ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KŘÍŽEM KRÁŽEM TUNISKEM

 

Napsal LIBOR MICHALEC

 

Příběh Berberů začal asi před sedmi tisíci let, kdy přišli na území dnešního Tuniska z jižní a západní Evropy. Později ustupovali, před Římany, Araby a Numiďany stále hlouběji a hlouběji do pouště a zpět do hor, kde zůstali. V sedmém století s počátkem islamizace jejich jazyk pomalu mizel. Nezmizely jeskynní byty, které vytesávali do jílovité půdy. V létě byly chladné a v zimě teplé. Otcové jejich otců možná v jeskyních skutečně bydleli a nevěděli nic o tom, že je možno žít jinak. Nyní oni je jen předvádějí turistům. Turisté hledají jejich životní styl a ten je dnes o tom, jak rychle dostihnout životní styl turistů. Současný příběh berberských troglodytů je o tom, že si uvědomují svou kuriózní existenci a tím i svou zajímavost pro turisty. A nakousnuté jablko poznání chtějí ohryzat až na ohryzek. Chtějí dál, výše, lépe. Chtějí bakšiš za to, že předvádějí sami sebe. Naučili se veřejně prod ávat svou tvář, své zvyky, své tradice.

LES TROGLODYTES. Oblast výskytu „les troglodytes" je na turistické nájezdy připravena dokonale. Ve směru od Gábesu nejdřív místní klučina důrazně přikazuje, abyste zabrzdil u vyhlídky s boudou a namalovaným velbloudem, z druhé strany se silnice točí do troglodytské podzemní restaurace a v třetím a posledn ím směru útočí na turisty už skute čná podzemní obydlí. Země v okruhu desítek kilometrů je provrtána podzemními ložnicemi, skladišti, kuchyněmi a obýváky. Kolmé převisy přímo lákají k vyhloubení jeskyně a Berberové kdysi pochopili, že to je výtečný stavební materiál. Vznikly tak několikapatrové podzemní komplexy včetně hliněných lavic, lůžek, polic, a dokonce i s podzemní mešitou. Jenom chudý hřbitov na svahu dává nahl édnout do minulosti a početnosti obyvatel obce. Mladá žena, která nás zve na prohlídku „svého domu", je jednou z řady novodobých troglodytských podnikatelů. Také ona pochopila, co je to životní styl a že životních stylů je mnoho. Že je možno živit se předváděním vlastního životního stylu. „Tady se spí," ukazuje na jeskyni s koberci, vedle předvádí, jak se mezi dvěma kameny primitivně drtí zrní, ve velké jeskyni je skladiště a vedle starého velbloudího sedla elektrický sporák, na kterém ohřívá zdejší specialitu - kávu s vínem. Jeden tuniský dinár /přibližně jeden USD/ přijímá bez zbytečného ostychu. S menšími odchylkami tak vypadá celá vesnice: vstupní brána do podzemí, malý dvorek s ohništěm uprostřed a ze všech stran vchody do podzemních slují. Z několika jeskyní se tyčí televizní antény. Peníze se odhazují do připravené misky. Je to jistě sen každého podnikatele - čistý, nezdaněný příjem. Dřívější troglodyti tak den za dnem předvádějí hru na sebe sama. Při frekvenci turistických autobusů a landroverů představují kdysi nejchudší synové země dnes střední a vyšší podnikatelskou vrstvu Tuniska.

BERBERSKÁ VESNICE. Bloudíme v horských serpentinách nejméně sto kilometrů. Silnice, vyznačené na mapě žlutou čarou, jsou sjízdné pouze terénním vozem, bílé vůbec neexistují a všechny jsou bez ukazatelů směru. Aby se to nepletlo, přibývají zase cesty vůbec na mapě nezakreslené. Počtvrté projíždíme stejnou cestou okolo cedule o oblasti výskytu les troglodytes, počtvrté Matmaťané důrazně přikazují, abychom zastavili, a pak o kus dál přibíráme do auta místního průvodce. Jmenuje se Lofti. O jménu Josef říká, že je typicky berberské. Má kulatý obličej, knírek pod nosem, zvláštní, jakoby stále zamračené rysy tváře. Rukama se opírá o zadní sedačky Citroena, aby bylo jasné, že nemůže nic ukrást. Prý pracuje v turistickém ruchu. Když mu přijde něco zábavné, nesměje se, ale zasyčí. Hodně si od něj slibujeme. Naznačuje, že ve vesnici sám bydlí. Přijíždíme do oné berberské vesnice a pěšky šplh áme úzkými uličkami okolo kamenn ých obydlí až na nejvyšší bod, kde vedle sebe stojí mešita a hospoda. Po žebříčku vylezeme na plochou střechu hospody. Máme pod sebou jako na dlani vesnici, připomínající středověké město, a nekonečnou pustinu. „Big Erg," říká Lofti. „Sahara. V Matmatě jsou Arabi i Berberové, mluví se tam arabsky i berbersky. Tady jenom Berbeři." A prstem do vzduchu maluje nesmyslnou cestu, po které máme projet pouští do oázy v Kebili, sto kilometrů odsud. „To projedete v pohodě," říká jeho mávnutí rukou. Vojenské terénní vozidlo, které pak potkáváme, jede krokem. Navíc tu Lofti nikoho nezná a chce odvézt zpátky do Matmaty. Žádný kamarád, jenom si na nás chtěl vydělat pár dinárů a berberská babka s tetováním na bradě nám na jeho příkaz předvádí svůj životní styl. Když mu za služby, které jsme nechtěli, dáváme dva dináry, tváří se naštvaně.

MATMATA. Matmata je troglodytské město. Podzemních restaurací a hotelů je tady hned několik. S podzemními vykachličkovanými WC, elektrickými vypínači, vyčnívajícími ze zdi, a s veškerým turistickým komfortem tříhvězdičkových hotelů - včetně recepčního, pohlednic, večerního show u baru. Také okolo hotelů je čilé podnikatelské prostředí. Jakmile se s někým dáte do hovoru, skončí to u dinárů. Můžete pozorovat kluky se školní brašnou na zádech, kteří se vracejí ze školy už nejméně půl dne, pokud tam vůbec někdy byli. Propletou se turistickou karavanou až k poslednímu členu, kterým bývá zpravidla hlava rodiny. Chytí ho za ruce a obíhají kolem jako satelit tak dlouho, dokud nesáhne do kapsy pro bakšiš. S úžasem pozoruju, že jeden z kluků bakšiš odmítá. Vzápětí ale doluje peníze ze mne, jako by bylo pod jeho úroveň přijímat peníze, vyžebrané někým jiným. Jdeme spolu a oběma nám je jasné, že mě chce zatáhnout do svého podzemního domu. Byl by to dnes už pátý troglodyt, který by se pro nás předváděl. Tvářím se, že nemluvím žádnou z řečí, které na mě zkouší. „Hééj, Kryštof Kolumbus?"  „Gagarin? " „Tak z jaké země jsi?"

SAHARA TOUR. Na jedné z označených vyhlídek dostihujeme pět terénních turistických Toyot. V každé sedí asi osm turistů. Řídí je distingovaní šoféři v turbanu a plášti, který je k nerozeznání od bedu ínských oděvu z knížek Karla Maye. Na každé zastávce se nechávají ochotn ě fotit do turistických sbírek. Mají to započítané v ceně. Předjíždíme je a vpad áme po silnici do zapadlé vísky, relativn ě stranou od turistického ruchu. Přesto si tu lidé z turistických peněz postavili vedle starých jeskynních bytů moderní domky, připomínající garáže. Troglodytské bytovky teď obývají kozy a ovce, ze zbývajících jsou skladiště. Ze silnice vypadá svah jako děravý ementálský sýr.

HORNÍ A DOLNÍ TUNISKO. „Platy se tu odvíjí od turistického průmyslu," říká ing. Herynk. Asi padesátiletý inženýr odjel z Čech kvůli nemocnému vnukovi. Slaný mořský vzduch nemocnému potomkovi čistí průdušky a pan Herynk učí na vysoké škole technické a provází turisty. „Nejdřív musí přijet cizinci, kteří mají peníze - od toho se odvíjí celý řetězec přes pokojské, číšníky až po přidružené manufaktury jako prádelny ručníků, půjčovny aut a podobně," říká. Existuje tu nejpočetnější „chudší střední vrstva", jejich plat je asi 100 dinárů. To jsou pokojské a pomocné profese. Následují číšníci se 130 TD a řidiči autobusů mají asi 150 TD. Šoféři osobních aut mohou mít až 180 dinárů. O něco lépe se mají úředníci - podle významu a postavení mohou brát až 300 dinárů. To jsou námezdní síly. Ale pak je tu ještě celkem početná vrstva podnikatelů - ti mají klidně 1000 i více dinárů. Je tu i pár milionářů, kteří mají tolik peněz, že se o tom většině z nás ani nezdá. Těm nejchudším stačí k životu jedna bageta namazaná uvnitř harissou - směsí podobnou hořčici nebo kečupu. Nepřemýšlejí příliš o tom, co bude zítra, neplánují. Než by šel takový člověk pracovat, raději bude prodávat třeba ohnuté hřebíky."

ZEDNÍCI MONASTIRŠTÍ. Patří bezpochyby k těm nejchudším. Pracovali uprostřed turistického ruchu na opravách starodávného islámského ribatu z osmého století klidně a nenuceně. Plesk, přilepila se malta na stěnu bývalého islámského obranného kláštera. S prásknutím se roztočí rumpál, jak zedníci posílají z věže prázdné vědro od malty, aby jim ho v podhradí naplnili novou. Zedníci odtud mají i báječný výhled na mauzoleum bývalého prezidenta Bourghiba. Dvě zelené kupole nechal postavit pro obě manželky - Francouzku i Tunisanku, další pro sestru, a ta největší, z osmnáctikarátového zlata, která prý stála 800 milionů německých marek, je pro samotného exprezidenta. Jinde by asi památky zavřeli po dobu rekonstrukce před turisty na zámek. V monastiru se oba živly bez problémů snáší - zedníci nejsou ani veselejší ani smutnější. Plesk.

DINÁROVÉ KRÁLOVSTVÍ. Stojíme před budovou v maurském stylu, odkud vychází skupina žen zahalených v závojích - zevnit ř se ozývá dětský křik a pláč, ve vzduchu je zvláštní mystická nálada. „To je marabut," přitočí se k nám osmahlý chlapík v obleku, s kostkovanou arafatovskou utěrkou okolo hlavy. „Tam chodí malé děti na obřízku," pokračuje v chrlení informací. Chlapci i děvčata, všichni muži, kteří budou jednou chtít na pouť do Mekky, musí nejdřív sem. Muž nás nenechá vydechnout a táhne nás o pár metrů dál, kde už je islámský hřbitov. „Vidíte - deska se dvěma výčnělky je mužský hrob, s žádným je žena. Všechny hlavy směřují k Mekce," ukazuje na místo, kde se rozprostírají stovky hrobů. „Ty malé jsou dětské. Je to nižší střední vrstva, bohatí mají mramorové." Vychrlil to všechno ze sebe jedním dechem a zdá se, že chce odejít. „Díky za informace," povídá přátelsky Pepa. „Dinár," odvětí Utěrka. „Dám ti jenom drobné," nasype mu Pepa do dlaně asi 300 milimů, což je přibližně deset českých korun. „Cože? Vy nemáte dinár?" rozčiluje se Utěrka a hodí nám drobné zpátky. Než se vzpamatujeme, vysvětluje už rozdíl mezi ženským a mužským hrobem další skupince ďaurů. Dinár chce holčička, jen tak probíhající kolem, bakšiš chce stařeček za to, že táhne na oslíku káru s trávou, samozřejmě číšník v hotelu, ale i děda za to, že vyfotíte jeho ovce a malý chlapeček v ZOO v Gábesu před vámi utrhne plevel a prodává vám ho taky za dinár. Patrně je 30 korun nejnižší zdejší almužna.

RYBÁŘI Z MAHDIE Vyplouvají na civilizovanou hruď Středozemního moře denně před rozbřeskem. Posádka takového Ge Reuomelo mívá až dvanáct mužů. Vrací se po poledni, vyloží náklad ryb, kapitán pokuřuje vodní dýmku nargilé a posádka popíjí hustý tuniský čaj. Potom suší svršky nasáklé slanou vodou na předním ráhnu. Jdeme nekonečným molem plným desítek zaparkovaných lodí a pod nohama nám křupou zaschlé mřenky. Nahlížíme do kajut v podpalubí tak dlouho, až nás Ahmed zve dál. Má mastné, slanou vodou slepené vlasy, větrem ošlehaný obličej a chtěl by do Čecha na pozvání. Kapitán zatím kouří nargilé, leží v kajutě na matraci a všemu se směje. Ahmed předvádí kapitánský můstek. Na malé obrazovce počítače pozoruje směry podzemních proudů, hloubku dna, směry a sílu rybích tahů, podle čehož spouští sítě. Průměrně vytáhnou z moře 180 až 200 kilo ryb každý den. Všude je cítit olej a moře.

ODYSSEŮV OSTROV. Spolehlivým Citroenem AX z místní půjčovny automobilů brázdíme hlavní silnici, která protíná Tunisko, i malé vedlejší cestičky, plné dvoukoláků se zapřaženými osly. Ubíhá za námi krajiny olivových hájů, zalesněné hory, pohoří Atlas, který překra čujeme civilizované turistické Tunisko směrem k divoké a horké Africe - směrem k Sahaře. Na jihu nahrazují olivovníky datlové palmy, ubývá zeleně a přibývá načervenalé prachovité země. · · ·

Ostrov Džerba, který je rozlohou velký asi jako okres Příbram, je přesně to, co si může turista přát. Ostrůvek natolik malý, aby se dal celý pohodlně prozkoumat, ale zase dostatečně velký k tomu, aby tu žilo i původní obyvatelstvo, které má jiné zvyky a tradice než ti na pevnině. Například nosí cosi jako mexické sombrero. Na plážích s báječnou vodou a narudlým pískem se pravidelně ozývá exotický zpěv muezzina, prochází se tu velbloudi, na kterých se můžete za bakšiš povozit, milion datlových palem a saharské horké větry navozují atmosféru Orientu - a k tomu všemu se dostanete letadlem ze zasněžené Evropy za jedno odpoledne. Ostrov Džerba má své hlavní město, vlastní přístav, trajekt, letiště, je to vlastně stát ve státě. Džerba má dokonce i svůj mýtus, který sahá až k Homérovi. Jak uvádí Homér, Odysseus, vracející se z války, krátce zastavil na Džerbě, tehdy zvané Lotofág, a některým jeho námořníkům tak zachutnaly lotofagové plody, že chtěli zůstat. Odysseus je tedy musel přivázat k lodi. Podle ing. Herynka je vysvětlení prosté - za vším hledej ženu.

HRNČÍŘI. S mapou ostrova se dá cestovat i do turisty neobydlených míst - a zat ímco na poušti překonáváte stokilometrové vzdálenosti, tady je to z hlavního města Houmt Souku do trajektového Agimu 21 kilometrů polopou ští. Pak několik kilometrů do pohádkové vesnice Guellala, která je pověstná svými hrnčíři. Ještě před vjezdem do vsi je předsunutá hlídka, kde na každé plaňce od plotu visí rozk řápnutý hrnec nebo amfora, takže to připomíná hájemství baby Jagy. Navíc je tu obrovská pec na vypalování hrn- čířského zboží, zakopaná v zemi. Hrnčíř má ruce i zástěru špinavé od hlíny, jak právě vstal od kruhu. „Tady se nakládají nevypálené nádoby - obvykle se vejde okolo třicítky," ukazuje na zemljanku s hliněným stropem, která se přiklápí plechovým poklopem a přikládá se do ní z druhé strany, pod přístřeškem z palmových větví. Trochu vypadá jako česká podom ácku vyrobená udírna, ve které se ale topí palmovou větví. Hrnčíř si opláchne ruce v kádi a pokračuje ve výkladu tam, kde měl začít. Hromadu jemné a mastné načervenalé hlíny přes síto sype do kádě a potom ji ředí na jemnou kašovitou hmotu podle receptu, který si předávají generace od nepaměti. Pak konečně usedneme ke kruhu. Několika fortelnými pohyby nohou roztočí betonové kolo primitivního setrvačníku pod stolem. Chceme koupit konvičku v podobě stylizovaného velblouda. Ať do něj nalijete olej seshora nebo ocet dolním otvorem, nic nevyteče. Nakloníte hubičku - a vytéká vám promísená zálivka na saláty. Zkoušíme o velblouda smlouvat, ale hrnčíř říká hrdě: „Já nejsem obchodník. Zboží prodávám za to, co skutečně stojí."

BÍLÝ SVĚT. Za Ben Gardane vyrážíme směrem na Tataouine, zadní bránu do Sahary. Krajina se rychle mění z přímořské bujarosti a šťavnatosti do suché, přísné polopouště s naježenými trsy pichlavé trávy. Sahara jako kdyby před sebou tlačila hráz ze solných jezer a hor. V létě šplhají teploty k padesátce, v noci padají až na nulu. Také Tataouine je jiný svět než Turistická Říše. Vládne tu architektura bílých zářivých domů, barvy jsou světlejší, slunce zářivější. Mizí šeď a polostíny a svět se skládá z křiklavých barevných ploch. A všude se staví, protože i to je součást turistického průmyslu. Vystoupali jsme úzkou uličkou s malými krámky přímo v domcích až do zdejší hospody, dědové v červených fezech si tu dávají kalný a silný mátový čaj, z kterého až zatrne v hlavě. Taky obvykle stačí jedno deci na celý večer. Při tom hrají karty, domino, nebo prostě jenom tak tlachají. Když mají žízeň, nechají si od červeně olivrejovaného číšníka přin ést zdarma sklenici vody. Polodivoké kočky se drze potulují po ulicích místo toulavých psů, snad ještě z dob slavného Kartága. Afričtí pohodáři na mopedu jezdí po ulicích tak, že jednu nohu opřou skrčenou o rám, zatímco druhou vykloubí do strany, takže vlastn ě sedí k řidítkům bokem Z výšky města připomínají tisí- ciletá sídla z historických učebnic, bez paneláků a dokonce i bez palmových chatrčí pro chudinu, jen spousta hranat ých domečků, které vypadají jako garáže, vyšňořené ornamenty a občas přikrášlené sloupy. Vždy vzdušné, zářivě bílé a občas s prádlem rozvěšeným na ploché střeše. Uvnitř je třeba jenom udusaná hlína místo podlahy, chlév pro koně nebo osla a velmi skromné místnosti. Ale kdo tam nenahlíží, tomu zůstane v paměti jenom nádhera, určená pro cizinecké oči.

PODMOŘSKÝ SVĚT. Chcete se stát potápěči? Nic není snazšího. V tuniském YACHTING CLUBU v Tabarce na břehu Středozemního moře vás to naučí za dvacet dolarů a pět minut. Dvacetitisícové rybářské městečko Tabarka leží pár kilometrů od alžírských hranic a spíš než Afriku připomíná starou dobrou Evropu. Olivové háje, obyvatelé světlé pleti, dokonce i domy s červenými taškovými střechami. Co je tu zvláštního, jsou bizarní skály, ostře se svažující do moře, a neobyčejně čistá voda. Tahle kombinace společně s podmořskými korály vytváří pravý ráj pro potápěče sportovní i turistické. Potápěčský klub sídlí hned naproti přístavu. V offizu visí na nástěnce rozpis kurzů, ceník a kreslená tabulka delfínů a žraloků. Ve výklenku amfory a starožitnosti, vylovené z moře. Po stěnách zarámované fotografie podmořských ryb, útesů a rostlin. Instruktoři jsou, podobně jako horolezci, spoří a šlachovití chlápci s těly přivyklými odolávat tlakům, které by normálního člověka rozdrtily. Máme trochu obavy, jestli budou volné termíny pro výcvik. Nevadí, že jsme začátečníci. Máme přijít zítra v devět, říká instruktor Hedi. Že jsme se nikdy nepotápěli, nevadí. Jedno potopení s půjčením neoprenu, bomby, a samoz řejmě ploutví a brýlí stojí 20 dinárů. · · ·

Vyjíždíme ráno v devět. Na palubě moderní lodi je ještě instruktor a osm účastníků kurzů podmořského fotografování. Jejich aparáty s vodotěsným bleskem se pohybují v cenových relacích nad sto tisíc korun. Všichni mají za sebou čtyřicet metrů pod vodou. Neopreny jsou vyloveny z velké sportovní kabely a rozložené po palubě, aby vyschly. Krátce poté, co odrážíme od břehu a projedeme zálivem směrem k Alžíru, se potápěčtí mazáci převlékají do neoprenu. Vousatý Francouz si pod něj bere ještě tepláky s kožešinovou vložkou. Loď se kymácí ve vlnách na volném moři, blížíme se k útesům. Vybrané družstvo mizí pod vodou. Natáhnout na sebe neopren jde těžce, je to jako se oblékat do brnění. Navíc i největší kombinéza je o půl metru menší, než bych potřeboval. Kšandy na ramena prostě nepřetáhnu, a tak je mám shrnuté kolem pasu. V zapnuté kombinéze nejde otočit hlavou a musíte se natáčet celým tělem. Hedi začíná lekci teorie: „Plivni do brejlí, abys viděl, tady tu hadičku stiskni zubama, zkus si dýchat, rychle, pomalu - utáhni si ploutve, okolo pasu olověný opasek, teď bombu - a no už skákej do vody."

Zavřela se za mnou voda, ale pak mě vyplivla na hladinu jako nezvaného suchozemce. V jednom okamžiku vlny smýkají člověkem do všech stran, pod brýle mu nateče voda a ploutve padají z nohou. Když si uvědomím nenormálnost situace - jsem pod vodou, ale dýchám jako na vzduchu - na okamžik málem zpanikařím a vytáhnu náustek z pusy. Instruktor mě za ruku táhne pod vodu k lanu, na kterém kotví loď. Jednou rukou mě drží a druhou ručkuje dolů. Jeho obličej je nalepený těsně vedle mě, obludně zvětšený, zelený a hrůzostrašný. S hrůzou pozoruji zakrnělou vlastní ruku, která se lomem světla jakoby zkrátila o polovinu. Veškerá naše komunikace se omezuje na OK - palcem a ukazováčkem. Po několika metrech hloubky cítím tlak v uších, zacpávám si nos a tlačím, abych uklidnil ušní bubínky. Kdo vydrží deset metrů, vydrží třeba i šedesát, protože tlak dál stoupá jen pomalu. Všude je ticho, slyším jenom bublinky nad sebou a hvízd ání ve vzduchové trubici, které s přibývajícími metry zesiluje. V průzračné vodě pod sebou vidím další potápěče - jako blesk působí poznání, že takhle teď vypadám i já. Pomalu se učím plavat s hlavou šikmo dolů a rukama podél těla, jen lehce kopat nohama v rytmu rybích ploutví. Poprvé nacházím tolik jistoty, abych si dokázal uvědomit krajinu. Proplouváme korálovými útesy, vjíždíme do hejna ryb, které neutíkají, ale přijímají nás mezi sebe - a najednou si uvědomuji tu fantastickou bezstarostnost, jaká existuje deset metrů pod mořskou hladinou. Když si uvědomuji, že jsem se ocitl v jiném vesmíru, kde nevážím ani kilogram a zbaven pozemské tíže se vznáším prostorem, vracíme se zpátky na palubu. · · ·

Odpoledne kráčíme do vody z pevniny jako podivní astronauti od Les Aiguilles, bizarních skalních útvarů u přístavní hráze, které eroze omlela do podoby rozteklého nanuka. Voda je tak čirá, že když se odtud člověk podívá na dno, může dostat závrať. Potápíme se, civilizace tam nahoře mizí a nahrazují ji mořští cejnci a pestrobarevní okouni. Trávníky krátkých zelených řas připomínají obyčejnou českou louku, vysoké žluté řasy i neznateln é podmořské proudění rozechvívá jako lán pšenice. Hedi dělá pod vodou kotrmelec, přetáčí se do stran, šlape vodu, učí nás, jak si na dně vyndat a profouknout náustek s dýchací trubicí, škádlí bílou sépii, která ale svými podivnými píďalkovitými stahy vždycky uteče jen o pár metrů, jako by ji to laškování bavilo. Postupně trávu nahrazují chlupatě sametové porosty, na dně se občas blýskají třpytivě stříbrné prázdné perlorodky, žijí tu škeble, hvězdice a mořské houby. Hedi bere do ruky obávaného mořského ježka a ukazuje, že i když vypadají jako nášlapné miny, když ho vezmete zlehka, neublíží, Z úkrytů pod velkými kameny tu najednou vykukují velcí kanici, hejna zelených, červených nebo modrých pyskounů vypadají nad našimi hlavami jako chvějící se listy osiky. Zažívám zvláštní pocit sucha, která má oblečený potápěč uprostřed moře slané vody. Jenom občas pronikne horká kapka pod skafandr a jako potůček potu je palčivě cítit na své dráze po těle. Jsem nový tvor, který si znovu uvědomuje svou existenci, svou polohu v prostoru, znovu se učí dýchat, dorozumívat, pohybovat. Všechny poznatky, které jsem od narození získával o světě lidí, najednou přestaly platit. Jako kdybych se znovu narodil. Jsem potápěčský učeň.

ŽENY, ZOO A PROSTITUTKY. Po zkušenostech s íránskými a pákistánskými muslimkami potvrzují Tunisanky teorii, že nejpečlivěji se zahalují ženy staré, bachraté a ošklivé, zatímco mladé dívky z celého světa kupodivu chodí provokativně odhalené. Zvláštně pak působí hlavní město Tunis, o stovky let emancipovanější než hornatý sever. Neděle tu probíhá ve znamení všeobecného karnevalu, stovky lidí proudí do zoologické zahrady, namísto plahočení na chalupách nebo zahradách se baví krmením hrochů, pošťuchováním opic a bubnováním na tamtamy. Proudí tu dětské hordy ned ělních zájezdů, svobodné matky, lovící někoho na večer, milenci, tisknoucí se k sobě pod palmou. Přes týden vysedávají na trávnících a kavárenských židličkách okolo ZOO studenti zdejších univerzit. U koly a kafe s mlékem vyplňují testy do předtištěných dotazníků buď francouzštinou nebo arabsky, pokuřují a pracují přitom jen tak mimochodem. A zatím nedaleko odsud v Medíně obchodníci dál odchytávají své turisty. Jakmile zavadíte pohledem, jste jejich a na rozhořčené vrtění hlavou nad jejich směšně přemrštěnou částkou vítězoslavně vykřikují: „Urči si cenu! Urči si cenu!" Prodávají naprosto všechno a v jedné z bočních uliček uvnitř Medíny v dřevěných špeluňkách dokonce i ženská těla.

KARTÁGO. Punské války byly oblíbená látka z dějepisu pro mnoho studentů. Dějiny tehdy ještě prokazatelně tvořili schopní jednotlivci. Kartágo sice nejd řív prohrálo Sicílii, v druhé válce Španělsko a nakonec i sebe samo, ale kdyby se k Hannibalovi při jeho přechodu přes Alpy přidali i barbaři, kdo ví, jak to mohlo s Římem dopadnout? Každopádně byl pětadvacetiletý Hannibal první, kdo otřásl sebejistotou světovládné říše. Na ciferníku planet árních dějin odbila další hodina. Nic na tom nemění fakt, že ze starého Kartága nezůstal kámen na kameni. Ostatně „nové" římské Kartágo dnes není víc než pár ruin, roztroušených v zálivu mezi desítkami vil tuniské smetánky a pečlivě hlídaným prezidentským palácem. U brány každé z památek prodávají „zaručeně pravé" římské olejové lampičky, drobné bronzové mince, hlavičky soch i bronzové figury atletů - ještě nevyčištěné, jak to právě vykopali. Když kupujete archeologické skvosty za pouhý denár, musíte prostě počítat s podvodem. O tom, co je to Tunisko, vypráví tento kus země nejpřesvědčivěji. Římský amfiteátr, Antoniovy lázně, koloseum, národní muzeum a další zbytky Kartága stojí nedaleko přístavu, kam připlouvají evropské lodě se jmény jako Nikolajev a Vjačeslav. Pod Kartágem jsou fénické ruiny a v antickém chrámu hrobka španělských rytířů vedle křesťanské katedrály, dnes islámské mešity, původně stavby africké pouštní říše Numiďanů, patrně kolébky lidstva vůbec. Do toho na tomto tolikrát přeoraném kusu země patří zbytky francouzské kolonizace a němečtí a čeští turisté - dohromady je to nejbláznivější křižovatka civilizací, jakou si lze představit.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group