ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ANIMOVANÝ FILM DĚLÁM RÁDA

 

PTALA SE: EVA VAŇUROVÁ

 

Přimět Michaelu Pavlátovou k tomuto rozhovoru znamenalo zkusit výmluvnost až do krajnosti. Slíbila, ale chtěla znovucuknout s argumentem, že už všechno, prozatím sdělila. Ale to bylo příliš nepřesvědčivé zdůvodnění, a tak jsme si začaly povídat:

Co byste řekla tomu, kdybyste dostala na hodinovou kreslenou pohádku Karla Jaromíra Erbena, například...přijala byste hozenou rukavici? „Udělat kreslenou hodinovku, aby nebyl divák znuděn a uondán, je velký kumšt. Já osobně se v 99% případů přestávám bavit. Děj se mi zdá řídký, z filmu ční požadavek naplnit příslušnou metráž. Komerčně mají kreslené seriály a dlouhometrážní tituly větší uplatnění. Vyžadují ale naprosto odlišný příštup ke scénáři a výtvarné stránce, více „drobnopisu", vicí detailů, vykreslení charakteru. Scénář by měl mít stejnou stavbu jako hraný film a nebýt jen řazením jednotlivých situací a gagů. Smolíček je klasická pohádka. Klasické předlohy jsou nebezpečné, vezměme si třeba Prodanou nevěstu. Ta je nám svým způsobem svatá, chceme ji vidět řešenou tradičně, lidovou a v krojích. Pokusy inscenovat ji nově diváci většinou nepřijímají. Já jsem v tomto směru konzervativní. Stvořit seriál nebo dlouhometrážní kreslený film také vyžaduje určité profesní znalosti a dovednosti. Myslím, že bych na to zatím nestačila. Znamená to už pracovat s týmem lidí, rozvrhnout jim práci, pravidelně je zásobovat: je to úvazek na dva, tři roky. Já mám zatím zkušenosti s metráží pět až deset minut. Vypadá to jako nic, malá cívka filmu, ale vím, jaký je problém uhlídat, aby se v průběhu práce neztratil smysl, výpověď."

V animované tvorbě jste prozatím zaměřena...? „Osobně se specializuji na kreslený film. Ráda pracuji sama, a to je právě u kresleného filmu možné. Těší mě moje svoboda a nezávislost. Mí kolegové, kteří se věnují loutkovému filmu, si zase libují ve větším kolektivu, vzájemně se inspirují."

Jste výrazně autorský typ? „Jsem autorem spíše z „musu". S výjimkou prvních dvou filmů, kde byl spoluautorem námětu můj profesor Miroslav Jágr, se snažím být autorsky soběstačná. Není to ani tak tím, že bych tak věřila ve své scenaristické schopnosti, spíše nedovedu nají vhodnou předlohu k adaptování. Zkoušela jsem i spolupracovat se scenaristou, ale není to se mnou lehké. Moje filmy totiž příliš děje nemají, spíše vykreslují jednotlivé situace, pozorují lidské hemžení. Vím, co ráda kreslím: kdyby mi někdo nabízel scénář, ve kterém bych musela ztvárnit les nebo roztomilé děti, odmítám, neboť děti a les kreslím k smrti nerada. Snažím se také vyhnout se ve svých filmech mluvenému slovu, komentáři - i tím se výběr námětů, které můžu zpracovat zužuje. Takže mi zatím nezbývá,než se nad bílým listem papíru trápit sama. Svůj první film jste realizovala jako diplomovou práci na VŠUP, bylo to v roce 1987, poté jste byla šest let na volné noze. V loňském roce jste začala učit společně s Jiřím Bartou na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) v ateliéru, kde předtím přednášel prof. Jágr.

Jací jsou studenti vašeho oboru? Jsou zapálení pro film, nebo jsou to už dnes přesní kalkulátoři? Řekla bych, že současní studenti v našem ateliéru jsou nadšenci. Samozřejmě, někteří jsou zapálení více, někteří méně, ale zdá se mi, že nekalkulují, jsou to čistí lidé.

Jak si jinak vysvětlit, že se rozhodli studovat tak „krásně zbytečný" obor, jakým je animovaný film? Trochu jiná situace je u více „užitkových" oborů, zejména v ateliéru pro agentury, mají spousty zakázek, a tak se jim pak může zdát zbytečné školu dokončovat."

Berete v úvahu i skutečnost, že svět už přechází na komputerovou výrobu animovaných filmů? „Jistě, nemůžeme zůstat odtrženi od reality, ale dbáme, aby i při práci s počítačem zůstal zachován lidský prvek. Snažíme se vést naše studenty tak, aby uměli všechno a komputer považovali jen za další výrazový prostředek. I práce na počítači musí být totiž podložena scenáristickou přípravou a myšlením vlastní hlavou."

A kolik studentů máte v animovaném oboru? „V šesti ročnících po dvou." Uživí se v budoucnosti? „O to se nebojím, on si nakonec každý najde tu svoji parketu - každý tíhne k něčemu jinému. Záběr našich posluchačů je velký, a budou tudíž schopni pracovat i jako ilustrátoři, v reklamě, v TV. Nejvíce ale záleží na náhodě, na tom, koho potkají. Vše je věcí osudu, ale i na ten je třeba se připravit."

Jak jste se jako praktička dostala k výuce? „Je příjemné být výdělečně zajištěna. Možnost učit pro mě ale znamená především velké uznání. Já to alepoň Tak beru. Za šest let na volné noze se ze mě stal krtek. Je totiž obtížné si nepovolit morálku, když za vámi nic nedupe. Škola má svůj řád, něco se stále musí... Ale nevěnuji se jen výuce, pracuji na novém filmu. Ovšem skloubit obojí je velice časově náročné. Jenže nemít svoji vlastní práci, klesla bych jak ve vlastních očích, tak u studentů. Škola je osvěžující i v tom, že studenti přichází s různými nápady a já se trénuji v přemýšlení, jak věc uděla jinak. Je těžké žákům pomoci a současně vše nepředvést, nutit je, aby na to přišli sami. Když myslíte za ně, pak jim zavíráte dveře pro jejich sebevyjádření. Ve svém krátkém uměleckém životě jste již zaznamenala výrazný úspěch.

Jak jste přijala nominaci na Oscara za film Řeči, reči, řeči? Změnili k vám někteří lidé chování, vždyť např. snobismus hraje v našich podmínkách svoji roli...? „Nominace mi pomohla třeba v tom, že když mě dnes někdo někomu cizímu představuje, tak připojí i fakt, že jsem byla nominována na Oscara...Někdy je to příjemné a usnadní se i navázání kontaktů. Každé ženské zalichotí být trochu slavná. Když jsem se z Hollywoodu vracela, byť s prázdnou, čekala na mě na letišti televize. Oscara „Za nejlepší animaci" dostala loni Američanka Joan Gratz. Když se vrátila do rodného Portlandu, nikdo ji na letišti nečekal, nikdo o jejím vítězství nenapsal ani řádku. Amerika je země, kde má Oscara, přeženu-li, každý druhý, a tak při předávání je spousta slávy a nadšení, ale poté tzv. pes neštěkne...

Jak se Váš film k nominaci dostal? „Získal cenu v Německu, Holandsku, Polsku, Kanadě atd. Poté byl zakoupen pro distribuci v USA. Odtud také vzešel podnt k přihlášení na nominaci.

Připadají Vám možnosti umělecké tvorby větší nebo je třeba vyvinout více iniciativy než v předchozích letech? Asi je méně peněz na tvorbu? „Nevím, jestli jsem ten typický  případ, o příležitosti jsem se nemusela nikdy moc drát. Snažím se točit snímky, které nejsou určeny jen pro malé klubové sály. Chci být blízko divákovi a neděla film jen pro sebe. Možná že mě mluví naivita, možná pýcha, ale myslím si, že peníze na film se dají nalézt. Je ale přece jen nutno přihlížet k potřebám doby. Největší potíž je v nedostatku scénářů. Věřím, že když si připravím dobrou věc ve vhodné formě, producenta najdu. Můj budoucí osud záleží na mé připravenosti."

Dnes se s filmovými společnostmi roztrhl pytel? „Jsou firmy a firmy a záleží na tom, jaké mají cíle. Jsou studia, která si vedou výborně, ale musí se hodně činit. Dokonce si dovolí sem tam luxus, udělat něco nekomerčního. Ví, že se stanou pro zákazníka zajímavější, když nabídnou nejen řemeslně perfektně provedenou práci, ale jsou schopni financovat projekty, které mají festivalové ambice a nejsou jen spotřebním zbožím. I naše škola spolupracuje se soukromými studii. Náš atelier je z nejdražších, a tak oceňujeme každou pomoc. Ale ani náš partner netratí, má přehled o studentech, o jejich nápdech. Ty mohou být nápomocny pro zpestření jejich image. Vychovávají si budoucí spoluautory."

Založíte si i vy vlastní firmu? „Jsou mnozí, kteří mě k tomu vybízejí. Ale já to cítím jako zbytečné. Ani by mě netěšilo, pro mě je jednodušší přinést práci do zavedeného studia. Snažím se o nezávislost, cokoli mít je zavazující."

Co je pro vás špička v animované tvorbě? „Zajímám se o každý film, zaujme mě tím, že je dobrý, nebo naopak, jak je špatný. Mám ráda filmy, které nejsou příbuzné mému stylu. Špička současné animace je v Anglii. Mají spousty škol a podporu v TV kanálu Chanel 4. Převzali štafetu slávy, kterou mělo Československo, Jugoslávie, Polsko a Bulharsko. Nad Angličany si lámeme hlavu, čím to, že jsou tak dobří. Možná proto, že nejsou svázáni s tradicí animnovaného filmu, jako je tomu u nás. My jsme si „uškodili" tím, že technická úroveň našich filmů je zpravidla výborná a dodržujeme nekompromisně kánony tvorby. Jenomže právě Angličané kašlou na všechna pravidla a uznávané styly, a to jim dává volnost a vzlet. Byla jsem nedávno na festivalu ve Stuttgartu, sešlo se tam 37 filmových škol z celého světa. Česká republika se zůčastnila hned dvěma školami - FAMU a UMPRUM- a to je myslím moc dobře!"

Tvrdíte o sobě, že jste idealistka, vydrží vám to? „Doufám! Mám to po babičce. Počítám sice s tím, že mi život může uštědřit různé lekce, ale myslím, že tady záleží na vůli, na rozumovém rozhodnutí být optimistkou, být idealistkou. Je to práce, nejde to vždy samo od sebe. Je velmi jednoduché odevzdat se, poddat se, kapitulovat. Být idealistkou je tvrdá práce."

Do animované tvorby proniklo relativně více žen než třeba do dokumentárního či hraného filmu. Čím si to vysvětlujete? „Poměr mužů a žen - režisérů animovaných filmů - je už téměř jedna k jedné. Vysvětlení je jednoduché - tato profese vyžaduje trpělivost krajkářky, kterou asi ženy vládnou lépe než muži. Tvorba animovaných filmů nepřináší tolik vzruchu: veselých historek z natáčení máme poskrovnu. Většinou se dlouhé měsíce trápíme s maličkými loutkami, maličkými dekoracemi, subtilními postavami. Ničíme si oči a musíme být puntičkářsky přesní. Na to každý nemá nervy."

Soukromí a práce, jakou důležitost mají ve vašem hodnotovém měřítku? „Naštěstí pro mě se už miska vah začíná naklánět ve prospěch soukromí. Byly doby, kdy jsem byla přesvědčena, že práce je pro mne nade vše. Ne každý po mém boku ten to můj názor sdílel. S věkem se asi opravdu trochu moudří: dnes se snažím získat nad svou prací nadhled a nenechat se jí tak ovládat. Jde mi to ztěžka, protože už jsem zapomněla, jak se to dělá. Nejsem v dnešní době jediná, kdo řeší tento problém, ale jak se znám - stejně se mně ho úplně nepodaří vyřešit."

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group