ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

„BALÍME“ ŘÍKÁ JOSEF ŠKVORECKÝ

 

JOSEF KLÍMA

Když se to tak vezme, jel jsem těch dvanáct set mil z Bostonu do Toronta a zpět vyle štěným autem, vesměs mlhou a deštěm, jen proto, abych si vykoupil jednu dávnou zbabělost. Do Toronta jsem se dostal poprvé už v roce 1986, na základě nějaké prázdninové výměny, jaké se tenkrát pořádaly pod rouškou kontaktu s mezinárodními pokrokovými organizacemi pro mladé lidi, kteří většinou po žádných kontaktech s pokrokovými organizacemi netoužili a chtěli jediné: cestovat. Tehdy jsem byl poprvé velmi blízko tomu, promluvit si s jedním manželským párem, který nás po celá léta zásoboval zakázanými knihami. Párem, symbolizovaným malým mužíčkem od Ivana Steigera, co se kryje proti nepohodě a značkou SIXTY EIGHT PUBLISHERS.

Přecházel jsem po protějším chodníku Davenportu, kde se tenkrát nakladatelství a knihkupectví manželů Škvoreckých nacházelo, strašně jsem toužil vstoupit dovnitř - ale nakonec jsem to nedokázal. Představa estébáckých kamer a nenápadných pozorovatelů v zaparkovaných autech kolem byla silnější. Nebyl jsem ani mladý, ani pokrokový v pravém komunistickém slova smyslu, do Toronta jsem se dostal v podstatě podvodem, ale patrně jsem tam byl správně. Byl jsem uvědomělý. Nikoliv uvědomělý komunista, nýbrž vědomý svého strachu.

Myslíte, že byl ten můj strach tenkrát reálný? Josef Škvorecký: Myslím si, že ne. Za celá ta léta, co naše nakladatelství existovalo jsme neměli jediný signál, že by nás sledovali, že by proti nám připravovali nějakou provokaci. Zdena Salivarová: Neměli ani odkud nás sledovat. Jestli se dobře pamatuju, tak v Davenportu byl naproti kostel, čistírna a jinak nic.

Ale i v Inženýrovi lidských duší píšete, jak za vámi posílají podezřelé návštěvníky z domova. Kdybych tenkrát dokázal ten svůj strach překonat, vlastně bych se ocitl v ještě prekérnější situaci: mohli jste mě považovat za jednoho z těch, kterých jsem se sám bál! J. Š.: Dodnes nevím, jestli ti lidé, které v Inženýrovi popisuju, opravdu pro StB pracovali. Přišel takový dědeček, že má pro mě vzkaz od Vaculíka. Ukázalo se, že celý ten vzkaz spočívá v tom, že mě má pozdravovat. Prý se zná s Vaculíkem ze sauny. Třeba byl jenom zvědavý, chtěl se doma pochlubit známým. Totéž jedna mladá žena. Říkala, že zná mé přátele z disidentu. Znala opravdu všechny, které jsem vyjmenoval. Jen ne ze tří jmen, které jsem si vymyslel... Pokud vím, jediný, komu dělali nějaké potíže při návštěvě u nás, byla Hana Žantovská, matka Michala, co dnes dělá ambasadora ve Washingtonu. Ale možná, že ji nesledovali. Jen věděli, že je naše kamarádka a předpokládali, že nás navštíví, když je v Torontu. Z. S.: Častější byly spíše komické historky. Jako když nás navštívil poprvé Ivan Lendl, těsně předtím než emigroval. Inkognito, zachumlaný až po uši v lyžařské čepici, koupil věci asi za třista dolarů. Vůbec bych ho nepoznala, kdyby na mě ten Čech, co s ním byl, spiklenecky nemrkl: „To je Lendl". Anebo když přijela do Toronta Česká filharmonie. Chodili celý den ale jeden po druhým potají, já je posílala do skladu, aby si vybrali. Když byl jeden ve skladu a přišel druhý, upozornila jsem ho, že jeden už tam je. Řekl, že radši přijde za půl hodiny - a skutečně přišel. Jinak to byli ale prima lidi. Vysvětlovali mi, jak pašují naše knihy do Čech ve futrálech od nástrojů. Taky jsem neslyšela, že by měli nějaké problémy a přitom by je museli mít, kdyby nás estébáci sledovali.

Měli přece své lidi přímo mezi emigranty. Například seznam tzv. nelegálů, emigrantů, vyslaných do exilu, aby tady po celá léta žili, nebyl dodnes zveřejněn... J. Š.: Je pravda, že jednoho špióna jsem tu dokonce pomohl odhalit. Šlo o nějakého atašé. Tenkrát mi volali ti zdejší tajní úředníci, ptali se mě na něj a říkali, že je v podezření, nedělá-li tu nějakou neplechu. Problém byl v tom, že Gavlas zmizel. Měli jsme mu zavolat na jedno pražské číslo - a on to rovnou vzal! Povídám mu: - Co děláš Gavlas? Dyť tady tě hledá policie!" Něco zamručel a rychle zavěsil. Kanaďani mi pak na revanš, že jsem jim pomohl, sdělili něco důvěrného pro pobavení. Jak byl na návštěvě jeden československý generál, který se o nás zajímal. Tak mu přidělili řidiče, ten ho vozil kolem našeho domu a generál to obhlížel. Asi taky spíš ze zvědavosti, než z nějak ého úmyslu. Já se vůbec domnívám, že byli daleko stupidnější, než jsme si mysleli. Svého času třeba spoustu zdejších exulantů dostala z Itálie takovou zvláštní obálku: byl v ní letáček, na němž se tygr tahal s pelikánem o dolarovou minci. Aby to bylo jasné úplně každému, na tygru bylo napsáno Tigrid a na pelikánovi Pelikán. To zřejmě nějaký estébák dostal geniální myšlenku, rozeslal z Itálie deset tisíc obálek, do Prahy jich nahlásil dvakrát víc a zbytek mu šel do kapsy. Když byl celý stát v rozkladu, nevím, proč by zrovna StB v rozkladu být neměla. A pak nějaký pan Cibulka, vezme jejich seznamy - navíc ještě neověřené - a otiskne je. Já nevím, jestli je tak hloupý nebo tak zlý, ale každopádně udělal té zločinecké organizaci dodatečně největší radost, jakou udělat mohl. Vždyť spousta z těch lidí nebyli žádní kolaboranti, ale oběti. Vím, na co narážíte. Já byl taky smutný, když se v těch seznamech objevila vaše žena. Dovedl jsem si představit, jak vám asi musí být. Žijete tady, stále ještě relativně v izolaci, a nevíte, že v Praze jeden skandál překrývá druhý, že si tam lidi z těch seznamů zdaleka takovou hlavu nedělají. Ba co víc, že se tam dokonce v téže době objevila trička s nápisem JSEM POZITIVNĚ LUSTROVÁN! Kdo žil v totalitě, ví, jak složitá pravda v tomhle směru bývá. Kdyby si náhodou vybrali mě, zavřeli mě do vyšetřovací vazby s nějakými psychopaty, taky bych jim podepsal, co by chtěli... Z. S.: Ale problém je v tom, že spoustu lidí nenutili vůbec k ničemu! Tak jako mě. Jen si mě zvali k pohovorům, dávali mi podepsat protokoly a chtěli, abych jim slíbila, že jim sdělím, dovím-li se o nějaké protistátní činnosti. Což jsem byla stejně ze zákona povinna. Dokonce jsem tenkrát při těch pohovorech pomohla jedné kamarádce. Chtěli vědět, zda se stýká s Jugoslávci - a to tenkrát v padesátých letech byli nepřátelé číslo jedna. „Kdepak Jugoslávci, to jsou Bulhaři, soudruzi" tvrdila jsem jim. A jenom proto mám dneska dostávat anonymní dopisy!? J. Š.: Vám to možná připadá jako zanedbatelná věc, ale my teď pracujeme na takovém sborníku právě o těchhle nespravedlivě očerněných lidech - a tam jsou skutečně lidské tragédie. Jedna sebevra žda, pár nervových zhroucení, lidé vyhození z práce. Třeba takový profesor Jirásek. Světový fyziolog léta budoval za velmi obtížných podmínek špičkový ústav - a když se dočká svobody, když by konečně mohl všechno rozjet naplno, vykopnou ho z vlastní kliniky jen proto, že je na nějakém seznamu! Nebo takový pan Hlaváček. Dcera mu utekla na Západ, začala pracovat pro Svobodnou Evropu a jeho nutili estébáci, aby spolupracoval na jejím únosu. Musel jí psát jimi diktované dopisy, kde ji vyzýval k setkání v Paříži. Na poslední chvíli ji měl napsat, že z Paříže sešlo a že se sejdou v Berlíně. Odtamtud ji chtěli agenti opravdu unést. Jenže pan Hlaváček byl chytrý, měl kontakty ještě z doby české legie a taky psal zároveň dceři prost řednictvím svých známých diplomatů jiné dopisy, kde ji varoval. Takže k téhle operaci nikdy nedošlo. Jenže je dnes na seznamu - oficiálně s nimi přece spolupracoval! Tak je to svinstvo nebo ne? Vždyť já se tam klidně mohl octnout taky!

Vy jste měl taky kontakty s Stb? J. Š.: Já nevím, jestli zrovna s StB, ale s vnitrem ano. Poprvé, když Zdeničku tenkrát nechtěli pouštět se Souborem písní a tanců do ciziny a já se rozhodl, že to napravím. To bylo začátkem šedesátých let, měl jsem za sebou už nějakou tu knížku, láska mě naplnila nezřízenou odvahou a tak jsem se vydal rovnou do toho baráku na Letnou, co se mu říkalo kachlíkárna. „Můžu mluvit s někým, kdo tu má na starosti soubor písní a tanců?" ptal jsem se odvážně hned u vchodu. Po dlouhém čekání přišel nějaký soudruh, odvedl mě do nějaké kancel áře, tam mi vysvětlil, že zásadně nikdo nikoho určitého na starosti nemá a hned vzápětí se zeptal, co mám na srdci. Začal jsem před ním barvitě rozvíjet takový dickensovský příběh, protože Zdena je opravdu klasické proletářské dítě, ptal jsem se ho, jestli to je spravedlivé, že tu ubohou dělnickou dcerku nepouštějí ven. Když jsem byl přesvědčen, že to s jeho komunistickým cítěním hnulo, on jen otevřel velký fascikl, prstem si v něm hledal nějaké místo a řekl: „No dobře. A proč tedy její matka třetího ledna devatenáct set padesát tři prohlásila v masně, že prezident je vůl?" Tak jsem jen pokrčil rameny a zase tiše odešel. Jindy šlo o můj překlad americké knihy „Prezydent krokodýl" od Warrena Willera, kterou pořád nechtěli vydat, protože se jim zdálo, že by mohla narušit naši socialistickou mládež. Jediné řešení bylo, a by k ní napsal předmluvu nějaký spolehlivý a dost vysoce postavený soudruh. Tím byl nějaký doktor filozofie ze sekretariátu tehdejšího ministra vnitra Baráka. Šel jsem k němu pln naděje - byl to sice komunista, ale konečně vzdělaný a jako jeden z mála tehdejších prominentů uměl anglicky - ale dočkal jsem se zklamání: právě proto, že nebyl blbej, pochopil, že by to mohlo jeho postavení ublížit, a odmítl to. Aby mě přece jen alespoň nějak potěšil, nabídl mi, že si můžu vypůjčit něco anglicky psaného z jeho bohatě vybavené erární knihovny. Samozřejmě, že jsem se dva nebo tři tituly půjčil - dostat se tehdy k americké literatuře, to bylo unikum! Až doma jsem zjistil, že v těch knihách jsou různá věnování jako: „Milé neteřince od strýčka George z Chicaga". Všechny byly zabavené zřejmě při cenzuře pošty. Tenhle zážitek má ještě kuriózní dovětek. Asi dva dny nato doma zazvonili dva nenápadní pánové. Prý jsem se zmínil před tím prominentem, že píšu něco z chuligánského prost ředí a že by mě mohli na pár dní posadit k nějakým chuligánům do kriminálu, abych líp poznal prostředí a jazyk. Velmi uctivě jsem jim poděkoval, že to opravdu není nutné...

Nemstili se po vašem odchodu do exilu na vašich příbuzných? J. Š.: To byly spíš takové dětské msty. Posílal jsem třeba švagrovi jako dárek National Geographic Atlas, ten nemohl považovat za nic závadného ani sebeostražitější kontrolor. A přece ho švagr nedostal. Nejdřív jsem si myslel, že ho ukradl nějaký estébák, ale za pár týdnů se nám atlas vrátil s úřední nálepkou Non admite - nepřípustné. Jenže zase zapracovala ta krásná česká absurdita, která všechny státní pomsty dovede obrátit v opak: kolem té nálepky jakési sympatizující duše připsaly spoustu anonymních povzbuzení: Děláte to dobře! Jen tak dál! a podobně. Dodnes mám ten atlas schovaný. Jindy udělali razii v Náchodě, v mém rodném městě a zadrželi nějaké naše knihy. Bratr Zdeny tehdy dělal taxikáře a rozvážel je. Vyslýchali spoustu lidí, mezi nimi i mého někdejšího učitele angličtiny, ukazovali mu knihy a ptali se ho, jestli je zná. „Ukažte," řekl ten starý muž a vzal si brýle. „To jsem eště nečet," kroutil hlavou a v zápětí hned dodal: „To byl můj žák. Mohl bych si to půjčit?" načež ho vyhodili. V podstatě jediná skutečně chytrá akce, kterou Husákův režim vymyslel, byla ta s „upravenci ".

S „upravenci?" J. Š.: Tak se říkalo těm, kteří využili nabídky státu a takzvaně si upravili vztah k bývalé vlasti. Aby mohli navštívit rodiče, přátele... prostě aby si zase pootevřeli ta vrátka, která za sebou při odchodu zaklapli. Bylo to rafinovaně vymyšleno. Kdo chtěl upravit vztah, musel nejdřív žádat o milost, čímž vlastně uznal, že se opravdu dopustil zločinu, když využil svého základního práva odejít, kam se mu zlíbí. Pak musel zaplatit takzvaně za vzdělání. A ne zrovna málo. Čtyři, někdy i deset tisíc dolarů, takže se poměla státní pokladna. Pak ho nechali přijet domů, potěšit se s příbuznými a známými, ale zároveň si sním v nitru pohovořili, snažili se z něj tahat rozumy. A hned mu dali taky najevo, že nebude-li vstřícn ý, může být tahle návštěva první a taky poslední. Což není zrovna příjemná vyhlídka, když už jste podstoupili tolik trablů a zaplatili takové peníze. Tahle taktika exil opravdu rozdělila. „Neupravenci " přestali „upravencům" důvěřovat, ti se naopak uzavřeli víc do své vlastní komunity, letit é přátelské vztahy se zpřetrhaly a ochladly. Napsal jsme tehdy na tohle téma dokonce divadelní hru BŮH DO DOMU, párkrát jsme ji tady v Torontu i hráli s místními ochotníky. Dost jsem si tím u části emigrantů pohoršil. Právě u „upravenců". Přitom je to celé absurdní metafora.

Vy si zřejmě v absurditách libujete. Soudě podle vašich knih. J. Š.: Život si v nich libuje. Může být něco absurdnějšího, než když můj plzeňský strýc, kněz, jde vítat na náměstí v květnu čtyřicet pět první americké vojáky, z džípu vyskočí důstojník a začne s mým strýcem plně komunikovat, ačkoliv strýc neumí jediné slovo anglicky?

Ten důstojník byl Čech, ne? J. Š.: Na tom by nebylo nic absurdního. Ten důstojník byl Američan, ale v civilu taky kněz. Takže uviděl muže v sutaně, začal na něj mluvit latinsky! Není stejně absurdní, že chybělo jen maličko a Dubček se mohl narodit jako Američan? Jeho matka totiž emigrovala s rodiči do Chicaga, dokonce tu i otěhotněla, ale pak ji její manžel přemluvil, aby se vrátili: A odvezl ji někam na východ, do Ruska, do uzavřené komunity, kde se mluvilo umělým jazykem. Něco jako esperanto. Málokdo dne s ví, že první cizí jazyk, kterým Dubček mluvil, byl právě tento jazyk. Buď occidental nebo ido se jmenoval. Anebo ještě větší absurdita: Marie Pujmanová a její syn Petr. Talentovaná spisovatelka, za Lidi na křižovatce dostala ještě před válkou Masarykovu cenu. A to tehdy něco znamenalo. Jenže zároveň salonní komunistka, takže za další díl už dostala Gottwaldovu cenu. Bohužel měla smůlu, protože v třetím díle trilogie pochválila Beriju - a než to vyšlo, dvacátý sjezd KSSS odsoudil Berijovi zločiny. Takže nás tenkrát všechny zahnali z redakce do tiskárny, museli jsme celou noc vyřezávat tu stránku žiletkou z už svázaných knih a pečlivě tam vlepovat novou, kde o Berijovi nebyl ani zmínka...

To není tak absurdní. My jsme o dvacet let později museli přes noc vytrhávat z jednoho časopisu šestistranu jen proto, že na jedné sportovní fotografii měl hokejista přelepenou hvězdičku na státním znaku na dresu leukoplastí. Cenzoři dokonce tenkrát objevili, že na rubu jedné Husákovi fotky je křížovka, a když se prosvítí, je Husák jako za mřížemi... J. Š.: To opravdu není tak absurdní. Když jsem já dělal v redakci, objevil zase cenzor stejným způsobem na rubu Leninovy fotografie snímek hořícího Reichstagu, takže z Lenina v plamenech byl taky průser... Ale zpátky k té Marii Pujmanové: v téže době, kdy patřila k vrcholům komunistické nomenklatury, se její syn pokusil zdrhnout přes hranice. Byla to kompletně zorganizovaná provokace StB. Všechny ty mladé nešťastníky zavřeli, nepřátelé lidu a tak podobně. Ona sama se syna veřejně zřekla, ale potají šla za Gottwaldem, klekla si prý před ním na kolena a dosáhla toho, že syna propustili, zatímco všichni jeho kamarádi dostali vysoké tresty.

A co se stalo? Místo, aby byl syn šťastný, jak z toho vyvázl, do konce života už si neodpustil hluboký pocit viny. Ale místo, aby tou vinou zahořkl, tak jako mnozí jiní v obdobné situaci, začal naopak lidem pomáhat. Nebýt jeho, ani my bychom se po ruské okupaci nikdy nedostali ven. Nebylo by naše nakladatelství, nebyly by všechny ty knihy, co lidi tak riskantně pašovali domů do Československa. Petr Pujman nám tenkrát opatřil pasy, což v té době už pro prominenty jako já, nebylo tenkrát snadné. Sám tím hodně riskoval. Škoda, že umřel v poměrně mladém věku: byl to jeden z nejlepších lidí, jakého jsme poznali. Mám s ním, mimochodem spojenou ještě jednu absurdní historku. Na téma, o němž už taky byla řeč. Když tenkrát dělal sekretáře, na tom Svazu spisovatelů, objevil se tam manžel australské spisovatelky Dymphny Curackové, která tu byla na oficiální návštěvě, a ptal se ho, komu co má hlásit, co všechno před ním říkali čeští spisovatelé na Dobříši. Předpokládal automaticky, že když Petr sedí na takovém postu, musí být estébák. Ten chlap byl Australan, aby bylo jasno. Jeho k tomu nikdo nenutil. Pak se bavme o spolupráci s StB.

Nemáte dneska chuť vrátit se? J. Š.: Co já vím, tak se dnes nastálo vracejí jen dva typy emigrantů. Ti, co se tu moc neuchytili - a pak staří. Za stejné peníze, za jaké tady dožili skromně, dožijí se v Čechách jako králové. My stěhujeme do Prahy jenom naše nakladatelství. Respektive knihy, které nám zbyly.

Jak to myslíte? J. Š.: Vydáme poslední tři tituly - mj. i Kunderovu Nesmrtelnost - a zavřeme krám. Emigrantský trh se rozpadl, v Praze dnes vychází všechno a daleko levněji. Není důvod, proč bychom měli dál vydávat. My sami jsme si naštěstí v tučnějších letech něco našetřili, takže na ty poslední tři tituly máme a můžeme si alespoň v klidu psát. A psát máme pořád co.

Foto: Josef Klíma

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group