ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Bývalí lidé, aneb nová fakta o činnosti STB

 

Napsal: Josef Klíma

Kolik je v republice ještě bývalých lidí?, zeptal se na poradě v lednu 1956 ministra vnitra Rudolf Barák náčelníka 2. Odboru III. Správy. Náčelník nezaváhal:" Podle poslední statistiky to vychází kolem jednoho milionu." Pojem „bývalí lidé" měl koncem 50. Let v terminologii StB poměrně přesný obsah. Živelná brutalita v prvních létech po Únoru i masové čistky s oprátkami a tábory nucených prací už přecházely v kultivovanější „boj proti třídnímu nepříteli". Početnému aparátu vnitra chyběl dostatek „živých" impulsů ke stíhání nepřátel, a proto zahájil širokou evidenci mezi obyvatelstvem, jejím cílem mělo být podchycení a rozpracování všech byť jen potencionálně nebezpečných osob. A kde je hledat? Nejsnadněji mezi lidmi nějak spojenými s bývalým buržoazním režimem.

Bývalí představitelé velkoburžoazie, bývalí velkostatkáři a kulaci, bývalí vysocí důstojníci armády, policie, četnictva a jiných zpravodajských složek, bývalí nekomunističtí odbojáři i bývalé osobnosti hospodářského, veřejného a kulturního života - ti všichni se ocitli pod drobnohledem, o němž přísně tajný rozkaz ministra říká: "o rozpracování, pozorování a evidenci bývalých lidí se nesmí dozvědět žádná nepovolaná osoba. V případě porušení konspirace vyvodím proti vin íkům příslušné důsledky." Nebýt listopadu 1989, asi by se o této akci taky nikdo dodnes nedozvěděl. Kdybychom chtěli být škodolibí, mohli bychom dnes nazvat „bývalými lidmi" všechny estébáky, které právě před pěti lety první polistopadový ministr vnitra Richard Sacher oficiálně zrušil. Jenže těch pět let zároveň umožnilo nahlédnout pod povrch toho, co dělali a jak to dělali. Vynořila se nová fakta - a vytvořili se i překvapivé pohledy na stará fakta. A řadu z toho - kupodivu - dodnes nikdo nepublikoval. Přestože se to dnes již může i smí. Následující řádky jsou kombinací dvou dosud nepublikovaných pohledů na minulost. První tvoří subjektivní vzpomínky bývalého náčelníka Státní bezpečnosti, dnes již důchodce, který si z důvodů vlastní bezpečnosti přál, aby jeho jméno zůstalo utajeno - a druhý jsou objektivní výsledky šetření instituce s dlouhým názvem a stručnou náplní: Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB. Srovnejte si sami, v čem si protiřečí a v čem se shodují.

BYLY PROCESY ZPRAVODAJSKOU HROU CIA? Jaroslav K. je živou kronikou prvního dvacetiletí socialistického ministerstva vnitra. Když s ním hovořím, nechce se mi věřit, že tenhle jemný prošedivělý pán s křehkými brýlemi šéfoval nejobávanější instituci této země v době, kdy mi rodiče tajili, že nám komunisti sebrali hospodu, abych to proboha nevyžvanil někde na pionýrské schůzce a nepřitížil si tím ve škole. K jeho prospěchu je nutno dodat, že život Jaroslava K. k této funkci zformoval. Na malém západočeském městě se dostal před válkou jako dospívající hoch do tvrdého konfliktu s místními sudetskými ordnery, koncem války vyvedl ze zajetí 6 sovětských a 1 francouzského zajatce, na podzim 1944 se stal příslušníkem partyzánského oddílu na Klatovsku, po válce pokračoval se zbraní v ruce v boji proti tlupám benderovců. Jaksi přirozeně se tak ocitl ve službách ministerstva vnitra. Pak škola SNB (1949- 1951) a práce na sekretariátu StB.

Vy jste nevěděl, co se tehdy na vnitru odehrává? Přišel jsem tam až po škole a po práci ve stranickém aparátu, minul jsem tedy naštěstí ta nejhorší léta: procesy s Horákovou, se Slánským a další. Nicméně i tak jsem byl nepříjemně překvapen, jak se třídní boj realizuje fanaticky, jak se potlačují práva a svobody člověka. V první fázi po Únoru se totiž StB konstituovala z lidí, kteří většinou neměli žádné vzdělání, zato drsnou válečnou zkušenost. Buď válčili, nebo prošli koncentráky. Násil í pro ně bylo něco normálního a řadu z nich lidsky zdeformovalo. To je třeba případ toho nechvalně proslulého Picha-Tůmy. Navíc se k nim přidala řada těch, kteří za okupace moc bojovní nebyli a pak to tím víc doháněli v míru. Příchod sovětských poradců byl rovněž škodlivý akt, první poradci jako Makarov, Lichačov a další vnesli do práce nejškodlivější prvky. Nadřadilo se vyšetřování nad operativní činností, vyšetřovalo se systémem:Zavřou se dva tři - a oni už promluví. Jak jste na to reagoval? Měl jsem k tomu kritické připomínky, namítal jsem, že touhle metodou nelze zjistit pravdu, protože v takové situaci promluví každý a řekne i to, co neví.

Neměl jste tedy pocit, že to je prohnilé od podstaty? Vy jste jiná generace, s jinou životní zkušeností. A navíc se mi časem potvrdilo, že na ostrosti tehdejší StB měly svou zásluhu opravdu i zahraniční zpravodajské služby. I když v jiném slova smyslu, než se to prezentovalo tehdy. Vy si tedy dodnes myslíte, že procesy se vedly se skutečnými „agenty Západu", jak se tenkrát říkalo? To je složitější. Až v létech 1967-68 jsem se dostal k určitým informacím, které mi osvětlily, co se tenkrát vlastně dělo. A některé další informace, které byly publikovány až po listopadu 89 mi to doplnily. Například kniha Stewarta Stevena „Splinter factor", která u nás vyšla pod názvem „Výbušnina". Zpovídá v ní bývalé důstojníky západních zpravodajských služeb. Podle toho všeho se dnes domnívám, že některé z procesů byly ze Západu vyprovokovány - a StB ve své tehdejší nadřazenosti na tuhle zpravodajskou hru skočila.

Proč by to Západ dělal? Proč by se podíleli na likvidaci lidí, jako byla třeba Horáková? Protože došlo ke změně strategie. V osmačtyřicátém už Západ poznal, že nemá smysl pokoušet se změnit v nových prosovětských zemích režim. Už bylo příliš pozdě. Zpravodajské služby si tedy vytyčily nové cíle: jednak komunistické zřízení zkompromitovat, ukázat je nelidské - a zároveň ho rozložit zevnitř. Vyvolat konflikty uvnitř stranického aparátu, ať se prominenti likvidují sami.Přečtěte si Václava Černého Pláč koruny české. I on - přestože ideologicky stojí na opačném břehu - kritizuje pokyn, který dal Vojta Beneš z exilu sociálním demokratům a který vedl k oné známé sjednocovací schůzi ve Vinoři. Právě odtud se totiž začíná odvíjet tragický osud Horákové Mimochodem, už tenkrát se mi nelíbilo, jak brutálně a právnicky špatně byl celý případ veden. Až po ten strašný trest. Slánský - to je zase hra americké rozvědky, jak rozložit stranu zevnitř. Slánský věděl, že je Gottwald nemocen, chtěl se stát přirozeně číslem 1. Komunistické špičky byly vždycky sjednocené jen navenek, uvnitř působila řada klik bojujících o moc. Američané jenom zařídili, aby se Gottwald o Slánského ambicích dozvěděl. Věděli, že ho to podráždí, že začne jednat. CIA a CIC stačilo jen vyslat vhodným kanálem informaci, aby se ji Gottwald dozvěděl. Ten kanál směřoval přes ministerstvo vnitra ke generálnímu tajemníkovi.

To vypadá dost fantasticky i z dnešního pohledu. CIA byla navíc založena až koncem 40. let, podle americké encyklopedie tajných služeb „Agencies" se konstituovala její zahraniční síť z velmi skromného základu a velmi skromného rozpočtu; skutečně fungovat začala až někdy po roce 1951. Navíc by Američané museli mít agenty přímo uvnitř ministerstva vnitra. Všechno je zřetelnější, když si uvědomíte, že první zmínky o údajném americkém agentu Noelu Fieldovi, který nepřímo odstartoval první velký politický proces v Maďarsku s Rajkem a pak celou tu epidemii i v Polsku a v Československu, se objevují v agenturních zprávách už v roce 1947. Jenže tehdy jim nikdo nevěnoval pozornost, Evropa ještě politicky rozdělená nebyla. Proto Field, který se nemohl vrátit do USA, kde by byl v době mccarthysmu stíhán pro své sympatie ke komunistické straně, začal navštěvovat v nové Evropě své známé ze švýcarského exilu, kteří se do svých vlastí vrátit mohli. Za války se s nimi ve Švýcarsku sblížil při práci v humanitární organizaci a také při boji proti společnému nepříteli : Hitlerovi. Jenže teď se začali měnit v nepřátele i bývalí přátelé - vítězné mocnosti - a leccos nasvědčovalo tomu, že Field si vytváří síť nových informátorů.

V sedmačtyřicátém to tak ještě nikdo nebral, v devětačtyřicátém se to naopak hodilo. A že Američané a Britové měli své lidi přímo na československém ministerstvu vnitra už v téhle době, o tom jsem dnes přesvědčen. Převzali totiž od Gehlena některé informátory, kteří za války pracovali pro Němce a nikdy nebyli odhaleni. Mohli je manipulovat podle libosti. Koneckonců i Stewart Steven ve zmíněné knize přiznává, že takoví lidé existovali.  K tomu, aby vyprovokovali konflikt mezi Slánským a Gottwaldem, by ale museli pracovat na dost vysokých postech. Taky že ano. Dostatečně se mi osvětlila například jedna epizoda s vysokým představitelem vnitra - respektive s jeho reakcí na první zprávy o tom, že slánský usiluje o Gottwaldův post. Když se to objevilo ve svodkách, tvářil se velmi rozpa čitě. „To zase někdo kecal," mumlal si pro sebe. Tehdy jsem tomu nerozuměl, dneska už ano.

Kdo to byl - ti agenti Západu ve špičkách vnitra? Nepochybně Kohoutek a Smola, nechvalně proslulí vyšetřovatelé ve Slánského procesu. Když si složím dohromady to, co uvádí Steven ve své knize, s tím, co jsem sám zažil a pamatuju, je to vcelku zřejmé. Právě oni se začali jako první vyptávat vyslýchaných na Slánského a právě oni také iniciovali později, když Gottwald zakázal, aby Slánského do toho míchali, zdánlivě spontánní akci vyšetřovatelů, kteří se obrátili ve snaze obejít Gottwaldův zákaz přímo na sovětskou ambasádu. Uspořádávám si teď na stará kolena některé staré případy a snažím se najít některá vysvětlení, která jsem předtím najít nemohl; v jedné z kapitol takov ých volných pamětí dokonce dokazuji, že Kohoutek měl za sebou opravdu konfidentskou minulost ve službách sicherheistdienstu - a právě proto se stal jedním z těch mužů, které Američané po válce převzali od Gehlena. Problém byl v tom, že u slánského i jindy tak podezíravý Stalin váhal, není-li to celé inscenovaná akce Američanů - a proto Američané podpořili podezření dal- ší složitou operací, naznačující jednozna čně, že se Slánský chystá utéct na Západ. Ovšem Steven se ve své knize zmiňuje i o ještě mocnějším, dodnes nezve řejněném agentovi CIA.

Kdo to byl? Myslím si, že dnes už vím kdo. Jenže já nepatřím ke generaci těch rázných hochů z padesátých let;odporovalo by mým zásadám označit někoho, proti komu nem ám jednoznačné důkazy. Každopádně to byl člověk natolik mocný, že mohl změnit Gottwaldův příkaz nevyšetřovat Slánského v opačný příkaz; vyšetřovat. Neměl jsem strach v téhle džungli, kdy se vyšetřovatelé během jednoho dne měnili ve vyšetřované, že se sám stanete obětí aparátu, pro který pracujete? Měl a i tou obětí se málem stal. Přesně tím absurdním způsobem, jak to tenkrát chodilo. Na škole SNB jsme si po večerech povídali, na kavalcích, tak jako třeba na vojně. Já se zmínil bezelstně o tom, jak jsem vyvedl ze zajetí válečné zajatce, jak mě partyzáni vysílali coby spojku do měst, abych získával informace, jak mě jednou četníci ještě za války zatkli, protože jsem utekl z totálního nasazení, a jak mě na přímluvu jednoho hodného českého četníka zase pustili. Jenom proto, že v ten den začala invaze do Normandie a on by naměkko. Tehdy večer, když jsem si takhle povídali, se ještě nic nedělo.

Ale později, když vypukla všeobecná špionománie, si jeden z mých spolužáků na tohle vyprávění vzpomněl a napsal na mě udání. Hrála v tom roli i jedna nevinná věta, kterou jsem na tom kavalci tehdy pronesl. Někdo si povzdechl: To je škoda, že podle těch tvejch informací nemohli Spojenci bombardovat! A já ho uklidňoval: Možná, že i bombardovali - nezapomeň, že se za války informace vyměňovaly. A najednou tu bylo obvinění, že jsem agent Inteligence Service, že jsem jim dodával informace. Táhlo se to týdny, vyslýchali mě - ale nakonec to naštěstí přece bylo příliš fantastické, než by se to dotáhlo k tak smutn ým koncům jak některé procesy.

POHLED Z DRUHÉ STRANY. „Interpretace politických procesů z 50. Let jako provokace západních zpravodajských služeb - to se mi moc nezdá," říká mgr. Pavel Žáček, pracovník Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB při Ministerstvu vnitra. „Ve zpravodajských hrách je samozřejmě možné všechno, ale pochybuji, že by se o tom nenašly alespoň nějaké signály s odstupem času; V materiálech, které dnes máme k dispozici, žádný takový náznak není. Neodpovídá tomu ani celková tehdejší situace. CIA byla založena oficiálně v roce 1947, jenže téměř celý rok trvala kolem zákona o jejím založení diskuse a definitivně začala fungovat vlastně jako Trumanova reakce na komunistický puč v Československu roku 1948. Ale i pak se její síť teprve konstituovala a prvních skutečných operací byla schopna někdy na začátku padesátých let. A to už byly procesy v  běhu. Stejně tak si nemyslím, že by Stalin, který v téže době rozjel velkou akci proti tzv. spiknutí židovských lékařů, tak odpovědně váhal v  případě obvinění Slánského. Domnívám se vůbec, že obecně přeceňuje význam Československa jako epicentra historického dění; ať už jde o léta padesátá nebo naopak osmdesátá. Z pohledu velmocí a jejich zpravodajských služeb je ta optika jiná. Pochybuji o tom, že by byli někteří tehdej ší vyšetřovatelé řízení ze Západu. Kdo by je řídil a jak, když byla celá země pod tlakem špionománie a lidé byli zavíráni za naprosto vykonstruovaná a fantastická obvinění? Strohý faktický pohled na tehdejší StB poskytuje studie Františka Koudelky „Státní bezpečnost 1954-1968". Najdeme v ní řadu zajímavých skutečností. · Zákon „o národní bezpečnosti" z července 1947 např. počítal s postupným zrušením vlivu Státní bezpečnosti. „Zúží-li se rozsah úkolů Státní bezpečnosti, sloučí ji vláda svým nařízen ím se složkou kriminální," píše se v něm. Místo toho zavinil historický vývoj pravý opak: instituce, která měla především do- řešit trestnou činnosti z doby okupace, postupn ě ovládla nejen ostatní složky, ale i celý stát. zatímco po únoru 1948 měla 2 864 zaměstnanců, v roce 1952 už přes 10 000. ·

Zarážející jsou údaje o vzdělání. Podle informace „náčelníka správy kádrů" z května 1954 mělo v centrálních součástech MV vysokoškolské vzdělání jen 2,2 procenta pracovníků a středoškolské s maturitou 5,7 procenta. V krajích a okresech byl stav ještě horší: ze 112 vedoucích funkcionářů krajských správ nikdo neabsolvoval vysokou školu a střední školu s maturitou jen 5(!) osob. Později (především po nástupu R. Baráka do čela resortu) se projevuje snaha vzdělání zvýšit i třeba formou jakýchsi kurzů, ale v létech největšího útlaku vládli společnosti nevzdělaní lidé, vedení sovětskými poradci. · V rozkaze ministra z roku 1951 je „prvořadou a ostrou zbraní v boji proti třídn ímu nepříteli" agentura - neboli síť tajných spolupracovníků. Podle zásadního dělení - které se ani později příliš nezměnilo - zahrnovala zhruba 4 typy lidí: agenty, informátory, rezidenty a majitele konspiračních (propůjčených) bytů. Agent byl ve směrnicích z roku 1954 definován jako nejschopnější tajný spolupracovník, schopný pronikat do „nepřátelského podzemí" a ke spolupráci se obvykle získával na základě kompromitujících materiálů, vlasteneckých pohnutek nebo materiálních výhod. Informátor byl definován jako osoba „udávající informace o nepřátelských elementech ze svého okolí", závazný obvykle vlasteneckými důvody. Rezident byl tajný spolupracovník, organizující činnost dalších tajných spolupracovníků a majitel konspiračního bytu. V tajné smlouvě se zavazoval utajit, že jeho bytové nebo domovní prostory budou používány pro potřeby StB, povětšinou k tajným schůzkám spolupracovníků. (Rozhodně zajímavý je rozkaz ministra z roku 1954, který zakazuje používání konspira čních bytů „k různým oslavám nebo pitkám pracovníků MV") Pomineme-li další dvě „volnější" kategorie - tzv. „kandidáty spolupráce" a „důvěrníky" - leccos nám napoví o šířce „síta", který procházela společnost, měnící se počte této neviditelné armády StB.

Od roku 1956, kdy byla jakás takás evidence poprvé pořízen, toti ž množství tajných spolupracovníků neustále stoupalo až do roku 1968. V roce 1956 tajně spolupracovalo s StB 28 412 osob, v roce 1957 - 30 689, v roce 1958 - 38 699,v roce 1959 - 41 859 a v roce 1960 - 38 987 osob. Zároveň se měnil poměr mezi jednotlivými typy spolupracovn íků. Zatímco v roce 1955 byla procentuální skladba agent - informátor - rezident 19,3:77,3:3,4, v roce 1959 vzrostlo procento agentů na 35,4 a kleslo procento informátorů na 61,2, přičemž rezidentů zůstalo zhruba stejně. Co se týče jejich zaměření, nejvíc jich pracovalo v „problematice"; buržoazní odboj - 1 849, církve a sekty - 1 194 a bývalý lidovci - 664. Celkově prošlo do konce roku 1968 agenturní sítí StB zhruba 150 000 občanů, evidovaných jako agenti, informátoři nebo rezidenti, a dalších asi 14 000 držitelů konspiračních (propůjčen ých bytů). Co je nejzajímavější - mezi osobami, s nimiž v letech 1959-68 StB ukončila spolupráci, je jako důvod v 7 142 případech uvedeno:odmítání spolupráce. „Spolupráce československých občanů se Státní bezpečností ve sledovaném období byla velmi složitým a strukturovaným vztahem," píše František Koudelka ve zmiňované studii. „Někteří podepisovali závazek o spolupráci z obavy a ze strachu, že nepodepsáním ohrozí existenční postavení vlastní nebo svých dětí. Jiní naopak podepisovali závazek o spolupráci z vypočítavosti, prospěchářství a kariérismu. Mnozí občané věřili v určité době, že Československo je ohrožováno „světovým imperialismem", věřili v „socialismus" a měli různé iluze o stávajícím režimu, včetně činnosti Státní bezpečnosti. Pokládali proto pomoc pracovníkům StB za svoji občanskou či vlasteneckou povinnost. Mnozí považovali spolupráci se Státní bezpečností za jakýsi nezbytný přívažek ke svému povolání či za možnost vycestovat do zahraničí. Mnozí spolupracovníci poskytovali. Státní bezpečností poznatky o cizincích, ale odmítali hovořit o československých občanech. Někteří ochotně udávali své spoluob čany, jiní se úzkostlivě snažili neříci nic, co by mohlo jiným lidem ublížit. Někteří se nechali Státní bezpečností zlomit, někteří v sobě našli odvahu - i po podepsání závazku - spolupráci odmítnout.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group