Archiv vydání magazínu Koktejl
SEVER PROTI JIHU
- Kategorie: 1994 / 12
NAPSALA: JANA PATKOVÁ
Jsou místa, kam vás nepřivede žádná náhoda, a přesto tam žijí lidé. Nevede tam žádná dálnice, často žádná železnice, nenajdete tam žádnou pamětihodnost. Jediné, co je činí trochu zajímavými, je fakt, že se nalézají jen pár kilometrů od hranic. Frýdlantský výběžek na severu a Šumava na jihu tyto podmínky dokonale splňují. Pídíme se po místních. V této chvíli tušíme, že není pohraničí jako pohraničí. Obyvatelstvo se sice v rámci odsunu Němců v roce 1945 úplně vyměnilo na Šumavě i v severních Sudetech, severočeští pováleční osídlenci se však s jistou hrdostí považují za starousedlíky na rozdíl od Šumaváků, z nichž se i ti nejstarší považují za „náplavu a trochu se stydí. Možná proto, že dnes není na Šumavě Němce žádný problém potkat. JIŽNÍ VOLÁNÍ O POMOC Německý ráj v Srní „Dobrý den, kde je tu obecní úřad? „Ich verstehe nicht. Nevadí, stejně to byl spíš pokus o neformální rozhovor s občanem. Srní není naštěstí tak velké, aby se nám v něm podařilo zabloudit. Obci už jako dřív nevévodí kostel, důležitými orientačními body jsou teď dva velké hotely. Ty jsou také středobodem společenského života obce - ne že by tu místní po nocích hýřili, oni tu téměř všichni pracují. Krom ě práce v lese je totiž zaměstnání na hotelu pro 380 obyvatel Srní jediné možné. Víc pracovních míst by mohl nabízet statek jenže: „Majetkové poměry jsou u nás nedořešené, pánbůh ví, kdo bude obhospodařovat zemědělskou půdu, luka, která se dříve kosila - patřila Vojenským lesům - nyní stojí, lomí bezmocn ě rukama zástupkyně starostky Vlasta Mazáčová. Chci potěšit tu odvážnou paní, která se v důchodovém věku rozhodla tahat obci z průšvihu zvaného mnohaletá stagnace, a lichotím: „Moc pěkně to tu teď vypadá. Máte opravené a čisté ná městíčko, je tu pořád spousta turistů
Na paní Mazáčovou už ale padl šumavský pesimismus jak mlha na blata: „Z těch Němců obec nic nemá, jen těch 14 korun za lůžko. Zajímá mě, jestli má někdo z vnitrozemí zájem se do Srní stěhovat a myslím přitom na atraktivitu zdejší přírody. Paní Mazáčová už je stručná: „Takovej člověk by nemoh´ bejt úplně normální. Skutečně, napohled nádherná vesnička v lůně vzácně zachovalých šumavských lesů nemá příliš vábné jádro. Obyvatel ubývá, nemají totiž ani možnost posedět v náležitě levné hospůdce u pivka, do nejbližšího kina či divadla je dobrých dvacet kilometrů, hasiči skoro nefungují, do knihovny nikdo nechodí
a hlavně nikdo nemá do ničeho chuť. Výrazného zvýšení turistického ruchu využila z místních jen paní Majka, jejíž koloniál osamoceně mává vstříc tržní ekonomice. Nakupujeme u ní salám, protož pověsti o další šumavsko-pohraniční obci v nás vyvolávají strach z hladu. Prášilské nedělní odpoledne je tiché, zamračené a zamyšlené. Stejně jako jediní obyvatel é obce, na které natrefíme. Sedíme na oprýskané lavi čce s lahváčem v ruce, před zavřeným koloniálem a vedle zavřené hospody. Během hodinové rozmluvy se v našem zorném úhlu vůbec nic nezmění, jen začne drobně mžít a stmívat se. Prášily jsme našli tak, že jsme se ze Srní vydali po té nejmenší silnici směrem do nejpustších hor. Šlo to bez probl émů, ale v době panického strachu z imperialistického souseda bychom potřebovali zvláštní propustku. V obci bydlelo hlavně vojsko, které řádilo na přilehlém tankodromu, pod kterým dnes leží zbytky kostela. Ještě předtím se Prášily jmenovaly Stubenbach a v roce1937 měly 161 domů, 1022 lidí, četnickou stanici, finanční stráž, poštu, lékaře, státní obecnou a mateřskou školu, pivovar a kostel. Od roku 1640 se na prášilském panství vystřídaly rody Lobkovic ů, Kinských, Schwarzenbergů a vyrábělo se zde postupně sklo, zrcadla a papír. A Prášily dnes? Pepa, asi 35 let: „Stojí to tu za houby, jen to tam napište. Míla, asi 31 let: „Všechno tu chybí, ani za sto let se to nedá do pořádku. Pracuju v lese, přišel jsem se ženou kvůli práci a bytu. Žena už mi odsud utekla. Já nevím, jestli tu zůstanu. Ale kam bych šel, že jo? Obec se může pochlubit poštou, krámem, obecním úřadem a jednou slušnější ulicí. Odjíždíme s jistotou, že jestli je něco na světě bez konce a začátku, pak je to nedělní odpoledne v Prášilech. České Žleby, České Roury, Koryta, Trouby Osada s takto variabilním názvem je místem protiklad ů. Nové vilky se satelitními přijímači, ve kterých rozhodn ě nežije množství obyvatel odpovídající počtu místností. Místnosti vedou i 5 : 1 - vilky patří správě národního parku. Dalších pět domů obce patří k běžnému šumavskému standardu: oprýskané, šedivé, chudé. Není tu pošta ani telefonní budka. Je tu jeden krámek a několik naštvaných důchodců, kteří jsou v zimě prakticky odříznuti od světa. Do Českých Žlebů přesto míří mnoho německých turistů. Lákadlem je pro ně penzión Chata pod Žlebákem. Chceteli jeho majitele manžele Liškovy řádně dohřát, zeptejte se jich na národní park, jehož statut brání obci v rozvoji. Nesmí se totiž stavět. „Nepochválila bych tu opravdu nic, tvrdí paní Lišková a má asi proč. „Bojíme se zimy, pečivo pro hosty si musíme vozit sami. Park kašle na udržování běžeckých tratí, ty si pro své hosty také prošlapáváme sami, po marném boji o obnovení zimní cesty ze Strážného, kde je hraniční přechod, jsem otrávená. Kvůli této objížďce musí například sanity najezdit cestou do Žlebů o třicet kilometrů navíc. Přitom kdyby se trochu podpo řil cestovní ruch, uživily by se tu i penzióny tři. Utvrzujeme se v přesvědčení, že největším průšvihem dnešních obyvatel Šumavy jsou dvě skutečnosti: odchod vojsk a příchod správy národního parku. Nové Údolí Chtěli jsme své putování ukončit v obci na samé hranici republiky. Nové Údolí je připomínáno již k roku