ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zápisky z mrtvého domu

 

PTAL SE JIŘÍ MARGOLIUS

Nerozpitvávám to dilema dlouho: vejít, zůstat venku? Otevřu dveře; na rozdíl od mnoha ostatních, kteří sem mají namířeno, je mi tahle možnost dopřána. Ti ostatní přijíždějí. Auto je černé, uvnitř chladící boxy. Ochotně jim dám přednost, pranic nezávidím. V přízemí dveře do pitevny. Tudy ne. Správný směr je nahoru po schodech, za profesorem MUDr. Přemyslem Strejcem, DrSC., přednostou Ústavu soudního lékařství I. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Propátrá návštěvu profesionálním okem; zdá se, že odhaduje, zda s námi brzy nebude muset jednat v přízemí a v rukavičkách.

Doufám pevně, že o tuhle možnost profesora připravím sešlostí věkem, zcela přirozeným odchodem ze scény. Tady na soudním je pitevní stůl připraven jen pro výlučné případy. Nejasné sebevraždy, vraždy, neočekávaná náhlá úmrtí. „Nejde jen o mrtvé. Smrt poslouží i živým. Abyste tady byl déle. Zabýváme se třeba kardiovaskulárním programem, zlepšujícím diagnostiku akutních změn myokardu u náhle zemřelých osob. Výsledky práce pomáhají rozšířit histochemické a imunologické metody při včasném odhalování ischematických změn. Aby vám prostě srdce šlapalo." Rakovině házejí potřebné klacky pod nohy pečlivým rozborem klinicky nediagnostikovaných zhoubných nádorů u náhlých úmrtí. Varujeme krkavčí matky, které by se chtěly vraždou zbavit novorozeně: už je na světě metodika určení stop plodové vody, stejně už lze detekcí proteinu prokázat těhotenství z krevních stop.

Profesor právě dokončil zkoumání kosterního nálezu ze sklepa v jednom paneláku. Hromada kostí, úlomky bez ladu a skladu, páté přes deváté. Kriminalista potřebuje vědět, zda jde o člověka. „Byly tam i zvířecí kosti. Ale mezi nimi i lidské! Z úlomků leckdy moc nezjistíte, musíte provést imunochemické vyšetření. Když je v kosti zachována bílkovina, mohu určit, o jaký živočišný druh jde." V tomhle případě šlo o muže mladšího věku. Zbytek práce už leží na bedrech detektivů. „Pitval jsem mrtvoly nalezené při demolici domu na Kladně. Byly to vlastně kosterní nálezy. U nich ležel železný sloupek od vrátek. Na jedné lebce byl doslova jeho otisk. Samozřejmě, byla to vražda, dokonce jsme ji datovali. Udělal to jeden Kubánec. Až z Havany přiletěla prokurátorka, seděla v téhle židli jako vy, moc se divila, jak jsme to zmákli."

Často měl profesor před sebou mrtvoly s nelibě znějícím označením: defenzivně rozkouskované. „Naposled šlo o mladou dívku. Nejdřív jsem pitval horní část trupu, pak mi policie postupně dodávala další časti těla vylovené z vody. Zjistil jsem stopy fušerského pilování na kostech, vrah nemohl mít odborné znalosti. Byla to nekvalifikovaná práce, ale dalo se zjistit, že pachatel měl dost času. Vrazi jsou lidé různí. Dva ubili starou paní a tak se přitom unavili, že práci přerušili, šli se navečeřet a pak dílo dokončili. Jo, i na to se přijde, že si pachatel dal při vraždění pauzu. Tady na pitevním stole najdete osudů! Číst se v nich dá jako v napínavé knize." Má-li před sebou jen ubohou hromádku tkáně, musí nejdřív určit, jde-li vůbec o lidské pozůstatky. „K tomu slouží biochemické metody." Muž nebo žena, to je pak, oč tu běží. . . „Když chybí spodní část těla, řídíme se morfologickými znaky, například robustností svalových úponů." Hodlám profesora troufale nachytat na švestkách a nadhodím možnost nálezu robustní koulařky nebo přebornice v kulturistice. To by měl pitvající ovšem smůlu. Past ale sklapne naprázdno. Profesor Strejc se shovívavě usměje: „Laboratorně určíme přítomnost sexchromatinu, fluorescenční mikroskop objeví Y-chromozom, jaderné tělísko, bezpečně rozlišující muže a ženu." K osobní identifikaci, zda pozůstatky patří opravdu paní X, většinou poslouží porovnání chrupu se stomatologickými záznamy skutečné paní X. „Jenže záznam leckdy nesouhlasí. Na kartě čtu o kazu a v lebce zub není. To ještě není žádná záhada, dotyčná třeba zub neléčila a přišla o něj. Horší je, když zub v chrupu být nemá, a my ho najdeme!" To je téma na detektivku. . .

 „Vůbec ne. Jde o lajdáctví zubaře. Ale říkejme tomu raději omyl v dokumentaci." Profesor raději změní téma a vypráví o sovětských vojínech, kteří po příjezdu do Prahy (teď ale nevím, jestli v pětačtyřicátém nebo při tom druhém „osvobození") v Anatomickém ústavu našli skleněné nádoby s lidskými preparáty a bez skrupulí všechen špiritus vypili. Poněkud zblednu. Profesor asi cítí, že bych mohl přidělat práci. „Abyste mi tady nezůstal!" · · ·

Ve 13. století vesele řinčela brnění na Moravském poli i na jiných bojištích, o mrtvých se vědělo jen, že padli. O příčinách hromadných epidemií ve městech se dnes můžeme jen dohadovat. Evropa neznala pitvu, zatímco soudní lékařství bylo v Číně ve zmíněném století běžnou disciplínou. Tlustopis s návody na objasňování zločinů z lékařského hlediska tam byl vydán už v roce 1248. V osvícené Evropě se v té době dokazovala vina jednoduše na božích soudech - obžalovaný vnořil prsty do ran oběti. Když měl smůlu a potřísnil se krví, byl uznán vinným a čekal ho špalek. Karel IV. Tyhle bohulibé metody zakázal, ale víme, že přetrvávaly až do 16. Století. Z té doby se dochovaly první záznamy o pitvách v Čechách, přestože dávnou předehrou byl spisek Křišťana z Prachatic z přelomu 15. a 15. století „Naučení Mistra Chrystyna, kterak člověk poznati má na raněném, umřel-li, čili nic." „Prvním pitvaným byl zřejmě v roce 1556 jistý Vaněk Klášterský, utopenec z Labe," upřesní profesor Strejc. „Jistá žena na mučidlech doznala, že Vaňka  probodl kudlou nějaký Řehoř z Vrbce a pak ho hodil do Labe. Jenže za týden někdo, komu tenhle případ nedal spát, nechal mrtvolu exhumovat, prohlédnout, ba i pitvat a nezvratně zjistil, že na těle není jediná bodná rána." Takže tohle byla premiéra soudní medicíny v našich luzích. . .

Přeskočím pár století, uchopím silnou knihu se zažloutlými stránkami, leckde s vybledlým písmem. Jsou to protokoly o prvních pitvách v pražském Ústavu soudního lékařství. Zdá se, že nezáviděníhodnou vernisáž obstaral 15. července 1884 truhlářský tovaryš Jan Vršecký, třicetiletý, bez zaměstnání a bydliště, víry katolické. O dva dny dříve se v deset hodin dopoledne oběsil v samovazbě policejního komisařství Nového Města pražského. Neměl moc na vybranou: k odchodu ze světa mu posloužili tkaničky od pracovní zástěry. Podle policejního sdělení byl sebevrah zavřen pro opilost a výtržnictví. Lékařská zpráva dr. Vodňanského je stejně strohá. Pokusy o kříšení bezvýsledné. Oči nereagují, rohovky zakalené. Jde o muže statné postavy, kostí silných. Doktor byl puntičkář, na nic nezapomněl; k posudku přikládá corpus delicti - tkaničky od zástěry. · · ·

Laik si řekne, že pitomec má asi menší mozek než genius. Přednosta Ústavu soudního lékařství nás ohleduplně poopraví. „Už profesor Tesař, legenda soudního lékařství, nám vysvětloval, že inteligence vůbec není závislá na hmotnosti mozku. Turgeněvův mozek vážil osm set gramů. A K. H. Frank? Hodně přes kilo!" Podíváme se do dalšího archivního svazku, ano, tady máme protokol z 22. května 1946, kdy byl Frank popraven a hned následně pitván. „Mrtvola může asi 48letého, váha 62 kg, svalstvo vyvinuté, výživa přiměřená. Obličej souměrný. Pravé oko chybí. V žaludku má asi 300 gramů vejci a masem promísené tráveniny." To je přesné - Frank si k poslednímu jídlu poručil vejce se šunkou. Ano, mozek váží 1 340 gramů. A co srdce? Měl vůbec nějaké? „Chlopně vpravo jsou velmi jemné!" Nevíme, jaké chlopně měli lidé z protokolu 550, datovaného 23. června 1942, ale jedno víme určitě. Měli srdce na pravém místě. Sáhněme namátkou po jednom jménu. Jozef Gabčík. Pitval sám dr. Weyrich, šéf tehdy německého Ústavu pro soudní lékařství. Je pedant, diktuje do protokolu kdejakou maličkost: mrtvý měl na sobě - 1 hnědé kalhoty, 1 pyžamové kalhoty, 1 světlé spodky, 1 tmavomodré tepláky, 1 modře kostkovanou košili (silně potřísněna krví), 2 páry ponožek. Ano, v kryptě byla nesnesitelná zima, proto v červnu tolik šatstva. Pitvající lékař určuje příčinu smrti: vstřel v pravém spánku i výstup střely ze spánku levého. Smrt nastala zraněním, které si mrtvý přivodil sám. Doktor Weyrich dodává: „Ani lékařská pomoc by příchod smrti neodvrátila." · · ·

Samozřejmě, koho nenatrefím na „soudním" jako Miroslava Nečáska, legendu naší kriminalistiky, plukovníka a současně vrchního kriminálního inspektora v.v., hrdinu odboje, postrach galérky a zločinců těžkého kalibru, v padesátých letech na hodinu vyhozeného od policie pro nevhodný kádrový původ. Je mu hodně přes osmdesát, ale každého vybízí, aby mu tykal. Před lety sem dodával profesorům Tesařovi a Hájkovi záhadná úmrtí. Dnes si sem chodí ze zvyku poklábosit, nasát (brrr) důvěrně známou atmosféru. Vypráví, jak měl políčeno na vraha Otilie Vranské, věděl, kdo to je, sloužil s ním na Slovensku jako voják v tom roce 1933, kdy šlapku Otilku kdosi zavraždil, rozkouskoval a poslal v kufrech vlakem na Slovensko. „Ví se, že naposled byla viděna ve společnosti dlouhého blonďáka v uniformě poblíž Václaváku. A pak všechny stopy končí. A na té vojně byl se mnou blonďák. Dlouhý. Zrovna v těch dnech měl dovolenou. Jel domů. Byl z Prahy. Vranská byla odborně rozkouskovaná. Někým, kdo se vyznal. A víš, čím byl ten voják? Pitevním laborantem!" Jenže po blondýnovi se země slehla. Nečásek čekal dvacet let po vraždě, v den, kdy skončila promlčecí lhůta, ve své kanceláři. Snad se otevřou dveře, vejde blondýn, teď už asi prošedivělý, řekne - ano, já to byl! Čekal tehdy do rána. Marně. Miloslav Nečásek nechodíval na „soudní" jen klábosit, nedodával se pouze mrtvoly. Chtěl ukrást dvě lebky! Ukáže fotku: „Vidíš ty lebky? To je Gabčík a Kubiš. Tak ty jsem chtěl sebrat a zachránit." Němci ukrývali lebky atentátníků na Heydricha ve „svém" Ústavu soudního lékařství. Ano, ředitelem byl nám známý dr. Weyrich. Čechům patřila jen malá část budovy, kam policisté docházeli služebně za našimi doktory. Do německé části nesměli, s výjimkou případů, kdy by byli sami povoláni, ani vkročit. Jistý údržbář měl klíče od spojovacích dveří. Asi mu moc nezáleželo na životě, protože nic nenamítal - jo, pomůže.

„Stál jsem na chodbě ještě s jedním kolegou. Měl jsem fotoaparát. Čekali jsme, až se německý personál odebere sakumprásk na předem avizované slavnostní shromáždění. Údržbář stál na konci chodby. Kdyby se blížilo nebezpečí, měl upustit kladivo. V pravý čas jsme odemkli, vtrhli do chodby a několikrát lebky vyfotografovali." Nečásek plánoval, že lebky později ukradne, zamění je za jiné které by dodali čeští doktoři. Chvíli by trvalo, než by se na to přišlo. . . „Jenže pár dní před plánovanou akcí Němci lebky odvezli do říše. Už se nikdy nenašly." Dívám se na fotografii lebek hrdinů, majících srdce na pravém místě. „To vám šlo ale o život. . ." „Jo, o kejhák," opáčí starý detektiv. „No a?" · · ·

Profesor Srejc se omluví, odchází na vizitu, což se nám zdá navýsost podivné, protože na vizitách doktoři bodře rozprávějí s pacienty, určují léčbu, předepíší léky. A tady? „Přednostové jsou od toho, aby dělali vizity. Nejsem výjimkou. Přebírám při nich výsledky všech pitev. V soudním lékařství, jako v každé empirické vědě,je důležitá zkušenost. To, co se každý den dozvíme, může podat pomocnou ruku živým. Vám, mně, každému. Můžeme dospět k poznatkům, které už zítra mohou vyústit třeba v účinné léky. . ." Z jedné, na první pohled nevinné pitvy, může při vizitě profesor dospět k závěru, že něco nehraje. „Třeba, že nejde o sebevraždu, ale že na scénu vstoupil vrah." Jako nedávno - na první pohled sebevražda nožem, rána do hrudníku. „Jenže rána šla až do páteře, byla delší než čepel. Vzniknout mohla jedině silným zmáčknutím hrudníku. A k tomu je zapotřebí ještě dalších rukou. Těch, které patřily vrahovi," řekne profesor nevzrušeně, jako by mi oznamoval, kolik je hodin. Není divu, je to jeho profese. Za pomoci mrtvých pomáhat nám, kteří ještě můžeme do téhle budovy vcházet dveřmi. Jak jsem přišel, naštěstí i odcházím. Nerad bych se sem vracel jiným vchodem. Ale na takové úvahy je snad ještě čas, teď to nebudu rozpitvávat.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group