ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ve válečné zóně

 

Že cesta nebude nudná, jsem zjistil hned poté, co jsme se propletli pobíhajícími řidiči, prodavači a nahaněči a vyjeli na hlavní silnici směřující jižním směrem. Proti nám se valili des ítky automobilů a autobusů všech značek a velikostí. Nešlo však o tradi ční dopravní zácpu, která v Bejrůtu trvá od úsvitu dlouho do noci.
Všechna vozidla, která nás míjela, byla totiž doslova obalena lidmi zahalenými do zelených vlajek a transparentů hnutí Amal, kteří buď seděli na střeše náklaďáku,nebo viseli z oken funkční trosky předpotopní limuzíny. Vlajky a portréty šíitských vůdců zakrývaly ta místa karoserií, která ještě prosvítala mezi těly - mnohdy se umělcova ruka nevyhnula ani reflektorům. Řidič jako by tušil, jako otázky se mi honily hlavou, mně na ně také hned odpověděl: „To jsou šíité z jihu. Dneska stávkují a jedou demonstrovat do Baalbeku.“ Na ten den totiž připadlo patnácté výročí únosu šíitského imáma Músy Sadra, který zmizel za dosud neobjasněných okolností během své návštěvy Libye. Tisíce libanonských šíitů tedy každoročně směřují do údolí Bekaa, aby uctili jeho památku. Přestože jel řidič zjevně na hranici technických možností auta, na naší rychlosti to nebylo příliš znát. Kromě halasící kolony jedoucí nejen v protisměrném, ale občas i v našem jízdním pruhu, jsme se museli vyhýbat výmolům, kterých je ve vozovce - i přes důležitost komunikace - požehnaně. Nejvíce však provoz brzdily vojensk é hlídky, které jsme míjeli snad každých pět minut. U nich jsou totiž řidiči nuceni zpomalit, aby ozbrojenci mohli lépe prověřit tváře cestujících. Vedle pravidelné libanonské armády se na této činnosti podílejí i vojáci syrští. Host nejvyššími místy pozvaný, nikoli však celým národem přijímaný. Zatímco jedni přítomnost třiceti tisíc Syřanů v zemi považují za nezbytnost, bez níž by země opět upadla do válečného šílenství, jiní jsou opačného mínění a hovoří o okupaci. Rozmanitost názorů se projevuje i na syrských kontrolních stanovištích. Někteří řidiči projíždějí kolem zátarasů z pytlů s pískem, z nichž vyčnívají vlajky a portréty rozesmáté hlavy Sýrie, s přátelskými úsměvy a radostně kynou zachmuřeným hlídkám. Jiní ani příliš neskrývají, že k nabubřelým vetřelcům cítí úplně opačné pocity, což případně doplní i na půl vyslovenou poznámkou. Řidič našeho taxíku naštěstí patřil ke druhé skupině obyvatel, a tak se nabízelo další téma hovoru na naší úmorné cestě.
SÚRSKÉ ZASTAVENÍ. Za cíl cesty jsem si vytkl území pod vojenskou správou OSN, a tak mě první kroky vedly na dopravní základnu jednotek UNIFIL, jak zní anglická zkratka mírových sborů v Libanonu. Blankytně modrá vlajka světové organizace se třepotala v těsné blízkosti malebného přístavu. Přestože velitelství UNIFIL je umístěno v Nakuře, ležící jen tři kilometry od izraelských hranic, mluvčí, mající na starost novináře a jejich pohyb po spravovan ém území, sídlí právě na dopravní základně. Od něho jsem se dozvěděl podrobnosti o mezinárodních jednotkách a v jeho kanceláři se mne také ujal řidič, který mne měl odvézt na základnu bataliónu z Fidži. Bez doprovodu bych uvízl již na prvním stanovišti modrých přileb, které kontrolují nejen pohyb místních obyvatel, ale i případných zvědavců z ciziny. Volných chvil před odjezdem na horkou půdu, na niž se nedávno po celý týden snášel déšť izraelských granátů a raket, jsem využil k podrobnější pohlídce Súru. Kromě vojsk OSN, na která si již místní lidé za šestnáct let zvykli, se tu prakticky nevyskytují cizinci, a tak jsem v temných uličkách tržiště vzbuzoval až nepřiměřenou pozornost. Vlhké horko a pach prodávaných ryb a masa, oprýskané zdi sešlých budov, sem tam zpestřené protiizraelským plakátem. Fotografie dětí roztahaných izraelskými granáty doprovázené hesly proti imperialistické a sionistické hrozbě ve světě. V té hrůze, kterou byli - a vlastně ještě jsou - místní lidé po dlouhá léta obklopeni, nemá život bezvýznamného cizince z neznámé země valnější cenu. V jedné z bočních uliček jsem potkal dvojici mladíků, z nichž jeden třímal v ruce nečekaně povědomou zbraň. Zjevně se nudící výrostci procházeli uličkami se vzduchovkou Slavia - proto tolik krys, zmítajících se ve smrtelných křečích pod nohama chodců. V jedné z panelových budov, k nimž jsem po chvilce chůze městem došel, sídlí místní pobočka Mezinárodního červeného kříže. Kromě zdejších šíitských muslimů a sunitů, k nimž patří zejména palestinští uprchlíci, je v Súru i poměrn ě velká křesťanská komunita. Připomíná ji několik kaplí a kostelů a také budova arcibiskupství maronitské církve „pro Súr a Svatou zemi“. Červený kříž, mající v islámskýách zemích obdobu zvanou Červen ý půlměsíc, tu tedy není nedopatřením. Nejvíce práce nastává v době bojů mezi Izraelci a Hizbaláhem, kdy zdejším obyvatelům nezbývá než sbalit nejnutnější a po tisících se vydat na sever, do bezpečí. Je to ostatně taktika Izraele. Co jiného než záplava nešťastníků na bejrútských předměstích může pohnout libanonskou vládou, aby zabránila využívání svého území jako základny k útokům proti židovskému státu.
VÝLET DO TICHOMOŘÍ. Major Kaurasi mne osobně přivítal hned po příjezdu na základnu. Jelikož je velitelem celého fidžijského praporu, rozhodně bych to nečekal. Svoji úlohu ale nejspíš sehrálo to, že ostraha základny věnovala průzkumu totožnosti mé vlastní i mého průvodce ze Súru více času, než se sluší a patří. Jak se ale zdálo, nebýt té počáteční mrzutosti, asi bych byl o mnoho zajímavých informací chudší. Tento pošedivělý muž je totiž jedním z těch Fidžanů, kteří využili již první příležitosti v roce 1978 a vydali se na mírovou misi do zámoří. Leccos tak pamatuje - nejen stahování izraelské armády a osadníků ze Sinajského poloostrova a boje mírových sborů OSN s palestinskými povstalci v Libanonu. Jakmile se ujistil, odkud jsem, ihned si vzpomněl i na Československé aerolinie, které podvakráte zajišťovaly přepravu vojáků a materiálu mezi Fidži a Izraelem. Přestože je major Kaurasi původním povoláním učitel angličtiny a dějepisu na základní škole, radikální životní změny prý nelituje. V malé ostrovní zemi je služba v mezinárodních jednotk ách velmi prestižní záležitostí. Na Blízkém východě slouží jak profesionální příslušníci fidžijské armády, tak i záložníci. S neskrývanou pýchou mi major prozradil, že vloni patřil mezi jeho podřízené i jeden z jeho synů. Israel Dakunmatu, který se na dva dny stal mým průvodcem po Fidžany střeženém území, usoudil, že exkurze bude mít význam teprve tehdy, budu-li znát co možná nejvíce jeho kolegů.
Během procházky objektem kasáren mi představil několik rozesmátých tváří. Byť jsem se je snažil rozeznat sebevíc, měl jsem pocit, že potkáváme stále téhož muže. Protože jsem Israela nechtěl zarmoutit poukazem na zbytečnost jeho počínání, raději než podle tváří jsem si dobré Mikronésany ukládal do paměti podle rozmanitých výložek. Zdejší kasárny se příliš neliší od těch našich. Řadové domky, společné umývárny, strážní věže, autopark. V nemocnici, kterou má téměř sedmisethlavá posádka k dispozici, jsem potkal několik místních Arabů. Jak mi vysvětlil Israel, jde většinou o civilní pomocný personál a také o tlumočníky. Ti jsou u jednotky zaměstnáni z více důvodů. Jednak jsou v nemocnici ošetřováni Libanonci, kteří žijí na území kontrolovaném fidžijským batalionem, jednak dochází čas od času k situacím, při nichž je přítomnost domorodého tlumočníka jedinou přehradou rozjitřeným vášním. První, co mne napadlo při pohledu na vyrovnané řady židlí, které zaplňovaly celou místnost, bylo, že mne Israel zavedl do jakési posluchárny. Teprve poté, co jsem se v přítmí rozkoukal, jsem v čele sálu rozpoznal kazatelnu a polní podobu oltáře. Tady se den co den schází k večerní motlitbě drtivá většina vojáků - tedy těch, kteří právě neslouží na některém z kontrolních stanovišť rozesetých po kraji. Vlastně není důvod, proč by se měli lišit od svých krajanů. K římskokatolické církvi se na fižijském souostroví hlásí většina obyvatel. O tom, že bohoslužba i fidžijský jazyk mají své kouzlo, jsem se mohl přesvědčit sám. Israel mne totiž pozval, abych celý večer absolvoval s ním. A on v kostele nemůže chybět. Když jsem spatřil vojáka ledabyle opřeného o obrněný transportér, kterak kovovou tyčí buší do dna bytelné ocelové nádoby, neměl jsem odvahu ani nahlédnou do originálního moždíře, ani se zeptat, co bude výsledkem této zajímavé činnosti. Pro jistotu jsem se Israele nezeptal ani na účel plachet napnutých nízko nad zemí na několika místech v táboře.
Obě záhady se samy vysvětlily po večeři. Následujícího dne se část mužstva vracela do vlasti, a tak jsem se mohl zúčastnit jedné z rozlučkových party. Večerní „dýchánky“ se sice konají stále, onoho večera však byly poznamenány zvláštní nostalgickou atmosférou. Spolu s Israelem jsme se usadili mezi tucet jeho druhů, kteří se již tísnili pod jednou z khaki plachet. V tom okamžiku mi snědá ruka podala kokosovou skořápku plnou šedé kalné tekutiny. Vzápětí jsem „byl doma“: tichomořský nápoj na čtyři - káva! Než jsem nádobku přiložil ke rtům, ozvalo se sborově tlumené bula! Že by na zdraví? Se sebezapřením až do dna vyprázdněnou skořápku jsem vrátil hostiteli, aby ji obratem naplnil hořkou kapalinou z plastového škopku a podal dalšímu. Bula bula Israel mi ukázal kusy dřeva, které si vojáci nechávají k výrobě kávy posílat z domova. Po jejich rozemletí v onom tajemném moždíři se drobné třísky smísí s vodou, přecedí přes plátno - a může se nalévat. Stačí přivřít oči, zapomenout na škopek na nádobí a člověk se rázem ocitne desítky tisíc kilometrů odsud. Ona nakonec ta káva není tak špatná. Na projížďku terénní toyotou jsme se vydali tři - ozbrojený strážný, který se k nám přidal, měl bdít nad naší bezpečností. Křižovali jsme vyprahlou pahorkatinou po vymleté asfaltové stužce, sem tam ozdobené betonovou vesničkou.
K mému překvapení jsme ale míjeli i mnoho honosných a jistě drahých vil. V oblasti, kde nemine snad týden bez dělostřeleckých nebo leteckých útoků, bych je rozhodně neočekával. Israel by sice z titulu své funkce měl být v arabsko - izraelském konfliktu nestrann ý, avšak náklonnost k místním obyvatelům se ani nepokoušel zastřít. O armádě židovského státu ani jejím spojenci, takzvané Jiholibanonské armádě, toho sice mnoho nenamluvil, trasa jízdy, kterou vybral, byla ale všeříkající. Projížděli jsme vesnicemi se smuteční výzdobou kolem polorozbořených domů, jež se jen nedávno staly terčem izraelských střel. Bezradnost, smutek a pocit pokoření, které tady pramení, jsou důvodem, proč právě z této oblasti mohou být odpalov ány kaťuše, jež ničí pro změnu izraelsk á města a kibuci. Na organizaci Hizbaláh, která odsud vede svůj boj, se tu pohlíží jako na osvobozeneckou armádu, nikoli jako na teroristy. „Jižní Libanon je třeba osvobodit od izraelských okupantů a jejich přisluhovačů,“ sice nezní libozvučně, v mnoha obměnách jsem ale tuto větu slyšel od místních lidí snad desetkrát. Pro mé hostitele se boje znesvářených stran již dávno staly rutinou. Zaznamenávají veškeré útoky, porušení dohod a rezolucí přijatých Radou bezpečnosti OSN. V případě ohrožení se stahují z pozorovacích věží do podzemních krytů, vybavených potravinami a materiálem na několik dní. Z granátů a střel, které dopadnou v blízkosti jejich stanovišť nebo přímo na něm, vznikají výstavky nebo přívěsky na klíče. Bez trochy nadhledu a snad i cynismu by tu ale jen stěží vydrželi. A to platí navzdory existenci pomníčků jejich druhům, které se každoročně rozrůstají o několik jmen.
NÁVRAT DO REALITY. Po průjezdu oblastmi spravovanými příslušníky dalších exotických národů - Nepálu a Ghany, jsem se opět přiblížil rodnému kontinentu. Především tím, s jakou profesionalitou mne mluvčí finského praporu zahrnul mapami, čísly a dalšími informacemi. Avšak i evropská krmě přijde - po týdnech ochutnávek orientálních specialit - k duhu. Jenom pravou finskou saunu, kterou mají vojáci k dispozici, bych v tomhle horku odmítl. Rozdíl v práci Fidžanů, které jsem toho rána opustil, a finů byl patrný na první pohled. Ještě předchozího večera jsem měl díky neprůstřelné vestě, do níž jsem byl navlečen, pocit neustálého mrazení v zádech. Teprve tady jsem však měl možnost slyše dunění houfnic a byl jsem nucen nasoukat se do obrněného vozidla. Můj průvodce - přátelský Ari-Pekka - sice usoudil, že střelba se ozývá z norského sektoru, po chvíli však změnil názor. To už jsme ale ujížděli zpět do vnitrozemí, kde je přece jenom bezpečněji - zvláště pro novináře. V duchu jsem se zaradoval, že jsme se stačili podívat k řece Litání, která je severní hranicí působnosti jednotek UNIFIL. Díky tomu, že část Finy kontrolovaného území je obsazena i Jiholibanonskou, respektive izraelskou arm ádou, nabídl se mi z jejího břehu pohled i na druhou stranu barikády. Dívat se směrem k izraelské pevnosti mi Ari-Pekka povolil jen na krátký okamžik. Jeho věta: „Člověk nikdy neví, kdo má na protilehlém kopci prst na spoušti,“ mi celkem snadno utkvěla v paměti, takže jsem rád respektoval i další doporučení znalce místních poměrů.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group