ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NOUZOVÉ VOLÁNÍ

 

NAPSALA MARTINA HLADÍKOVÁ

Nervózní zadrnčení telefonu mnou trhne. Do nočního přítmí operačního střediska Pražského sboru hasičů se rozsvítí kontrolka. Někdo v nouzi volá o pomoc! Zapnu odposlech a napjatě čekám. Dětský hlas ze sluchátka mě však na chvíli konsternuje. Podvědomě mrknu na hodinky - půl jedné v noci. „Hasiči, prosím!" „Haló. Máte dost vody?" „Jistěže máme." „Tak si umyjte nohy!" Typický příklad pubertálních žertíků, že. Komu by se alespoň jednou nepoštěstilo zvednout telefon s podobným obsahem? No jo, děti. Ale přece jen, touhle dobou? A to byl jeden z těch slušnějších! Při poslechu některých z mnoha zaznamenaných hovorů jen nevěřícně kroutím hlavou. „Nejčastěji sem volají právě děti. Ovšem v jejich případě je zas o to více zarážející jejich slovník, kdy se i telefon červená a otrlému přeběhne ruměnec po tváři. Nebo opilci. Nezřídka volají i z nejrůznějších důvodů rozezlení občané. Například sem jeden pravidelně volal jen proto, aby nám sdělil, že jsme banda pitomců a hloupé helmy. . .

Inu, mají to zadarmo, tak se baví," komentuje operační důstojník. Už si prý zvykli. Patří to, takříkajíc k běžnému koloritu práce na „telegrafu". Člověk musí zachovat klid. Nejčastěji nám vlastně jen tak nadávají. „Sloužíme tak jako tak jako hromosvod lidských trápení, „ shovívavý úsměv v jeho tváři ruší vážná vráska kolem očí. Nechávat si denně nadávat po telefonu od nějakých - s prominutím - omezenců? Přitom se nestane - nesmí stát! - že se telegrafista nechá vyprovokovat. Snad si jen tak polohlasně zabručí. Ostatně kolegové od záchranky a policie jsou na tom obdobně. Zpětně se ověřuje pokud možno každý telefonát, neboť jsou na centrálách instalována příslušná zařízení, ale většinou bezvýsledně. Často jen volající prohlásí, že stojí v budce a rychle zavěsí. Co s tím? Na druhou stranu mnozí jiní se zas obávají prozradit jméno a číslo telefonu snad z obav, aby na ně nepadlo podezření. Nebezpečí z prodlení každopádně nedovoluje jednoznačně každý podezřelý telefon ignorovat. „Jindy nám zas někdo zcela důvěryhodně ohlásí požár i s poměrně přesnými údaji o poloze. Takový expert neváhá obvolat i policii a záchranku. Takže vzburcuje všechny pohotovostní složky a pak se zpovzdálí dobře baví, doplňuje obrázek velitel směny. Inu, veřejnost touží vidět záchranáře v akci. . .

Vždy je nutno ovšem zachovat klid a rozvahu, zvážit podle toho jak vás dotyčný informuje, zda nejde o žert. Jednou sem volal několikrát denně nějaký blázen z Bohnic. Nakonec ho prý chytli, ale bývá to mnohdy zbytečné. Dlužno dodat, že v tomto případě bude daleko názornější číselné vyjádření četnosti podobných telefonátů - ať již planých poplachů či „ pouhých neslušných žertíků". „Jednou jsme si tu na centrále dělali čárky. Když jsme došli k číslu čtyři sta, a to zdaleka nebyl konec dne, přestalo nás to bavit. Stejně nic nezměníme," krčí rameny telegrafista. Nechme dále hovořit čísla. Za rok 1992 bylo na území celé republiky evidováno na lince sto padesát více než pět tisíc planých poplachů. K srpnu loňského roku jich bylo jen v rámci území Prahy 183 a letos již hasiči v Praze vyjeli zbytečně dvě stě čtyřikrát. Další zazvonění mě vytrhává z úvah. „Dobrý den. Chtěla bych ohlásit, že v Ocelový 7 hoří," praví klidný ženský hlas. „A co tam hoří?" „Stodola," dí žena na druhém konci aparátu. To už telegrafista pomalu odkládá připravenou tužku pro zapsání hlášení. V centru Prahy se, nemýlím-li se, žádný podobný objekt nenachází. „A kde by se tam vzala?" ptá se přesto trpělivě operační důstojník. „To nevím, oni ji teď nedávno postavili," trvá na svém ohlašovatelka. „Dobrá, a jaké má číslo ta stodola?" „Sto devět," nenechává se zviklat. „To je výborný, tak si protřete zrak a podívejte se, kde ta hořící stodola vlastně stojí." „Noó, a vy si vytřete pr..l!" Vtipálkové si nedají pokoj.

Nejen na „stopadesátce" by mohli vyprávět. Ovšem stejně často znovu a znovu vyjíždí červenobílá liazka do přeplněných ulic města, třeba na plano. Táhlým vzlykotem sirény burcuje z nočního klidu spící obyvatele, kteří si pak čas od času pěkně od plic postěžují. Jak jinak - telefonicky. Ostatně je tu i ekonomické hledisko, které si pochopitelně děti neuvědomují. Narozdíl od nich by šprýmujícího dospělého mělo alespoň zajímat, kdo takový žert zaplatí. Kdo jiný než zas jen daňový poplatník, takříkajíc z vlastní kapsy. A že každý výjezd není záležitostí nikterak levnou, je nabíledni. Pro ilustraci se jedná v průměru o částku přes tři tisíce korun. Nehledě na to, že především noční poplachy mívají nemalý vliv na psychiku hasičů i celého štábu. Když se vám uprostřed spánku rozsvítí světlo a do snů zaječí siréna, nic příjemného to rozhodně není. Ovšem ani tak neuvažují, je to jejich práce. Jedou kdykoliv. Musí. Co kdyby tentokrát skutečně hořelo nebo byly ohroženy něčí životy, Nic se nesmí ponechat náhodě. Toto si neuvědomují ti, kdož z hloupého žertu pokoušejí denně trpělivost a připravenost nejen samotných hasičů-záchranářů a mnohdy i sám osud. Co si budeme povídat o božích mlýnech . . .

Ospalé oči se stopami spánku v poklusu narychlo protírají unavenou rukou, ovšem mozek už pracuje na plné obrátky. Jdou přece tam, odkud jiní utíkají a řeší mnohdy důsledky nedbalosti a hlouposti každého z nás. „Zrovna nedávno jsme tu měli jednoho kluka, kterýho přivedla policie po úspěšném pátrání. Ten byl schopný otravovat tak dlouho a intenzivně nejen nás, ale i policii, že po čase nebyl problém si ho vyčíhat. Když nám ho sem přivedli, měl jsem upřímně radost a s chutí jsem se mu představil: ,To jsem já, ten idiot!´ Bylo zajímavé vidět, jak najednou ztratil odvahu a výřečnost. Navíc tu byl s ním jeho otec a ten mu dával co proto. Až nám ho bylo málem líto," uzavírá operační důstojník s úsměvem. Zajímavé je, že tolik již otřepané měřítko srovnání se zahraničím, kde má veřejnost - kupodivu? - daleko uznalejší vztah k práci záchranářů všeho druhu, těšící se tak vysoké všeobecné vážnosti. Jen velmi zřídka se stávají „Emergenci telefony" terčem zájmu vtipálků a vandalů, mi v tomto případě připadá více než patřičné. Ještě hodně dlouho se budou muset někteří učit slušnosti a ohleduplnosti. Jsme holt národ šprýmařů. Ale až vám poteče do bot, vzplane střecha na hlavou, či (bože chraň) přihodí se horší nehoda, nebo dokonce uvíznete v přetíženém výtahu, budete s netrpělivostí očekávat rychlou a účinnou pomoc. Ovšem klidně se pak může stát, že nějaký vtipálek zablokuje nouzové linky a vám zkrátka se namísto lidského hlasu ozve mrzutý obsazovací tón. Co pak? Často jde o víc než o vteřiny a po boji je každý generál.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group