšit dárkem, mám z toho obrovské potěšení. Jiná velká potěšení už dnes nenacházím. Člověk - pokud je mladý a nevinný - se domnívá, že lze spoustu věcí udělat. Starší člověk víc zná a stává se větším cynikem. Já se neustále kontroluji: uvažuji, jestli látka nebude moc složitá, moc drahá, jestli mi budou lidé vůbec rozumět. Pocit radosti je strašně důležitý. Já si nemyslím, že úspěch nebo neúspěch je to, co člověka naplňuje. Radost vás naplnit může i ve starším věku. Radost mi dává pocit svobody. Nevím o tom, že by úspěch mohl činit člověka svobodným.

Toužíte ještě po nějakém úspěchu? Ne. Zažil jsem dost neúspěchu i úspěchu.

Chtěl byste dnes natočit film, jako byl Půlnoční kovboj? Ano, chtěl bych udělat ještě film, který by měl podobný úspěch. Myslím, že je důležité, aby práce byla pro člověka zdrojem uspokojení. Ale to neznamená, že by mne naplnil tímto pocitem film, který by byl komerčně úspěšný, a já si ho přitom nevážil. Dnes by mi žádný producent na podobný film peníze nedal. Nemám takové postavení jako třeba Spielberg, který si může dovolit točit, co se mu zlíbí. Má takový komerční úspěch, že by ho nechali zfilmovat i telefonní seznam.

Míváte z toho někdy deprese? Potýkáte se s nimi často? Já jsem v depresi pořád (smích). Teď v tuhle vteřinu ne. Jsem rád, že jsem pryč. Uvědomuji si, že stárnu, že jsem trochu cyničtější a že příležitostí bude čím dál méně. Robert Altman je typ režiséra, který se nikdy nemusel vzdát svých vizí. Například „Hráč" je podobný protest vůči Hollywoodu jako váš Den kobylek.

Musel jste se svých vizí často vzdávat? Nevím, co Robert Altman prodělával, když se rozhodl pro odchod z Hollywoodu a nějakou dobu žil ve Francii. Pravdou je, že jeho filmy začaly být nudné. O to víc mě potěšilo, že se mu povedl takový „comeback". Já jsem kompromisy musel někdy dělat kvůli financím.

Je vám to hodně líto nebo takový je život? Obojí. Když chybí peníze, frustruje mne to, ale ne tak, jako kdyby mě producent ošidil. Ovšem někdy se stane, že díky kompromisu kvůli nedostatku peněz vznikne dobrý nápad.

Máte ještě ve své tvorbě nějaký nesplněný sen? Měl jsem asi tři filmy, u kterých producenti řekli: „Ne!" Ovšem čím více to „Ne!" říkají, tím víc to chci. Ale po těchto opakovaných situacích nakonec postupně měním názor, aniž bych chtěl. Takže pak už se takový projekt ani nepohybuje v rovině snu. Teď mám dva projekty. Jeden z nich je o AIDS. Ovšem ne v tom depresivním slova smyslu, kdy postižený umírá, ale naopak se s tím naučí žít. Víte, já jsem takto ztratil mnoho přátel, a byli to lidé velmi kvalitní.

Myslíte si, že tento nový „mor" dvacátého století může být jakousi reakcí přírody na stav tohoto světa? To si určitě nemyslím. Něco jako trest přírody je příliš jednoduché vysvětlení. Já vím, některým lidem by se líbilo, že populace, která není heterosexuální, je odsouzena k smrti.

Máte spíše negativní přístup k životu? Víc pozitivní. Já mám hlavně rád, když každé téma končí otázkou. Které filmy ode mne znáte? Maratonec, Půlnoční kovboj a Psychopat ze San Franciska. Tak i na tyto filmy se já dívám pozitivně. Vy patrně ne. V Psychopatu ze San Franciska mě zaujala obscese něčím takovým, jako je dům. Něco podobného je totiž i ve mně. Já svůj dům miluji. Dal jsem do něj spoustu peněz a stále dávám. Pro mě je dům velké zázemí, a proto mě v tom filmu zajímal moment, kdy se do tak důležitého soukromí někdo vloupá. Film končí velmi pozitivně: Pro postavy filmu bylo důležitější žít spolu než v materiálním zázemí - v domě. Půlnoční kovboj je fantazie o člověku, jehož pravda může být falešná. Ale protože se důvěrně seznámil s životem jiného člověka, se kterým se pak sblížil, dostal šanci svůj život úplně změnit. A to je velmi pozitivní. Přátelství má v Půlnočním kovboji zvláštní dimenzi.

Řekl bych, že přátelství je čím dál vzácnější jev. Dostává se vám ho? Pro mě jsou dvě kategorie přátel. S těmi pravými mohu diskutovat o svých problémech, protože u nich mám pocit, že jsou se mnou. Ale takových přátel moc nemám. Do té druhé kategorie řadím své známé, kteří svou náklonnost orientují podle mé slávy a výše mého konta. Odcházejí ode mne, když se mi jednoho nebo druhého nedostává, a já je pak mohu bez lítosti škrtat ze svého notesu.

Mám takový nepříjemný pocit, jsem vám teď něčím pokazil náladu. Ne, naopak. Je mi to opravdu milejší, než kdybyste se mě ptal, zda mám rád režiséra Petera Greenaweye (smích).

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group