ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BROOKLYN

 

Všude, kam přijdeš se tě zeptaj, kdo jsi. Ty řekneš křestní jméno - jsem ten a ten, chci to a to. A pak se tě určitě zeptaj, jak se máš. O. K. - musíš říct, že fajn. Rozumíš? Ale já tohle nechci, protože i ty, když se někoho zeptáš jak se má, tak řekne, že se má dobře. Prostě tady nemůžeš říct, že si hledáš džob. Kdyby jsi chtěl na ulici někoho oslovit, tak se taky nechytáš. Nikoho nezajímáš, maximálně začne nějaká ženská řvát, že ji obtěžuje úchylák. Protože je každý uzavřený do sebe?
Oni žijí zvláštně... Všechno je podmíněný prachama. Když se neotáčíš, tak nemáš. Každý, kdo má nějaký svůj džob, tak si dělá to svoje. Jo, každý kmitá, na druhý se neohlíží. Přitom oni nejsou v tý práci tak kvalitní jako u nás, ale za to si tý práce u „svý" firmy v podstatě víc váží. Někdo ti řekne - já budu tři roky dělat v této firmě. A pak po třech letech jde opravdu pryč. Jeden plynař u nás měl dělat projekty. A parťák Milan mu povídá: Ne že se na to vyflákneš, že řekneš - za pět týdnů se zastavím - a za pět týdnů budeš v jiné firmě." On říká: „Ne, tohle je firma na třicet roků." Rozumíš - to jsou kluci, který si chytěj nějaký džob a tam dělaj. Takže se nedá říct, že správný Američan každý rok nebo každé tři mění firmu. Někdo to třeba dělá tak, že dělá sice u jedné firmy, ale jezdí po jejích filiálkách po celé Americe. Dělá tři roky na Floridě, pak jede do Bostonu, potom do New Yorku - a nikde vlastně není doma. Všude má jenom pronajatý barák, kde je s celou rodinou, ale žádný stálý domov vlastně nemají. A přátelé? Velmi málo. Tady v New Yorku ne. Ale mám tu kámošku, co tady studuje. Každý pátek nebo v sobotu dělá party. Přijde dvacet-třicet lidí, je tam sranda. No, to jsou mladý lidi, to je trošku jiný život. Ale to není ten New York - to je všechno. Celý svět. Máš tady Portoriko, jedeš přes Brooklyn Beatch a přijdeš na Manhattan a máš tam třeba čínskou čtvrť, italskou, polskou a třeba v Harlemu blok senegalských černochů. A s těma lidma se dorozum íš. Nikdo do tebe nerejpe, protože každý na tebe a na všechno sere, každý má nějak ý svůj problém. Nikdo se s tebou nebude bavit jako u nás - odkud jsi, proč jsi...
Myslím, že tu žije asi čtrnáct miliónů lidí a když se sem dostane Slovák, Čech nebo Mongol - je to každému jedno. Když někam přijdeš, tak se tě ptaj - jsi odtuď, jsi odtamtuď. Když jsi z Ameriky, dobře, tak to tak ještě berou, ale když někomu řekneš, že z Československa, tak se smějou, rozumíš. Jeden nevěděl, ani kde je sever. Věděl, kde je New York, to nejlepší a nejposranější město na Zemi. Když jedeš metrem - vždyť to vidíš sám, sedíš a vidíš ty jejich ksichty... ty lidi jsou vypnutý. Prostě v tom džobu makaj a makaj, nic je nezajímá. Pak sedne do metra, vypne se, někdo si tam možná ještě tak čte knihu. Za hodinu přijede domů a tam už jsou zase jiní lidé, s kterýma musíš komunikovat a většinou zase o problémech. Na vypnutí málo času. Navíc makaj mnohý v sobotu i v ned ěli. Ráno se nacpou marmeládou, mlíkem a vločkama, na oběd narychlo hamburgerama, večer s rodinou, řve televize a děti. Ale není to v celým New Yorku. Třeba Hamiltonu. Tam už lidi trošku na úrovni. Další paradox, který mě zaujal, že každý Američan se orientuje na Evropu. Když se zeptáš na Švýcarsko, tak správnej Amík odpovídá: Tam by chtěl žít každý. Švýcarsko, to je super. Nevím, co je do Švýcarska tak táhne. Když jim povíš, že máš z Francie voňavku nebo kosmetiku, tak oni řeknou, že to je super. Prostě nic amerického. Nebo jdeš do obchodu s tričkama a koupíš si věci z Číny nebo Korey. A když koupíš něco německého nebo anglického, italského, tak to už něco stojí. Takže chudý na to nemají.
Jen high society. Ta se dost orientuje na Evropu. To jsou lidi, kteří žijí trošku mimo. Věnují se golfu, jezdí na koni, žijí prostě jinak. Ale jak říkám, těch horn ích deset tisíc. Stačí jít ven a vidíš to natvrdo! Hodně lidí tu žije doslova z ruky do huby, a jde to. Musej se ale točit. Tak proč jsi sem chodil ty? Kvůli penězům, nebo holkám? Taky když se seznámíš s nějakou holkou, tak se tě nejdřív zeptá, jestli má džob, jestli prostě děláš. Jo? U nás se na to kočky neptají, protože viděj, jak jsi oblečenej. A tady - já jsem byl jednou v teplákách, měl jsem koženou bundu. Prostě vypadal jsem jako vandrák - v podstatě jako v montérkách, ale to tu nevadí, protože člověk, který dělá na Manhattanu, točí třeba patnáct tisíc dolarů měsíčně a přijde stejně oblečený. Američanka se zeptá: „Máš práci, co děláš?" a potom se s tebou baví dál, jestli máš auto, vlastní byt, jsi svobodný? Takže třeba zapíráš - auto mám v opravě, odvezli mě kamar ádi. Jo, to se dá, že to můžeš udělat jednou, dvakrát. A když zjistí, že to auto nemáš, ani ten byt....? Tak to je konec. Milan říká: „Když chceš navázat známost, tak jen takové rychlovky, sežeň babu na večer, i když co se týká toho sexu, tak jsou tady šílený puritáni. Asi jsou toho přejedený, bojej se AIDS. Nevidíš tu absolutně žádné reklamy s nahat ýma holkama jako u nás nebo v Německu, Rakousku. U nás je toho kopec, časopisy a tak...
Tady jsem (v metru) viděl nějaké kočky v časopisech, ale jsou minimálně dvakrát dražší než jiný magazíny. A když si někdo řekne, že chce takový časopis, kde jsou ženské, tak prodavač ho vytáhne z pod pultu a podá ti ho jen tak, mimochodem, rozumíš? Abys tam netrčel. A přitom toho má doma každý haldy, ale takhle na ulici se zase chovaj dost upjatě. A je úplně jedno, jestli jsi v černé čtvrti, Brooklynu, nebo jinde. Nebo - dáš si pivo v plechovce, či colu, a všechno máš zabalené v papírovém sáčku, aby jsi nepohoršovala, že piješ na ulici. To je tvá soukromá věc. Jaké byly první dojmy z Ameriky? Hodně jsem četl, poslouchal, sledoval jsem filmy o Americe, co se dalo... ale ne o New Yorku. Když jsem sem v sedmnácti přijel, tak kvůli svý kočce a hlavně kvůli svý práci. Tady máš práci a tak můžeš platit byl i jídlo. Můžu tu žít tak jako doma. Že si vydělám a stranou si dám nějakých pět set dolarů měsíč- ně, což máš teď patnáct tisíc u nás, teď. Vždyť nemáš kde ty peníze utratit. V podstatě všechno najdeš na ulici - televizi, nebo co potřebuješ. Stačí se ve středu večer projít po ulici, protože čtvrtek je něco jako železná neděle. A každý den se vynáší něco jiného. Takže všechno co tu vidíš je z ulice. I ta pohovka? Všechno kromě těch prostěradel. Ten stůl, ty židle? I televize? Všecko, co je tady. Když se trošku vyznáš, najde š všechno možné. Ale ptal si se mě na první dojem. Už jen ty filmy, co jsem viděl, třeba Pevnost Apačů v Bronxu, kde hrál Paul Newman. Tak nějak se připravíš a řekneš si - asi takhle to tam vypadá. Když si někdo zidealizuje nějakou zem, tak ti poví, je to tam dobrý, i práci najdeš. Ale když tam přijde š, tak zjistíš, že se musíš tvrd ě točit. Není to tak jak ti to kdo vyprávěl. Nikdo ti neřekne celou pravdu. Nikdo neřekne, že žije v nějaké špíně, kůlně, že nikoho nezajímáš, že tady na tebe nikdo nečeká. Každý to řekne: dá se to, dá se vydělat na jídlo, barák...
Proč jsi tedy jel do Ameriky? Vlastně kvůli tomu, že tady s kočkou můžeme bydlet spolu. Doma jsem v podstatě nemohl. Našel bych sice postupem času byt a velké peníze, ale hlavně člověk u nás nemá jistotu budoucnosti. Nevěděl jsem, co bude za dva týdny, ani co se bude dít za týden. Soukromě jsem podnikal a to aspoň trošku musíš vidět do zákonů. Co se předkládá vládě, co vláda schválila, co schválí, co ne. Abys věděl co máš dělat. Ale tady to máš daný. Tady je to tak a jinak to nebude. Tady je jedno jestli je tam Bush anebo Clinton - to je jen změna ve vládě. Chodí tady volit jen malé procento lidí, tuším čtyřicet procent nebo kolik. Chtěl bych si vydělat a vrátit se. Nechci v Americe žít, to ne. Právě kvůli tomu - člověk je doma, kde se narodí. Prostě máš tam rodiče, znáš poměry, máš kamar ády, kopec známých. Tady máš taky kamarády, ale tady se každý na tebe dívá skrz džob, takže to není tak čisté jako u nás. I na sklenku tě nikdo nepozve jen tak. Každej se ale přece usmívá... Jo. Zeptáš se: „Jak se máš?" On na to. „Mám se dobře." A ty řekneš že též. A pravda je přitom někde uprostřed. Další věc: Příroda je tu na první pohled opravdu míň zdevastovan á. Jdeš vedle ulice, kde jsou tři nebo čtyři proudy plný aut, ale ty nic necítíš. Možná že je to větrem, vlhkým průvanem. V podstatě neustále fouká, protože to je u moře. Jseš v Americe legálně? Jak to máš s dokladama? Tady Poláci říkaj, že když chceš, tak zajistíš rodný list i pro mrtvého - no problem. Jen musíš mít nějaké peníze. Vybavíš si greenkartu za čtyři tisíce a slyšel jsem, že i levněji. Greenkarta je v podstatě doklad o tom, že jsi trvale vystěhovan ý, že máš po čase nárok na americké občanství. A na zelenou kartu si vybavíš všechno - bankovní konta, i sociální poji štění si můžeš zařídit - samozřejmě když máš známý na některých úřadech. Navíc tě to minimálně opravňuje dělat jako zaměstnanec, jako Američan, jako zdejší. Nemůžou tě vyrazit, pokud neuděláš ňákej průser. Vlastně už spadáš pod americkou vládu. Platěj pro tebe věci jako pro jiného Američana.
A co ostatní emigranti, které znáš? To všechno záleží na tom, kdo a hlavně proč sem například přijde. Hodně lidí sem přišlo kvůli penězům. Jak se tu cítí za měsíc - za dva - to nevím, ale vydělají si osm, deset dolarů za hodinu. Třeba Vlado co zaměstnává chlapy na dvanáct či sedmnáct hodin denně, nevím, udělaj dost práce. Bere tam ty, kteří mají kurs v New Jersey, kde se dělaly azbesty. Oni totiž strhávají azbesty ve starých barácích. To je dost velké svinstvo. A teď, když se dělaj demolice, když se bouraj baráky, tak na azbest museli být specializovaní odborníci. Takže tam se dají vyd ělat dva tisíce pět set dolarů. A když si dva tisíce odloží, tak to už je šedesát tisíc korun na naše. Někdo sem jde teda kvůli penězům. Na auto, barák se tu dělá rok. To není můj případ. Oni mají doma rodiny, ne? I tak. A nebo si kočky přivezou sem. Třeba mého známého kamarád tu má ženu a tři děti. Teď po čtvrté rodila tady v Americe. Už jsou tu asi dva nebo tři roky. A nevím jestli tu chtějí zůstat, čas tu strašně utíká. Musíš se jinak točit. Člověk ani nemá šanci sledovat čas, týden děláš a v neděli se dáš do pořádku. A ti, co mají manželky nebo holky, tak někam vypadnou. Existuje tu slovenská rozhlasová stanice? Je tu stanice na stopětce. No, šel jsem okolo šedesáté šesté a hrál tam Elán-Sestrička z Kramárov. To byla sranda. A zároveň mně to dojalo. Člověk si uvědomí, že je tak nějak mimo, že ...
No ale neberu to tak, že jsem pryč. Kluci, kteří jsou tu déle, nám říkaj „dovolenkáři". Je to sranda, protože tohle „dovolenka" není. Je tu slovenský kostel? Ano, je tu slovenský kostel Jana Nepomuckého na šedesátéšesté, tam jsou naši každou sobotu a neděli. Mše je v nedělo od desíti do jedenácti dopoledne. Tak před dvěma třema měsíci tu jedni měli svatbu. No a museli být tak na úrovni, že si tu sehnali prezidentskou limuzínu za čtyři sta nebo pět set dolarů a jezdili po celém Manhattanu. Měli tam video, televizor, bar, všechno, dvě kamery, prostě dělali si srandu. To si můžeš pronajmout, zase to tolik nestojí. A pak pošlou domů kazetu, aby viděli jak dobře si žijou, že si dovolej mít svatbu v takový limuzíně. A přitom tady nežijou v tom standartu. Prostě Amerika ti poskytne strašně moc věcí. Dobrejch i špatnejch. Člověk si musí zvyknout na jednu věc, že například chodíš okolo Wallstreetu nebo po Manhattanu, a třeba vidíš člověka polonahého, nebo já nevím, černocha, který má na sobě půl kila zlata. Málokdo z našich lidí tohle dovede strávit. Představ si: Vyšel jsi na ulici s koženou super bundou za pár tisíc dolarů. auto - já nevím, bavoráka, za sedmdesát nebo mercedes za osmdesát tisíc dolarů. Tady to je normální věc. Nikdo se na tebe nedívá, že jsi asi nějak zazobaný. Řeknu příklad - každý večer jde spousta reklam na auta, od Volva až po já nevím co. A u každého máš vždycky sumu. To jsou auta, která se dají koupit na měsíční splátky. Koupíš si auto, třeba lincolna, který stojí třicet tisíc a platíš měsíčně okolo dvouset dolarů. Japonská auta jsou tu levná - taky jen sto padesát dolarů za měsíc. Takže ono to zase tak hodně není. A potom je tu hromada lidí, kteří si koupí nejen auto, ale i dům, zařízení do bytu a nestačí splatit splátky. Odkládají to, odkládají. Ale mají zrovna takové fáro, a ty se divíš, jak se asi mají dobře. Myslíš si: To je jejich standart. Potom tu je kopa židů, kteří zase peníze kupí a mají kopec peněz a přitom choděj v rozčvachtaných botách rok, anebo dva. A vychovávají k tomu i své děti. prostě už nežijí jako lidi. Mají režim přísný jako na vojně. To by pro mě nebylo. Chodit oblečený jako trhan a přitom mít prachy.
Takže tedy - líbí se ti tady? Takhle - za začátku, když jsem to všechno viděl, tak mě tu držela jen možnost tady být kvůli budoucnosti. I když nejvíc mně odpuzují ty kontrasty, ty zlé věci, co tu vidím. Žebráci v metru. Když se na to díváš - je to černý člověk, je zdravý, má podporu - a on chodí žebrat po metru. Takovému člověku bych měl dávat peníze? Přesto se mi stalo minulý týden, že jsem šel z Manhattanu, a tam jsem dal jednomu půldolar. Ale to byl člověk invalida, na kterém to bylo vidět, že má polámané anebo pokroucené nohy. Ten dělat nemůže, i když možná podporu má. Ale je invalida. Jsou tu ale třeba dvě generace černých, co žijí jen z podpory a přitom se válí. Nepot řebujou dělat, každý má svoje auto, byt a pohodu. To jsem ti jednou šel s parťákem černýmu vymalovat byt. A on tam leží, a nehne se, tak ho zakryješ novinami, aby na něj nepadal prach nebo barva - a maluješ. Z té postele se nehne. Horší než cikáni u nás. Dělat nebudou. Hodně lidí tady v Americe je takových, že leží pod novinami, melou si prstama kafemlejnek a je to pro ně pravé O. K. On se nesere - padá na něj barva, ty ho zakrýváš novinama, on tam leží. Prostě tam chce ležet. To je absurdní...
Já nevím jak to nazvat. Nestýská se ti? Jeden kluk tu za tři měsíce ušetřil tisíc dolarů. Jeho syn mu do telefonu řekl, že si maminka našla nějakého Poláka, a když slyšel ten hlásek v tom telefonu, tak se sebral a odjel domů. A jaké tady máš spojení s domovem? Dá se zavolat do Evropy. Jdeš po ulici, připojí se k tobě nějakej černoch, kterej tě podle oblečení a vizáže otipne na imigranta a nabídne ti za pět dolarů, že ti umožní volat domů. Jak to funguje? To jsou prostě firemní karty. Ten černoch ti vytočí číslo na nedávno zaniklou firmu, které ještě telefonní paušál nevypr šel. Číslo firmy ti takový obchodník vytočí, ale neřekne, a když, máš to dražší. Takže zavolá na tu firmu a z ní se na její účet přepojí do Evropy? Jo. Někdy můžeš volat třeba půl hodiny a nebo ti taky to sekne třeba až po hodině. Jak se po takovém telefon átu cítíš? Jo, chvilku mi je teskno, ale po hodině mě to pustí. Ale znám tady jednu Slovenku, ze které ten splín přímo kouká. Když jsem si s ní dal poprvé sraz po telefonu, stála u východu z metra a já poznal na třicet metrů, že je od nás. Bylo na ní vidět, že je strhaná. Ale né podle oblečení, jí jsem identifikoval podle jejího zoufalého pohledu, hned jsem nějak věděl, kdo to je. Třeba záleží na tom, proč sem člověk jde, nebo s čím sem jde. To děvče má asi problémy samo se sebou? Jak jsem před chvílí říkal, v Americe je život takový, jaký si ho sem sebou každý přinese. Jestli si někdo myslí, že obchodem z domova tam zanechá i problémy - tak těch se nikde nezbavíš. Země je kulatá, víš. prostě se nedá, že odjedeš do Ameriky nebo kam. Všechno se táhne s tebou. Když uděláš průšvih, tak je jedno kde jsi, protože to vždy normálního člov ěka trápí tak, že se toho nezbaví. Mně to tak připadalo, že ta Slovenka sem šla kvůli tomu, aby se zbavila nějakých probl émů doma. Že to bude v pořádku a že to bude lepší, že tu najde nějaký smysl života. Ona sem prostě přišla s tím, bude dělat grafičku. A to byla asi ta chyba, že nebyla ochotná dělat nic jiného. Jako výtvarník se tady člověk moc nechytá. Musel by mít velké štěstí. Šokovat. Něco uděláš, co se někomu důležitýmu zalíbí a už jdeš. Třeba jeden: Čistil boty nějakým lidem a dostal se do televize jako speaker, prostě víceméně náhodou. Anebo tak, že máš prachy, že se protlačíš. A když nemáš peníze, tak to musí být štěstí. Možná ani nevíš, jak to jde těžko, to totiž můžeš čekat rok, nebo dva, můžeš čekat i pět let. Můžeš se třeba chytit i přes tu grafiku, výtvarné věci, které děláš. Ale i tak se těch pět let člověk nějak živit; a až pak dát volnost svýmu talentu. Spíš ale člověk potopí talent a dělá manuální práci.
Říkal jsi, že jedna emigrantka potkala naši cestovku, a požádala je, jestli jí můžou provést po New Yorku, že to tady ještě nezná. To byla právě tahle moje známá. Ano, ona se uzavřela do sebe, nechce New York přijmout. Možná je to tím, že člověk čeká něco jiného. Jak mu Amerika padne k nohám. Ale proč? Už tu stojí nějaký ten pátek a zatím nepadá! Jeden můj přítel (medik) volal lékaři z Československa, který dvanáct let žije v Coloradu, o radu. Zeptal se ho, jestli spolu můžou mluvit česky nebo slovensky a ten mu řekl: „Co myslíte, člověče. Tady jste v Americe. Mluvte na mě anglicky. " Třeba u nás, příklad: Přijedeš do Bratislavy, kde se nechytáš. Nevíš jaké tam jsou poměry, neznáš to tam. A jsi třeba jen dvě stě nebo tři sta kilometrů od svého bydliště. Musíš poznat spoustu různých lidí, kteří znají poměry. Co tě teda nakonec zviklalo, že jsi tady zůstal? Snažím se pracovat, jít do obchodu, koupit si, co chci a nepočítat peníze. Koupit si auto? Chceš ho? Máš ho mít, jen musíš pracovat. Jak nemáš práce, nemáš nic. To mě teď drží. U nás jsem chodil do práce a nemohl jsem pomalu vyjít z měsíce na měsíc. A tady vyděláš, odložíš, koupíš si, máš. Vždycky máš. Tak to mě tu podrželo. Jedině to.
Blues emigranta si na začátku roku 1993 v N. Y. poslechl a svými ilustračními fotografiemi později doprovodil JOSEF FORMÁNEK

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group