ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Záchranáři aneb Český Backdraft

 

Napsala a vyfotografovala: Martina Hladíková

Červenobílá liazka s kvílející houkačkou zastavila jednoho slunečného jitra zrovna u našeho domu. Okamžitě ve mně hrklo. Copak tady někde hoří? Aha, sousedi odnaproti spálili snídani. Ovšem to, s jakou vervou se vrhli dva muži v kožených kabátech a očazených přilbách do domu, dávalo tušit pořádný požár. „Lokalizujeme, jde o spálené potraviny. Budeme odvětrávat. Ne, záchranku nevolejte, majitel je v pořádku, usnul. Příjem," stroze ohlásí velitel čety do vysílačky. „Co se děje? Aha, děkuju", blekotá mžourající spáč. „To nic. Už je to v pořádku. Příště si dejte pozor. Tak nashle," pokyne hlavou. „Likvidace. Předáno majiteli. Vracíme se zpět na základnu," podá ještě unaveným hlasem zprávu dispečinku, aby vzápětí a sedl do nastartovaného vozu s číslem 150 na dveřích, tentokrát poklidně se vzdalujícího probouzejícím se sídlištěm. ·  ·  ·

Večerní zprávy informují o zásahu hasičů při dopravní nehodě. Kdosi rozlíceně tvrdí, že jim to trvalo skoro tři čtvrtě hodiny než přijeli! „Pomyslné stopky se rozbíhají v okamžiku vyhlášení poplachu. Celý průběh akce podle informací radioprovozu zaznamenává operační středisko rovnou do počítače. Nic se nedá ošidit. Neexistuje, aby první přivolaná jednotka dorazila na místo za víc než deset minut. Jen kdyby nás lidi volali vždycky včas! I když se posílají pro jistotu družstva hned ze dvou stanic, stejně se to někdy jeví laickým pozorovatelům jako pozdě. Málo platný, nejsme věštírna delfská. Lidi si myslí, že když se něco seběhne, už někdo volal, a tak jen čekají, a nic. Schválně, koho nejdřív napadne zvednout sluchátko a vytočit tísňovou stopadesátku ·  ·  · Fádní budova uprostřed města, nevelký dvůr, jemuž vévodí obrovská železná vrata s vykukujícími čely dvou hasičských cisteren. Vchod s nápisem Operační středisko - vstup zakázán. Pupek světa. Všechno tu začíná i končí.

 PRVNÍ VÝJEZD. „Chcete něco vidět? Tak nohy na ramena a jedem," osloví mě nečekaně hasič-řidič při vyhlášení poplachu. Údajně uvězněné osoby ve výtahu včetně dětí. A už mě něčí ruce táhnou do nastartované liazky. Jiné mi narazí stříbrně lesklou přilbu na hlavu - připadám si jako kosmonaut z verneovek. „Pátek odpoledne, ideální džungle na silnicích. To bude jízda," odtuší šofér. Dveře cisterny zaklaply za posledním hasičem-záchranářem a už letíme z velkých dřevěných vrat centrální stanice. Houkačka kvílí, magistrála se topí v šedavém smogu, z vrtulníku hlásí kritický stupeň. Tři až pět minut než se vymotáme z přecpaných ulic. „Proč neuhne? Nevidí, že jedou hasiči?" ulevuje si šofér do řevu motoru. Kaskadér každým coulem, bravurně kličkuje s mohutnou cisternou v řece jedoucích a parkujících vozidel, nárazníky se míjejí snad jen o milimetry. Menší vozidlo by bylo, zdá se, do takového provozu praktičtější. Ovšem, je to problém. Posádka, čítající šest až osm lidí včetně kompletní výzbroje pro všechny druhy případů (technického charakteru i ohňů), by se stěží vměstnala do menšího typu. Největší prostor koneckonců zabere 2,5 kubíku vody. A bez vody by to jaksi nešlo. Ostatně i kdyby mnohé vyřešilo speciálně uzpůsobené vozidlo, stojí to peníze a těch je - jak známo - všude nedostatek. „Že by se to dneska obešlo bez škrábanců?" pochvaluje si jako by neslyšel peprnou nadávku rozlíceného automobilisty. Poslední křižovatka, ostrá pravá, ještě objet blok a jsme tam. „Spojka" s plánem města na klíně hlídá nejkratší možnou trasu. „Co ten Ivan dělá proti nám v jednosměrce?" procedí skrz zuby na adresu zmateného venkovana a očima ho tlačí před sebou ven z ulice. Jsme na místě. „Tak co, bála jste se? To nic, jde o zvyk. Jinak bysme jeli hodinu," krčí omluvně rameny řidič, zatímco ostatní už vybíhají do patra k zablokované kabině s uvězněnými. Za pětadvacet minut od vyhlášení poplachu vyprošťujeme z výtahové klece čtyři dospělé soby a dvě děti. „Bodejť by se to s nimi nezaseklo!" ušklíbne se v duchu hasič-záchranář, ovšem nahlas shovívavě uklidňuje rozhořčeného domovníka: „Ale co, to se může stát každýmu." Zase něco děláme za jiné. Tentokrát zaváhali výtaháři.

PRÁCE VŠEHO DRUHU. Od záchrany osob (včetně vyprošťování lidí z výtahu), přes hašení podpálených popelnic, kontejnerů, vyprošťovací práce při dopravních nehodách, až po „klasické ohně". Po několika společně prožitých „vartách" mě napadá přirovnání k Sekorovu Ferdovi s červeným puntíkovaným šátkem kolem krku. Práce všeho druhu. V zimě pak podle potřeby rozšíří rejstřík prací třeba i odhrabování sněhu - inu i v tomto ohledu napravujeme nedostatky a chyby jiných. Ostatně koho by napadlo, že toto povolání, či spíše služba má historické kořeny v práci pouličních metařů. V současné době tvoří technické zásahy prakticky téměř polovinu výjezdů. „Pošlete družstvo. Zajištění po dopravní nehodě." Jeden z nejtypičtějších a neběžnějších případů, podobně jako likvidace vytékajících pohonných hmot. Nejhorší jsou ovšem bouračky kamiónů s neznámými chemickými látkami. Typickým místem v hlavním městě, kde si poslední dobou stále častěji dávají dostaveníčko policisté od nehodovky spolu s vyprošťovací jednotkou hasičů, je bezesporu nechvalně proslulý barrandovský most.

SPECIALISTÉ. Devatero řemesel a ještě něco navíc zahrnuje pojem hasič-záchranář. Přesto, anebo snad právě proto jsou v rámci útvaru cvičebny cvičeny specializované skupiny potápěčů, chemiků, ale i lezců" Nedělní procházka mladé rodinky málem skončila tragicky. Dětské žvatlání náhle zaniká v ozvěně zděšeného výkřiku z pět metrů hluboké kanalizační šachty v chodníku. Specialisté v hasičských uniformách se jen pomyslně chytli za hlavu. „Tady jsme nedávno už byli. Copak to nemohl někdo lépe zajistit?" Otázka zůstává nezodpovězena. Ta malá dole, zaklesnutá hluboko pod těmito pozemskými nepochopitelnostmi, nemá moc času. Několik metrů nad hlavičkou dvě zkřížené těžké železné desky se mohly kdykoliv uvolnit. Každý sebemenší neopatrný pohyb mohl být osudný. Přestože průměr díry mohl sotva pojmout dospělého člověka, nedalo se jinak, než k holčičce slanit. „Když mě tam spouštěli, neměl jsem moc na vybranou," komentuje případ velitel zásahu Petr Buřič. Centimetr po centimetru dolů, pak mezi nohy uchopit horní desku, a zas opatrně nahoru, aby podobný manévr záhy opakoval s druhou deskou. Pak teprve šlo děvčátko bezpečně vynést nahoru. „Neuvěřitelné, jaká šťastná náhoda způsobila, že nepadla na spodní desku a horní že se zastavila těsně nad ní. Ten pocit, když mě ty malé dětské ručičky křečovitě objaly kolem krku, byl právě tím kvůli čemu tuhle práci člověk dělá!" Člověk se s tím asi musí narodit. Ale většinou si to uvědomí, až když k tomu (doslova) přičichne. První výjezd pod houkačkou, první zásah, první zachránění, první klopýtnutí, první překonaný strach. Všechno je jednou poprvé, ale na tom asi nejvíc záleží. Pro někoho možnost seberealizace, upevnění sebedůvěry, pro jiného naplnění touhy pomáhat. Což musí být dáno nejspíš každému, kdo se rozhodne dělat dobře tuhle práci, a dělat ji naplno.

HOŘÍ, MÁ PANENKO! Nikdo si rozhodně nepřeje neštěstí, při němž jde o život. Avšak přijde-li pořádný oheň, zážitky spojené s jeho likvidací bývají ještě dlouho zdrojem diskusí ve stylu: Po bitvě je každý generálem. Zkrátka se zdá, že by bylo učiněné neštěstí, kdyby hořelo málo a hasiči nejezdili! „Inu, potřebujeme se neustále udržovat v aktivitě. S chutí pak jedou i na sebemenší „čučku" - i když podobnou záležitost nakonec patřičně po hasičsku okomentují. Je po dopoledním výcviku. Na strážnici panuje klid, někdo jde do posilovny, jiní si perou zašpiněný mundúr. Jako doma. Každý třetí den v práci, týdny letí a někdo se musí postarat o čistotu a pořádek. Takže si hodí losem, kdo dneska vytře chodbu a koupelnu. Ostatní se chopí erárních košťat a jdou na dvůr zlikvidovat pozůstatky nekulturních kuřáků. „S těmi pometly v ruce jim to sluší skoro stejně, jako s proudnicí," chlapské rýpnutí už patří k věci. Pak se na dvoře roztáhne síť a v rámci sportovního výcviku (na což si zdejší velitel potrpí), svedou jeden z nedokončených zápasů v tenise či nohejbale. To jsou pak ty správné boje. „Aspoň nedělaj jiný hlouposti," pochvaluje si velitel směny Jan Havrda. Ani v těchto chvílích volna nesmí být posádka „zranitelná". Když se rozsvítí jedno ze tří světel poplašné rampy, v mžiku jsou na svých místech. Nezbytné skluzy vedou přímo do garáží. Rychle vklouznout do připravené hromádky holínek a kombinézy, na opozdilce se nečeká.

BALADA O OČÍCH TOPIČOVÝCH. Ty jeho byly podmalované sazemi s lehce skelným výrazem. „Ráno jsem normálně zatopil. Celý den to bylo v pořádku. Až teď večer to začalo kouřit," krčí bezradně rameny muž v montérkách. Po schodech ze sklepa domu se valí hustý černý dým jak z jeskyně pohádkového raka. „Jestli chcete dovnitř, vemte si dejchák," radí mi velitel čety Miroslav Chejn. Moc toho vidět není. Opatrně našlapuji tápajíc po paměti podél stěny (to byl nápad brát si sandály). Dva podobně „maskovaní" hasiči vyhrabávají žhavý popel z bouřícího kotle. Není tu k hnutí. Za chvíli se nechám vyvést ven. Fuj, ještě že nás v hodinách branné výchovy nutili navlékat si dezinfekcí smrduté gumové masky. Zkušenost k nezaplacení. Přivolaná služba od protiplynu kontroluje hodnoty CO. Stále nad hygienickou normou. Evakuace domu už sice není nutná, jen pro jistotu musí být předčasně uzavřena restaurace v přízemí. Ještě, že se nestalo nic horšího třeba hostům! „Jo, topič, naládoval kotel, aby nemusel tak často chodit přikládat, až to udusil," poznamenává adresně jeden z posádky zásahového vozu, zatímco mu druhý pomáhá stáhnout ze zad dýchací přístroj. Až udeří mrazy a rozběhne se topná sezóna, bude podobných případů víc než požehnaně. Činžáky starších částí města jsou jejich vděčným zdrojem. ·  ·  ·

Někdo řekl: přicházejí do míst, odkud jiní utíkají. Pravdou je, že často ani nevědí, do čeho jdou. „Většinou se pohybujeme v neznámém prostředí, jakým bývá například zakouřená hala, místnosti bytu, sklepy. Nezbývá než se orientovat podle zvuků praskání ohně či směru sálání tepla. Mnohdy jen podle natažených hadic." Na tom,kdo je „na špičce", prakticky nejvíc záleží, ale zároveň je nejvíc na ráně. „Tam,kde jde do tuhýho,jsme sami. Tam opravdu chlapi potěj krev." Jan Havrda ví, o čem mluví.

POZNAMENANÍ. „Například když spím doma a někdo nedopatřením rozsvítí, okamžitě vyletím. Chvíli trvalo, než si na to rodina zvykla,” směje se operační důstojník Josef Vališ. Něco na tom bude. Po několika týdnech to pozoruji i na sobě. Smysly mi jitří každá projíždějící „houkačka". Dřív si jich člověk tolik nevšímal, zatímco teď sebou trhnu pokaždé, když zaslechnu do cinkotu tramvají a jiného lomozu onen známý vtíravý zvuk. ·  ·  · Praha 4, Herálecká, požár v bývalé školce „To je šestky (stanice v Krči)," odtuší operační během zápisu dalšího případu. Zrovna zalévám několikáté kafe, abych jej už zas nevypila teplé. „Jsme na místě. Jedná se o požár dřevěné budovy, v plném rozsahu. Pošlete posily, příjem," letí éterem žádost velitele zásahu ze šestky. „Takže spojka na ústřednu a pojede bílá i červená"! Ve dveřích se srážím se spojařem. „Vem foťák a pospěš. Tentokrát to doopravdy svítí," nabádá mě. Téměř za jízdy naskakuju do vozu. Pohledem do zrcátka ještě registruju za námi v závěsu rozjíždějící se velitelskou Tatru 613, která zpravidla vyjíždí k technicky složitějším zásahům či větším požárům. Za sedm minut jsme i my na místě. „No, to je paráda!" vzrušeně zahlaholí unisono posádka. Musím uznat, že živel tentokrát řádí opravdu naplno. Jeho záře vylákala z tepla domovů nejednoho diváka, který vyměnil neosobní modravou obrazovku za skutečné drama na ulici mezi činžáky. Na místo se sjely čtyři vozy a žebřík. Popadnu přilbu a ženu se podél hadice rovnou na „špičku". Pár snímků, než mě v nadšeném pobíhání kolem praskajících prken zchladí náhlá sprcha. Velitel zásahu si ještě pro jistotu vyžádá přítomnost skupiny od PPL (protiplynu). „Lokalizujeme a provádíme rozebírání střechy." To je fofr. Od příjezdu prvního vozu uběhlo necelých sedmnáct minut. Diváci poznámkami komentují práci hasičů, kterých tu v nočním šeru pobíhá jako kobylek. Po půl hodině se velitelská tatra vrací zpět na základnu. Mně došel film, tak jedu taky. „Dobrá práce," pronese ještě lakonicky velitel směny, zatím co si navzájem pomáháme z koženého kabátu a přilby. „Jo, a to kafe přihřejte! Příjem!"

 ·  ·  · Při hlášení adresy dalšího případu jeden z členů operačního střediska na okamžik zpozorní. „Proboha, to je někde u nás, co bydlím!" Nejhorší černou můrou každého hasiče je totiž zachytit případ ve svém bydlišti, či být sám v nouzi a volat stopadesátku. „Snad každému se to alespoň jednou stalo. Třeba když někomu z rodiny spadnou klíče do výtahové šachty. To si vás kolegové vždycky pořádně vychutnají." Všeobecný smích utichá v napjaté atmosféře, mísené nepřetržitým cvrkotem v radioprovozu. ·  ·  ·

Hlavně se do ničeho nenamočit! Ať si každý poradí sám! Co asi vedlo staršího muže k rozhodnutí odmítnou i tak banální pomoc, jako v odlehlém místě zpřístupnit svůj telefonní aparát pro zavolání na nejbližší ohlašovnu požárů, když hořel autobus plný dětí?

EPILOG. Co je to za sílu, která tě žene znovu a znovu do nebezpečí? Jakmile to houkne, zapomeneš na sebe a vidíš jen nebezpečí hrozící druhým. Tvoje myšlenky se koncentrují na vyřešení situace, která pro někoho může znamenat konečnou. Z neklidného spánku tě budí neodbytné poplachové světlo a siréna. Únava tě zmáhá, ale jedeš. Dokonce se někdy těšíš. A když už nemůže pomoci vrátit život, neptáš se po jeho smyslu. Mají tě za blázna, a ty se jen usměješ: Někdo to musí udělat, ne? Buď stále nad věcí. Být rychle a včas tam, kde někdo čeká na tvou pomoc a minuta je pro něho věčností. Tak neváhej"

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group