ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Po stopách Mayů

 

Napsal a vyfotoggrafoval: Josef Sloup

Ohromný kotouč rudého zapadajícího slunce ozářil svými paprsky do zlatova vrcholek štíhlé pyramidy, tyčící se nad nekonečným oceánem džungle. Na obětními kameni s reliéfy proplétajících se hadů ležela přichystaná oběť ohnuta do tvaru luku, kterou ustanovení pomocníci drželi pevně za ruce a nohy. Srdce ve vypnutém hrudníku zoufale bušilo posledními tepy života a z úst oběti se ozýval sípavý dech. Její tvář a oči však vyzařovaly výraz božského klidu a vyrovnání. Dosud jako socha strnulý kněz v dlouhém rudém rouchu, na hlavě s čelenkou ze zeleného peří posvátného ptáka Quetzala, do které bylo vetkáno znamení boha deště a plodnosti Chac Moola, zvedl náhle svou pravici. Zableskla se v ní čepel obsidiánového nože, zasazené do dřevěné vyřezávané rukojeti ve tvaru dvou navzájem se proplétajících hadů. Náhle jako blesk sjela ruka s nožem k tělu oběti a zručným, nacvičeným pohybem rozřízla hrudník pod levou žeberní částí trupu. Tělo se křečovitě zachvělo a z úst oběti se ozval poslední bolestný sten. Krev prudce jako fontána vytryskla z hluboké rány a v mohutné spršce potřísnila kněze i jeho pomocníky. Kněz vsunul levou ruku do krvácejícího hrudníku, drsným pohybem vytrhl z útrob ještě tepající srdce a zdvihl je nad hlavu.

Davy lidí, shromážděných ve stínu pyramidy v napjatém očekávání, propukly v jásot a ze všech stran se ozývaly hlasité modlitby, bubínky, chřestidla a trumpety začaly hrát tklivou melodii a její rytmus se neustále zrychloval. Kněží počali tančit kolem těla oběti, která byla svržena dolů po schodech pyramidy. Pomalu se k nim přidávali další lidé a po chvilce se celé prostranství proměnilo ve vlnící se barevnou záplavu. Bohové jistě vyslyší jejich prosby a svlaží potřebnou vláhou tolik vyprahlá pole.“ Julián se odmlčel, napil se piva a v záři rudých dohořívajících oharků se zaleskly jeho pevné, bílé zuby, vysok é klenuté čelo, rovné černé vlasy a orlí nos. Seděli jsem spolu u skomírajícího ohýnku, měsíc na obloze zanechával třpytivé záblesky na hladině moře, ze kterého vál příjemný chladný vítr. Tisíce mihotajících bodů hvězd penetrovalo černou oblohu, blížila se půlnoc. Julián, Maya indián, majitel dvou rybářských lodí, ale také průvodce turistů po starých mayských památkách, dovyprávěl další z mnoha historek a legend. Tento kratičký příběh ilustruje naše povrchní představy o tomto tajuplném národě plném krutých válečníků, krvela čných bytostí, stavitelů pyramid, překrásných chrámů a rozsáhlých měst. Jejich náboženské obřady a obětování lidí jsou sice otřesné, ale na druhé straně docela logické. Bohové, a byly jich desítky, potřebovali lidskou krev, aby měli dostatek sil ke splnění svých náročných úkolů. Naše vlastní dějiny, plné křižáckých výprav za vymýcením pohanství, honů na čarodějnice a inkvizice za nimi ovšem nezaostávají v krutosti ani v rozsahu. Mayové vynalezli vlastní hieroglyfick é písmo, jejich umělecká a kulturní úroveň dosahovala nevídaných rozměrů a neměla v době jejich rozkvětu v Americe sobě rovno. Mayové se kromě toho intenzivně zabývali v nám dosud nepoznaném rozsahu tajemstv ím času a považovali za božská nejen velká časová období, ale i jednotlivé dny, o kterých se domnívali, že to jsou živé bytosti. Kromě několika krátkých příběhů, které mně vyprávěl můj přítel Julián, se nechci na tomto místě rozepisovat o kultuře a dějinách starých Mayů. Není na to místo a přísluší to odborníkům Ani oni však nejsou skálopevně přesvědčeni o správnosti svých výkladů. Nová naleziště a vykopávky neustále rozšiřují jejich vědomosti. „Je čas jít spát. Ráno musíme brzy na moře.“ oznámil unaveným hlasem Julián. Zanechala jsem dohasínající ohýnek uprostřed písečné pláže jeho osudu a odebrali se do blízkého domku, postaveného z hrubých tvárnic. zavěsil jsem hamok na železné háky ve stěně a zalehl do síťového lůžka. Dlouho jsem nemohl usnout. Hlavou se mně honily bláznivé myšlenky a přeskakovaly bez mého přičinění z místa lna místo a doba vzdálená se mísila s přítomností. Bílé lodě, ozářené poledním sluncem, naskl ádané u břehu jako lastury obrovitých vyhynulých zvířat. Indián, který mně dělal po dva dny společníka v nepředstavitelně narvaném vlaku, se kterým jsem pil z lahve tequilu a zakusoval tortilly pomazané neuvěřitelně pálivou pomazánkou. Vesnička Sisál, do které jsem zabloudil a která je teď vlastně mým domovem. Chobotnice a rejnoci, které jsme lovili na širém moři poznenáhlu splývají v pestrobarevnou směsici ryb. Ta se pomalu změnila v duhu, potom v rozmazanou paletu barev a já jsem konečně upadl do krátkého a neklidn ého spánku.

TRPASLÍK V AKCI. Druhý den ráno mě paní domu dona María budí krákoravým hlasem.“Jose, despertáse! Son las cinco. Es tiempo para levantar.“ Venku je ještě tma a slabá žárovka a matně osvětluje holé stěny. Dona María pobíhá čile po kuchyni v hupilles, dlouhých bílých šatech pytlového střihu s čtvercovým, barevně vyšívaným výstřihem Don Lecho sedí za ručně sbitým dřevěným stolem a namáčí tvrdé suchary do šálku horkého čaje. Ze dvora je slyšet hlasy rybářů, kteří připravují návnady a náčiní na dnešní lov. Po snídani se rychle rozhoduji a místo obvyklého, každodenního rybolovu odj힨dím. Rozkodrcaný autobus mě po několika hodinách jízdy vyklopí před branami starodávného města Mayů, Uxmalu. Neohromilo mě velikostí svých staveb, jak tomu bylo ve městě Aztéků v Teotihuacánu, kde pyramidy Slunce a Měsíce konkurují svou velikostí egyptský, ale překvapilo mě precizností provedené práce. Rozsáhlá mozaika stěny tváří, které vévodí Chac Mool, bůh deště a plodnosti na Paláci guvernéra, složená ze stovek velkých, ostře vyřezaných a přesně do sebe zapadajících kamenů, vážících často i několik centů. Stejně impozantní jsou i Klášter jeptišek, Palác kouzelníka a Dům staré ženy. Unaven usedám po setmění na schody před Palác guvernéra a plný očekávání počítám minuty do začátku světelného představení. Po chvíli světla ozáří kolem stojící budovy, které jakoby mávnut ím kouzelného proutku vystoupí ze tmy v záplavě barev.

Červená střídá modrou a zelená se mísí se žlutou. Tich ý hudební doprovod podmalovává historii třikrát budovaného města. Váže se k němu i tato legenda o jeho druhém vzniku, kterou tajemný hlas ze záhrobí vypráví užaslým diváků. Poblíž města, které se jí zalíbilo, se usadila mocná čarodějnice. Velice toužila získat ho pro sebe. A tak jednoho dne z rostlin a hadího jedu stvořila vejce, ze kterého se po krátké době vyl íhl její syn. Velmi rychle se učil a za rok už znal více než dospělý člověk. Vůbec však nerostl a stal se z něho trpaslík. Po několika letech ho poslala čarodějnice do paláce k vládcovi města. „Co si přeješ trpaslíku? Co tě přivedlo do našeho města?“ zeptal se ho panovník posměšným hlasem. „Chci tě vyzvat na souboj, protože vím, že jsem silnější než ty,“ zasyčel pisklavě, ale tvrdě trpaslík. Vládce to rozveselilo, a protože nem ěl nic lepšího na práci, podrobil trpasl íka pro svou zábavu mnoha zkouškám a trpaslík ve všech znamenit ě obstál. Panovníka to rozzlobilo a vymyslel si úkol nad jiné obtížný. „Dám ti poslední úkol, ale když ho  do svítání nesplníš, budeš o hlavu kratší. Musíš mně do rána postavit překrásný dům!“ Vědom si nemožnosti tohoto úkolu, odebral se vládce spokojeně na lože. když se ráno probudil a uviděl překrásný palác, který tam stál, byl vzteky bez sebe. Teď už musel přistoupit na výzvu k souboji, který sledovali všichni vysoce postavení šlechtici a kněží. Panovník však rozhodl o způsobu klání, jež, jak se domníval, bude pro něho výhodně. Zvolil k souboji jako kámen tvrdé ořechy cocoyolu, které museli oba soupeři rozbít svou hlavou. Trpaslík nastoupil jako první a mocným úderem čela ořech rozpůlil. Vládce se o to pokusil také, vší silou udeřil hlavou do ořechu a na místě byl mrtev. A jak už to bývá, všichni přítomní počali volat.“Král je mrtev, ať žije král!“ Tak se vládcem Uxmalu stal trpaslík zrozený z vejce. Den po dni plyne jako voda a já bych rád po více ne měsíčním pobytu v Sisálu uviděl na vlastní oči tajemn á místa, o kterých mně často tak sugestivně vyprávěl Julián. Odjíždím z vesnice, která mně přirostla k srdci, se slibem, že se ještě vrátím. Mojí první zastávkou je Chichen-Istzá.

STUDNA SMRTI. Dominantou tohoto mayského města je pyramida El Castillo, která je zasvěcena mocnému bohu stvoření a transformace Quetzalcoatlovi- Kukulkánovi. Z každé světové strany má 91 schodů a spolu s platformou na vrcholu tak vytváří číslo 365, počet dní v roce. Na jejím úpatí jsou vytesáni do kamene opeření hadi, kteří hledí směrem k cenote. Z mnoha zajímavých staveb také vyniká Chrám válečníků se sochou boha deště a plodnosti Chaca Moola Nádvoří tisíce sloupů. Chichen-Itzá byla za starých časů poutním místem Mayů, kde se lidé shromažďovali v době sucha a neúrody, aby si oběťmi usmířili boha polí a lesů Yuma Kaxe, který žil na dně cenote, kam mu házeli šperky, plodiny, ale i lidské oběti. Povím vám příběh, tak trochu spojený se jménem mého přítele Juliána Cahuiche Naala, který mně ho za dlouhého a nudného lovu na moři vyprávěl. „Ústřední postavou jednoho období mayských dějin byl jistý Humac Ceel, nazývaný také Cahuich. Bývalo zvykem, že oběti byly do cenote, přírodní studny se strmými stěnami ve skále, házeny nespoutány, aby ti, kteří přežili, byli v poledne vytaženi a mohli tlumočit poselství boha Yuma Kaxe. Toho památného dne se kolem cenote ještě za tmy shromáždilo neuvěřiteln é množství lidí. Období sucha trvalo již velice dlouho a všichni doufali, že ten dne bůh vyslyší jejich prosby. Napětí vyvrcholilo, když s praními paprsky vycházejícího slunce bylo do studně vrženo několik dětí a sličných panen. Avšak Yam Kax, který byl mimořádně rozzloben si bral k sobě dolů, do svého paláce jednu oběť za druhou. Když v poledne nezůstala na živu ani jedna oběť, která by mohla tlumočit poselství boha, Cahuich, i když si byl vědom zlého znamení, se sám vrhl do hluboké studně smrti. Když se mu podařilo převzít poselství a sdělit lidem, jaké skutky je třeba vykonat, byl po tomto odvážném činu prohlášen vládcem celé oblasti.“

RITUÁLY. Tikal, do kterého jsem se dostal po dlouhé cestě z Mexika přes Belize, bylo v době své slávy největším městem mayské civilizace. Pyramidy a rozsáhlé stavební komplexy se táhnout až do zdálenosti pěti kilometrů. Malému střednímu náměstí vévodí Velký jaguáří pyramida a Pyramida Maškar. Architektura Tikalu je impozantní, ale odlišná od jiných mayských měst. Strmé a štíhlé pyramidy se tyčí nad nekonečným oceánem guatemalské džungle. Mayové, pracovití, nábožensky založení lidé, byli obklopeni desítkami různých bohů. Již od mládí byli prov ázeni každodenními útrapami a náboženskými rituály, při kterých obětovali bohům nejen zemědělské plodiny, květiny, drahocenné šperky, ptačí peří a zvířata, ale přinášeli bohům s neměnnou pravidelností i lidsk é oběti. Ideálem mayské krásy byla uměle deformovan á hlava s čelem ubíhajícím dozadu, velký nos, pokleslý spodní ret, i ustupující brada a šilhavé oči. Novorozeným dětem se stlačovaly hlavy mezi dvě destičky, jednu v týle a druhou na čele. Malá děcka se tak ponechala po řadu dní, a když se destičky potom odstranily, zůstala lebka navždy zdeformována, pro vznik šilhavosti zavěšovaly mayské matky dětem do vlasů zrna kukuřice, která se jim kývala před očima, a tak se děti naučily šilhat. I v dnešní době se Mayové, na naše poměry, s malými dětmi zrovna nemazlí. Když děcko pláče, nikdo k němu nepřiběhne, aby ho ukonejšil, anebo mu dal najíst. Dítě tak nevědomky pozná marnost svého počínání a naučí se velice rychle pravidelné intervaly jídla a spánku. Ve chvíli, kdy se naučí pravidla hry, stává se miláčkem celé rodiny. Uši, nos a nosní přepážku si Mayové probodávali a vkládali do otvorů různé ozdoby. Dospělí často při ritu álech obětovali bohům vlastní krev. Muži si kosticí, nebo bodlem z rejnoka probodávali penis a ženy jazyk. Takto vzniklým otvorem se protáhl provázek a krev se nechala odkapávat na papír z kůry. Ta se po skončení obřadu zapálila a obětovala bohům Muselo to být jistě velice bolestivé a mnozí odborníci se domn ívají, že při tom bylo používáno halucinogenních drog.

SPORTEM O ŽIVOT. Zříceniny tohoto starobylého města, které se nachází v Hondurasu asi půl hodiny cesty terénním automobilem od guatemalských hranic po neuvěřitelně špatné, prašné cestě, jsou další ze čtveřice nejdůležitějších mayských architektonických památek. Tři, téměř metr velcí pestrobarevní papoušci Ara, sedí na vstupní bráně a bedlivě střeží klid posvátné země. Mezi nejvýznamnější stavby patří schodiště se sochami rozzuřených jaguárů a schodiště hieroglyfů. Svislá stěna každého schodu je vyzdobena glyfy, z nichž každá je uměleckým dílem a dohromady vytv áří nejrozsáhlejší nápis v mayském písmu.Veliká, honosná tribuna na protějším nádvoří sloužila za dávných dob ke sledování míčových her. Staří Mayové znali už v té době výrobu kaučuku, který měl kromě spole čenských míčových her určitě i jiná uplatnění. Sbírali latex, mléčnou bílou tekutinu, vytékající z kůry kaučukovníku, který potom zahřívali, a když se srazil, dělali z něj míče. Na čelních stěnách hřiště byly za¨věšeny kamenné kruhy, kterými bylo nutné prohodit míč. Jelikož bylo povoleno hrát pouze zápěstím, loktem nebo hýždí, a tyto části těla měli hráči chráněny koženými bandážemi, bylo vstřelení „góli“ velice vzácnou událostí. Zápasy, které byly drsné, tvrdé a především pro hráče neobyčejně dramatické, neboť jim při nich šlo o život, sledovalo vždy početné obecenstvo. Velice často se stávalo, že kapitán a občas i družstvo, které prohrálo, bylo obětováno bohům. Někdy byli hráči svázáni do vypnutého jako luk prohnutého kruhu a po schodech pyramidy byli kutáleni dolů. Tam už na bezvládná těla čekali kněží, kteří z nich stáhli kůži. tu potom navlékli na sebe a v rytmu divokých tanců prosili bohy za odpuštění. V některých případech byli hráči mužstva, které prohrálo, připoutáni ke kůlům, na prsou jim byl namalován terč se středem v oblasti srdce a kolem pobíhající válečníci do nich stříleli jeden šíp za druhým.

• • • Převyprávěl jsem vám několik příběhů a legend. Většina z nich je podlo žena historickými a vědeckými poznatky. Značná část je dílem fantazie lidových vypravěčů, která se s určitými obměnami, podle krajových zvyků, přenášela z pokolení na pokolen í. Dnes si nikdo nemůže být stoprocentně jist, jaký život starých Mayů ve skutečnosti byl. To však nic nemění na skutečnosti, že civilizace, která v dnešní Střední Americe existovala, byla jedna z nejúchvatn ějších, ale i nejtajemnějších v dějinách lidstva. Na své dlouhé pouti nekonečnými praesy Guatemaly, náhorními plošinami Hondurasu a do dáli se rozpínajícími planinami Yukatánu jsem často zabloudil do malých vesniček a seznámil se s desítkami Mayů. Nikdy neodmítli poskytnout pomoc, radu a v několika případech i přístřeší náhodnému poutníkovi. Poznal jsem je jako lidi čestné, poctivé, přátelské, pracovité a úzkostlivě čistotn é.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group