ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

1.000 000 za 1 hodinu

 

 

Radek John

Žijí mezi námi lidé, kteří chytili šanci poskytnutou malou privatizací za pačesy. Přišli na to, jak vydělat půl miliónu za den. Problém je, že o tom nehodlají příliš veřejně mluvit. Prozrazovat toto nové české know-how, o kterém se ani na Západě nikomu nesní. Občas se ale přece podaří najít člověka ochotného odkrýt pokličku z toho vroucího přetopeného kotle na výrobu prachů. Samozřejmě za určitých podmínek. Nejdůležitější z nich anonymita. Železný zákon nemluvit o konkrétních jménech a konkrétních akcích. Kdo by tento zákon porušil, nemusel by se dožít druhého dne. Peníze, které se v této zemi ve společnosti zasvěcených točí, jsou příliš velké a navíc vydělané přinejmenším na ostří žiletky mezi legalitou a podvodem. A vražda dnes stojí jenom dvacet tisíc korun - jediná služba, která po revoluci zlevnila. Technika, kterou někteří lidé vydělali stamilióny, je ovšem prostá.
Muž, který byl ochotný o ní mluvit, to udělal jenom proto, že malá privatizace pomalu končí a ti, kteří takto vydělávali, mají tolik, že pomalu expandují do jiných odvětví českého byznysu, kde se pokusí své peníze vyprat. „Není tu zapnutý magnetofon?" ptá se mě muž ochotný promluvit. „Samozřejmě, že ne," odpovídám. Ani já nehodlám porušit dohodnutá pravidla hry. Všechno je zařízeno tak, že totožnost muže znám pod přezdívkou. Reference, které o něm mám, ovšem potvrzují, že si nevymýšlí. Potvrzuje to ostatně i stav jeho konta, o kterém se šuškají legendy, i automobil, kterým přijel.
„Jak se tedy v malé privatizaci vydělávaly ty opravdu velké peníze?" ptám se. „Jednoduše. My Češi jsme neuvěřitelný národ, který se umí nakonec vždycky domluvit. Dokázali jsme něco, co by asi žádný jiný národ nedovedl zorganizovat. Samozřejmě znamenalo to vymyslet systém, ve kter ém všichni byli dobře zaplaceni. Všichni na tom museli vydělat." „Jak?" „Neuvěřitelně. Za prvé bylo třeba oddělit zapářky od zasvěcených a bohatých." „Kdo jsou zapářky?" „Ti chudáci, kteří na aukci měli ukoptěný milion, dva."
Kolik měla zpočátku vaše, říkejme, investiční skupina?" „Taky tolik. Jenže tam šlo o to jít od počátku do skupiny těch, kteří mají desetimilióny a potom stamilióny. To dokázali jenom ti, kteří chápali, že je třeba dobře zaplatit dobré poradce. Dražit jenom to, co má opravdovou hodnotu, a co bude možné okamžitě prodat nebo třeba pronajmout na devadesátdevět let za víc. Podrobnější informace k tomu samozřejmě neřeknu." 
Dobrá, skočme přes první, pionýrskou etapu k situaci, že už jste nebyli zapářky, měli jste mnohem větší finanční možnosti než řadoví dražitelé. Jak jste mohli vědět, kdo kolik má na aukci k dispozici a kdo je tedy zapářka a kdo zasvěcený a bohatý?" „V této zemi neexistuje žádné tajemství. Za slušnou sumu se dají koupit i tajné bankovní informace. Když šlo o dražbu zajímavého objektu, věděli jsme přesně kdo je kdo, kdo za kým stojí a kdo kolik peněz má. Zapářky bylo třeba rychle vyřadit ze hry tím, že se cena draženého majetku zvedla okamžitě nad jejich možnosti. Pak už v aukci zůstali jenom ti, kteří kdyby chtěli, mohli hnát cenu do výšky téměř neomezeně. Ale to by byli hloupí. Tyhle finančně silné skupiny se vždycky předem domluvily, kdo odpadne a kdo zajímavý objekt za cenu, která je ještě zajímavější, vydraží. Ten, kdo vyhrál, musel samozřejmě zaplatit třeba milión tomu, kdo mohl zdvihat v dražbě cenu a neudělal to. - V televizi jste třeba viděli šťastné vydražitele a nešťastné poražené v aukci. Ve skutečnosti ti nešťastně se tvářící právě vydělali milión tím, že se dali včas porazit a nevyšroubovali cenu o několik miliónů."
„O tomhle samozřejmě nemohly být žádné smlouvy. Vše se muselo dělat na čestné slovo?" „Jistě. To je právě to, že my Češi se dokážeme domluvit. Kdo by slovo nedodržel a peníze nevyplatil, neměl by už v žádné další aukci šanci. Finančně silné skupiny objížděli celou republiku - co aukce, to šance další zvýšení kapitálu o milióny. Nemohly si dělat na sebe  podrazy, protože při příští aukci by jejich domluvy přestaly fungovat."
„Ti kteří aukci vyhráli se tím museli přece finančně vyčerpat?" „Jak? Tito lidé šli jenom do zajímavých objektů, které bylo možné okamžitě předat cizinci, který o ně měl zájem, ale sám se nemohl aukce zúčastnit, protože nebyl český státní občan. Češi věděli od investora z ciziny, do kolika na aukci smí jít, uplatili konkurenci, aby nezdvihla cenu a sami za to nějaký ten miliónek od skutečného kupce měli."
Přece nebyly všechny atraktivní objekty kupovány jen pro cizince?" „Jistěže ne. Šlo udělat ještě jeden jednoduchý trik. Objekt se koupil, pak stačilo přesvědčit banku - nejlépe se přesvědčovalo samozřejmě nějakým tím obnosem tajně zasunutým do správné kapsy - že vydražená cena je nižší než tržní hodnota objektu. Stvořil se podnikatelský záměr, z kterého se zdálo, že hodnota objektu ještě stoupne. Banka vám pak dala úvěr ve výši fiktivní tržní hodnoty objektu. Za úvěr třeba na adaptaci objektu se samozřejmě ručilo danou nemovitostí. Když došlo na termín splácení úvěru, řeklo se prostě bance, že majitel objektu na splátky nemá, ať si banka vezme objekt, na jehož zvelebení se z úvěru samozřejmě nevynaložila ani koruna. Hodnota nemovitosti byla pochopitelně výrazně nižší než úvěr, který na ni banka poskytla. Zůstala ji budova a oči pro pláč. - Bylo třeba dělat to samozřejmě u různých bank po celé republice, nikoliv u jedné. - To by časem mohl někdo dostat podezření, že něco není v pořádku."
„To znamená, že banky v řadě případů nemají úvěry, které nikdy nevymohou, kryté reálnou hodnotou nemovitostí, kterými žadatelé o úvěry ručili.?" „Samozřejmě hospodářství malé banky špatně odhadující hodnotu nemovitostí, kterými jsou určeny úvěry, krachují." „Jistě. Jejich chyba, že se daly ošidit. Dneska už si banky najímají agenty, kteří mají odhadovat reálnou hodnotu nemovitostí. Ale jak, když tu na to není vypracovaná standardní technologie? Navíc stačí takovému agentovi něco šoupnout a on objekt odhadne výš než je jeho skutečná cena. To je to, co jsem říkal: Všichni na tom musí vydělávat, jinak ta mašina nefunguje. Všichni musí být zaplaceni a spokojení."
„Všichni kromě státu a bank." „Ale v těch bylo nějaké bohatství. Ty musí něco vydržet. Zvlášť dokud byly ještě státní. Takový ředitel banky patřící státu vám za třičtvrtě miliónu do vlastní kapsy udělal pomyšlení. I dnes, když je banka dejme tomu akciovou společností, její zaměstnanec za nějakou tu sumu přimhou ří oči nad tím, že hodnota toho, čím za objekt ručíte, je nižší než velikost úvěru."
„Banky se mohou pokusit dlužníka honit a dluh od něj vymáhat, ne?" „Sotva. Navíc dlužník, který jede v takovémhle byznysu se tady i kvůli daňovému úřadu dává pozor, aby na něj nebyl napsán žádný majetek. Spousta se jich třeba na oko rozvedla s manželkou a majetek napsali na ní. Samozřejmě musí jí věřit. Kromě toho většina peněz, kterými taková investorská skupina disponuje, jsou černé peníze. Peníze, které samozřejmě nebyly zdaněny, oficiálně nikde nefigurují. Při malé privatizaci přece nikdo nezkoumal původ peněz, za které se nemovitosti nakupovaly. Stačilo že jste přišel, bouchnul o stůl desítkami miliónů a to, co jste chtěl, bylo vaše."
Nebo spíš nějakého cizince, pro kterého jste objekt kupovali. Stát vlastně prodělal dvakrát. Jednak se snížily zisky bank, které špatně rozdělovaly úvěry. Tam přijde stát o daň ze zisku. Jednak při vlastní malé privatizaci získal za dražené objekty mnohem méně peněz než kdyby do dražeb postil větší konkurenci - tedy i cizince." „Já si ale myslím, že bylo správné nepustit do dražeb cizince. Ti by nás byli koupili a pak už navždy škubali jako kuřátka. Takhle stát umožnil vznik velkého kapitálu v českých rukou. Nás už dneska každý druhý Němec nekoupí."
„Ano, malá privatizace vám umožnila získat milióny. Ale zase přitom stát přišel přinejmenším o peníze z daní ze zisku tentokrát od vás. A navíc jste ten majetek cizincům stejně nakonec rozprodali - tentokrát vy, když ne stát." „Prodali jsme cizincům jednotlivé objekty a tím jsme získali stamilióny, které dnes můžem investovat do byznysu. Co víc by stát mohl chtít?"
„Sám jste ale řekl, že jde vesměs o černé peníze. Co za čas, až začnou fungovat finanční úřady, chcete v této zemi dělat s černými penězi?" „To je teď právě největší honička. Musí se rychle uložit peníze tam, kde se nerozpustí inflací. A pak vytvořit nějakou dobrou firmu, přes kterou se budou čistit - pomalu pouštět do oběhu."
Praní špinavých peněz, to byl donedávna problém západních mafií. Jak se bude provádět v Čechách?" „Uděláte si třeba hospodu nebo hotel, v nichž můžete vykazovat zisk, i když budou prodělávat. Tak si vyčistíte přesně ta množství, která potřebujete. Uložit peníze do výnosných kšeftů, aby vám je nesežrala inflace a založit krycí firmy, které budou prát prachy, je třeba stihnout právě než začnou finanční úřady fungovat a ptát se odkud se peníze vzaly. Kdo teď rychle neví kam peníze ulít, zkouší to třeba ještě se skupováním nemovitostí. Proto je jejich cena ještě pořád obrovsky nadhodnocená. Až se jednou začne kontrolovat odkud peníze, za které kupují nemovitosti, přicházejí a nebude tedy možné používat černé peníze, ceny většiny objektů půjdou drasticky dolů, protože koupěschopnost investorů prudce poklesne... "
„Co kdyby jednou začal někdo kontrolovat zpětně, odkud se vzaly peníze, které jednotlivci používali v malé privatizaci?" „To se nestane. I kdyby někdo chtěl jedno udělat, nepůjde to v tom množství organizačně zvládnout. Než se na něco přijde, bude to promlčené."
„Samé dobré zprávy pro všechny, kteří se na tom rozklovávání mršiny socialistické ekonomiky nepodíleli. Navíc předpovídáte zborcení trhu nemovitostí, možná dokonce obrovské ztráty některých bank ..." „Až se tu nebudou moci volně používat k obchodování černé peníze, nemůže to být jinak."
„Hodně se v průběhu malé privatizace psalo o zastrašování některých potenciálních dražitelů, aby se nezúčastnili aukcí. Dokonce o gangsterských metodách. Například něčí auto bylo sraženo ze silnice, když řidič jel na aukci. Jinde přišly výhrůžné dopisy, co všechno se stane rodině, když se její hlava zúčastní aukce atd. atd." „To možná prováděly navzájem zapářky, které měly jen těch ukoptěných pár set tisíc a chtěli přesto něco vydražit. Takhle se jde prát leda o hospodu Na růžku. Velké ryby se nepotřebovaly snižovat k něčemu takovému. My jsme zapářky likvidovali tím, že jsme prostě zvýšili nabídku. Buď to stejně pokryl cizinec mající o objekt zájem anebo to pokryla banka nebo spořitelna úvěrem. Proto bylo třeba občas zaplatit také slušnou cenu. Těžko jste mohli chtít od banky mnohamiliónové úvěry, kdyby ta nemovitost stála v aukci jen pár halířů."
„Tedy přesně v duchu naší holubičí povahy - úplatky a žádné násilí." „Když už by velké ryby zajímal nějaký konkrétní objekt natolik že by chtěly riskovat, uplatily by vyvolávače, aby přesunul z organizačních důvodů aukci třeba o hodinu dřív než všichni čekali. Pak bylo ovšem třeba uplatit také komisi, aby zamhouřila oči. Vím dokonce o případu, kdy se aukce vůbec nekonala a komise vyhotovila protokol jako by skutečně proběhla. K aukci tedy jenom papírově. Objekt dostal ten, kdo komisi podplatil. Tohle ovšem nešlo dělat například u objektů, které veřejnost se zájmem sledovala. To bylo možné uplatnit u nenápadných objektů, jejichž hodnotu veřejnost nedocenila. My konkrétně, musíme říct, jsme se k takovýmhle metodám snížit nemuseli. Vydělali jsme stamilióny mnohem elegantněji a bez zbytečného rizika. "
Je něco takového vůbec možné, napadne jistě mnohé z nás. O vyjádření k faktům obsažených v rozhovoru s mužem, který nechtěl být jmenován, jsem proto požádal tiskového mluvčího České národní banky Martina Švehlu: „Že to, o čem píšete v článku Milion za hodinu existuje, je nepochybné. Náš bankovní dohled zřízený při České národní bance má v tomto směru poznatky. Zjistil je v konkrétních bankách a samozřejmě vyvodil z toho odpovídající závěry."
„Jaké?" „V zásadě bankovní dohled stanovuje pravidla pro hospodaření bank zaručující, že případy, o kterých mluví váš neznámý, nemohou mít katastrofální rozměr. Je striktně vyžadováno: čím větší úvěr, tím větší počet lidí, kteří musí rozhodnout o poskytnutí úvěru. Nikdy přitom nejde o jediného člověka, který by rozhodoval. Vždy nejméně o dva lidi. Pokud se jedná o desítky nebo stovky miliónů, zasedají úvěrové výbory, tam už se snad nedá předpokládat, že by se třeba členové představenstva banky nechali podplatit a povolili velký výběr toho typu, o jakém se mluví ve vaší reportáži. I když třeba z první republiky jsou takové příklady známé, například banka v Ústí, která udělala začátkem třicátých let umělý bankrot a odepsala pohledávky." „Neboli jestli se někde dala podplatit celá úvěrová rada a přijde se na to, bude to aféra , která opět vejde do historie." „Pokud by se tak stalo, určitě. Dalším obranným mechanismem proti podobným podvodům je to, že bankovní dohled kategorizuje všechny úvěry, které jednotlivé banky poskytují. Dělí na standardní, pochybné a ztrátové. Čím rizikovější je úvěr, tím vyšší finanční rezervy musí banka vytvořit. Neboli čím rizikovější úvěry banka má, tím vyšší bude muset mít rezervy, o které se tak zkracuje zisk banky v daném roce. Pokud se úvěr jistí nemovitostí, z odhadní ceny se bere padesát procent, pokud v té nemovitosti bydlíte. Když vám banka poskytne dva milióny a vy ručíte domem, který má odhadní cenu dva milióny jde okamžitě o špatně zajištěný úvěr a banka musí vytvořit rezervu v rozsahu jednoho miliónu. Pokud ručíte nemovitostí typu výrobní haly a podobně, je to z hlediska bankovního dozoru úvěr nezaji štěný a banka musí vytvořit stoprocentní rezervu. Takhle jsou vlastně chráněni vkladatelé před bankrotem banky, že poskytuje příliš riskantní úvěry. Dalším kontrolním mechanismem je i to, že při udělování bankovní licence vyžaduje bankovní dohled přesné údaje, kdo bude v managementu. Každého člověka si prozkouší, prověří si jeho životopis, podnikatelský záměr. Nedá licenci nikomu, kdo nemá zkušenosti s bankovnictvím. To jsou mechanismy, kterými se stát snaží bránit bankovním podvodům. Díky nim rozměr podvodů o kterých mluví onen neznámý ve vašem rozhovoru není takový, že by ohrožoval postavení bank. Banka, která by začala poskytovat prapodivné úvěry ve větší mít, by s tím mohla začít mít značné hospodářské problémy."
„Ale tím by vzniklo i nebezpečí ohrožení vkladů jednotlivých střádalů?" „To je pravda, riziko existuje, i když je ještě řada způsobů, jak se o vklady postarat. Banka si může vzít úvěr, může se dostat do zvláštního státního režimu, může být jinou bankou koupena."
„A případné trestní postihy při bankovních podvodech?" „To už není věcí bankovního dohledu, který dbá na to, aby banka zůstala zdravá. Jeho rolí je chránit vkladatele. V případě zjištění nějakého podvodu si musí banka sama najít páky vůči jedinci, který se podvodů dopustil."
„Příliš mnoho pák na to banka ovšem nemá..." „Je pravda, že bude třeba doplnit trestní zákoník tak, aby bylo  možné postihovat případy, kdy někdo sjedná kupujícímu přednost nebo zvýhodnění při prodeji majetku státu. Poslanci si to uvědomují a v Parlamentu České republiky návrh na vydání takového zákona vznikl. Pak je problém v tom, že zákoník práce je velmi vágní při určování podmínek, za kterých lze rozvázat pracovní poměr s jednotlivcem. I člověk, který svým jednáním banku zřejmě poškodil se může velmi účinně bránit propuštění." -
„Chcete říct, že jednou musí přijít doba, kdy člověk, který v bankovním sektoru udělá nějaký podvod, nebude v něm moci už nikdy pracovat? " „Jistě. Jenom tohle bude jednou účinně bránit podvodníkům. - Neboli musí tu vzniknout mravní kodex podnikatelský, bankovní, lidský. Dokud v této zemi podvody nebudou strašlivou ostudou, dokud vážený podnikatel nebude ten, kdo nabízí určité hodnoty a ne jen spekulant, nepůjde nejrůznějším machinacím, ke kterým v Čechách zatím dochází, zabránit. Chytráci a podvodníci by v ekonomice postupně neměli mít místo. Podnikatelé, kteří dnes získají špatnou pověst, na to začnou v budoucnu doplácet. Ekonomika není roztáčena spekulací, ale faktickou tvorbou hodnot. Spekulanti a podvodníci budou časem z ekonomick ého kolbiště vytěsněni. A v případě banky úředník, který vezme úplatek a prosadí za něj pochybný úvěr, riskuje nejen své jméno, ale jméno celé banky. Když se na to přijde, vypukne skandál a banka ztratí důvěru občanů, kteří z ní okamžitě stáhnou své peníze, protože se o ně začnou bát."
„Problémů v zákonech, které dnes ztěžují normální fungování státu, je ovšem bohužel ještě víc. Některé ohrožují samu podstatu fungování bank." „Největší problém způsobuje bankám zřejmě obchodní zákoník. Když banka přijme hypotéku na nemovitost, tedy ručí-li klient nemovitostí, v případě že nezaplatí nepřechází tato nemovitost do vlastnictví banky okamžitě. Banka je povinna prodat ji prostřednictvím veřejné dražby. Veřejné dražby neexistují, obrovsky se to táhne. Je to škoda, protože tyto nemovitosti jsou majetkem, který by mohl uvést do pohybu kapitál. Další problém je v dočasném zákoníku, který chrání zájmy občana v socialistickém pojetí. Umožňuje označit určitý majetek za nepostradatelný a nedotknutelný. Když občan ručí za úvěr nějakou nemovitostí nebo autem a neplatí, může potom dokázat, že je to věc, proti které nelze vést soudní rozhodnutí."
„Takže člověku, který nesplácí úvěr, objekt, kterým ručil, přesto zůstane v užívání?" „Ano. To je případ, který se stal. Podnikatel neplatící úvěr, dokázal před soudem. že chalupu, kterou za úvěr ručil, potřebuje pro svoji rekreaci. Banka zaútočila ještě na jeho auto, a on opět před soudem dokázal, že auto potřebuje k tomu, aby na tu chalupu mohl jezdit. Opřel se přitom o soudní rozhodnutí, že chalupu potřebuje pro své zdraví. Má se dnes dobře, neplatí a banka na něj už nemá žádný další postih. Pak se nelze divit, že banka začne být velmi opatrná při poskytování úvěrů."
„V trestním zákoníku asi chybí nejen skutková podstata malverzace státního majetku při jeho privatizaci, o které jsme už mluvili?" „Není v něm zatím vůbec postižena ani skutková podstata praní špinavých peněz. Není postižitelné ani falšování a zneužívání platebních karet. A dokonce u nás je trestné pouze uvádění padělaných peněz do oběhu, ale není trestné jejich dovážení ze zahraničí. Takže když sem někdo importuje falešné peníze a nejde mu prokázat úmysl, že je chtěl uvést do oběhu, je ten člověk beztrestný. Neexistuje navíc dostatečný výkon směnečného práva. Když vám podepíšu směnku a pak vám ji neproplatím, půjdete k soudu, budete několik měsíců čekat na rozhodnutí, že jsem povinen vám směnku zaplatit. Soudní rozhodnutí mi doručili a vy budete čekat dál. Možná mě dokonce soud odsoudí, ale věznice jsou přeplněné. Nakonec budete tak unaven, že přestanete částku vymáhat. Za první republiky neproplacení směnky byla obrovská ostuda, totální ztráta prestiže, nakonec obchodování se zostuzenou firmou, bankrot. Kromě toho dlužník šel okamžitě do vězení. V této zemi dál chodí se zdviženou hlavou spousta lidí, kteří se v privatizaci zapletli do lecjakých majetkových skandálů. Dále podnikají, dál jim někdo věří, dostávají úvěry. Něco takového by za první republiky nebylo možné."
Ilustrace: A. Malý Foto: J. Škvára

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group