ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SLOVO O HUDBĚ IGOROVĚ

 

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

 

Letadlo ze Stockholmu přistálo s několikaminutovým předstihem. Jako by symbolizovalo chvályhodnou vlastnost jednoho z pasažérů: být nejen všude včas, ale raději o chvíli dřív. I pro svou životní dráhu se skálopevně rozhodl dřív, než rodiče čekali. V ruce má pouzdro se stradivárkami. Ani na chvíli je nedá z ruky. Stiskneme si ruku. Mám dojem, že přede mnou stojí největší houslista minulých let David Oistrach, jemuž bez dechu naslouchaly koncertní sály cel ého světa. Bohužel, není to on. David zemře před dvaceti lety. Ruka, kterou tisknu, patří Igorovi, jeho synovi. Je mu už dvaašedesát! Jak ten čas letí, skoro stejně rychle jako notové značky v Tartiniho Ďábelském trylku, parádním kousku každého velkého houslisty.

 

Nejen podobou připomíná velkého otce. Jako on, i Igor se ve věku, kdy maliny dozrály a čas her odvál čas, také chopil taktovky. „Celý táta!" řeknou posluchači a nemyslí tím jen shodné rysy obličeje. Igor patří k nejproslulejším a nejžádanějším sólistům, diriguje nejslovutnější světové orchestry. Před dvaceti lety měl David Oistrach dirigovat na závěr pražského jara Beethovenovu Devátou symfonii. Svůj závazek už nestačil splnit, tehdy přijel místo něho Igor. V Bachově dvojkoncertu - spolu s Václavem Hudečkem - uctil otcovu památku. Dirigoval Arvid Jansons. Když dozněly poslední tóny, Smetanova síň jako jeden muž tiše povstala. Teprve po minutě se rozburácel potlesk. Dnes přiletěl Igor Oistrach v roli dirigenta nahrát tři Mozartovy koncerty s Virtuosi di Praga a stejným sólistou, se kterým před lety hrál Bacha. Zavazadlo v kufru auta, stradivárky na klíně. Můžeme vyrazit do hotelu. Je pět odpoledne. V sedm začíná zkouška. Jakou hudbu by asi dnes skládal Mozart ? „Krásnou jako tenkrát. Moderní. Nesmrtelnou. Takovou, aby mu jeho Pražané stále rozuměli.."

Míjíme hotel, v němž kdysi při návštěvách Prahy bydlíval David Oistrach. Je jeho syn rád, že si vybral stejné povolání? „Když vcházím na pódium, nejdu do práce, ale těším se na schůzku s hudbou. Je to jako s první láskou. Nikdy na ni nezapomenete."  Šťastný byl už jako malý kluk. Sám od sebe oznámil tatínkovi, že se mu jeho hudba líbí, takže tím pádem zůstane řemeslo v rodině. „Otec se jen usmál a tiše řekl - dělej, jak umíš. Ale musíš umět hodně!", jeho slova naplnil bezezbytku, už taky proto, že není nadto, když děti poslouchají své rodiče. Takže je dnes šťastný člověk? „Byl jsem už tenkrát, když jsem otci sdělil tu novinu." Nese dál rodinnou štafetu. Svírá pomysln ý kolík pevně a soustředěně, jako napjaté stsruny na štíhlém krku houslí. „Kdysi jsem se setkal se slavným violoncellistou Pablem Casalsem. Řekl mi, že je šťastný, protožer celý život naplnil milovanou prací. Loučil se se mnou slovy - teď promiňte, musím jít cvičit, ještě mě čeká hodně práce! A to mu bylo devadesát!" Igor Oistrach je prý vážný, nepřístupný. Úsměv abys mu ve tváři pohledal laserovým paprskem. Není to pravda. „Jsem veselý člověk. Rád se směju. Nezkazím žádnou legraci. Lidi, kteří nechápou humor, jsou hloupí. Hloupost nemám rád." Vyjadřuje se klidně, přesně. Jak se za pár hodin přesvědčím na zkoušce, i ohleduplně, a přesto nesmlouvavě. Nemám rád falešné tóny, pokud vůbec připustíme, že si je světový virtuos může dovolit. „Snažím se, aby o mně nikdo nemohl říct - to je ten člověk, který se ke mně nepěkně zachoval!" předevčírem hrál ještě v Aténách, včera v Reykjavíku. „V Řecku vedro, krásný sál, na Islandu chladno, bílé noci, sál s nedobrou akustikou.

Vše mi ale vynahradil pohled na tamější krajinu. Připadal jsem sil mezi sopečnými vyvřelinami jako Armstrong na Měsíci. Tomu ale kolem dokola netryskaly horké prameny jako mně. Navíc Islanďané slavili zrovna Den rybářů, všude plno slávy, na jídelníčku ryby, ale ty z něho nezmizí, jak je rok dlouhý. Těší se, až si v praze dá U Kalicha vepřovou a dobře vychlazenou plzeň, nasaje krapet švejkovské atmosféry, protože už jako kluk, když odložil partituru, sáhl po Haškovi a schoval se s ním pod duchnu v bytě u Bělorusk ého nádraží, kde bydlí dodnes. „Jak je v Moskvě? Ani nevím, už jsem tam přes dva měsíce nebyl. A hned tak brzy se tam nedostanu, v pátek odlétám z Prahy rovnou do Hannoveru. Pak mě čeká jubilejní koncert v londýnské Royal Albert Hall. Je to už čtyřicet let, co jsem právě v tomhle sále začal svoji mezinárodní dráhu." Vidí tamhle v dálce ten dlouhý prst ze skla a betonu? Hotel Forum. Tam mu Supraphon, pro který nahraje Famous violin concertos, zajistil ubytování. „Doufám, že ten celý dům není pro mne", Znáte ten vtip? Vesnický mladík se žení. Rodiče mu představují nevěstu. Širší než delší, vysoká jak dvě eiffelovky na sobě. Ženich se potěšeně ptá:Tatínku, maminko, to je všechno moje?" Nedávno v tom hotelu bydlel Pinochet " Igor Oistrach na mne nevěřícně pohlédne, nechá si ta slova zopakovat, jako by nevěřil svému absolutnímu hudebn ímu sluchu. Pak s nevolí zavrtí hlavou: „Ne!!!" Raději přehoďme výhybku, obraťme list partitury. Co vyjadřuje hudba? „Všechno, co člověk prožívá. Smutek, bolest, radost, štěstí. I chvíle, kdy tváří v tvář utrpení docházejí slova, která v takových okamžicích nic neznamenají. Kde končí slova, tam začíná hudba."

Kdosi moudrý pravil, že nejkrásnějším hudebním nástrojem je lidský hlas. Zdá se, že tenhle názor velkého muzikanta zaujal. „Skvělá a moudrá myšlenka. Souhlasím. Lidský hlas je nejstarší a nejpřirozenější nástroj. Jenže samo o sobě tohle ještě nestačí. Jako na každý nástroj, i na lidský hlas je třeba umět hrát." Když mluví zbraně, múzy mlčí, praví latiník. Interarma, silent musaae. Přesto se v obleženém Sarajebu kkonaly koncerty, hrálo divadlo. Na frontách druhé světové války hrály a zplívaly v předních liniích největší světové hvězdy. Marléne Dietrichová, Josephina Bakerová, pro vojáky koncertoval lLYehudi Menuhin. Na východní frontě, pár metrů od zákopů, zpívaly housle lDAvida Oistracha. „Bylo mi jedenáct. Přišel jsem domů, otec nikde, jen na stole dopis. Dodnes si ty řádky pamatuji. Drahý igore, jel jsem na frontu. Hrát vojákům a raněným. I v takové době je lidem třeba umění. Dá sílu, pozvedne hlavu. Chci ti něco říct, Igore. Uč se ze všech sil, abys i ty jednou musel hrát vojákům před bitvou. Další by se už nemusela konat, protože by nebyl nikdo, kdo by se jí zúčastnil."

Přijíždíme k hotelu. Vzpomínky na Pinocheta už patří historii. Igor Oistrach úlevně konstatuje, že před vchodem stojí jen majordomus v cylindru a po ostrých hoších s pronikavým pohledem a rukou v nadité kapse ani památky. „Kdysi jsem se ubytoval v jednom vídeňském hotelu zrovna v době, kdy tam bydlel Josip Broz Tito. Mrzlo, na hlavě jsem měl chlupatou beranici. Titova ochranka ve mně našla „zalíbení", zřejmě mě považovala za nějakého ustašovce, strašně ji zajímalo mé pouzdro s houslemi, v takovém prý atentátníci s oblibou nosí bomby. "Když mě dvakrát kontrolovali, sundal jsem beranici a raději mrzl". V sedm večer začíná zkouška se sólistou a Virtuosi di Praga, v čele se šéfem orchestru Oldřichem Vlčkem. Natáčení desky začíná brzy ráno, přesto dirigent zkouší takřka do jedenácti v noci. Počíná si s noblesou. Jeho požadavky jsou spíš prosbami. „Ještě trochu víc srdce, prosím. To forte měkčeji, prosím, Druhou větu ještě jednou, prosím. Jestli souhlasíte, pojedem ještě jednou, prosím. Doufám, že nejste unaveni. Děkuji. Děkuji. Prosím. Každému je jasné, že tahle noblesa připouští jediný výklad. Hrajeme tak dlouho, dokud nebudeme perfektně připraveni. Zkouška končí potleskem dirigenta: „Bravo!Překrásné!Děkuji!" Orchestr klepe smyčci o pultíky. V muzikantské řeči je to výraz hlubokého uznání. V hotelovém pokoji si Igor Oistrach ještě prolistuje partituru. Pak sáhne po knize. Je to Švejk. Kritik: Zahrát Brahmsetak, jak to dokáže Igor Iostrach, kterého jsem nedávno slyšel v rozhlase, jsem předtím zažil jen u jediného sólisty. Jmenoval se David Oistrach.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group