ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PŘED DELIRIEM...

 

PŘED DELIRIEM...

S člověkem, který mi kupoval becherovku, jsem odjížděla někam do neznáma autobusem. Potom v hustém křoví na břehu Vltavy pod velkým viaduktem jsme spolu souložili. Nebyl na mě zlý, nakoupil hodně pití a to bylo moc príma. Pili j s m e v křovinách dlouho do večera. Večer pak seděli v zahradní restauraci. Zpívali jsme árie z operet, bylo tam plno lidí a bylo veselo. Veselost umělá, alkoholická. Ujala se mě dvojice starších manželů. Připadala jsem jim roztomilá. Pozvali mě vyspat se k nim do chaty.

Muž z hostince Na váze mě už nezajímal. Neměl peníze na další pití. V chatě jsem usnula lehce. Brzo ráno to bylo ale horší. Opět ten stejný kolotoč z nedostatku alkoholu v mém těle. Hrůzný děs, zvracení, neklid. Probudila jsem ty staré chudáky, kteří mnou pou čeni, dlouho nikoho určitě k sobě do chaty nepozvali. Ta dobrá paní mi s sebou zabalila jídlo, které jsem hned odhodila za chatu do křoví. Jíst jsem nemohla ani sousto. Nevěděla jsem ani kam jdu, ani kde jsem. Šla jsem jako stroj bez pohonu a divila se, že se mohu ještě pohybovat. Jak, to jsem nevěděla. Došla jsem k pile, kde pracovali nějací muži. Když mě uviděli, začali volat veselými hlasy moje jméno. Zřejmě seděli večer také v té zahradní restauraci. Došla jsem pomalu k nim. Nabídli mi litrovou láhev myslivecké. Nedočkavě jsem dala láhev k puse a začala lokat jako zvíře. Lačně jsem sála z láhve život a sílu, která mě opouštla. Dívali se na mě s údivem, neschopni slova. Z litrové láhve, zůstala půlka, kterou mi odervali od úst. Ani jsem se na ně nepodívala a odcházela pryč. Začala na mě padat slastná únava. Šla jsem do toho houští u řeky a teprve pak jsem usnula bezvědomým spánkem. Probudil mě hlasitý dech psa, který mě očichával. Jakýsi muž byl se psem na procházce. Divil se, co tam dělám. Byla jsem na něj hrubá, řvala ať nečumí, ať táhne do hajzlu, nebo když se chce bavit, ať přinese chlast jedno jaký. K mému údivu přinesl. Říkala jsem si, že bych za chlast dala ďáblu duši, tak proč bych nedala tělo, když o něj stál. Co mi záleželo na jméně? „Co je to jméno, to co zveme růží, pod jiným jménem voní zrovna tak." IX. Pak nastal večer a já už byla zase sama.

Po silnici jsem došla k jakési hospodě. Přisedla jsem si ke stolu a žebrala o alkohol. Ukaž prsa, děvko! Rozepjala jsem si halenku. Muž, který chtěl vidět moje prsa, na ně chrstnul sklenici vína. Pak podal víno mě. Napila jsem se a začala zvracet pod stůl čisté víno. Několik dní jsem nic nejedla. Žaludek už nic nep řijal. Musela jsem to uklidit a pak mě vyhodili, Do Prahy jsem šla pěšky. V ranních hodinách jsem došla na kraj Prahy, ke kone čné zastávce tramvaje. Nasedla jsem. Nějaký starší muž mi řekl, že mám smetí ve vlasech. Odpověděla jsem mu, že jsem celá ze smetí. Řekl mi na to, že má chatu v Davli, ať tam jedu s ním. Tak jsem tedy jela, divíc se, že mě vůbec pozval. Dojeli jsme na nádraží do Bráníka. Než přijel vlak, sedli jsme si do restaurace. Začala jsem zase vínem. Ale všechno šlo už ze mě ven. Mé útroby už odmítaly cokoliv. Pán mě posadil na lavičku a šel koupit jízdenky. V tom, nevím jak, jsem omdlela. Když jsem se probrala, držely mě z obou stran nějaké ženy. Ten hodný starý pán mě ještě pozval do jiné restaurace na koňak, aby se mi udělalo líp. Pár jsem jich vypila a trochu se mi ulevilo. Ale jen trochu. Něco se mi stalo s chůzí. Jako bych měla zablokované nohy. Mohla jsem jít jen velmi pomalu a nedovedla jsem si to vysvětlit. Do Davle jsme dojeli k večeru. Sedli jsme si na břeh řeky a já trochu usnula. Usínala jsem tak podivně kdykoliv a kdekoliv po chvilkách. Když jsem se probudila, byla skoro tma.

Byla  j s e m  s a m a . V e d l e mě ležel balíček a nakrájenou bábovkou. X. Kufr s oblečením jsem měla schovaný u skladníka ve vinárně „U Šuterů". Byl hodný, že mi ho tam nechal. Tak jsem se tam chodila do sklepa převlékat. Chodila jsem do vanových lázní, kde jsem té paní dala nějakou korunu navíc a nechala mě tam tak dlouho, jak jsem chtěla. Tam jsem si prala prádlo, sušila na topení, vykoupala se a spala. Byla jsem somrák bez přístřeší. Zuby nehty jsem ale pečovala o to, abych byla čistá a upravená. Stýkala jsem se taky s pražskou bohémou a spávala po ateliérech. Tito lidé mi dali vysokou školu života. Veselé byly chvíle ve vinárnách U Chlupaté n o h y a U Ježíška. Obě jsou už zbourané. Škoda. XI. Nevím, co mě to zase napadlo, ale měla jsem chuť jít zase bosa. Když jsem pila, měla jsem nutkání předvádět se před lidmi. Koupila jsem si láhev rumu a šla si ji pít na Olšanské hřbitovy. Vybrala jsem si nádhernou hrobku rodiny Hrdličkových. Byly na ní nádherné mramorové sochy v životní velikosti. Otec, konejšící plačící matku, která se dívá, jak jejich syna ve vojenské uniformě z první světové války odvádí anděl smrti do své říše. Opřela jsem se zády o říši anděla a pila rum z láhve. Na hrobce jsem usnula. V devět večer mě probudil mumlavý hlas hrobníka. „Co tady děláš?" Řekla jsem mu, že chlastám a kašlu na lidi. Zval mě k sobě. Odmítla jsem. Tak na mě zavolal policajty. Ti mě odvezli přímo na „moji starou známou záchytku". Hned ráno mě normálně pustili. Okamžitě jsem si v prvním obchodě koupila placatku rumu, abych se „vzpamatovala". Vypila jsem ji v prvním průjezdu. Došla jsem do parku na Karlák. Seděl tam jeden sochař, který bral důchod. Ale invalidní. Byl vyřízený z alkoholu. Byl tam s jedním chlápkem, který měl přeražený nos, jako boxer. A na provázku držel psa. Řekl mi, že ho dostal, aby ho snědl. Že původně psy jedl. Tohohle že si zamiloval a sbírá mu zbytky po bufetech. Pili jsme všichni tři hořčák. Jeden litr deset korun. V poledne jsem už zase byla opilá. Navíc jsem se zase předvedla ve svém exhibičním představení, že jsem vlezla v oděvu do bazénu uprostřed parku. Hned tam bylo plno fotografů. Policajti tam k mému údivu nebyli. XII. Pokračuji ve vzpomínkách dál.

Mých pár vzpomínek bude patřit Honzovi K. Nějaký čas jsem s ním žila. Pokud se to ovšem dá nazvat životem. Je už mrtvý a nikoho už na světě neměl. S tím začalo to pravé pití. Vždy říkal: „Čím se nakazíš, tím se napravíš". A po šílené opici, když jsem byla ráno úplně bez sebe, napájel mě kořalkou. Měl pravdu. Prodávala jsem tehdy suvenýry na ulici. Bylo to na povolení. Prodávala jsem samé voloviny. Kouřící ježky a podobné zmetky. Dodávali nám to světští. Byl to zvláštní život. Jako v polosnu . Vedle mě prodával jeden pán knihy. Vždy mi stolek hlídal, když jsem se šla napít. Někdy jsem se tak namazala, že jsem klidně odešla, krámek mi mohl být ukradený. Taky jsem prodávala obrazy na Karlově mostě. Maloval je Pepík K. Báječný recesista. Maloval panoráma Prahy. Akvarel + postel a mrskal věže, kam ho napadlo. Já je prodávala nejvíce německým turistům. Na mostě jsem měla postavený malířský stojan a dělala, že to domalovávám. Ceny jsem určovala podle ksichtů. Těchto rychlomazanic jsem prodala velké spousty, divíc se, jak tuto hrůzu může někdo kupovat. Vždy notně posilněná alkoholem. Pepíkovi říkali za tato dílka prodávaná Němcům „pomsta Lidic". Peníze jsme si dělili rovným dílem. Vždycky jsme je stejně propili. Až došly, prodávalo se dál. S Honzou K. jsme bydleli v Dlouhé třídě v pavlačovém bytě. Nikdy tam nepřišlo slunce. Ale toho jsme se stejně oba báli. V denním svitu se alkohol moc prozradil. Honza byl na mě chvilkama hodný. Kupoval mi oblečení, květiny, operní desky a alkohol. Byt to byl příšerný. Dala jsem ho trochu dohromady. Postel, gauč, stůl a veliké koncertní křídlo. Honza restauroval staré věci, měl vrozenou inteligenci. Chodili jsme spolu i do divadel. hal mě dohola. Koupil mi paruku, ale tu mi dával, jen když jsme někam šli. Byla jsem jako budhistický mnich. V neděli, když nebyly otevřené obchody, jsme hned ráno chodili do restaurace na Staromáku. Dal mi peníze a já musela přinést p ů l l i t r myslivce v k r ý g l u na pivo do chodby ve vedlejším domě. Celý se třásl a čekal na mě. Přidržovala jsem mu kořalku u pusy a on pomalu polykal hlt za hltem, až půllitr vyprázdnil. Zbožňoval hudbu Rossiniho. Všechny jeho opery.

Když zjistil, že si mě přitáhl a že mi není lhostejný, začal mě bít. Už nikdy bych nechtěla být v takové situaci. Začal mě vyhánět brzo ráno na nákup. Chodila jsem na Kozí plácek do samoobsluhy. Můj nákup spočíval z jedné láhve vodky, deseti piv kozlů a litru vína. Jako menu pro oba deset deka játrovky a jeden rohlík. Hlad mě netr ápil. Neměla jsem na jídlo chuť. Pak se Honza začal projevovat. Prutem mě švihal po celém těle. Nejvíce po zadnici. Křičela jsem bolest í. Denně zvyšoval počet ran, a to mu dělalo dobře. Pila jsem ještě víc, aby mě to tak nebolelo. Když mi řekl: „přines si rákosku", sev řelo se mi hrdlo. Také mi dával do přirození svíčku a musela ji tam mít, až úplně změkla. Nutil mě, abych se od něho nechávala počůrávat. Musela jsem se postavit nahá a čůral mi po těle i do obličeje. Je mi zle, když na to vzpomínám. Úplně neuvěřitelné. Taky mi oholil všechno ochlupení na těle a ostříku počkal a pak byl „fit". Potom vešel do restaurace krokem elegantního suveréna a nechal si říkat mistře. Já byla jeho služka, jeho poskok. Byl o 16 let starší než já. Mně to ale nevadilo. Měla jsem střechu nad hlavou, práci bez píchaček a na oko příjemného muže. Zákulisí nikdo neznal. K restaurování mu nosili lidé staré obrazy do bytu. Moc za to nebral. Na alkohol to stačilo. Přicházeli k nám podivní lidé. Jeden hrbáč bez nohy, který prodával svaté obrázky u kostela a na poutích. Přinášel pitivo různé. Když jsme byli už dost pod obraz, nutil mě Honza pod pohrůžkou zbičování s hrbáčem souložit. To už jsem ale ani skoro nevnímala. Zboží, které jsem na ulicích prodávala, jsem taky kupovala s Honzou pro jednoho trhovce. Navíc nám dával k penězům holoubata, slepice a kuřata. Vše v živém stavu. My jsme to pak neměli odvahu zabít. Po místnosti nám pak lítali holuby, slepice jsme měli za nohy přivázané u koncertn ího křídla a v bedýnce králíky. Angorské bílé. Honza je pojmenoval na Karla a Růženu. Pak se nám zdálo, že na ta jména slyší. Mezit ím vším se navíc proch ázela kočka, kterou jsme našli ve sklepě jako kotě. Nevím, proč jsem neodešla. Byla to podivná láska, podivný vztah. Na pam átku po něm mi zůstala jizva na čele, když po mě hodil misku na polévku. Jen z á z r a k e m žiju. XIII. V léčebně v Lojovicích se musel p s á t každý d e n deník. Jen já jsem měla odvahu všechno napsat, co jsem cítila. 3x týdně byl antabus. Rozdrcený, polykaný za dozoru sester. Léčbu jsem přežila. Už je to dávno. Tyto zápisky se týkaly let 1968 - 1974.

Jarmila Polzerová

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group