ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Agent pro zvláštní úkoly se rozhodl promluvit: „UDĚLALI ZE MNE BORDELOVÉHO MANAŽERA”

 

Vidím to místo, které později ve dvaačtyřicátém, do značné míry zmizelo v kráteru pod americkou bombou, jako bych naproti u chodníku, kde jsem vždycky parkoval, stál ještě teď. Dům v noblesní čtvrti tehdejšího Berlína, stranou od hlavních tepen velkoměstského ruchu, v místech, kde se většina obyvatel stará jen sama o sebe. Giesebrechtstrasse 11. Čtyři patra, rozlehlý sklep ke skladování zásob vína. Majitele nemovitosti, slušně prosperuj ícího obchodníka s řetězy, překvapilo, když se v jeho kanceláři znenadání objevil zástupce nepříliš známé realitní kanceláře a nabídl mu k podpisu smlouvu na pětiletý pronájem, a to s okamžitou platností. Nájemce si nepřeje, oznámil zprostředkovatel, vystupovat při této transakci pod svým jménem.
Nájemná částka byla však více než slušná a majitele v podstatě nezajímalo, k jakému účelu má být dům využit. Nic tedy nebránilo dohodě. Obchodník s řetězy podepsal. Kopie smlouvy ležela druhého dne na Heydrichově stole. Položil ji tam jeho specialista pro zahraniční operace dr. Walter Schellenberg, syn majitele továrny na klavíry, který tak zužitkováním svých konexí ve vybrané berlínské společnosti splnil - podle jeho poválečných pokryteckých vyjádření prý s odporem a protesty - první část úkolu v rámci jedné z nejbizardnějších operací německé tajné služby. „Teď ať se dá do práce Naujocks, " rozhodl potom šéf Říšského hlavního bezpečnostního úřadu Reinhard Heydrich. A tím bylo o mně rozhodnuto. Vedl jsem tehdy technické oddělení sicherheitsdienstu se sídlem v Delbrüchstrrasse 6 - a tak to bylo jasné...
· · · Počátky této přísně důvěrné akce, přinejmenším tedy aspoň zrod nápadu, nelze hledat jinde než v Heydrichově snad až hrůzně patologické povaze. Muž s rybí krví, chladný a nepřístupný, hledal odpočinek a snad také východisko z bludiště svých komplexů v alkoholu a laciných milostných dobrodružstvích. Personál baru v hotelu Adlon u Brandenburské brány i v několika dalších nočních podnicích znal tohoto dlouhého, bledého zákazníka, který pil hodně, rychle a jako by se bál samoty. Nikdy nepřicházel sám. V Prinz Albrecht Strasse, kde bezpečnostní centrála sídlila, sloužilo nejméně půl tuctu mužů, kteří bývali při práci přes čas vytaženi svým šéfem k „noci na parketách". Patřil jsem bohužel mezi ně a každý z nás to ze srdce nenáviděl. Předstíraná veselost, falešná tvář přátelství, která mizela společně se svítáním, dlouhé a nudné historky o Heydrichově vzestupu k moci, a hlavně neuvěřitelné, rozpaky vzbuzující diskuse o ženách. O všech, ale především o těch, které zúčastnění znali, anebo které se pohybovaly na doslech. Objektem Heydrichova zájmu se při těchto příležitostech často stávala nočňátka, prostitutky.
Přitahovaly ho nejen tím, že mnohé z nich figurovaly na výplatních seznamech sicherheitsdienstu či gestapa, ale prostě s nimi rád hovořil, zpovídal je ve věci jejich milostného umění, nechával si vyprávět příběhy o žvanivosti zákazníků, kteří milenkám na jedinou noc svěřují své problémy a vylévají si srdce. A také mu dělalo dobře, když mohl - sám silně ovládán svou manželkou Linou - ženy všeho druhu urážet a ponižovat. Jednou jsem byl u toho, když se Heydrich rozhodl získat kyprou blondýnu na barové stoličce, která snad ani nebyla v pravém slova smyslu profesionálkou a možná do nočního podniku jen náhodně zabloudila či patřila k někomu z personálu. Jelikož neuspěl s dvojsmyslnými poznámkami o kvalitách její postavy, zkusil to jinak a pošeptal ženě do ucha: „Víš vůbec, kdo já jsem?! Padneš na znak a roztáhneš nohy, až ti to povím. Jsem Heydrich, šéf gestapa!" Argument, který v zemi, kde vládl strach, nemohl nezapůsobit, vyhlédnutá blondýna s ním bez dalších odmluv prožila zbytek noci a my měli volno a mohli jít konečně domů. O čem si ti dva povídali, zůstane tajemstvím Heydrichova hrobu, ale zřejmě se té ženě - aniž co tušila - podařilo třetího nejmocnějšího muže „třetí říše" inspirovat. Ráno si mne totiž Heydrich zavolal do své pracovny. „Dostal jsem skvělý nápad, Naujoclsi," řekl mi. „Ručím vám za to, že se do něj zamilujete. Chci otevřít nevěstinec." „Co prosím?" nepochopil jsem. „Ano, veřejný dům pro diplomaty, vysoké úředníky, zahrani ční podnikatele a podobné osoby, o které máme zájem. Jestli se ta věc podaří, můžeme při jejich indiskrétních situacích získat užitečné informace. " „A já...?" „Jak se budete, milý příteli, cítit v roli bordelového manažera?"
Heydrichův výsměšný tón nijak nezlepšil mou náladu. Stejně jsem už nějakou dobu cítil, že jsem se dostal do nebezpečné sféry. Příliš vysoko. Mnohým jsem mohl nyní překážet, a zejména sám Heydrich neměl kolem sebe rád lidi, kteří se ve sporu s ním mohli opřít o konkrétní úspěchy. Čím dál výš postupoval v zahraniční sekci sicherheitsdienstu také ctižádostivě bezohledný dr. Walter Schellenberg a v poslední době se příliš často objevoval u mne v Delbrückstrasse, přicházel s různými nápady - většinou těžko realizovatelnými, nevybíravě zasahoval do mé pravomoci... „Nerozumím vám, obergruppenführere," bez nadšení jsem tedy odpověděl Heydrichovi, na němž ani v nejmenším nebyly vidět následky proflámované a promilované noci. „Brzy porozumíte," řekl muž, který jistě netušil, že mu zbývají pouhé tři roky života. Měl pravdu a vzápětí jsem opravdu vše pochopil, musel pochopit, veškeré úvahy šly stranou. Zůstávala realita - naléhavý a ve všem přednostní úkol pro mé technické odd ělení. Doktoru Schellenbergovi se, jak víme, od obchodníka s řetězy podařilo opatřit vhodnou budovu. A já si vzal dva odborné asistenty a podrobně jsme prohlédli každou místnost. Zhotovili jsme pro Heydricha plánek rozdělení pokojů na osm až devět ložnic, knihovnu, kulečníkový sál a čtyři společenské salónky. Přední berlínský architekt navrhl vnitřní vybavení, většinou to byl těžký francouzský nábytek navozující okázalou a solidní atmosféru. Na instalaci zvláštního zařízení nám dali týden.
Sedmého dne jsme neodpočívali: Heydrich se osobně věnoval kolaudaci. Neviditelné kilometry kabelů se skrývali mezi dvojitými stěnami, pod obrazy a koberci. Vedly ke sto dvaceti miniaturním mikrofon ům, výrobkům firmy Telefunkem, zamontovaným v lenoškách a postelích, ve stolních lampách, na toaletách a umývárnách i v záclonových závěsech. Na několika místech byly umístěny i nehlučné kamery. Celá aparatura se dala ovládat ze zvukotěsné centrály ve sklepě, a ze všech mikrofonů bylo možno nahrávat zvuk na voskové desky, takže technickým nástrahám neuniklo jediné slovo, pronesené v domě. · · · Řešila a dořešila se také otázka živého inventáře. „Odmítl jsem s tím mít cokoliv společného," bude po letech tvrdit pan Schellenberg. „Zdůraznil jsem Heydrichovi, že moje oddělení disponuje pouze nejcennějšími ženskými agenty a odmítl jsem určovat je pro takovou práci." Obvykle jsem nevěřil Schellenbergovi ještě dřív, než promluvil, ale v tomhle případě říkal aspoň kus pravdy. Nechtěl si ušpinit své pěstěné ruce. Naštěstí tu byl však blízce spolupracující Artur Nebe, říšský šéf kriminalistů, který během let své kariéry působil také u mravnostní policie v Berlíně, Hamburku a Mnichově, a proto měl i v podsvětí řadu kontaktů. Policejní kartotéky vydaly svědectví a už krátce poté několik relativně spolehlivých, jazykovými schopnostmi vybavených, dostatečně přitažlivých a současně i inteligentních žen polosvěta měnilo místa pobytu a na úřední náklady se stěhovalo do Berlína, kde je čekalo rychlé školení a podpis výhružně formulovan ého slibu mlčenlivosti.
Osobně mohu potvrdit, že by se pro tuto „vlasteneckou službu" našlo dost dobrovolnic i v nejvyšších společenských kruzích. Heydrich to však odmítl s tím, že by nebylo dobré způsobit skandál ve vlivných rodinách. A pak tu byla ještě madame, nadřízená děvčat a navenek i majitelka tohoto penziónu. Původně se uvažovalo o tom, že se tato role svěří zkušené dámě, kterou opatřila vídeňská pobočka sicherheitsdienstu. Říkala o sobě, že je hraběnkou a na jejím zpravodajském kontě prý byla řada triumfů z Balkánu a Polska. Nakonec vše dopadlo jinak. Jistá Käte Schmidtová plnila své úkoly od počátku až konce k plné spokojenosti všech našich šéfů, skrytě stojících v pozadí. Ani já osobně proti ní nemohu říci ani slovo, byla to spolehlivá a vždy dobře naladěná žena, která brala svou práci velmi vážně a nikdy neopomn ěla telefonem oznámit do naší sklepní centrály příchod dalších hostů. Přátelé z jejích dřívějšího působiště jí říkali Kitty. Zdůvěrnělé oslovení, které našlo své uplatnění v okamžic ích, kdy se naši šéfové rozhodovali, jak instituci pro milovníky rozkoše v Giesebrechtstrasse 11 nazvat. · · ·
Otevření salónu Kitty se zapíjelo šampaňským. Dva po týdnu následující seznamovací večírky, určené jmenovitě pro diplomaty a vysoké státní úředníky, dopomohly k základnímu kapitálu - udělaly novému podniku jméno. Ohlas byl jednoznačný: příjemná změna v nudě válečného Berlína, kde měla hlavní slovo otupující bojechtivá propaganda. Estét dr. Walter Schellenberg překonal svou počáteční údajnou nechuť a postaral se nejen o publicitu, ale s gurmánským gustem jemu vlastním, také o vynikající úroveň kuchyn ě a baru, přičemž šíře sortimentu zasvěcenému názorně demonstrovala, kam až v té době sahala mocná ruka sicherheitsdienstu. Když pak k ránu odjížděla auta s hosty, mohl jsem já a muži určení k obsluze aparatur, a zavázáni k mlčenlivosti zvláštní přísahou, předložit první výsledky. Salón Kitty začal vracet zpět vložené investice. „Netušila jsem, Alfrede," svěřilo se mi jedno z děvčat, „že i tak vysoce postavení  páni se v posteli svými choutkami podobají všem ostatním mužům, které jsem poznala." „Je to sexuální nádeničina, " řekla mi jiná z nich, „ale jinak si nestěžuji. Platí tu skvěle. Jen normálního chlapa byl občas potřebovala. Pro vlastní potěšení. Ti potentáti mně už občas lezou na nervy. Co tomu říkáš, Alfrede?" Neříkal jsem nic. Ani slovo. Zaplést se s některou z pracovnic salónu bylo příliš nebezpečné, a také to mohla být Heydrichova provokace. Ne, tohle nebyla moje parketa. A pak: měli jsme tu dost jiných starostí. Provoz byl čím dál náročnější. Jako hosté přicházeli Italové, Španělé, Sověti, Turci, Arabové. Odposlouchávací štáb pracoval na dvě směny. A naši šéfové byli zřejmě spokojeni. Sám Walter Schellenberg o tom po letech napsal: „Salón Kitty přinesl nesporné výsledky.
Byla to hlavně diplomatická tajemství, která Heydrich používal proti Ribbentropovi a jeho ministerstvu zahraničí, protože nikdo, ani Ribbentrop, dlouho nevěděl, komu salón Kitty opravdu patří." A anglický novinář, se kterým jsem si po válce dopisoval, k tomu v jednom z článků dodal: „Zákazníci pocházeli z nejvyšších kruhů. Také Ribbentrop patřil mezi návštěvníky - až do chvíle, než přece jen nějak zjistit, že jde o Heydrichův podnik. Pravidelným hostem býval rovněž Mussoliniho zeť hrabě Ciano, který po první zkušenosti náhle - vzdor svému skoro až patologickému odporu vůči Němcům - objevil překvapující množství italsko-německých záležitostí, jež bylo třeba v Berlíně projednat. Salón Kitty se ukázal jako pravá pokladnice vysoce důvěrných a pro Německo nesmírně cenných zpráv." Nedivte se tedy, že jsem vytrvale odmítal krasavici ze salónu, která mi, ať už z jakýchkoli důvodů, všelijak nadbíhala a jednou mne pod záminkou opravy stolní lampy zatáhla rovnu do své ložnice a hned ve dveřích si odložila župan. Do postele mne nedostala, i když to pro mne nebylo lehk é. Kdepak děvenko, myslel jsem si, ty snad ani netušíš, jak velká se tu hraje hra. A buď ráda, že netušíš. Pro mne osobně neskončila však éra bordelového manažera příliš šťastně. Ve společensk ých místnostech Salónu Kitty a také v ložnicích zaměstnankyň se totiž čas od času objevoval i sám Heydrich.
Pokrytecky nazýval své návštěvy inspekcemi. Příkaz technikům pro tyto případy zněl zcela nekompromisně: Vypnout všechna zařízení! Po jedné takové noční exkurzi jsem se ocitl v šéfově pracovně a na první pohled jsem poznal, že nepůjde o přátelský rozhovor. „Tak už je zase ráno, Naujocksi a jsem normální. Co to mělo, k čertu, znamenat?! Včera jste nahrával moji návštěvu v salónu." Namítl jsem: „Vždyť jsem ani nevěděl, v kterém pokoji jste byl. Neřekli mi to." „Buďto jste lhář, anebo se stáváte příliš bezstarostným. Měl jste vědět, kde jsem, je to součást vašich povinností. A je také vaší povinností vypnout v tom případě mikrofony. Této noci jste to neudělal." „Obergruppenführere..." „Jestli si, Naujocksi, myslíte, že ze můžete dělat blázna, tak si to zkuste myslet dál. Uvidíte, kde zvítězí! Odejděte!" A bylo to. Rozhovor, který zůstal nedokončen. Ale který, jak ukázal pozdější vývoj našich vzájemných vztahů, zůstal nezapomenut. Reinhard Heydrich byl ostatně velmistrem v umění nezapomínat. Krátce poté jsem se podle jeho pokynů začal věnovat jin ým záležitostem a dění kolem salónu mne přestalo trápit. Jen z druhé ruky jsem se dozvěděl, že 17. července 1942 zas áhla dům na Giesebrechtstrasse 11 americká bomba. Zahynulo při tom i několik lidí, dokonce také pár děvčat. Personál odposlechové centrály musel potom vyprostit z trosek všechna usvědčující technická zařízení. A do tajných sejfů se uschovalo pětadvacet tisíc zvukových nahrávek. Dodnes nikdo neví, kam se ty materiály poděly. I to je logické: spousta lidí měla zájem, aby po nich nezůstala ani stopa. Käte Schmidtovou, nastrčenou šéfku Salónu Kitty, jsem už nikdy v životě neviděl. Zemřela prý ve třiapadesátém roce v západní části Berlína, ale ruku do ohně bych za tuhle informaci nedal. Třeba ještě někde v zastrčeném koutku světa ve své branži podniká...
Text: Roman Cílek Ilustrační fota Ladislav Bába

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group