ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

COITUS INTERUPTUS MILOŠE FORMANA

 

V západní, dodnes řídce obydlené části Connecticutu, postavil roku 1748 muž jménem Carter první farmu: dodnes tu po něm zbyla cesta s jeho jménem, kličkující kolem potoka s bobří hrází a záseky sekery na hrubě otesaných trámech stavby. Nejspíš si přál, aby tu lidé jeho jména žili ještě po dvou stoletích, ale určitě netušil, že to jméno bude stejně jen v překladu: Carter se totiž rovná staročeskému Forman. A už vůbec nemohl tušit, že jeho někdejší stodole, přeměněné v jakousi gigantickou jeskyni, bude dominovat jako novodobý oltář obří televizní obrazovka s korunou videorekordéru na temeni. Všechno je tu obrovské - kamenný krb v průčelí, kožená sedací souprava u okna, obrazy, z nichž shlížejí vážní mužové od kavárenských stolků (nic bych nedal za to, že jedním z nich je Truman Capote v New York Café někdy před třemi desetiletími), dokonce i popelník z měděného plechu připomíná salátovou mísu - všechno zároveň útulné, teplé, zabydlené. Všechno je tu pohromadě - obývák, pracovní stůl s počítačem, u dalšího oknai bytelná tabule pro větší oslavy, ale přitom rozlité do jakýchsi zátok pro práci, odpočinek i četbu, aby se to navzájem prolínalo a zároveň nepopralo.
Když se to tak vezme, to nejmenší a nejméně nápadné je tu to nejcennější: polička v rohu nad pracovním stolem, z níž se tlumeně blýskají dva zlaté Glóby a dva zlaté Oscary. Nejvzácnější ocenění, jaká kdy filmař může získat. I když sám filmař momentálně v nejlepší náladě není, jednak má chřipku, zapomíná mj. mluvit anglicky, jak podotýká - a jednak musel přerušit práci na filmu, který se už měl začít natáčet. Na filmu jménem Hellcamp. -
Jak se cítí režisér v takové situaci? „Je to něco jako coitus interuptus. Přerušovaná soulož." -
Zažil jste už někdy něco podobného? „Ne." - Ani za komunistů? Před lety? S „Hoří má panenko"? „To bylo něco jiného. Film už byl hotov, jenže západní partner odmítl zaplatit, co slíbil a mně hrozilo obvinění z hospodářské sabotáže. Kdyby mě nezachránili západní filmaři, kamarádi, kteří poskládali peníze a koupili práva, mohl jsem dostat až deset let." -
Hovoří se o tom, že Vám Japonci Hellcamp přímo zakázali natáčet ...?" „To je složitější, Hellcamp je v podstatě příběh dvou amerických kluků, kteří se seznámí v letadle do Japonska, přičemž každý tam letí z jiných důvodů. Jeden je takový tlouštík, doma se mu všichni posmívají, protože v Americe je ostuda být tlustý a tak se rozhodne, že se stane v Japonsku zápasníkem Sumo. V tomhle zápase, jak je známo, je tloušťka naopak kladem. Druhý Američan letí do Japonska za byznysem. Posílá ho tam jeho zaměstnavatel, který spolupracuje s velkou japonskou společností. Jenže let je dlouhý - 15 hodin - mezitím japonská společnost tu americkou koupí a on se dostává po příletu do takového speciálního výcvikového střediska pro trénink japonských byznysmenů. Celý ten výcvik je paradoxní: na jedné straně založený na tradičních japonských vlastnostech jako je výchova k disciplíně a absolutní loajalita vůči firmě - ale na druhé straně Japonci vidí, že tyhle klasické hodnoty jsou ve vztahu k zahraničí na překážku a zároveň se snaží provokovat v těch mladých byznysmenech i klasické západní vlastnosti: dravost, rozhodnost, určitou agresivitu. Je to vlastně absurdní a vede to k jakési podivné schizofrenii. Japoncům nevadilo, že chci ukázat tuhle absurditu, která vychází z dnešní japonské reality. Nepřáli si, aby se něco takového - čím mimochodem sami pohrdají - ocitlo na plátně s něčím tak posvátným jako je sumo. Asi jako kdyby New York Mets odmítli natáčet film o basketbalu jenom proto, že v rohu toho pro Američany tak posvátného stadiónu někdo hraje ping pong! V podstatě mi dali na vybranou: buď sumo nebo tábor. Mé argumenty, proč to nemůže vedle sebe existovat na plátně, když to vedle sebe existuje v realitě, nezabraly." -
Proč? „Protože narazily právě na to, o čem ten film je. Nebo spíš taky je. Na totální rozdíl mezi principy, na nichž stojí západní a východní civilizace. V Americe a v Evropě je člověk odpovědný za prvé sám sobě, za druhé svému zaměstnavateli, a teprve za třetí svému bohu. V Asii je to naopak. Na prvním místě bůh (nebo přesněji tradice), na druhém zam ěstnavatel (firma) a teprve na třetím já. Racionální argumenty přestávají platit." -
I peníze? „I peníze. Kdyby nešlo právě o asociaci zápasníků sumo, možná by stačilo nabídnout o dva milióny dolarů víc. A to navíc společnost Tristar, která film produkovala, dnes vlastní Japonci, kteří by mohli nabídnout ne dva milióny, ale deset miliónů!" -
Takže vlastně absurdita v absurditě - Japonci proti Japoncům? „To nebyl souboj někoho proti někomu. Kdybych ten film chtěl natočit za každou cenu, natočil bych ho. Ostatně představitel té asociace mi sám nabídl hned dvě možnosti, jak to udělat. První z nich zněla: přepsat všechny japonské charaktery do karikatur. Aby bylo jasné, že se jim má divák smát. Jenže já mu říkal, že takový film už před lety vznikl jmenoval se ´Kung-hole´ - a byl přijat právě v Japonsku s velkým odporem. Druhá možnost byla natočit to celé v Americe. ´Vždyť si to můžete postavit v Hollywoodu´, říkal mi mluvčí té asociace s jistým škodolibým zadostiučiněním. Najdete si pár tlouštíků, lidi se jim budou smát - a na nás se nemusíte ohlížet.... Jenže to by dopadlo, jako když v ruských filmech hráli Američany Rusové... Když se to tak vezme, zrušil jsem to natáčení právě proto, že jsem chtěl japonské tradice respektovat." -
Nedávali vám to producenti za vinu? Na jedné straně sice byli sami Japonci, ale na druhé straně v tom museli utopit dost velké peníze ... „Nějaké peníze v tom byly - vždyť jsem zastavil film čtyři dny před začátkem natáčení - takže jejich první reakce byla opravdu tlačit na mě. Ale když jsem jim své důvody vysvětlil, uznali je." -
Protože byli Japonci a respektovali principy vlastní kultury? „Já bych si těmi principy nebyl jistý ani na straně té zápasnické asociace." -Co jiného by za tím bylo, když neplatí - jak jsi říkal - ani logické argumenty, ani peníze? Podívejte, ta takzvaná americká way je dnes pro mladé Japonce velmi seductive, jak se tu říká. Svůdná. Co když cílem té nabídky zkarikovat všechny postavy bylo právě nasrat ty mladé japonské diváky na Ameriku? Koukněte, co si o vás ti Američané, které tak obdivujete ve skutečnosti myslí! Zrovna tak by to dopadlo, kdybych to natočil s nějak ými nevěrohodnými tlouštíky v Hollywoodu ..." -
Mohlo by vás samého dneska něco donutit, abyste potlačil vlastní principy a natočil nějaký film, který je zablokován z podobných důvodů? Třeba další Oscar? Nebo peníze? „Za prvé: nikdy předem nevíte, jak film dopadne. Natož jestli dostane Oscara. A za druhé: já se vždy řídil podle jediného principu - film to jsou dva roky života a nelze je strávit něčím, co vás nebaví. Čím je člověk starší, tím víc zvažuje, do čeho ty dva roky vloží." -
 Přišlo vám někdy dodatečně líto, že jste si mohl vybrat líp? „Ne. Odmítl jsem několik filmů, které pak natočil někdo jiný a byly úspěšné, ale otázka je, jestli by byly tak úspěšné, i kdybych je natočil já a jestli bych je natočil dobře, kdyby mě třeba přestaly bavit a už bych je dotáčel jen proto, že se dotočit musí. U mě to funguje tak, že když už si vyberu, všechno ostatní mě přestane bavit, dokud nedokončím to, co už jsem si vybral. Ale dost těch sebeanalýz! Já mám zásadu, že čím toho člověk o sobě ví míň, tím je šťastnější..." -
Co říkáte tomu, co se děje v Čechách? „Já to vidím nadějně. Tandem Havel - Klaus mi připadá optimální a těší mě, že si Češi zachovali svůj tradiční zdravý rozum, že nepodléhají ani ultralevičákům ani ultrapravičákům." -
Já to myslel jinak. V souvislosti s těmi principy, o nichž byla řeč. Jak se ze spousty bohémů stávají byznysmeni a místo umění mají dnes plnou hlavu....třeba daní? „Když je celá společnost po desetiletí nenormální, jsou pak i první reakce na svobodu nenormální. Ale já bych to neodsuzoval. Třeba ti lidé najednou objevili opravdu něco nového, co je baví víc než to předtím. A peníze? Záleží na proporcích. Peníze dávají svobodu, ale můžou taky naopak zotročit. Já vždycky chtěl mít tolik peněz, abych nemusel dělat to, co mě nebaví. A to se mi podařilo. Nároky na životní úroveň jsou individuální, člověk nesmí prdět vejš, než má prdel, jak říkají Francouzi. Já mám momentálně všechno, co potřebuju ke štěstí: tuhle farmu, auto, co mě rychle a spolehlivě dopraví do New Yorku, prachy, abych mohl letět, kam si zamanu, dobrý žrádlo, dobrý víno. Taky bych mohl investovat, spekulovat, jak vydělat víc. Ale proč bych to dělal, když mě to nebaví? To si radši lehnu a budu koukat z okna, jak mi v jezírku plavou bobři. Teď si támhle dole zrovna postavili hráz."
Dva nenápadně dřevěné hnědočervené domy na kraji lesa a zvlněné louky, loďka, kterou vítr honí po jezírku, stařec upravující zahradu, mladík venčící letitého psa Zemana, mourovatá kočka - a bobři. I ti tu zbyly ještě z dob farmáře jménem Carter neboli Forman. Encyklopedica americana o nich mj. píše, že si kromě hrází staví i domy z větví a bláta a enormě rozlehlou prostorou uvnitř, aby měli kde přežít nepohodu a schovat se před nepřízní okolního světa. Ale jak připomíná - nikdy nezapomenu na tunel, kterým se, v případě potřeby, zase rychle mohou dostat ven.

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group