ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BENITO MUSSOLINI ze socialisty fašistou

 

Sledujeme-li kořeny fašismu, musíme se chtě-nechtě zabývat mládím Mussoliniho. Studium vzniku a vývoje fašismu není možné bez znalosti politické kariéry tvůrce a jednoho z vůdců fašismu. Mussolini se nenarodil v nějaké aristokratické rodině, naopak, vyšel z těch nejbídnějších poměrů. Za celé dětství a jinošství nepoznal nic jiného než strádání, bídu a boj o holé živobytí. Jeho otec byl bojovný socialista a chudý kovář. Jeho syn oněm později řekl: „Jeho mysl a srdce překypovaly socialistickými doktrínami." A ještě dejme slovo Mussolinimu. Ve své autobiografii o sobě napsal: „Když jsem byl chlapec, každý můj den začínal nějakým činem vůle." Tedy z předchozích vět vyplývá, že Mussolini byl velmi nadějný a nadaný hoch. A pak přišla další náhoda. Jeho první učitel byl také socialista, takže Mussolini nejenže sál socialismus s mateřským mlékem, ale zdokonaloval se v něm souběžně se čtením slabikáře. Přestože nebyl vynikajícím žákem, učil se lehce. Absolvoval střední školu a v šestnácti letech dostal učitelský diplom. Malé Italy učil číst a psát celý rok, ale pravděpodobně to nedělal podle představ svých představených. Jistě nás neudiví, že mimo základů vědění vštěpoval do hlavy malých školáků i socialistické ideje. A tak dostal vyhazov. V osmnácti letech byl bez práce, bez peněz, a proto se rozhodl, že italské podnebí vymění za švýcarsk é. Těch několik let, které ve Švýcarsku prožil, dělal, co se dalo. Byl zedníkem, tesařem, řeznickým pomocníkem... prostě vystřídal řadu povolání. A přitom stále studoval, navštěvoval kurzy o národohospodářství a velmi se zajímal o politiku, která se stala jeho vášní. Inspiraci čerpal z Marxe a mluvil tak vášnivě, že se stal brzy podezřelým.

Postupně byl vypovídán z jednoho kantonu do druhého, až mu bylo nakonec zapovězeno celé Švýcarsko. Vrátil se tedy do Itálie a přihlásil se k vojensk é službě. Na vojně se naučil a pochopil smysl disciplíny. Byl znamenitým vojákem, ale protože měl pověst radikálního revolucion áře, tak nedosáhl žádného povýšení, po kterém tolik toužil. Vojenská služba a smrt matky, kterou velmi miloval, ho dokonale zkrotily. Po skončení vojenské služby se rozhodl, že bude zase učitelem, ale tentokrát v Rakousku. Tam také dostal místo výpomocného učitele v jedné vesnici v tridenské provincii. A do tohoto období - o čemž jsem přesvědčen - můžeme klást zárodek fašismu. V tomto novém působišti se totiž Mussolini setkal s iredentickým agitátorem Cesarem Battistim, jehož vliv působil na budoucího diktátora po celý jeho příští vývoj. Battisti byl socialista a vášnivý vlastenec a stejně jako Mussolini byl pronásledován za svoje radikální smýšlení, které neslo pečeť marxismu. Přátelství těchto dvou mužů přineslo nečekané plody. Oba vzplanuli láskou k vlasti, v které nežili. Socialismus a patriotismus se staly Mussolinimu zářivým cílem. Přestože byly zdánlivě protichůdné, spojily se v jeden „harmonický" celek. Mussolini si uvědomil, že jeho životním posláním není učení dětí a mládeže, ale obrácení dospělých. Battisti v té době začal vydávat malý místní list, v kterém Mussolini začal se svými prvními žurnalistick ými pokusy. A zde napsal, že Itálie nekončí u Alta - což byly tehdy hranice mezi oběma zeměmi - a Rakušanům došla trpělivost a vyhostili ho. Mussolini se vrátil do Itálie a ujal se vedení malého socialistického plátku extrémních tendencí. Roku 1912 už řídil „L´Avanti", nejdůležitější socialistický deník v Itálii. Mussolinimu bylo dvacet devět let. Přestože to byla obtížná a odpovědná práce, Mussolini stále studoval, podrobně se seznamoval se sociálními a politickými doktrínami německých a francouzských myslitelů. Přišel rok 1914, který s sebou přinesl válku. Přes svůj radikalismus byl Mussolini velkým patriotem. Válka byla pro něho velkým nervovým otřesem. Ale hned post řehl, že Itálie má možnost získat násilím to, co by nikdy nedosáhla vyjednáváním. Ale v čele vlády stál tehdy muž, který tvrdil, že Itálie dosáhne nejvíce tehdy, když nebude dělat nic. Byl to Giolitti, velký vůdce liberálů. Mussolini hlásal opačnou politiku.

Požadoval osvobození z otroctví Trojspolku a válku po boku Dohody. Většina italských socialistů byla pro neutralitu, menšina projevovala sympatie s Německem. A oba směry ostře kritizovaly Mussoliniho pro jeho stanovisko. Roztržka se prohloubila natolik, že několik měsíců po vypuknutí války nebyl už Mussolini redaktorem „L´Avanti" a dokonce ani členem strany. 15. listopadu 1915 začal Mussolini vydávat zbrusu nový list „Popolo d“Italia", který se velmi brzy stal nejčtenějším listem Itálie a Mussoliniho platformou. Mussoliniho podporovala Francie. Proč? Její tehdejší velvyslanec Barrére byl prozíravý muž, který tušil skryté Mussoliniho možnosti a věděl, co může očekávat od bývalého socialisty. Listo Popolo d“Italia začal vést odvážnou kampaň za válečnou intervenci. 5. května Gabriele d`Annunzio pronesl svoji slavnou řeč, která podporovala intervenci, a s kterou v celé Itálii rozdmýchal válečné nadšení. V lidech to začalo vřít. V Miláně vypukly protiněmecké nepokoje, které požadovaly válku. Giolittimu nezbývalo nic jiného, než odstoupit. Po jeho abdikaci byl sestaven Salandrův kabinet, který 24. května 1915 vypověděl Německu a Rakousku válku. A co dělal Mussolini? Ten se okamžitě a dobrovolně přihlásil na frontu, ale podivný předpis, podle kterého se nikdo povinný řadovou službou nemohl hlásit jako dobrovolník, znemožnil armádě přijmout jeho přihlášku. Válka se vlekla a konečně se Mussolini dočkal. Byl povolán jeho ročník. Hrdě odmítl místo v hlavn ím stanu a šel přímo na frontu. Je pravdou, že se tam vyznamenal a byl povýšen na seržanta.

Chtěl vstoupit do důstojnického kursu, ale jeho pověst revolucionáře mu v tom zabránila. Jeho žádost byla zamítnuta. A tak zůstal na frontě. Dostal tyfus, uzdravil se a opět šel na frontu. A pak přišel únor 1917, kdy byl Mussolini těžce raněn. V jeho zákopu vybuchl granát a jeho tělo obdaroval čtyřiačtyřiceti střepinami. Vyvázl z toho, ale trvalo to celý rok, než byl fit. Ale nemohl už sloužit, a tak se vrátil k svému listu. Itálie prožívala v té době své kritické období a Mussolini ihned zahájil kampaň proti defétostickým náladám, které se začaly zmocňovat celé země. Pak přišlo opojení vítězstvím na Plavě a potom zklamání versailleským mírem. Tato událost byla mezníkem dalšího významného období Mussoliniho vývoje. Rozhodnutí vyjednavačů míru bylo pro Mussoliniho krutou ranou. Mnozí autoři se domnívají, že tím byla určena celá zahraniční politika pozdějšího fašistického státu. A my se s tímto názorem ztotožňujeme. V Itálii nebyla situace nikterak růžová. V materiálně zničené a válkou vyčerpané zemi kvetly myšlenky komunismu. V únoru 1919 vypukly v Miláně vážné komunistické nepokoje a tehdy si Mussolini napsal do deníku: „Když rudí pochodovali ulicemi, buržoazní majitelé hotelů a obchodů spěchali zavřít dveře a okenice. Oči se jim zavíraly strachem a únavou." Tedy z těchto řádků vidíme, že Mussolini viděl v buržoazii lidi, kteří před nebezpečím raději zavírali oči, než aby se mu odvážili čelit. V té době jeho doktrína začala nabývat obrysy. Intuice Mussoliniho napovídala, že nadešel čas k tomu, aby vypracoval taktiku. Ovšem potřeboval pomocníky. Ale odmítl se spojit s vlastenci, jejichž - dle jeho slov - „strach byl větší než odvaha. Chtěl jsem pracovat s odvážnými a pro věc zaujatými lidmi." 28. března 1919 byly v Miláně vypracovány stanovy prvního „Pascio do combatinento." Na začátku měla Mussoliniho organizace pouze čtyřiapadesát členů. Bývalé stoupence intervence, unitáře, demobilizované důstojníky a několik arbitrů ze slavné Brigády smrti. Tak bylo vytvořeno jádro budoucí armády černých košil. Když d“Annunzio v srpnu 1919 okupoval Rijeku, bylo v jeho legiích už mnoho fašistů. Tím se také zpečetilo přátelství obou mužů. D“Annunzio dal Mussolinimu „svoje srdce a svůj temperament, " což u d“Annunzia už věru něco znamenalo.

Mezitím v Římě jedna vláda vystřídala druhou a v zemi probíhala jedna stávka za druhou. V roce 1921 se Mussolini pokusil vytvořit národní vládu, ale všechny jeho návrhy se setkaly s neporozum ěním ze strany socialistů a liberálů. Mussolini si tehdy zapsal: „Konzervativci lnuli ke špatným věcem jen proto, aby je konzervovali a revolucionáři chtěli ničit dobré věci pro radost z ničení." V květnu 1921 probíhaly nové volby a třicet čtyři fašistů bylo zvoleno do parlamentu, odstoupil Giolitti, jeho místo zaujal Benomi, představitel levice, kterého však velmi brzy vystřídal Facta. Tím šlo všechno od špatného k horšímu. Těsně za sebou následovaly dvě generální stávky a ty dovršily disorganizaci hospodářství země a při svém malém rozpočtu měla Itálie deficit šest a půl miliardy lir. V každé továrně byly podle ruského způsobu organizovány sověty a všude vládl dokonalý chaos. V té době se Mussolini rozhodl jednat. Ukázalo se, že měl vše, co bylo zapotřebí k převzetí moci: dopravní prostředky, legie a pluk jízdy. Všichni víme, že pluk jízdy přijde denně na pěkný peníz, takže je jasné, že Musollini měl peněz dostatek. Vše bylo dokonale připraveno k fašistickému převratu. Mussolini si získal mnoho přátel v armádě. Jedna z jeho základních teorií zněla, že armáda se nemá nikdy plést do politiky. Zápas mezi fašismem a komunismem byl ryze politickou věcí. Arm áda měla stát stranou, čemuž byla ráda. Z toho důvodu se poda řil pochod na Řím. Zatím co legie pochodovaly na jih, Mussolini řídil tiskovou i vojenskou ze své redakce v Miláně, kterou přebudoval v pevnost. 28. října 1922 ho povolal král telefonicky do Říma. Mussolini se bál nastražené pasti a žádal telegrafické potvrzení výzvy, což bylo proti všem předpisům a pravidlům. Přesto telegram došel. Mussolini čekal další tři dny, než se vydal do Říma. Až když jeho legie byly před branami Věčného města, pověřil svého bratra Arnalda řízením listu a ještě téhož večera odjel. 1. listopadu 1922 Mussolini vjel do Říma v čele svých legií. Byl okamžitě přijat králem a pověřen plnou mocí.

Dosáhl svého cíle. Zmínili jsme se o Mussoliniho novinářské činnosti. Pro nás je zajímavé, že v době, než se dostal k moci, napsal knihu o Janu Husovi. Když se stal vládcem Itálie, kniha se rychle stahovala. Zajímavé také je, že první Mussoliniho kabinet nebyl čistě fašistický. Chtě-nechtě se musel Mussolini zpočátku podrobit zákonu, který ovládal celou politiku. Zatím co si sám ponechal předsednictví státní rady a ministerstvo vnitra a zahraničí, ostatní členové kabinetu byli demokraté a liberálové, směsice levých a pravých, která měla uspokojit všechny. Celých pět let to trvalo, než se Mussolini zbavil opozice a vzal otěže vlády pevně do svých rukou, když všechny jeho pokusy vybudovat všenárodní vládu narážely na odpor katolíků a socialistů. Teprve potom mohl fašismus kráčet ke splnění svých cílů, poháněný novým mysticismem a fašismem, který vyšel z marxismu, jehož vliv bylo znát na totalitní myšlence, na zásadě soustředění kolem kolektivní jednotky - státu. A na závěr si maně vzpomínám, že samotný Lenin želel Mussoliniho odchodu ze socialistického hnutí. Považoval to za velkou ztrátu pro toto hnutí.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group