ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŽIVOT JE STAV

 

ZAZNAMENALA:

Martina Hladíková

Její usměvavá opálená tvář nás už z dálky vítá u vrátek řevnického domečku. V duchu vzpomínám na naše poslední setkání před sedmi lety. Už v té době byl o její knížky mezi čtenáři obrovský zájem (každý „vzácný“ výtisk šel tak říkajíc z ruky do ruky), ačkoliv se nakladatelé „do Vaňkový“ zrovna nehrnuli. Proč asi? Dnes se situace poněkud změnila. Během posledních čtyř let proběhly prakticky všechny reedice jejích historických románů, včetně - po všech stránkách lišící se - prvotiny „Mostů přes propast času“, přičemž se nyní musí naopak vyrovnávat se vzrůstajícími požadavky pánů nakladatelů.

Vrtkavá je přízeň mocných, ale její knížky si našly svoji cestu ke čtenářově srdci už dávno. Předloni v listopadu jsem byla v Himalájích. Od tří hodin odpoledne už byla tma a více méně nebylo co dělat. Zalezla jsem si proto do spacáku, schovala se i s hlavou a namlouvala si na diktafon svou poslední věc „Roky před úsvitem“ (třetí část trilogie; První muž království, Rab z Tabštejna; vykreslující postavu jednoho z nejzajímavějších českých vladařů, toulavého krále Jana Lucemburského - pozn. autorky).

Občas si tak říkám: ježišmarjá, proč já to dělám, vždyť bych si mohla žít tak jednoduše a netrápit se nad takovýma věcma. Třeba TO by vás právě nebavilo… Nevím, prostě se už nedá nic dělat. Už jsem se jednou na to dala, tak dokud to půjde, musím pokračovat.

 

Na křídlech fantazie cestujete spolu se svými čtenáři časem - i prostorem. Ráda taky cestujete po světě? Nikdy jsem vlastně odsud nevytáhla paty. Do svých šedesáti let jsem seděla tady v tom „bolševickým zapadákově“ zavřená. Ale řeknu ti, že něco na tom je. Normálně, kdybych cestovala od dvaceti, tak by mě to dneska už asi nebavilo. Ale teď si vezmu batoh na záda a jedu. Před šesti lety jsem pěšky „zcárala“ celé Řecko a to bylo cosi tak nádherného! A ač mi bylo už jednašedesát, spala jsem po různých hotelech a neustále jsem se tam stýkala s mladými lidmi.

Inspirují vás vaše cesty po světě, a vůbec vaše záliba v cestování, při psaní knížek? Musím říct, že jsem to nějak ještě nevyužila. A nenapadlo vás to třeba? No tak jistě, ale stále mám co dělat jiného. Až jednou nebudu vědět co psát, tak možná sepíšu své cestovní zážitky. Vaše romány se čtou jako detektivka, se stejným zaujetím, vzrušením a napětím. Čtenáři předkládáte hotový příběh ovšem zároveň ho nutíte, aby o věcech i přemýšlel.

Jak vlastně hledáte a sbíráte potřebné prameny? Dobrým zdrojem jsou dopisy, pokud byly zachovány, a listiny. Samozřejmě je k tomu potřeba znát aspoň primitivně latinsky a německy. V případě Lucemburků také francouzsky. Někdy narážím na nové údaje, které nejsou zajímavé pro historiky, ale nepostradatelné pro romanopisce. Hlavním vodítkem jsou však velké monografie, třeba České dějiny, které před válkou vycházely u Laichtra. U Lucemburků byly pro mě neocenitelným zdrojem zas knihy Jiřího Spěváčka. Zkrátak, pídím se po detailech, na kterých pak vystavím příběhy, které se mohly stát a třeba staly.

Máte ráda detektivky? Určitě. I když mě jejich čtení nějak přestalo bavit už dávno. Kdysi jsem je ráda četla, ale nakonec se mi stala taková věc při čtení jedné z nich. Byla jsem asi v polovině a někdo se mě ptal, jak to dopadne. Podívala jsem se na jméno autora a podle toho jsem přesně odhadla, kdo je vrah.

Kdo četl a zná vaše romány, ví, že Vaňková je vždycky něčím nová - ač jde třeba jen o „pouhou“ reedici. Ale máte připraveného něco opravdu nového, co tu ještě ve vašem podání nebylo? Mám zajímavé téma, které jsem si ve skutečnosti nevymyslela já - dal mi ho před lety Adolf Branald. Zkrátka přinesl novinový výstřižek a povídá: „Nechceš se na to podívat, já na ty ženský moc nejsem. Než to napíše někdo blbě!“ (čímž mě naprosto uzemnil). V té době jsem ovšem dopisovala přemyslovskou sérii, ale říkala jsem si, že to určitě nenechám plavat, ačkoli jde o téma jdoucí naprosto proti všemu mému přesvědčení. Vždycky jsem totiž říkala, že se nikdy nevypravím do 19. století, protože je tam už příliš pramenů a že bych se v tom utopila. Tušila jsem samozřejmě dobře.

O čem to bude? Jde o příběh ženy z devatenáctého století, ženy, se kterou Vojta Náprstek utekl do Ameriky. Jeho rodina se ji ovšem pokusila vyškrtat z jeho života i historie. Ve všech jeho denících jsou stránky, které se jí týkaly, vynechané (oni je totiž kompletně přepsali!). Ale některé maličkosti jim přece jenom unikly. Dále mám k dispozici Náprstkův deník z předchozí doby, který neupravovali, protože ji tehdy ještě neznal. Je to neobyčejně zajímavá ženská. S Náprstkem odjela do Ameriky v osmačtyřicátém roce (ovšem o století dříve). Je to tak strašlivě aktuální a zajímavé, jak je historie stejná. Všechny problémy, které máme jako národ dnes na všechny strany (s Němci, Slováky, Poláky), prostě všechno to už tehdy existovalo. Navíc mě začala svrbět ještě jedna věc; začal mne svádět život Karla Sabiny. Takže když už jsem se nakonec ocitla v tom devatenáctém století, tak se asi potom vrhnu ještě na něj.

Skončila jste prakticky ve čtrnáctém století a rázem přeskočila - navzdory všem svým zásadám - rovnýma nohama pět set let. Ano. Mohla jsem, ba měla, ke Karlu IV. připsat ještě dva díly, ale mně se už do nich nechtělo. Nejdříve jsem hrozně dlouho nebyla schopná se do něj dostat, a když už se mi to podařilo, tak jsem shledala, že naprosto nechci s ním spoluprožívat takové horory, jako když mu umře Anna Svídnická. Prostě nechci. Ostatně domnívám se, že co jsem napsala, je docela slušné zakončení. Letos vyšel znovu (již po třetí) Král železný, král zlatý a Zlá léta, a v Nezávislém novináři vydají na podzim reedici Stříbrného jednorožce. A příští rok bude Šulc vydávat Dědice a Žebráka.

S takovým zájmem můžete být konečně spokojena, ne? Určitě. Ale trh by toho už asi více neunesl a víc bych ani nechtěla. Jsem poučena případem Ivana Klímy, který, když se obrátil čas, a každý mu vydal knihu, se nakonec v povědomí čtenářů zapsal jako „ležák“. Přitom Klíma je opravdu vynikající spisovatel. Konečně jsme se dočkali i reedice vašeho jediného vědeckofantastického románu Mosty přes propast času. Prý jste ještě začala psát jejich pokračování a pak toho nechala. Proč? Původně jsem měla v úmyslu udělat z nich pentalogii, ale nevím. Spíš by měly zůstat tak, jak jsou. Ovšem mám v šuplíku ještě jednu věc - sci-fi. Jmenuje se to Genesis, což znalcům Starého zákona praví vše. Já nemůžu psát normální sci-fi. V Mostech mi o to ani tak nešlo, jako spíš o pohled na historii jinýma očima než historických současníků. Neříkám, že ti lidé byli psychologicky jiní. Byli nemlich stejný jako dnešní, jenom nevěděli, že je možné létat. A právě v Mostech jsem se na historii chtěla kapku kouknout očima znalýma. Navíc, na rozdíl od ostatních románů jsem je psala jakoby z boží inspirace, a vůbec jsem - podotýkám - nevěděla, o čem to bude. Je to zkrátka první kniha, a tak je to pochopitelné. Měla jsem jiný přístup k věcem, dnes bych už takhle psát nemohla. V svých knížkách (nejen v této) dáváte člověku obrovskou šanci a naději. Žádná z nich vlastně nekončí absolutním Koncem.

Jak to dokážete? Jsem zatvrzelý optimista. Kdybych nebyla optimista, tak bych asi nepsala. Nemám ráda katastrofickké knihy (bohužel často se vyskytují právě ve sci-fi). Chtěla bych lidem ukázat, že toho zmaru a zkázy máme ve svém životě tolik, že by přece jen mělo lidstvo směřovat k něčemu lepšímu. Díky svým Mostům jste se - obrazně řečeno - zařadila spíše mezi spisovatele „humanisty“, jako Verne, Čapek. Přitom mi scifisti vyčítají (stejně jako mi jiní totéž vyčítali u historických románů), že jde o žánry svého druhu osobité, a tak žádná psychologie zkrátka do toho nepatří! Ani do sci-fi ani do historie - TAK TEDY KAM???

Přála byste si, aby ono jednadvacáté či dvaadvacáté století skončilo obdobně jako v Mostech? Ale NIC nekončí. To je teprve začátek!

 Začala jste psát až ve zralém věku, přesto své postavy líčíte tak mladě. Píšete o mladých lidech mladýma očima. Co vás vlastně na mládí nejvíce fascinuje, čím vás inspiruje? To, že je ještě všechno baví. Nedá se nic dělat - mládí je budoucnost (je to sice fráze - ale pravdivá). Když už se člověk propracuje k vyššímu věku a postavení, tak začne být opatrný. Jedině mladí lidé jsou schopní nasadit se úplně, u starých už jen výjimečně. Píšete v prvé řadě pro sebe? Jistě, já se při tom upřímně bavím! Nejvíce pak právě při situacích - takříkajíc - nejvíce lidských. Ale poslední dobou mě pomalu opouští ten pocit krásna při psaní, jako že píšu něco geniálního. Pak sice zjistím, že to je ke čtení, ale během samotného psaní už ten povznášející pocit nemám. Mnoho spisovatelů vykresluje své postavy bez života. zatím co z každé vaší život naopak přímo čiší. Já se dokonce i ty nesympatické postavy snažím nějak pochopit. Tohle je důvod, proč já nemůžu nikdy psát historii nedávnou, nebo z doby války, protože tam jsou třeba typy gestapáků - bytostí, které já nejsem schopná pochopit ale vůbec. Nedovedu si představit, co se v nich mohlo dít. Takže o nich nemůžu psát. Na to má fantazie prostě nestačí. Rozuměj, dovedu si představit všelijaké fanatiky, ale neumím si představit chlapa, který zcela chladnokrevně vezme za nožičky malé dítě a praští s ním a roztříští mu hlavu.

Když zrovna nepíšete, necestujete, či vás neobtěžují kolektoři a nakladatelé, odkud nabíráte energii a sílu, která pak na nás čtenáře tolik vyzařuje z vašich knížek? Ráno vstanu, a když je zima, vezmu si sekeru a prosekám si led na bazénu za domem a vlezu do něj. A když je teplo, tak nechám sekeru doma. Pak hodinu cvičím jógu. Potom se pokouším pracovat (když mě nechají a když mi to jde). Odpoledne jdu na zahrádku, popřípadě na procházku, podvečer si neuměle zahraju na piano, večer se kouknu na zprávy a snažím se jít brzo spát, protože co neudělám ráno, neudělám vůbec. Když mě to popadlo, napsala jsem i přes dvacet stránek denně. To jsem psala durch celý den i dlouho do noci. Ale nemůžu začít večer.

Stává se vám, že vás probudí naléhavé nutkání něco si napsat, poznamenat? Jo, taky. Ale naopak, taky se mi stává, že když se třeba takhle válím v pelechu a nechce se mi vstávat a chci si něco vymýšlet, tak mi to najednou nejde a myslím a místo toho na všelijaké hlouposti. Je to různý.

Co závěrem? Vždycky padne otázka, kterou nenávidím, protože na ni neznám odpověď. To když se mě někdo zeptá, kterou ze svých postav mám nejraději. Nejraději mám vždycky ty, o kterých zrovna píšu. Ale když se potom podívám zpátky, říkám si, že je to křivda zase na jiných. Nedá se to takhle vůbec říct. Nejraději mám život, a to není postava. To je stav.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group