ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZAHRAJ MI SVOU SMRT

 

Text a foto: Josef Formánek

DAN byl nervózní, když jsem ho po našem rozhovoru poprosil: „Ukaž mi, prosím tě, bez studu a přehrávání, jak ty si představuješ fyzicky AIDS. Zkus mi zahrát svou minulost a budoucnost. Život a jeho konec." A Dan hrál jak AIDS přišel do jeho života: skrčený se pootevřenými dveřmi plazivým pohybem po špičkách záludně blížil doprostřed místnosti, Svůj výstup doprovázel slovy: „Jako skrytá obluda, která vás nenápadně napadne. A postupně roste, mění se v příšeru, která tě zevnitř i zvenku uhlodává. Tvoji duši a tvoje tělo." Trpce se pousmál a nadechl se. Rozevřel ruce, jež se mu zakrabatily do pařátů, které vzápětí zaťal do prázdna. Potom mu ztrpkl pohled. Zcela nechlapsky se rozplakal. Vzlyky skoro vůbec nebylo slyšet a jen trhavé pohyby zad dávaly tušit, proč se nakonec otočil. Chtěl být se svojí bolestí sám.

 

Už jsem to nevydržel a hned po ranním mítinku v harlemské STAND-UP, komunitě pro lidi HIV pozitivní, jsem vstal a šel za ním. Připadal mi z nich nejcitlivější, schopen bez přetvářky, agresivity a ironie mluvit o svém životě a „představit si svoji minulost a budoucnost. SVŮJ ŽIVOT A JEHO KONEC. Buď jsem voyer, sadista nebo masochista, ale rozhodl jsem se ho o to požádat: ZAHREJ MI SVOU SMRT. Neskutečně hloupá zástěrka pro asi v podstatě novin ářskou senzaci, tvářící se jako hluboký záměr. Kdyby na to přistoupil, musel by být šílený, přemoci zřejmě chuť dát mi facku. Jenže třiadvacetiletý Američan německého původu DAN mi pak opravdu svoje neveselé životní story člověka pozitivního na vir HIV povídal a potom i své setkání se čtyřmi písmeny AIDS hrál. Stejně jako JENNY, čtyřiačtyřicetiletá rodilá černoška z Harlemu. Chvílemi mi připomínal bílou myš třesoucí se v teráriu velkého černého hada hrůzou v očekávání jeho hladu, potom zas psa zahnaného do kouta, s vyceněnými tesáky, rozhodnutého bojovat do úplného konce. Co jim ale ve skutečnosti při našem povídání běhalo hlavou, ví jen Bůh.

ROZHOVOR S DANEM. Jakej byl tvůj životní příběh? Veselej nebo smutnej? Smutnej. Kdy to všechno začalo bejt smutný? Když mi byly asi čtyři roky. Povídej. To bylo v době, kdy se mě moje matka a otec zřekli, dalo mě do dětského domova a zapomněli na mě. Tehdy na mě dolehla samota a skutečnost, že mě rodiče dali pryč... Prostě jsem měl takové mentální poruchy. Byl jsem pak předán do ústavu pro mentálně postiženou mládež. Pamatuješ si ještě rodiče? Ano. Jací byli? Pamatuji si jednu příhodu - řetězem, který visel z okna proti vypadnutí, mi matka jednou svázala ruce. Sami nevěděli pro to dělají. Oba totiž byli alkoholici a prostě mě týrali. Jinak si je jako dítě tolik nepamatuju, ale viděl jsem je asi tak před rokem, kdy jsme se po dvaceti letech poprvé setkali. De facto jsme si neměli co říct. Cítil jsem jenom znova bolest, že mě tenkrát nechtěli. A víš proč tě nechtěli? Matka se mi to na tom setkání pokoušela vysvětlit. Prý jsem měl mozkový poruchy a ona myslela, že to stejně nepřežiju. Prostě mě v duchu odepsala, ale já to nakonec přežil normálně, myslím. Navíc jsem pocházel ze šestičlenné rodiny, narodil jsem se jako nejmladší. Mezi bratry a sestrami byl velký odstup. Nevím přesně proč, ale rodiče se více věnovali těm starším sourozencům. Byl jsem nechtěné dítě.

Skončili jsme u toho, žes byl dán do ústavu pro mentálně postižené. Jak to pokračovalo dál? Prošel jsem třema takovýma ústavama. Byl jsem takové nezbedné dítě. Prostě uličník. Ve třinácti jsem začal brát drogy, píchat si kokain. Jakmile jsem začal drogovat, potřeboval jsem k tomu peníze. Jediný způsob, jak si je vydělat, byla prostituce. Začal jsem prodávat svoje tělo a v té době se můj život vymkl mé kontrole - díky drogám. V podstatě jediným rysem, smyslem života, byly drogy - prostě všechno se vztahovalo na ně, protože ty jediný mi pomohly na chvíli zapomenout na bolest a mé postavení. Žil jsem na ulici, v různých skrýších, vždycky jsem byl za nějakou výtržnost zavřenej a zase puštěnej. Vlastně od třinácti až do dvaadvaceti let jsem vedl takovejhle život. Od dvaadvaceti jsem byl oficiálně vzat do ústavu, kde se léčily drogový návyky, a protože jsem bral tvrdý drogy, tak mi dávali až osm set miligramů ňákýho torzicinu. To je nějaký sedativum, který mě vlastně zpacifikovalo, aby mě chuť na drogy přešla. Někdy se mi ale zdálo, že to mělo podobný účinky ve vztahu k životu. Byl jsem strašně pasívní, všechno mi začalo bejt fuk.

Jaký zkušenosti máš z ústavu? Narazil jsi na někoho, kdo šel proti tobě nebo jsi tam někomu ublížil? V hněvu a lítosti, že jsem tam byl sám, jsem přímo nikomu neubl ížil, že by nemohl chodit, ale uznávám - byl jsem plnej hněvu a podle toho jsem se choval k okolí. Ale jak říkám, vyloženě jsem nikomu neublížil. Co se týká vztahu mezi chovanci - žádný kamarádi, žádný lidi, od kterých bych mohl očekávat nějakou pomoc, lásku. Dozorci a vychovatelé - to byl zas komisní přístup jako ve státní instituci. Prostě se na mě dívali jako na kus nebo na věc. Co jsi prožíval jako svou největší křivdu? Osudovou nepravost jsem zažil hlavně v tom, že mě nechtěli rodiče. Další nespravedlnost, kterou jsem udělal sám sobě, že jsem začal prodávat svoje tělo... To jsem nenáviděl sám sebe, své okolí, ale zároveň jsem to chápal jako vztah, do kterého jsem se nedostal svojí vinou... a přitom i jako nespravedlnost, kterou jsem páchal já sám na sobě. Poté, co jsem se dostal do vězení, byly větší nebo menší nespravedlnosti v každodenním životě běžnou záležitostí. Šikana jak nikde předtím. Když jsi vyhověl, tak tě vošukali, když ne, tak tě zmlátili a až potom vošukali. Na homosex jsem ale už byl naštěstí zvyklej. Když mi bylo patnáct let, tak mi nabídl jeden teplouš, abych s ním bydlel. Dával mi velký peníze. K těm nespravedlnostem by se ještě dalo říct, že se to svinstvo vlastně dělo v době, kdy jsem byl dítětem. A dělal jsem za peníze všechno... co ostatní chtěli. Bral drogy, prodával svoje tělo... i mlátil druhý, ale to prostě nevycházelo ze mě. Chci na svoji omluvu říct, že jsem to nechtěl já, ale ti, co měli peníze a dávali je dětem, aby ty dělaly to, co oni chtěli. Šéfové podsvětí? To se jednalo spíš o centra lidí, kde byli buzeranti a děti, co chtěly peníze. Jak ses poprvé dostal do vězení? Moje opravdová kariéra vlastně začala už v šestnácti letech, kdy jsem byl v kriminále za krádež šest měsíců. Nejzávažnější delikt byl v únoru 1989, kdy jsem byl zavřen na tři roky za prodávání, distribuci kokainu. Ve vězení jsem v roce 1987 zjistil, že jsem HIV pozitivní. Jak jsi reagoval? Po tom, co mi po vyšetření oznámili, jsem byl dán na tři týdny do izolace s ostatními podobnými, Další informace o mém stavu jsem v těch dnech nedostal. Můj duševní stav byl hrozný, nic jsem o tom nevěděl, myslel jsem si, že brzo umřu. Nebyl jsem informovanej. Moje pozitivita zpočátku jen prohloubila moji osamělost, vztek, pocit, že jsem sirotek. A jestli jsem měl předtím vztek na celý život a svět, tak teď jsem se chtěl zabít a ten nespravedlivej svět vyhodit do vesmíru.

Neštvu tě se svými nevybíravými otázkami teď i já? Není potřeba se omlouvat. To, že já povídám o svým životě, o svých hříších, nedorozuměních a poníženích - to patří k mému léčení. Navíc by se lidé měli dozvědět můj příběh, aby se mohli vyvarovat toho, co jsem prožil já. To je dobrej názor. Kdybych ti měl povídat o svém životě detailně, tak bychom tady strávili několik hodin. Můžu ti říct, že jsem nenáviděl stát, byrokracii, federální instituce, i tzv. demokracii. I když jsem nikdy předtím nevolil, tak teď jsem byl u voleb stejně jako hodně lidí poprvé, protože věřím ve změnu, která by měla přijít zvrchu. Proto jsem vsadil na Clintona. Můžeš mi prozradit, jak se dá vyrovnat, žít s AIDS? Ze začátku jsem se s tím vůbec nemohl srovnat. Měl jsem strach, že umřu, obavy z toho, co bude po smrti. Kolem mě umírali lidé tuto nemoc. Bylo to hrozný. Ale potom jsem se začal modlit, věřit v Boha, a to mi pomohlo překonat obavy, smířit se se svým osudem a v rámci možností dělat všechno pro to, abych byl co nejdéle zdravý. Abych tomu zhoubn ýmu viru nepomohl rozbujet se v mém organismu. A zároveň se sám snažit během zbytku života dělat dobré, pozitivní věci pro ostatní.

Ta báseň o ROZBITÝCH SNECH, kterou jsi přednášel na ranním mítinku, byla tvoje vlastní? Je to básnička, kterou jsem dostal od své ženy v dopise v roce 1985. Teď už ženu nemám. Vlastně i díky tomu, v čem jsme žili. Šílený kolotoč dvou bezdětných prostitutů a narkomanů. manželství... Oba dva jsme prodávali svá těla, abychom získali peníze, což byl asi vlastně důvod, že jsme se po nějaké době takového způsobu života navíc pod vlivem drog a situace odcizili. Nic mi po ní nezbylo. Ani děti, ani fotografie. Jen ta báseň. Je mi to líto. Vzpomínáš ve svým životě na něco rád? Moje nejkrásnější pocity patří současné době, když jsem mezi těmito lidmi, v tomto domě, kdy začínám cítit, že existuje něco jako láska. Že jsou lidi, kteří se na mně zeptají, jak se mám, je o mě zájem. Tohle patří k věcem, na které když myslím, tak je mi dobře u srdce. Takže tě komunita lidí HIV pozitivních STAND UP mile překvapila...

Kdybys chtěl zlákat dalšího stejně postiženého z ulice pro tohle společenství, co by jsi mu o něm řekl? Těžko říct v několika větách, co bych těm lidem řekl, protože je toho hodně. . . . J e to organizace založená na náboženských principech, víře lidí v Boha, tedy i na vzájemné pomoci. Hlavně bych řekl: pokud je vám špatně a potřebujete pomoct, přijďte do STAND-UP. Jsou tam takový jiní lidi, který vám pomůžou a třeba i zabezpečí životní jistoty. Ano, ono je hodně lidí na úřadech i lidí jistě a dobře postavených, kteří vám finančně pomůžou, ale neutlumí tak vaši bolest z vaší situace, nerozumí vaší duši. Na tohle je nejlepším lékem STAND-UP. Mohl bys charakterizovat párem vět slovo AIDS? Co se pod těmi písmeny pro tebe skrývá? Znamená to pro mě možnost zemřít dřív. Tak ňák. Nic víc? Je to mor. Netýká se to jenom mě, ale každého jednotlivce. Každého, kdo je nakažen. Každý vlastně může umřít dřív díky AIDS. A můžeš si to nějak emocionálně pojmenovat? Je to paradoxní, ale já si představím vítězství ve STAND-UP. Moje psychické vyrovnání se s m r t í . Tím já zde vítězím a zde je moje vítězství. Představuji si pod tím skupinu lidí, která vysvětluje, co tato nemoc, AIDS, je. Je to taková představa kroužku lidí vzájemně se informujících o svých pocitech z AIDS. Ještě jeden pocit - myslím si, že na to, jak se člověk vyrovná s touto nemocí, má právě velký vliv, jak sám k tomu přistupuje. Viděl jsem umírat hodně lidí, kteří se s tím nesmířili, umírali nešťastní. Myslím navíc, že kdyby věřili, nemuseli umřít tak brzo. Já od té doby, co jsem začal věřit v Boha a sám na sobě uvnitř pracovat, mám pocit, že s virem se dá žít. A žít dlouho. Podle toho, jak se k tomu přistupuje, jak se stará o své tělo, ať se to týká tělesného stavu nebo jak se proti této nemoci bojuje duševní hygienou. Chtěl bys lidem mé země něco vzkázat? Mé o s o b n í poselství je prosté. AIDS může dostat každý. Když mluvíme o AIDS, není možné mluvit o skupině homosexuálů, o lidech, kteří berou drogy, není možné se bavit o transfuzích, který nebyly provedeny dobře. Není to věc skupiny lidí, ale je to věc všech - bohatých i chudých. Prostě AIDS má pro všechny jenom čtyři písmena, stejnou možnost obrany, ale i stejné účinky. A proto by pro každého mělo být vlastní provádět bezpečný sex. Bylo by potřeba čistit jehly jak pro ty, kteří berou drogy, tak pro ty, kterým je dělána transfuze, mít raději jen jednoho partnera.

Řekni ještě podrobněji, prosím tě, svůj názor, svoji definici, zkratku na to, co kolem sebe každodenně vidíš, s čím bojuješ. Otevři mi oči! Tyhle názory jsou pro mě velice důležité, protože AIDS mě naučil dívat se sama na sebe, poznat sama sebe, zároveň bojovat proti nositeli tohoto poznání AIDS. Je to... zkrátka mi to p ř i p a d á jako určitá mystická nebo morální nemoc , jakási tajemná zkouška nás všech. A když to vezmu zeširoka a pohlédnu i na S T A N D - UP, tak i díky AIDS se b o j u j e proti tomu, že lidé nemají kde bydlet. Pro mne je AIDS zároveň vedle těžkého čern ého mraku i naděje, léčba, pomoc. Už tohle je vlastně definicí, co pro mě tahle nemoc znamená - uvědomění si mnoha věcí. To jsi řekl moc hezky. Ve tvé odpovědi je síla jako dnes na ranním mítinku komunity, kde jsi řekl: Já nejsem jenom HIV pozitivní, já jsem i pozitivního smýšlení. Jestli sis všiml, dole v kuchyni je napsáno, že i několik stupňů rozsahu této nemoci lze přijímat pozitivně, protože ještě umožňují lidem budovat svoji osobnost. Člověk je pozitivní, když se ztotožní se svým osudem, když se s tím vyrovná. To mu umožňuje být silnější než ti ostatní a z téhle pozice může vlastně přistupovat i k dalším problémům, které měl před tím, a aktivně na ně působit.

Co vidíš, když se ztotožníš se svým osudem? Máš strach ze svého konce, ze smrti? Co bys poradil lidem čerstvě pozitivním pro překonání bolav ého zjištění - STRACHU Z KONCE? Já už z toho strach nemám. Když vezmete v úvahu, co jsem říkal o svým životě... kdy už jsem několikrát umíral... (pláče). Teď už jsem smířen sám se sebou, vidím do sebe, svoji nemoc znám, jsem o ní informován. Já se nebojím. Nebojím... Pokud jsou u vás lidi HIV pozitivní, je třeba, aby našli sobě rovné, stejně nemocné. Ať si uvědomí, že existuje harlemský STAND-UP, kde lidé žijí tak, jak jsem vám říkal. Že k léčení své nemoci musí v podstat ě najít lék hlavně v sobě. Hledat lidi, kteří jim porozumí, kteří je budou mít rádi a zároveň by i oni mohli těmto lidem vracet nebo rozdávat svoji lásku. Jen takhle se dá čelit AIDS.

Dík za drahou odpověď (najednou se na mě Dan zkoumavě a zároveň nedůvěřivě podívá a položí v našem rozhovoru první a poslední otázku):

Co si vlastně myslíte, že tahle reportáž, která vyjde ve vašem časopise, bude pro veřejnost znamenat? Že si lidi přestanou myslet, že AIDS je něco cizího, že se jich to netýká, že Amerika je strašně daleko. Potom taky snad uvědomění faktu, že lidi HIV pozitivní nejsou nějaký odpad, ale že se s nima musí počítat, protože dosud se zatím spíš zdravý člověk u nás díky špatné informovanosti bál podat ruku virem HIV postiženým. Neméně důležitá bude naše reportáž v tom, že pomůže u nás prvním lidem, na které teprve ta hlavní vlna AIDS u nás narazí. Aby lépe snášeli ten nešťastný dar tohoto okamžiku, kdy se o své nákaze dozví. Chceme jim ukázat, že s tím jde žít, že nejsou ztracený, že tím vlastně jejich život ještě neskončil, že velká část toho záleží na nich. Jo, myslím, že je potřeba tu reportáž udělat. Napiš taky o STAND-UP. Vytvářet takovéto skupiny nestojí žádné peníze, žádné náročné vybavení, jen lásku k bližnímu. Chce to pár siln ých osobností, které to založí a přitáhnou další lidi. Chce to jen nečekat, přiznat si svůj osud. Je to těžké. Ale ona, to je nejlepší zbraň proti AIDS, poznat ho, i jeho vlastní cesty i způsoby. A mít v pohodě psychiku. To možná lidem, kteří moje rady budou potřebovat, pomůže, aby si zpříjemnili a prodloužili život. Snad jsem tě netrápil zbytečně, Dane.

Pak už mám na toho unaveného mladíka poslední prosbu. Ukaž mi, prosíme tě, Dane, bez studu a přehrávání, jak si ty představuješ fyzicky AIDS. Zahraj mi ho stejně, jako své pocity vysochá sochař, napíše spisovatel, namaluje malíř.

 ZKUS MI ZAHRÁT svoji minulost a budoucnost. ŽIVOT A JEHO KONEC. A Dan hrál...

ROZHOVOR S JENNY. Jaký byl tvůj životní příběh? Já jsem měla celkem dobré dětství. Rodiče se o mne starali, žila jsem relativně v pohodě, neměla jsem žádný nedostatek. Když jsem byla teenager, moji rodiče začali pít a já se po té, co jsem ukončila školu a začala chodit do práce, dostala k pití taky. Tím se změnil náš vzájemný vztah. Docházela jsem domů jen některý dny, žila jsem u různých starších lidí. Přestože můj otec měl dva domy, a já měla v jednom z nich pokojíček sama pro sebe, tak jsem raději bydlela u babičky v Queensu. Ta mi dávala určitou svobodu, kdežto mí rodiče, pokud nebyli opilí, tak na mne byli velice přísní. Pracovala jsem jako knihovnice. Střídavě jsem začínala a přestávala pít. Poprvé v devatenácti letech jsem začala s drogami - byla to marihuana. Poté, co jsem byla poprvé vězněna. Ztratily se nějaké věci, a protože já jsem byla u toho, tak mne obvinili z krádeže a uvěznili. O jednadvacátých narozeninách jsem poznala heroin. Nabídl mi ho můj přítel. Když jsem vystřízlivěla, bylo mi strašně zle. Byly doby, kdy jsem brala tolik drog, že jsem musela přerušit práci, protože jsem nebyla schopná dělat. Cítila jsem se strašně zle. Čím víc jsem brala drogy, tím míň jsem měla peněz, takže jsem byla nucena i distribuovat drogy. Začala jsem tím být známá, takže se často stávalo, že za mnou přišli lidé, kteří pot řebovali drogy a vynucovali si je třeba násilím - i pistolemi. Musím se také zmínit o matce. Těžce snášela, nakonec jako každá matka, že jsem brala drogy, ale nikdy mně neposlala pryč, někdy mi na drogy dokonce dala i peníze. Když mi bylo čtyřiadvacet, tak jsem poznala muže. Ženatého. Měla jsem ho ráda. Bral ale drogy a sám jimi ostatní zásoboval. On postupně užíval drogy víc a víc, takže přestal své chování někdy kontrolovat. Bil mě - tady na čele mám jizvy.

Jak to šlo dohromady - chodit do práce a brát drogy? Celkem snadno. Drogu jsem si vzala předtím, než jsem šla do práce. Když jsem potřebovala v práci, vzala jsem si drogu na toaletě. Navíc tomu napomáhalo mé povolání - knihovnice. Nebylo to tak náročné, aby mi to znemožňovalo brát drogy. Většinou jsem to měla načasovaný tak, že pokud mi bylo po drogách špatně, tak to bylo až doma. Vždycky jsem se snažila, abych přišla do práce „funkční", schopná pracovat. V dubnu 1992 jsem se zase dostala na rok do vězení. Z podniku, kde jsem byla zaměstnaná, se ztratily nějaké peníze a věci. Já měla klíče a byla jsem tedy i zodpovědná. Nemůžu říct, že bych se měla v base špatně. Doléhala tam na mě akorát samota. Chodila jsem pětkrát týdně pracovat do mužské věznice - od jedenácti do sedmu. Dostávala jsem za to malý plat, který mi ale stačil. Byla jsem relativně svobodná. Za dobré chování jsem dokonce byla po osmi měsících propu štěna na svobodu. Během té doby, kdy jsem drogovala, a potom byla vězněná, jsem ztratila kontakt s rodiči, sourozenci, se širší rodinou, s přáteli. Uvědomovala jsem si, jaký vlastně můj život byl, vzpomínala jsem na to, co se mnou asi museli rodiče vytrpět, jaké trable se mnou jako svým dítětem měli. Když jsem se vrátila z vězení, napsala jsem svému otci, protože matka mezitím zemřela. Odepsal mi, dal kontakt na bratry i sestry, napsal mi, že to určitě bude zase dobré, že se všechno opět spraví. Jenže jsi asi něco zjistila.. V květnu 1992 jsem zjistila, že mám virus. Bylo to zvláštní. Když se to dověděla moje rodina, chodili za mnou, navštěvovali mne, nosili mi dary a peníze. A já jsem jim říkala: „Dyť já neumírám. Já budu žít, já mám pouze virus." I přestože jsem měla virus, byla jsem ráda, že žiju a uvědomovala jsem si, že v příštích x letech ještě nemusím umřít. Když jsem odešla z vězení, tak jsem se nechtěla dostat do žádné podobné instituce. Nechtěla jsem procházet něčím, kde by bylo pro všechny stejné měřítko při odstraňování návyků. Když jsem uslyšela o STAND-UP, obávala jsem se, že se jedná o něco podobného. Postupně jsem si ale začala uvědomovat, že jsem tady začala vědět, kdo jsem, že já jsem já. Je tady tolik lásky mezi lidma, že se tady cítím doma. Pomáhají mi i diskuse v rámci STAND-UP, kdy si vzájemně sdělujeme, jak lépe žít s tímto virem. To vyžaduje od lidí, aby byli „čistí" od drog, pití alkoholu. STAND-UP - to není jenom oficiální program, který si můžete přečíst. Je to skupina lidí, kteří spolupracují, mají se rádi, ale taky se spolu hádají, mají různá nedorozum ění. Je to jako v každé rodině.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group