ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SEVER PROTI JIHU

 

NAPSALA: JANA PATKOVÁ

Jsou místa, kam vás nepřivede žádná náhoda, a přesto tam žijí lidé. Nevede tam žádná dálnice, často žádná železnice, nenajdete tam žádnou pamětihodnost. Jediné, co je činí trochu zajímavými, je fakt, že se nalézají jen pár kilometrů od hranic. Frýdlantský výběžek na severu a Šumava na jihu tyto podmínky dokonale splňují. Pídíme se po místních. V této chvíli tušíme, že není pohraničí jako pohraničí. Obyvatelstvo se sice v rámci odsunu Němců v roce 1945 úplně vyměnilo na Šumavě i v severních Sudetech, severočeští pováleční osídlenci se však s jistou hrdostí považují za starousedlíky na rozdíl od Šumaváků, z nichž se i ti nejstarší považují za „náplavu ” a trochu se stydí. Možná proto, že dnes není na Šumavě Němce žádný problém potkat. JIŽNÍ VOLÁNÍ O POMOC Německý ráj v Srní „Dobrý den, kde je tu obecní úřad?” „Ich verstehe nicht.” Nevadí, stejně to byl spíš pokus o neformální rozhovor s občanem. Srní není naštěstí tak velké, aby se nám v něm podařilo zabloudit. Obci už jako dřív nevévodí kostel, důležitými orientačními body jsou teď dva velké hotely. Ty jsou také středobodem společenského života obce - ne že by tu místní po nocích hýřili, oni tu téměř všichni pracují. Krom ě práce v lese je totiž zaměstnání na hotelu pro 380 obyvatel Srní jediné možné. Víc pracovních míst by mohl nabízet statek jenže: „Majetkové poměry jsou u nás nedořešené, pánbůh ví, kdo bude obhospodařovat zemědělskou půdu, luka, která se dříve kosila - patřila Vojenským lesům - nyní stojí,” lomí bezmocn ě rukama zástupkyně starostky Vlasta Mazáčová. Chci potěšit tu odvážnou paní, která se v důchodovém věku rozhodla tahat obci z průšvihu zvaného mnohaletá stagnace, a lichotím: „Moc pěkně to tu teď vypadá. Máte opravené a čisté ná městíčko, je tu pořád spousta turistů…” Na paní Mazáčovou už ale padl šumavský pesimismus jak mlha na blata: „Z těch Němců obec nic nemá, jen těch 14 korun za lůžko.” Zajímá mě, jestli má někdo z vnitrozemí zájem se do Srní stěhovat a myslím přitom na atraktivitu zdejší přírody. Paní Mazáčová už je stručná: „Takovej člověk by nemoh´ bejt úplně normální.” Skutečně, napohled nádherná vesnička v lůně vzácně zachovalých šumavských lesů nemá příliš vábné jádro. Obyvatel ubývá, nemají totiž ani možnost posedět v náležitě levné hospůdce u pivka, do nejbližšího kina či divadla je dobrých dvacet kilometrů, hasiči skoro nefungují, do knihovny nikdo nechodí… a hlavně nikdo nemá do ničeho chuť. Výrazného zvýšení turistického ruchu využila z místních jen paní Majka, jejíž koloniál osamoceně mává vstříc tržní ekonomice. Nakupujeme u ní salám, protož pověsti o další šumavsko-pohraniční obci v nás vyvolávají strach z hladu. Prášilské nedělní odpoledne je tiché, zamračené a zamyšlené. Stejně jako jediní obyvatel é obce, na které natrefíme. Sedíme na oprýskané lavi čce s lahváčem v ruce, před zavřeným koloniálem a vedle zavřené hospody. Během hodinové rozmluvy se v našem zorném úhlu vůbec nic nezmění, jen začne drobně mžít a stmívat se. Prášily jsme našli tak, že jsme se ze Srní vydali po té nejmenší silnici směrem do nejpustších hor. Šlo to bez probl émů, ale v době panického strachu z imperialistického souseda bychom potřebovali zvláštní propustku. V obci bydlelo hlavně vojsko, které řádilo na přilehlém tankodromu, pod kterým dnes leží zbytky kostela. Ještě předtím se Prášily jmenovaly Stubenbach a v roce1937 měly 161 domů, 1022 lidí, četnickou stanici, finanční stráž, poštu, lékaře, státní obecnou a mateřskou školu, pivovar a kostel. Od roku 1640 se na prášilském panství vystřídaly rody Lobkovic ů, Kinských, Schwarzenbergů a vyrábělo se zde postupně sklo, zrcadla a papír. A Prášily dnes? Pepa, asi 35 let: „Stojí to tu za houby, jen to tam napište.” Míla, asi 31 let: „Všechno tu chybí, ani za sto let se to nedá do pořádku. Pracuju v lese, přišel jsem se ženou kvůli práci a bytu. Žena už mi odsud utekla. Já nevím, jestli tu zůstanu. Ale kam bych šel, že jo?” Obec se může pochlubit poštou, krámem, obecním úřadem a jednou slušnější ulicí. Odjíždíme s jistotou, že jestli je něco na světě bez konce a začátku, pak je to nedělní odpoledne v Prášilech. České Žleby, České Roury, Koryta, Trouby Osada s takto variabilním názvem je místem protiklad ů. Nové vilky se satelitními přijímači, ve kterých rozhodn ě nežije množství obyvatel odpovídající počtu místností. Místnosti vedou i 5 : 1 - vilky patří správě národního parku. Dalších pět domů obce patří k běžnému šumavskému standardu: oprýskané, šedivé, chudé. Není tu pošta ani telefonní budka. Je tu jeden krámek a několik naštvaných důchodců, kteří jsou v zimě prakticky odříznuti od světa. Do Českých Žlebů přesto míří mnoho německých turistů. Lákadlem je pro ně penzión Chata pod Žlebákem. Chceteli jeho majitele manžele Liškovy řádně dohřát, zeptejte se jich na národní park, jehož statut brání obci v rozvoji. Nesmí se totiž stavět. „Nepochválila bych tu opravdu nic,” tvrdí paní Lišková a má asi proč. „Bojíme se zimy, pečivo pro hosty si musíme vozit sami. Park kašle na udržování běžeckých tratí, ty si pro své hosty také prošlapáváme sami, po marném boji o obnovení zimní cesty ze Strážného, kde je hraniční přechod, jsem otrávená. Kvůli této objížďce musí například sanity najezdit cestou do Žlebů o třicet kilometrů navíc. Přitom kdyby se trochu podpo řil cestovní ruch, uživily by se tu i penzióny tři.” Utvrzujeme se v přesvědčení, že největším průšvihem dnešních obyvatel Šumavy jsou dvě skutečnosti: odchod vojsk a příchod správy národního parku. Nové Údolí Chtěli jsme své putování ukončit v obci na samé hranici republiky. Nové Údolí je připomínáno již k roku 1812 a v roce 1930 zde stála kaple a 30 domů. Dnes tu kromě celnice není nic. Nové Údolí neexistuje. SEVERNÍ CESTA VSTŘÍC RÚŽOVÝM ZÍTŘKÚM Francouzi ve Višňové byli a zřejmě i budou, stejně jako se obyvatelé Višňové a přilehlých obcí byli podívat ve Francii. Děti z této oblasti již tři roky jezdí na měsíční ozdravné a poznávací pobyty do francouzských rodin. Ozdravné proto, že obec má schopnou starostku. Paní Marie Matušková sedí na svém úřadě obklopená počítačem, faxem a kopírkou a angažuje se ve Sdružení obcí a měst. Také statečně čelí popílku, importovan ému ze sousedních polských elektráren, a jisté nedůvěře svých občanů. Občan jdoucí z pole: „Je to pořád stejný, nic se nezměnilo.”  Moc mu nevěříme, na vlastní oči jsme viděli udržované fotbalov é hřiště (místní fotbalisté vedou okresní žebříček), dvě fungující restaurace (lidové ceny, kulečníkový stůl), opravený kostel (pravideln é bohoslužby), knihovnu, kadeřnictví. Na vlastní uši jsme slyšeli o skládce komunálních odpadů (vydělává obci peníze), o regulačním zařízení v místní kotelně (instalováno rok před zákonným nařízením), o opravené silnici. Andělská Andělka Obci málem zničil mor zvaný odsun Němců. Předtím se obec vzpamatovala z velkého exodu obyvatel v době protireformace a zdá se, že přežila i mnohaleté devastační úsilí novodobých kolonialist ů - těch, kteří přišli po roce 1945 budovat socialistický ráj. Stav obyvatel se jim totiž podařilo snížit z 523 v roce 1930 na 191 stávajících. Přijíždíte-li do Andělky, na první pohled vás zaujme statek, na jehož zdech jsou vypsány novodobé dějiny And ělky. Opravuje se, rýsují se další pracovní možnosti, podmínka existence obce se špatnou dopravou. O tom, že Andělka zdaleka nekončí, vás může přesvědčit i nově opravený kostel. Ves je malá víska, z níž dohlédnete do Polska. Do Vsi vede dlouhá alej, na jejímž konci čeká příchozí šok: vinárna v nejlepším slova smyslu, zrestaurovaná z bývalého mlýna. Vesnice Víska sice nemá vinárnu, zato však velmi agilní občany. Ti již patnáct let udržují tradici únorových masopustů a jsou tím prý vyhlášení po celém kraji. Až se jednou spojí Ves a Víska, bude z nich možná pěkné městečko. Dětřichovská metoda jak nezaniknout je prostá - chalupáři. Dětřichovec leží pár metrů od hranic a není v něm nic. Ono nic, totiž klid a možnost nerušeného vnímání přírody, sem přitahuje stále nové chalupá- ře, kteří nedovolí Dětřichovci zmizet z mapy severního pohraničí. SEVER PROTI JIHU? Ne, občanská válka tu nezuří a klást takto otázku je asi pomý- lené. Ačkoli Šumava a Pojizeří stály v roce 1945 na startovní čáře vedle sebe, jejich cesty nebyly stejně obtížné. Šumava sousedila s obávaným nepřítelem, za hranicemi Frýdlantska ložírovali socialisti čtí kamarádi. Šumava se zadrátovala, málokdo byl vpuš- těn, a dnes se musí vypořádávat s celou řadou „posttotalitních” potíží. Bývalá vlastník většiny pohraniční půdy - Vojenské lesy - zmateně odchází a lidé žijí v majetkové nejistotě. Přichází ale mocná organizace Národního parku Šumava a snaží se využít jediného kladu čtyřicetileté stagnace, a to neporušenou přírodu. Zároveň však brání rozvoji tamějších obcí přísnými pravidly výstavby. K Šumavě však drobné vesničky a obce odjakživa patřily a bylo by víc než smutné, kdyby za pár let trčely ze šumavských hvozdů jen střechy obřích hotelů. Severní pohraničí také nemá cestu dlážděnou květinami, lesy se zde dusí exhalacemi a hynou pod kusadly kůrovce, řeky jsou špinavé a nepříjemně průmyslové. Přesto jsou potíže pro seveřany spíše výzvou k boji než k útěku - představenstva obcí tvoří mladí lidé s ambicemi a chutí podnikat. Šumava vymírá, starostov é jsou vesměs důchodci, kteří se ze všech sil snaží udržet alespoň to málo, co zde je. Mladí však odcházejí do měst za přijateln ějším živobytím. V šumavské krajině se vždycky těžce žilo a vypadá to, že bude ještě hůř. Nabízí se ještě rčení, že všude žijí stejní lidé - jenže to právě nebude tak úplně pravda. Leckdy totiž stačí jen opravdu chtít. A na Šumavě opravdu chce jen málokdo. Snad za to mohou lehce přístupné marky, které v této oblasti zatím němečtí turisté doslova trousí z kapes. Na severu mohou lidé počítat sem tam s nějakým zlotým, pro který je koneckonců zbytečné se shýbat, takže se naučili spoléhat výhradně sami na sebe. Snad za to mohou šumavské mlhy a černá neprostupnost lesů Šumavy, které se jejím obyvatelům ukládají do duše.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group