ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Bojiště bez vítězů

 

Napsal: Jaroslav Kolář

Seděli jsme na terase jedné z mála fungujících kavárniček v hercegovském Mostaru. Byla polovina září. Desítky netečných lidí se míhaly kolem nás a opět mizely v beznadějném bludišti trosek. Zdi okolních domů dosvědčovaly, že i tady musely létat kulky všemi směry. Nevydržel jsem a zeptal se vojáků bosenské muslimské armády, který seděl naproti u stolu:"Kdo tady vlastně vyhrál?" Mávl rukou a unaveně prohlásil:"Nikdo." Na důkaz pravdivosti rozvinul vítr několik desítek metrů od nás chorvatskou vlajku. Jeho slova potvrdila i další z reportážních cest do znesvářené Bosny a Hercegoviny, kterou jsem uskutečnil o dvacet dní později.

JAK SE (NE)DOMLUVIT. Kdosi kdysi prohlásil, že největší průšvih nastane tehdy, když se lidé přestanou mezi sebou lidsky bavit. V Bosně podobný průšvih nastal. Přesto jaksi nepřekvapuje, že je možné spatřit příslušníky údajně na smrt znepřátelených stran v družném hovoru o čemkoliv. „Jakápak nenávist?", trpce se usmál čtyřicetiletý muslim, když jsem se ho ptal na jeho vztahy s chorvatskou částí obyvatel města Mostaru."Tady jsme na tom všichni stejně." Příslušníci obou etnik jsou od sebe nerozeznatelní, když vedle sebe stojí ve frontě na vodu u jediného zdroje v celém městě. Bylo nám jasné, že tady se normální lidé mezi sebou dokázali dohodnout velice rychle. Především na tom, že tato nesmyslná válka pokračuje pouze s přispěním skupiny agilních pitomců. Třeba těch, kteří si hned na počátku druhé cesty vystřelili po našem autě.

LINIE? TY JSOU VŠUDE! Uvědomil jsem si vzápětí poté, kdy padesát metrů od nás explodoval osmdesátimilimetrový minometný granát. Stalo se to právě u Mostaru „O.K. Cesta je bezpečná. Hodně štěstí." Řekl nám voják Ochranných sil OSN na kontrolním bodě nedaleko onoho města. Kolem se nejméně stovkou prořítila cisterna s naftou. Fotograf Josef prohlásil něco o plánované sebevraždě a čtyřicetikilometrovou rychlostí se jal cisternu následovat. Byla to rána jako z děla. Někdo si po nás jaksi vystřelil. Lhostejno zda četn ík (srbský voják), ustaša (Chorvat), nebo muslim.V konečném výsledku si člověk stejně nevybere. Zkrátka v Bosně se jezdí podle zcela jiných pravidel. „Odepněte si bezpečnostní páry, vypněte autorádio a otevřete okna," sdělil nám ještě na vrchním velitelství UNPROFORu v Záhřebu. Odůvodnění bylo následující - bez hrajícího autorádia a s otevřeným oknem je lépe slyšet případná střelba. Odepnuté bezpečnostní pásy umožní v jejím případě rychlejší útěk z vozu. Navíc se jezdí co nejrychleji kvůli možnosti zaměření. Nejlepší je vůbec cestování v konvoji. Na větší skupinu vozidel se snajper tolik netroufne. Samotné auto je však snadným cílem. Některé úseky tzv. dlouhých mílí je radno projíždět v noci se zhasnutými světly. Doporučuje se neprůstřelná vesta, přilba a na oděvu napsaná krevní skupina s Rh faktorem. Po uvážení uvedených rad a faktu, že poslední náležitosti jsem neměli, by bylo zřejmě nejlepší do Bosny vůbec nejezdit. A když už, tak v obrněném transportéru. Touha po pochopení válečného konfliktu však byl silnější než droga.

RAT ROVNÁ SE VÁLKA. Do města Konjic jsme přijeli v podvečer. Stmívalo se a pršelo. Rozbombardovan é město bylo k nepoznání. Dalo se jen vzpomínat, do jakých barů jsme s přáteli ještě před dvaceti dny chodili posedět. „V Konjici si zřejmě už pivo nedáme. Všechno rozstříleli četníci. Nedávno jsem začali s rozsáhlou ofenzivou. Vytlačili jsem četniky z teritoria o rozloze 100 km čtverečních. Probíhá největší ofenzíva od začátku války. Oni se nám však mstí a bombardují město. Minometný granát má dostřel 8 km. Teď je to pravá válka." Řekl nám náš starý přítel Avdo Duranovič. Jeho slova potvrdili i novináři z rozhlasového a televizního studia ve městě. Snažili se nám sehnat povolení bosenské armády ke vstupu do osvobozen ých teritorií. Nedali nám ho. „Je válka. Nemůžete tam." Znělo odůvodnění náčelníka informační služby čtvrt ého armádního sboru Ivo Rahimiče. Prosté vysvětlení mi zároveň opět připomnělo nejčastější bosenské slovo „rat" (válka). Používá se doslova při každém příležitosti. „Je válka, nesvítí světlo. Je válka, nefunguje pošta. Je válka, je cenzura. Je válka, je policejní čas, kdy se střílí na vše, co se hýbe bez vyzvání." Hodina, kterou jsem právě popisoval, se posunula z původní dvaadvacáté večer na sedmou. Zkrátka válka. A normální našinec nemá co dělat na ulici.

NEJLÉPE VYPADNOUT. Avdův otec nám toho včera zrovna vysvětloval, co že to vlastně ta Bosna je. A jak jsou „Bosňáci otevření všem ostatním. Uvedl příklad bosenského státního znaku. Modrý štít, předělený žlutou čarou. V dolní polovině tři žluté lilie vedle sebe, v té horní poskládané do trojúhelníku. Tři lilie znamenají tři rozli čná etnika a zároveň náboženství - Bosňáci (muslimové), Srbové (pravoslavní) a Chorvati (katolíci). Jejich rozložení naznačuje v symbolu, že dnes znesvářené strany by měly žít pospolu. „V Bosně žili odjakživa všichni společně. Nebráníme se tomu ani teď. V Konjici žijí vedle sebe také Bosňáci a Srbové i v současné době. Srbů je sice menšina, ale necháváme je žít. Tady jsme na tom všichni stejně. Granát si nevybírá, jestli spadne na bosenský nebo srbský dům," řekl nám Avdo Duranovič. Naději na konec války však Avdova rodina nevidí. „Avdovi bude za měsíc osmnáct let, bude plnoletý. Česká ho ztracený život v armádě. Do smrti bude střílet četniky. Lépe, když vypadne." Zhodnotil starý Avdo Duranovič úmysl svého syna na emigraci. K tomu ovšem potřebuje chorvatské cestovní vízum. Jeho obstarání znamená minimálně cestu do Sarajeva, a to je pro Avda téměř nemožné. Přesto jsme se o to pokusili.

OMYLEM V SRBSKÉM TERITORIU. Tak zvaná modrá cesta vedoucí přes horu Igman je neprůjezdná. Srbové ji ostřelují těžkými zbraněmi. Možná ji lze projet v noci se zhasnutými světly, ale raději vůbec ne. V úzkých serpentinách může jet vozidlo nejvýše třicetikilometrovou rychlostí. Četnický ostřelovač je zaměří jako zajíce v poli. Několik týdnů neprojely po modré cestě ani humanitární konvoje. Na kontrolním stanovišti UNPROFORU nám tedy poradili, abychom Sarajevo objeli ze severu, přes vesnici Kyseljak. „Nejsou tam snajpři, ale mohou se po cestě vyskytovat srbské hlídky. Před vesnicí Ilidža jsou ještě dva kontrolní body UNPROFOU. Tam vám řeknou, zda je cesta průjezdná," tvrdili nám příslušníci UNPROFORu. Avdo při slovu četnická hlídka radši vystoupil z auta a my se vydali na cestu. Kontrolní stanoviště tam nebylo ani jedno. Příslušníci Ochranných sil OSN nás zkrátka poslali do srbsk ého teritoria. Scénář byl jednoduchý. Nejdříve nám odebrali všechny doklady, potom klíčky od auta a nakonec po několikahodinovém čekání následovala důkladná prohlídka. „Líbí se mně baterie do diktafonu, dej je sem. To samé filmy. Stejně jste špioni. Ty vypadáš jako muslim".Hřímal na nás četnik se samopalem v ruce. Nakonec nás pustili s podmínkou, že si musíme vyřídit srbskou akreditaci v Pale. Cesta tam vedla přes sarajevské letiště.

NOC NA LETIŠTI Voják UNPROFORU. se na nás usmíval, ale jeho francouzština bohužel nesta čila k vysvětlení, kudy že se to vlastně do Pale přes vesnici Lukavica jede. Motali jsme se po letišti a okolí jako dvojice pitomců. „Tady je Sarajevo," smál se na nás bosenský policista, když jsem se přes ostřelovanou silnici dopravili k jakémusi shluku rozbořených budov. Za chvíli se nám podobně smál srbský domorodec. Za tu půl hodinu ježdění od čerta k Ďáblu jsme mohli nejméně desetkrát přijít o krk. Nakonec jsme cestu do Pale přece jen nalezli. Bylo 20 hodin večer, počasí kolem nuly, tma a kolem Sarajeva se tvrdě bojovalo. Nezbývalo tedy než zůstat na letišti.

SRBSKÝ NÁZOR. Cesta do Pale vedla kolem frontové linie. Hliněný val navršený těsně vedle silnice, zemljanky a vojáci v dlouhých kabátech, choulící se v mrazivém ránu - to vše připomínalo scény z válečných filmů 2. světové války. I na nich bylo vidět, že toho nesmyslného válčení mají plné zuby. Režisér srbské televize, kterého jsme stopem brali do Pale, nám v autě říkal: Naši reportéři natočili množství unikátních záběrů. Možná, že se budou po válce někomu hodit jako dokument. Na presscentru v pale se dozvídáme o posledních událostech, mimo jiné o útoku, jenž si vyžádal dvacet lidských životů. Všichni jsou jaksi nervózní. Nikdo netuší, co bude dál. Potřebnou akreditaci jsme nakonec získali i s přesnými podmínkami co dělat. Srbové daleko více hlídají vet řelce, vydávající se za novináře. „Nemáte na drahý hotel, v autě spát nemůžete, musíte do soukromí." Informoval nás jeden ze zaměstnanců presscentra. Dostalo se nám levného bydlení u dvacetileté Táni z presscentra. Mladá dívka v jejím věku má jistě jiné životní plány než od rána do večera pracovat zdarma pro státní apar át a potom ještě dřít na živobytí na malinké zahrádce. „Někdy musíme vystačit i s dvěma DM na měsíc. Kilogram cukru stojí 56 marek, litr benzinu 3 - 4, pivo 6.Žít se nějak musí. Utéct nemohu. Nemám pas a muslimové by mě stejně při průjezdu jejich teritoriem zabili," řekla nám Táňa. Na mé utěšování, že se po té nesmyslné válce sejdeme, odpověděla cynicky."Nevidím konec této války. Vždy, když se schyluje k nějaké dohodě, něco se doslova posere." Zprávy z tisku to koneckonců jak mrazivé memento dokazují denně.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group