ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZA TO MŮŽE JAZZ...PLESK!

 

NAPSALA: MARTINA HLADÍKOVÁ

 

„POCIT, STAV DUŠE A ATMOSFÉRA JE PRO MNE DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ PERFEKTNÍ INTONACE ČI PROARANŽOVANÝ BIGBAND A MNOHO TECHNIKY KOLEM BAVÍ MNE BEJT VÍC VE VĚCI, NEŽ KOLEM VĚCI. TAKOVÁ PROSTĚ JSEM..." VČELY MNE TAK VYCHOVALY - LEPŠÍ LIDI NEZNÁM! (JANA KOUBKOVÁ Z POSLEDNÍHO CD PLESK!) Janu Koubkovou, snad nejkontroverznější první dámu českého alternativního jazzu, asi netřeba dlouze představovat. Kdo by neznal její charakteristický hlas a typický „scatový projev", který někomu učaroval, jiného provokuje. Právě letos na podzim je nám oběma dohromady pětasedmdesát, příležitost, zůročit naše četná sestkání u skleni čky a rozhovory posledních několika let.

Jaká vlastně jsi, Jano? A proč jsi pořád sama, nebo nejsi? Mnoho se o ní říká - kladného i hanlivého. Ovšem člověk už je takový, černá i bílá, někdy do šedi. Navíc ten, kdo tak okázale dává často všanc sebe sama i své nitro, to má ještě složitejší - víc je na něj vidět. Ale dovnitř - to se (ač- koli si mnozí myslí opak) poštěstí jen málo komu. Profesionální kariéru jazzové zpěvačky zahájila v Jazz - Sanatoriu Luďka Hulana v pětasedmdesátém, když ještě před tím krátce hostovala v divadle Semafor. Pracovala jako televizní hlasatelka, modelka... Zároveň vytvořila úspěšnou dívčí vokální formaci - trio Hot tedy, o tři roky později s Pavlíčkem a Hrubešem Horký dech Jany Koubkové...

MÍJENÍ A POTKÁVÁNÍ. Její muzika mi vlastně nikdy dřív moc neříkala. Sand mne jen facinovaly její improvizace a sóla „na hubu". „Nudíš se? Tak někdy přijď do Jazz- Art clubu." Snad právě díky takovému více méně nahodilému pozvání, bloudíc bezcílně večerním městem, skončily mé kroky jednou v podzemí vinohradské třídy. Podávalo se tu tehdy velmi levné dobré moravské bílé. Tady jsem ji prvně viděla, vlastně slyšela. Janu je totiž nejprve dobře slyšet a pak vám v ústery zazáří její sluníčkový zlatavěžlutý ježek. Když mě bolí srdce, když mám děsnej stres, bolí mě i hlava zrovna jako dnes. • • • Když jsem z tebe divá, chytá se mě děs a za to , že jsem ještě živá, za tomůže jazz! • • • „Z každýho z nás vyzařujou určitý virace, fluidum, a tím pádem si už předem vymezujeme svůj okruh lidí určit ého druhu, dokonce třeba i zvířat, se kterejma přicházíme do styku, komunikujeme a máme chuť komunikovat. A a naopak -ač je to neuvěřitelný - je typ lidí (ženských, chlapů), kteří jako by nebyli. Míjíte se. Je to zvláštní, nevím, v čem to je, ale je to tak. Prostě ty krevní skupiny..."

Třeba i různé vůně, odlišující a charakterizující každého jedince- to je taková obrana přírody. Určitý partnery vyřadí a naopak určitý k sobě připoutaj. Jenomže to už jaksi tak správně nefunguje. Žijeme v době, kdy je každej přepachovaný umělejma pachama, a tím pádem se třeba k sobě nedostanou ti, co se k sobě dostat mají. Pak se sejdou dva, milujou se - voženěj (vdaj) a samozřejmě, že se brzo rozejdou! Protože ty jejich přirozený pachy, který je měly varovat, že k sobě v podstatě nejdou, přebili umělejma. Ženeme se do všech těch umělotin, který nás časem musej úplně vyřídit. Totiž jakmile přestaneme naslouchat těm norm álním přírodním zákonům, kterým člověk podléhá - něco se stane. Pokud si člověk navykne na umělej život, počítače a umělý prachy, na robertky a kdejaký umělý panny, tak opravdu z nás budou umělý roboti. K nečemu se tahleta spotřební společnost dobírá a nutí lidi zapomínat, kvůli čemu tu vlastně jsou. Jsme přece součástí přírody.” • • • Z Reduty do Rock Café tři kroky sou pouhý, občas se tam vyskytnu vytřepat svý mouchy. Mouchy který trpčej život až de z toho děs a za to, že jsem ještě živá, za to může jazz!

• • • Zadrnčení telefonu přerušuje nit hovoru. Moc času nemáme, příští den jede na zahraniční šňůru na Slovensko. Z výrazu její tváře však odtuším špatné zprávy. To nemyslíte vážně. Dva dny před koncertem rušíte celou šňůru?... No to mě vždycky nejvíc dožere. Ta neprofesionalita. Tady půl roku něco připravuješ, organizuješ a dřeš, muzikanti si udělají volno, omluví se z jiných kšeftů, a oni si řeknou „Račej nie!". Prý nesehnali dost sponzorských peněz. Tak než se o něco ještě pokusit, raději zruší celou práci několika lidí. To je něco tak strašně neseriózního... Umět improvizovat v podstatě ve všem co dělám i mimo mziku, je straš- ně důležitý. Stále se dostávám do situac í, které musím nějak řešit, improvizovat. Život mě totiž naučil, že i těch kšeftů nikdy není tolik, aby jich nemohlo být ještě víc. Žádnej koncert neodřeknu kvůli sobě, nebo kvůli svý kapele. To i kdybych tam měla jít a zpívat sama, nebo vymyslet úplně jinej program či si vypůjčit jinou kapelu, prostě já ten kšeft nezruším. Hrozně si ho vážím. Vážím si toho, že mě pořadatel pozval, aby se tam hrálo. A takový situace mě o to víc nutí něco vymyslet. Třeba i jinak. Tohle jsem se naučila od hulanů a velebnejch. Ti by taky rozhodně kocnert jen tak nezrušili. V tom je to krásný a vlastně to vychází z podstaty jazzu. Prostě, když to nejde takhle, tak to musí jít jinak. A musí to být dobrý. Improvizace, jako hlavní z atributů jazzu, mě opravdu hrozně baví. Je v tom svoboda, můžu si tam vymýšlet, co chci. Jsem částečně i skladatel a jsem v tom Já. Seberealizuji se. V soukromí už je to horší...

Dvě místnosti podpůdního malostranského bytu jsou světem, ve kterém se často snoubí samota a ticho, čas o času narušené útulnými dýchánky s přáteli. Zdi místností nasákly zvuky nejedné zkoušky. Hned od vstupních vrátek může příchozí ještě dřív, než stisknou zvonek, slyšet její preludování. Kolem samé knížky, desky a kazety, na stěnách fotografie světových jazzových mágů. Klečí proti mně na klekačce u svého oblíbeného dubového stolu s obrovským zrcadlem. Popíjíme - jak jinak - střik a rychle přemýšlím kde navázat. Dlouho jsem se neviděly, tak si máme co povědět. Vždycky to ale dopadne stejně. Properem události posledních dnů, co náš naštvalo či potěšilo a pak se hovor pomalu přesunuje do polohy lehkého filozofování o životě, o lidech... V rohu za palmovým listem vedle okna ukrytá prasklina, opředená jemnou pavučinovou síťkou jako tajemná vráska u očí.. „Začátkem letošního roku jsem se měli stěhovat, protože majitel baráku chtěl dělat v průběhu léta rekonstrukci. Neděje se nic. Takže zatím tu jsme, nikdo nás nevyhazuje. Člověk už si časem na určitý nejistoty zvykne. Moc si nedovedu předstvit, že by se tenhle byt stěhoval do panelákové kukaně. „No co. Dalo by se určitě vypůjčit si peníze a dát sem třeba koberec, či lepší kachlíčky do koupeny.Ale mně to vlastně stačí. Teplo, sucho, základní životní potřeby. Chtít víc pro sebe, na to nemá čas. Ale jsou takdy daleko podstatnější věci. Třeba smutné a opuštěné děti, které potřebují pomoc...

Co je na světě hrůzy - když si to člověk uvědomí, připadá si tak trochu nanicovatej. Tady si žiješ v teplíčku, máš co jíst, pít, kde psát, a ještě si můžeš zpívat, co tě baví. A přitom je strašná spousta lidí, který nemají ani to nejzákladnější k lidskému životu. Svoboda? „Ano, tu ti nikdo nemůže vzít. I za nejtotalitnějšího systému si můžeš zachovat svou tvář - ikdyž to někoho více či méně bolí. Snad proto lidé jako já si zvolili tzv. svobodné povolání. Ať už jsme z toho měli prachy nebo ne, ale dělalo se. Když někdo nemohl, tak emigroval. Takže svoboda jednoho samotn ýho vždycky fungovala. Záleží jen, jak moc to chceš. Když to tu třeba Foramana neuspokojovalo, nemohl dělat co chtěl, emigrova. Nikdy nemám chuť něco svádět na režim. Vždycky bylo něco špatně a něco dobře. A vždycky záleželo jen na člověku samotným. Svůj hlas používá jako ná stroj, brilantně ovládá scatové zpívání a improvizaci, ale zrovna tak si schutí zazpívá skladbu s dobrým textem. Daří se jí ovšem i jako organizátorce nejrůznějších akcí, televizních a rozhlasov ých pořadů. V roce 1981 založila Festival jazzových, bluesových a rockových zpěvákuů.

VOKALÍZA. Každé její vystoupení nese punc origina lity, se smyslem a citem pro dané prost ředí. Vždy se jí daří navázat spontánní kontakt s publikem, dětské nevyjímajíc... • • • Když  už  člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když kouká aby byl a je a je a je, tak má být to, co je, a nemá být, to co není, jak tomu v mnoha případech je,je,je... Zuzana, Leona, Jana a Radek na percuse. Bezvadná pohoda se slovy Jana Wericha. • • • Mnohokrát už pomohla bezejmenným mladým lidem v rozjezdu, či nalezení jejich místa na slunci. Práce s nimi ji očividně baví a inspiruje. Snad právě proto v poslední době vyu čuje na pražské konzervatoři. Další a další koncerty po klubech, pořady pro mládež  Jazz a závislosti na drogách a alkoholu s odborníky, Pocitové divadlo( One woman show)...

To všechno k ní patří. Má v sobě něco, a proto asi (jak sama tvrdí) není tak dobrá jazzová zpěvačka. Prolíná se to něco ve všech jejích aktivitách. Jako nesmírně pozorný a vnímavý člověk čerpá stále novou inspiraci pozorováním dění kolem sebe, lidí a dětí. „Jo tuhle jsem šla po Karlov ě mostě v tom hrozným letošním vedru, představ si všechny sochy a sousoší jsou tak strašně obalený pavučinama, hrůza! Anebo jdu po Jánském vršku vzhůru po schodech a najednou slyším dva mladé lidi, jak se těší, že se půjdou poslechnout staroměstský orloj! Poslechnout! Oba byli slepí... Q. Jones jednou řekl, že :Jazz je člověk, který o sobě mluví vždycky pravdu! „S tím plně souhlasím, ostatně proto si spolu povídáme.  Denně relaxuje, cvičí, poslouchá staré desky s Ellou či Joplinkou, Bobby MC Ferrinem, Milesem Davisem, ale i Vivaldim... „To že jsem začala dělat jazz, vydupala ze sebe co se dalo, a vím, že bych to mohla dělat ještě daleko líp, ale mě už to tak nebere, abych byla jenom v jazzu, dřela repertoár, improvizace. Stavím na své spontánnosti a aby mě to bavilo. Prostřednictívm jazzu jsem se vlastně vyhoupla do něčeho, co jsem si dala za úkol. Vycítila jsem, že sice nemám žádný extra hlas, ale (abych to nezakřikla) mám schopnost (a jsem ráda, že ji mám), že když si k něčemu sednu a když se do toho opravdu obuju, tak ty lidi přesvědčím.

” • • • Mouchy ze mě vylítaj, když naleju se vínem, vedle mě je Ňákej frajer cejtit naftalínem. Raděj šílím v pohybu, i když mě chytá děs a za to, že jsem eště živá, za tomůže jazz! • • • Má vůbec v takovém kolotoči místo rodina? „Tak to se mi jaksi nepodařilo, i když snaha byla - dokonce ještě trvá. Mus ím říct, že samota je taková moje nechtěná kamarádka, ale co sní nadělám, když se mi tak často věší na paty. Jak víš, v poslední době to se mnou táhl králík Jazzík, jenže v těch letošních letních vedrech ho klepla pepka..." Nechápu, proč tolik samoty, když vlastně je tě stále vidět obklopenou lidmi, poznamenám. Jen povytáhne obočí, sundá si brýle na čtení a spíš pro sebe si s lehkým úsměvem posteskne: „Kdybych to věděla, tak asi nebudu tak sama...! A děti? Tak to už jsem opravdu prošvihla - vždycky jsem se řídila ideálem, že dítě je plod lásky a on a ona si to přejí - a dítě tak má oba rodiče. Sama jsem měla dva bratry, o deset a o dvacet let mladší, ale nikdy jsme neměli otce - každého z nás to nějak poznamenalo. Nechtěla jsem být svobodnou matkou a jako naschvál jsem měla v životě štěstí na partnery, kteří děti se mnou nechtěli... a že těch dětí mohlo být pět...

” • • • Pak mi někdo potajmu do čisťounkýho vína nalil hnusnou břečku, svinstvo značky lidská špína. Pak vode zdi ke zdi až šel z toho děs a zato, že sem eště živá, za to může jazz! • • • V životě každého občas nastanou situace, kdy se toho sejde najednou tolik, že může člověk snadno skouznout k nějaké té „berličce". co si budem povídat. I silná osobnost může zakolísat. Jeden čas se o Janě povídalo:"Jó, ta špatně skončí, když tolik pije! Ale co lidi vědí... „Jo, mám ráda víno, někdy říkám bohužel a někdy bohudík. Je to takový moje cigáro. Takdy si říkám, že víno je můj přítel, a hned se ptám, kdy se stane mým nepřítelem? Leckdy jsem si udělala ostudu, která mě pak pochopitelně strašně mrzela...Prostě nic se nemá přehánět a každý má znát svou míru. Tak o to se teď poctivě snažím, protože víno mám fakt ráda, a hlavně tu atmosféru kolem něj - kdy si lidi v hospůdce nebo vinárn ě pokecaj, zazpívaj, uvolněj se. Je jim prostě dobře. Jen vědět, kdy přestat a včas odejít. Cigarety a drogy, to nikdy nebyl můj problém. Jsem emotivní člověk a hudba sama je pro mě tou nejkrásnější drogou, kterou si v hojné míře dopřávám.

• • • Sou dny kdy to vodsejpá a dny kdy se to vleče, vedu pořád monolog, až se mi chce brečet. Ráno se mi nechce bejt, podržím si žílu, jenže jako na potvoru udělám si kýlu. Lísťačka mi nese prachy - bude pitivo, kašlu na všechny ty běsy jde se na pivo, protože stejně je to jedne velikánskej děs a za to, že jsem eště živá, za to může jazz! Oh. Yes! Věnováno všem mužům, kteří toho o ženách ještě moc nevědí... Jana Koubková-Bzzz!

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group