ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CO JE NA SVĚTĚ DŮLEŽITÉ?

 

Každou noc od deseti do pěti ráno jezdí ulicemi New Yorku, New Orleansu, Houstonu, Los Angeles, Toronta a středoamerických velkoměst speciální mikrobusy. Dobrovolníci tvořící jejich posádku vyhledávají děti bez domova. Nabízejí jim horkou kávu, snaží se je přesvědčit, že je třeba změnit způsob života. Řada dětí ulice jim nevěří. Je třeba budovat vztah důvěry dlouhodobě. Spoustu teenager ů znají osádky mikrobusu dlouhou dobu, než je dokáží přesv ědčit, aby přišli do Centra pro děti bez domova a zkusili začít znova. Tak jsem začínal před lety svou reportáž o „Covenant House ”, dětském útulku, jedné z americk ých „institucí”, která na mě udělala největší dojem. Samozřejm ě jsem chtěl znovu po třech letech vidět, co se v „Covenant House” v New Yorku změnilo, když doba i celkové klima v Americe s prohlubující se ekonomickou depresí patřičně ztvrdly. Jak v takové situaci přežívá dobročinn é zařízení pro děti amerických ulic? Zamířil jsem na adresu, kterou jsem si pamatoval od minule. Jedenačtyřicátá ulice je proslulá tím, že právě zde přespávají lidé bez střechy nad hlavou v kartonov ých krabicích. Míjím budovu autobusového nádraží a překvapen ě se rozhlížím. Nikde žádní povaluj ící se bezdomovci. Před třemi lety leželi podél zdi budovy jeden vedle druhého. Tak přece se něco zlepšilo? Jdu dál k řece míjím asfaltové dvorky, procházím jakýmsi smeti štěm a najednou se zarazím. To, co jsem považoval za obrovské boxy s odpadky, jsou obydlí bezdomovc ů. Teď se v nich začínají pohybovat lidé. Vylézají na světlo jako nebožtíci z hrobů, zvědavě pozoruj í neopatrného turistu, který zabloudil do těchto končin. Chce to klid. Projít tímhle šíleným papundeklov ým sídlištěm vychrtlých zoufalců jako by se nic nedělo. Zlepšení? Cha. Bezdomovci se tu naopak zařídili natrvalo. Konečně jsem u „Covenant House”. Ale i tady je něco nové- ho. Strážní budka a v ní ozbrojen ý zřízenec, který mě nemilosrdně zastavuje patnáct metrů od vchodu do budovy. Následuje výslech. Kdo jsem, co chci, jestli jsem objednán. Když strážný zjišťuje že ne, nehodlá mě pustit dovnitř. Co všechno se tady proboha změnilo? Před třemi lety jsme sem přišli docela normálně, všichni byli přá- telští a nenucení. V hale za sklen ěnou přepážkou hned vedle vchodu hrála televize, na křeslech i na zemi se povalovaly desítky mladých lidí. Většina z nich spala, přestože bylo odpoledne. „Staráme se o děti do jedenadvaceti let,” vysvětlovala nám tehdej ší pracovnice pro styk s veřejností Susan McLean. „Ně- kdy je jich tu s námi přes noc i čtyři sta. Spí na křeslech i podlah ách, prostě všude. Denně vyd áváme tisíc dvěstě jídel. První ve tři ráno - to k nám přichází řada dětí ulice hladových a zmrzlých po noci. Starají se o ně dobrovoln íci a profesionálové. Celý projekt odstartoval římskokatolický duchovn í Bruce Ritter. Byla to jeho odpověď na otázku - co děláte, aby byl svět lepším místem k životu? Opustil místo profesora teologie a založil tuto misii. Nejsme ovšem žádná katolická agentura. Dobrovolníci, kteří s námi spolupracuj í, jsou učitelé, lékaři, právníci - prostě lidé nejrůzněj- ších profesí i náboženství. Štědří lidé nám dávají peněžité dary. Rozes íláme dopisy, ve kterých popisujeme osudy dětí, na soukromé adresy. Je na každém, jestli nám odpoví, nebo ne. Částečně přispí- vají nejrůznější nadace a firmy. Deset procent našeho rozpočtu je hrazeno z vlastních peněz. „Co mám tedy dělat?” rozčiluju se na strážného. „Byl jsem tu před třemi lety a teď jsem přijel z Československa jen na pár dní. Chci vidět, co se tu změnilo, abych o tom napsal reportáž. Jsem novin ář!” „Je mi líto. Obraťte se na tiskov ého mluvčího.” Tak tedy názorně vidím, co se tu změnilo, ale ještě mi to nedoch ází. „Přijít a vyspat se dole může každý, komu je míň než jedenadvacet, ” vysvětlovala nám před třemi lety Susan McLean. „Na pokoje v patře se čeká několik dní nebo týdnů.” Koukám teď na tu nedobytnou budovu a vzpomínám na dvoulůžkové pokojíky v patře. Jen palanda a skříň. Žádný další ná- bytek. A v chodbě na patře kancel ář, ve které je čtyřiadvacet hodin denně služba. Kdo potřebuje, může tam okamžitě najít psychologickou pomoc, nebo se třeba poradit, co dělat pro své vzdělání. „Celkově s námi může teenager být od jednoho týdne do šesti měsíců,” jako bych slyšel i po letech Susan McLean. „Děláme s každým individuální plán jak žít tady a jak potom. Chceme, aby se všichni postižení naučili, jak být produktivní. Někdy vyjedná- váme s rodiči. Jsme ochotni podporovat děti, které tu s námi žijí, i déle, pokud ještě chodí na „high school” a je naděje, že se na ní s naší pomocí udrží. Podle statistiky každé třetí dítě s naší pomocí najde cestu zpátky do společnosti. Každý, kdo je na ulici déle než šest měsíců, je ztracen. Tak je život bezdomovce zničující. Máme tu děti, které nemají absolutně nikoho a nic. Nejsou schopny najít cestu zpět. Ve dvaceti jsou tyto děti rozzlobené na celý svět. Na každého bez rozdílu. Osmdes át pět procent z nich je z chud ých čtvrtí. Nikdy se nevyhrabou z beznaděje. Některé z dětí jsou tu přes sociální péči, jiné utekly z domova a chtěly žít na vlastní pěst. Je tu hodně sexuálně zneu žívaných dětí, i těch, které se tím živily. Máme tady sourozence, kte- ří přišli ze školy a byt byl zamčen ý, rodiče pryč. Jsou tu s námi i sirotci. Prostě všichni, kdo nev ědí, jak žít nezávislý život. Spousta dětí vám řekne: Přišel jsem v poslední chvíli. Jinak jsem se sesypal. Spousta z nich jsou oběti systému. Musely prodat tělo, když jim bylo patnáct, aby vůbec přežily. Neměly možnost sehnat dobře placený džob. Dospělí je zni- čili. Polovina jich trpí těžkou zá- vislostí na drogách. Případně je dospělí nakazili nemocemi. Samoz řejmě počet nemocných AIDS v našem zařízení stoupá přímo úměrně s tím, jak stoupá drogov á závislost dětí na cracku a tím i počet dětí, které se prostituují, aby vydělaly na svou dávku. Když jsme v roce 1987 prováděli studii o pomořenosti našich dětí AIDS, zjistili jsme, že čtyřicet procent z těch, které se dobrovolně daly testovat, byly nosiči viru. Pro děti, které už mají klinické příznaky AIDS a potřebují léčbu, jsme vyhradili prvn í patro. Druhé patro je pro nemocn é jakýmikoliv dalšími chorobami. Bez nás by většina dětí ulice neměla lékařské zabezpečen í. Teprve nad těmito, vlastně nemocni čními patry, jsou pokoje. Strážný nechápe, proč tady před „Covenant House” ještě stojím. „Je mi líto pane. Opravdu si napřed zavolejte tiskového mluv- čího. Ale dnes už tam nebude. Zí- tra.” Zítra letím do Československa, chce se mi říct, Ale co. Je to beznad ějné. Otáčím se na podpatku a jdu. Vzpomínám na obrovskou místnost v prvním patře útulku pro dětské bezdomovce. Na ramínk ách tam visí všechny druhy šatů a bund, pod nimi boty. Nad tím vším nápis na zdi: Ti, kdo tu žijí, si smějí vzít dvě blůzy nebo košile a jeden svetr, dva páry bot. Ostatn í jednu blůzu nebo košili a jeden pár bot. Nad tyčí, na níž visí ramínka s obleky a kravatami, je výstražný nápis: Tato zásoba je půjčována pouze pro případy pohovor ů se zaměstnavatelem při hledání místa. Ráno volám tiskového mluv- čího. Mám zatraceně málo času a on se tváří, že otevřít mi dveře „Covenant House” okamžitě je nad jeho síly. „Dobře. Potřebuji aspoň výroč- ní zprávy o fungování vašich útulk ů v letech 1991 a 1992. Můžete mi je sehnat?” „Jistě. Když se stavíte v mé kanceláři na sedmnácté ulici, dám vám tu první. Druhou pošlu na vaši adresu hned, jak bude hotová.” „Fajn. Jedu k vám.” Na sedmnácté ulici stojí další útulek pro děti bez domova. Dal- ší nedobytná oplocená pevnost. Tentokrát jsem se dostal aspo ň do vrátnice. Vzadu v chodbě jsou otevřené dveře do obrovské tělocvičny. Před vchodem zastavil nákladní automobil, černý řidi č se závozníkem začínají vykládat a nosit do budovy kartony s potravinami. Tiskový mluvčí mne kupodivu ani nepozve do své kanceláře. Přinese mi výroční zprávu do vrátnice. Je korektní, ale odměřený. Všechno mi to přijde neuvěřiteln ě divné. Když v metru otevřu výroční zprávu za rok 1991, strnu. Nikde ani památky po fotografii a dokonce ani po jméně Bruce Ritter. A přece on byl zakladatelem celé- ho zařízení. Na dveře jeho bytu zaklepalo v roce 1968 šest dětí bez domova. Jeho obývací pokoj a kuchy ň se staly prvním útulkem dnes největší krizové agentury na světě. Zemřel? Ale proč o něm na šestnácti stranách výroční zprávy není ani zmínka? Ani poděkování? Zvláštní vděčnost. Vymazání z historie. Jeho místo nahradila fotografie sestry Marie Rose Mc- Geady, prezidentky „Covenant House”. Retuše nepohodlných na fotografiích ale přece známe spíš z východní Evropy. A proč by byl proboha Bruce Ritter zakladatel „Covenant House” nepohodlný? Znovu se mi vybavuje melodick ý hlas Susan McLean, která nás před třemi lety provázela útulkem na čtyřicáté první ulici: „Nechá- váme politické rozdíly za dveřmi a děláme, co je třeba. Jsme jediná alternativa spaní na ulicích, když některé dítě padne už tak hluboko. Bez nás by řada dětí, které tu dnes vidíte, byla už mrtvá.” „Ty nevíš, co se stalo s Brucem Ritterem?” vyvalí na mě v harlemsk ém „Stand up” oči můj nový kamarád Tim, bývalý notorický alkoholik a bezdomovec. „Obvinili ho z pedofilních a homosexu álních sklonů. Že prý ty svoje děti ulice zachraňoval, aby někter é z nich sám zneužil.” Ó Ameriko se svým sexuálním harašením a zneužíváním dětí, hlavními hity sezóny, kdy každá druhá sekretářka si dnes nejrad ěji před televizními kamerami vzpomene, že jí šéf dělal nemravn é návrhy a tím ho před tváří Ameriky zcela znemožní. A hysterick é ženy si zas nejraději za cvakotu blesků fotoaparátů teď po letech vzpomínají, že je vlastn ě vlastní otec zneužíval, když je přebaloval, že jim prý hladil dětskou prdýlku. Kolik teenagerů se dnes může v Americe dokonale pomstít za cokoliv dospělému - stačí obvinit ho, že je obtěžoval. Nechci bagatelizovat sexuální zneužívání slabých a zraniteln ých. Ale kolik špíny a křivých obvinění, která už nikdy nikdo nevyvrátí, se dnes může v tom novodobém honu na čarodějnice ukrýt? „Ty obvinění Bruce Rittera vě- říš?” ptám se Tima. „Je mi to úplně jedno,” prohlá- sí. „Člověk, kterej toho pro děti bez domova udělal tolik jako on, je prost ě skvělej. A všichni ti kluci se před tím na ulici stokrát prodávali a teď najednou budou ohrnovat nos nad tím, kdo je zachránil?” Pomalu, ale jistě mi všechno dochází. Co když změna v chování lidí v „Covenant House” je způsobena tím, jak se k nim chovali novin áři, když celý ten skandál propukl? Cítím hořkou pachuť smutku. Jmé- no Bruce Ritter odstraněné z výroč- ní zprávy jako tolik jiných jmen odstraněných z tolika jiných zpráv v tolika zemích ve všech stoletích. A kdy se kdo dozví, jak to všechno opravdu bylo? Nikdy nikdo. Ale je něco důležitějšího než to, že „Covenant House” funguje jako fungoval předtím, že v roce 1992 podle výroční zprávy, která mi došla až do Československa, pomáhal zachránit třicet pět tis íc dětí bez domova ve dvanácti městech v pěti zemích? Je něco důležitějšího než to, že „Covenant House” je otevřen dvacet čtyři hodin den po dni, tý- den po týdnu, rok po roce skoro pětadvacet let? Je něco důležitějšího než to, že sto tisíc lidí využilo loni bezplatn é telefonní horké linky „Covenant House” pro krizové situace, ve kterých se ocitají mladistv í? Je něco důležitějšího než to, že stále fungují v „Covenant House ” programy pro matky z ulice s dětmi, že mohou být na zvláštn ím oddělení pohromadě? Je něco důležitějšího než to, že děti z ulice, které dostaly AIDS, mají kde hlavu složit a nezachází se s nimi přitom jako kdyby měly lepru? Je něco důležitějšího než to, že se někdo vůbec snaží čelit bludn ému kruhu chudoby, v kterém se v Americe zmítá celá vrstva lidí, nemajících skoro šanci zlepšit svou situaci stejně jako jejich rodi če a děti? Je něco důležitějšího než to, že někdo dává dětem alespoň čist é šaty, sprchu a jídlo. - To, co měli dělat rodiče a co už řada z nich dělat nedokáže? Je něco důležitějšího než to, že každou noc od deseti do pěti ráno jezdí ulicemi New Yorku, New Orleansu, Houstonu, Los Angeles, Toronta a středoamerických velkoměst speciální mikrobusy a dobrovolníci tvořící jejich posádku vyhledávají děti bez domova, nabízejí jim horkou kávu, sendviče, snaží se je přesv ědčit, že je třeba změnit způsob života? Že v roce 1992 uskutečnili celkem třináct tisíc kontaktů s dětmi ulice? Neznám Bruce Rittera, ale vě- řím, že pro něho na světě nic dů- ležitějšího než tohle není. Radek John barevné foto: Josef Formánek černobílé foto: archív

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group