ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Sedmdesát minut v PEKLE zvaném RICHARD

 

Napřáhl jsem ruku do tmy a nahmátl vlhký kámen. Těžko se mi dýchalo a tlukot vlastního srdce jsem vnímal až někde v krku. Takřka po čtyřech jsme přelezl asi metrový zával a z jeho vrcholu podal ruku tomu, kdo šel za mnou. Akumulátorovou svítilnou jsem mu poslal pruh světla do rozbahněné drti pod nohama. Dlaň, kterou jsem svíral, patřila člověku, jenž měl k těmto místům vztah daleko vzdálený jen pocitům zvídavého reportéra. Na chvíli jsme se zastavili. Můj společník sledoval mihotavou šňůrku světel naznačující nám trasu, pak se rozhlédl po hrubé kamenné klenbě i po stěnách, z nichž odkapávala voda jako kdyby myticky odměřovala čas. „Tady to poznávám," zašeptal Otakar Krňák vzrušeně. „Když teď zahneme doprava, dostaneme se k bývalým umývárnám pro vězně. Touhle chodbou nás vždycky hnali na směnu. Rychleji, než jdeme teď. Pořádně rychleji." Snad se tomu srovnání i trpce usmál. Možná - natolik nedokázala svítilna rozptýlit tmu. Venku, napadlo mne, září jarní slunce. Bylo poledne. Půl hodiny předtím jsme se pod modrým nebem potili horkem. Pak jsme se ocitli v bludišti temných chodeb, větších či menších prostranství a výrobních hal, otřásl námi vlhký chlad a rolovali jsme dolů rukávy u košil.
Bloudili jsme v těch okamžicích mnoho desítek metrů pod vrcholem kopce Bídnice u Litoměřic, v rozsáhlém podzemním výrobním objektu, jehož celková délka se odhaduje na třicet kilometr ů a kterému nacisté určili krycí jméno Richardwerke - továrna Richard. A kterému desítky tisíc různými jazyky mluvících vězňů, z nichž velká část se nedožila května 1945, daly jiné a přiléhavější jméno: PEKLO...
Prvopočátek té historie se zdá skoro až v nedohlednu. V devětatřicátém roce, v době, kdy hitlerovci zaútočili na Polsko, pronesl Hermann Göring, marnivý šéf letectva, víc než sebevědomá slova: „Nikdy se ani jediný nepřátelský letoun nedostane nad území Německa!" Citovat tento jeho výrok o čtyři roky později by se podobalo poťouchlé zlomyslnosti, kterou by gestapo neváhalo tvrdě potrestat. Spojenecké bombardování působilo „třetí říši" mnohé starosti, dokonce se na toto téma uskutečnilo několik porad na nejvyšší úrovni. Rozhodnutí jedné z nich neslo pečeť zoufalé snahy tonoucího. Je třeba, nařídili vůdcové země, na různých místech říše i okupovaného území vybudovat v co nejkratším čase a za maximálního utajení celou síť podzemních továren, kam se přenese nejdůležitější zbrojní výroba ohrožovaná a v některých oblastech doslova decimovaná útoky ze vzduchu. Námitky se posuzovaly jako nepodstatné. Náročnost co do počtu stavebních i výrobních pracovních sil? Ale těch má Německo dost a a dost, jsou tu přece statisíce vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců...
Od záměrů se rychle přešlo k činům. Vybraní experti se rozjeli z Berlína i dalších správních center a hledali vhodn é terény pro jednotlivé objekty. Tak přišla řeč i na Litoměřice, město zahrnuté do takzvané župy Sudety, v jejímž čele stál Konrad Henlein. Po podrobných průzkumech se došlo k závěru: optimálně by k danému účelu vyhovoval dosavadní vápencový lom pod vrchem Bídnicí. Základní síť chodeb zde vznikla již v době dolování, stačilo by je tedy rozšířit, zpevnit, upravit pracovní prostory, dovézt a zabudovat technick á zařízení... Rozhodnuto! Na podzim 1943 dostal objekt krycí název Richard a předběžný plán předpokládal vznik tří do značné míry samostatných organizačně-výrobních celků. Tedy Richard I, II a III. Počítalo se s finální kapacitou dvanácti tisíc dělníků. Z toho mělo být devět tisíc vězňů. Vybudování Richardu zadal investor, jímž bylo Speerovo říšské ministerstvo pro zbrojní výrobu, berlínskému řídícímu konsorciu Mineralöl-Baugesellschaft, na stavbě se ovšem podílelo velké množství dalších firem, mezi nimi Sudetendeutsche Bergbau A.G., která realizovala hornické práce. Stavbu řídil za spolupráce Speerových zmocněnců zvláštní SS Führungsstab B 5 s krycí adresou Lovosice 2, poštovní schránka 212, část pošty docházela i na úřadovnu litoměřického gestapa. V objektu Richard I, který se budovat přednostně, se téměř ještě v době stavebních prací začala s výrobou klikových hřídelů do tanků a rychlostních skříní pro ponorky. Produkci zajišťovala zejména firma AutoUnion, vedená však v Litoměřicích pod krycím názvem Elsabe A.G. v Richardu II, projektovaném a budovaném od začátku roku 1944, se usídlila firma Osram z Berlína. Podle některých dokladů se zde vyráběly wolframové a molybdenov é dráty a plechy, byla sem soustředěna i další přísně tajná výroba, zřejmě také součástí raket V1 a V2. Do Richardwerke se v posledních válečných měsících přemístila rovněž firma Gedewent, jejíž činnost se udržovala v nepřísnější tajnosti.
Obecně lze říci, že nacistickému vedení se opravdu podařilo utajit výrobní provoz tak, že řadoví civilní zaměstnanci a vězni většinou nevěděli kromě svého úzce vymezeného pracovního úseku ani to nejmenší o dění na jiných pracovištích a nemohli si tak dát dohromady žádné souvislosti. Vraťme se k počátkům. Už na rozhraní let 1943 a 1944 začaly k úpatí Bídnice putovat komanda zubožených vězňů. Zpočátku jen z policejní věznice v Malé terezínské pevnosti. Tato věznice byla ve skutečnosti koncentračním táborem, jímž prošly desetitis íce vězňů. Její velitel, po válce popravený SS-hauptstrumf ührer Heinrich Jöckl, o nasazení v podzemí u Litoměřic vypověděl: „Vedoucí pracovního úřadu z Litoměřic Ruhr mne telefonicky požádal, abych poslal do dolu Richard na práci vězně, na počátku pět set a později tisíc vězňů... Na Richardu se pracovalo na dvě směny a to od 7 hodin ráno do 18 hodin večer, a od 18 hodin do 7 hodin ráno s přestávkou 20 minut na snídani a jedné hodiny v poledne na oběd. Připouštím, že to byla velmi těžká práce pro vězně, kteří měli nedostatečné jídlo." Heinrich Jöckl připouštěl ...
Muž, který sem se mnou přijel, to zažil na vlastní kůži. Poměry na Richardu měly opravdu krutou podobu a lidský život zde nehrál ani tu nejmenší roli. Vždyť na jaře 1944 vznikla přímo v Litoměřicích, v bývalých dělostřeleckých kasárnách, pobočka koncentračního tábora Flossenbürg, doslova nevyčerpatelný zdroj otrockých sil. A také doslova továrna na smrt. Táborový lékař dr. Janhannicz, vězeň polské národnosti, vyslovil po osvobození odhad, který až bere dech - v litoměřickém koncentračním táboře bylo zavražděno, či zde v důsledku nelidských podmínek zahynulo na dvanáct tisíc lidí. Značný jejich počet jde na konto Richardwerke. „Úmrtnost zde byla skutečně katastrofální," vzpomíná Otakar Krňák, bývalý vězeň. „Šílené pracovní tempo, které vynucovali, neslo s sebou nesmírně mnoho úrazů. Nedostate čně zpevněný křehký vápenec mnoho z našich kamarádů zasypal a udusil. Lékařská pomoc nebyla naprosto žádná a technické vybavení zde připomínalo dobu stavby pyramid. Mnoho lidí bylo doslova před našima očima utlučeno k smrti dozorci a někdy i mistry. Prý pro výstrahu. Jiní zemřeli přímo tady v některé z chodeb, kudy teď jdeme. Naprost ým tělesným vyčerpáním. Nedivte se, při abnormální námaze nám většinou musela na celý den vystačit sběračka mírně ochucené teplé vody, které se říkalo polévka." Umíralo se. Mnoho se umíralo. Zpočátku vozili mrtvé do krematorií v Terezíně a Střekově u Ústí nad Labem. Pak již to nebylo možné. Mrtvých přibývalo. Správa Richardwerke, v níž měli slovo kromě esesáckých činitelů také zástupci řady německých firem, zřídila přímo poblíž vrchu Bídnice vlastní krematorium s dvojpecí. I na tom se však šetřilo - pouze se provizorně upravila bývalá sušárna cihel...
Jsou však ještě mnohá bílá místa na mapě toho, co se tady dělo. Před soudem stálo jen minimum osob, zodpovědných za válečné zločiny v Richardu. Našla se řada dokumentů, mnohé však ještě chybějí. bude jednou tajemství těchto bezútěšných míst odhaleno zcela a beze zbytku? Zjistí se někdy přesné počty obětí? Jak to dopodrobna bylo s plány na zničení Richardwerke před koncem války? Bude jednou naprosto jasné, co všechno zde vlastně nacisté vyráběli? Ví se o součástkách k tankům, ponorkám, k bojovým vozidlům. Ale působily zde i úseky, které ani samotní Němci kvůli utajení nezakreslili do svých plánů. Co se tam mělo vyrábět? Anebo vyrábělo? „Tajné zbraně"? Vězňové o tom věděli a vědí jen málo, vlastně nic. Tvořili pouze malé šroubečky ve složitém kolosu. Padla už zmínka o třiceti kilometrech podzemních chodeb. Ale to je jen odhad. My jsme prošli pouze zlomek. Za mnohými závaly, které jsme viděli, zřejmě existují další prostory. Snad se dříve či později podaří zjistit víc, vrhnout světlo do temna podzemních katakomb. Již kvůli těm, kteří před některým z vchodů do podzemí Bídnice naposledy spatřili světlo slunce. Ocitli jsme se v největší místnosti, jakou jsme tady dole dosud spatřili. Paprsek silné svítilny nedozářil tmou z jednoho konce na druhý. „To byla výrobní hala," vysvětloval Otakar Krňák. „Ve dvou proudech zde stály stroje a uprostřed běžel pás. Od strojů jsme se vůbec nesměli hnout. Někteří vězňové měli na oblecích terče. Esesáci po nich stříleli, jakmile se kterýkoli z nich vzdálil byť jen na čtyři kroky od skupiny." O několik desítek metrů dál ležela na zemi ulouplá vrstva stropu. Dobrých pár metráků. To by nám ani ta vojensk á přilba, kterou nám venku půjčili, nebyla moc platná. „Loupe se to," řekl jakoby nic důstojník, který nás doprovázel. „A nejhorší je, že vápenec padá bez jakékoliv předchozí výstrahy. Žádné praskání nebo šustot. Kus se utrhne a letí." Málo příjemný pocit, když se člověk podívá nahoru. Zamluvil jsem to otázkou: „Kolik jsme asi pod zemí?" Chvíli přemýšlel: „Tak sedmdesát metrů." Otakar Krňák teď už mlčel. Nebyly jistě radostné vzpomínky, které mu autentické prostředí znovu připomnělo a vrátilo před oči v ještě jasnějších konturách. Podíval jsme se na hodinky. Byli jsme uvnitř už takřka hodinu. A nějakou dobu potrvá zpáteční cesta. Pak uvidíme světlo, oslní nás, zalkne nás teplo...
Naposledy jsem se tam v té ohromné temné hale, kde před lety hučely stroje, rozhlédl. A pak mi to nedalo. Shýbl jsem se, chvíli šmátral prsty a potom strčil do kapsy u kalhot úzký nožovitý oblázek. Až teď, když kámen leží na mém psacím stole a svítí na něj slunce, vidím jak je namodralý, skoro modrý. Modrý vápenec z pekla zvaného RICHARD.

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group