ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEBUDETE O NÁS PSÁT ŽE MÁME VYMYTÉ MOZKY?

 

Foto: Jan Škvára
„Přišel jsem poprvé před týdnem," říká osmnáctiletý kluk, který je mi blízký právě proto, že jako jediný tady má ještě dlouhé vlasy. „V pátek jsem tu byl poprvé, zrovna byl prasádam, přivítali mě jako hosta a dali mi najíst. Když jsem přišel v práci do závodky, to bylo hned - mladej, mazej na konec. V pondělí jsem se odtud vrátil a dal v práci výpověď. Rodičům se to moc nelíbí." Ptám se, jestli se také nechá ostříhat. Říká, že ano. Shání se po Bhagavadgítě, důvěrně řečeno Gítě. Asi tu už zůstane.
Podobných osudů je na jediné české farmě hnutí Haré Kršna okolo třicítky. Všichni mají jedno společné - nechce se jim žít ve světě Arnoldů Schvarzeneggerů, Coca-Coly, hamburgerů a tisíce dalších drobností. Ty jsi tu poprvé?" Odhaduje mě správně jeden oddaný z Kršnova Dvoru v Chotýšanech u Benešova. O farmách Haré Kršna jsem toho přečetl už spoustu. Teze, historii, pravidla. Ale nikde jsem se nedočetl, jací lidé tu vlastně žijí. A proč. Co je tu tak výjimečného, že jim asketický život ve zchátralém zemědělském stavení dokáže nahradit milión nenápadných půvabů civilizace? Dokáží mi odpovědět ti převážně mladí muži v oranžovém nebo bílém dhótí, co po mě zvědavě otáčejí oholené hlavy s copánkem? Nebo snad dívky a ženy zahalené v sárí? Je odpověď na tuto otázku ukryta v neustálém opakování mahamantry Hare Kršna, kterou každý musí denně odříkat skoro tisíc sedmsetkrát a proto se celým stavením ze všech stran ozývá jakési drnčení? Hrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr
Oddaný mě vede po ošlapaných dřevěných schodech a když zjistí, že jsem novinář, na okamžik se zarazí. „Nebudete o nás psát, že máme vymyté mozky?" Mám jim říkat, že budu psát to, co si budu myslet? Prasádam Stoupáme po sešlapaných dřevěných schodech a Vašek, mladý muž, který mě asi dostal úkolem, mě ubytuje v ášramu naproti chrámu. V ášramu není nic, kromě dřevěné podlahy, rozpálených kamen a několika skříní, které ji přepažují na dvě části. Pod oknem leží ještě papírová bedna se svršky a křížem místností se napínají prádelní šňůry. Přišel jsem včas na večeři a pohostinný Vašek mi z proskleného kredence podává talíř, lžíci a sklenici. Pak zase po dřevěných schodech před kuchyň a zařadit se do fronty na večerní pokrm, neboli prasádam. Zdejší kuchař jej připravuje pro potěšení Boha, neboli žaludku.
Když je navařeno, postaví vzorky jídla nejdřív na oltář před Kršnu a přeříkáním manter jídlo obětuje. Vzduch stále silněji voní po vařeném hrachu. Vašek si do lesklého kovového poháru nechal nalít mléko, přisypat cukr a vzal si chlebové placky čapátí. Já si vybírám kopeček rýže s hrachovou omáčkou. Prasádam přijímáme v ášramu na dřevěné podlaze. Přiznám se, že raději než Kršnu prasádamem bych potěšil vlastní žaludek párkem a s hořčicí. Pak ještě opláchnout tělo kýblem vody ve sprchovém koutě, vyčurat na dřevěném záchodě, kde se používá voda místo toaletního papíru a v devět hodin usínám na podlaze zachumlaný do vypůjčeného spacáku. „Tak co venku, násilí, viď?" navozuje téma Ládík, který mě už dlouho pozoruje ze svého místa u kamen. Říkám, že je to hrozné, a ptám se, jak se sem dostal. „Já jsem byl mezi těma, co v roce 1990 drželi na Václaváku hladovku, aby odstoupili komunisti," říká. „Oni se o nás potom postarali, dali nám najíst... Ale já jsem jen takový šudra, zedník, já filosofii moc nerozumím. Někdo je tu už po půl roce oduševnělý a mě to nic neříká." Taky přiznává, že občas se odtud na dva-tři dny vypaří a pak se zase vrátí. „Chtělo by to častěji pouštět video," říká. „Máme nahrávky indických obřadů!" „Proč tu vlastně jsi" „To víš, hledám...pořád hledám Boha. Ale zedníka tu potřebujou, to jsou samí inženýrci a tak..."
Kršnovo časné ráno. Vstáváme velmi časně - ve tři hodiny, neboť nejlepší je džapovat s ostatními oddanými ve vyhrazeném čase v chrámové místnosti mezi čtvrtou a sedmou. Podle zdejšího harmonogramu je třeba, aby do mangala-arátí (4,30 hod.) byly zabaleny všechny spacáky, sebrány šaty ze stolu a vytřená podlaha. Jenom Láďa spokojeně vychrupuje až do snídaně. Oddaní se v rámci hygieny v improvizované koupelce polévají kbelíkem s vodou a poté si na těle označují tilakem dvanáct bodů. Tilak je jíl z řeky Gangu a tělo je chrám Boha. Bůh sídlí v srdci a znamení na těle jsou ozdoby chrámu. Mžourám rozespale očima a při vstupu do chrámu zase zapomenu vyzout pantofle, na což mě okamžitě upozorňují. Oddaní stojí čelem k chrámu, zahalenému závěsem, a já se nenápadně šourám do kouta. Náhle se něco děje a všichni v mžiku padají obličejem na zem. Aha, závěs před chrámem se rozhrnul. Obřad trvá přibližně hodinu, chlapec vpředu udává bubínkem rytmus, podle kterého se ostatní pohupují, a řekl bych, že nenápadně sílí, hlasitost i rychlost. Jakýsi pomocník nás všechny obchází s ohněm, nad kterým si ohříváme ruce a pak je přitiskneme k čelu. Potom dvěma prsty uštědří na hlavu pár kapek vody a na závěr potře hřbet pravé ruky vonnou tyčinkou. Po skončení obřadu si oddaní berou čentovací pytlíky a vracejí se do chrámu. Sedím na spacáku v ášrámu, zapisuju si poznámky a v uších mi jako ozvěna zní známé „Haré Kršna, Haré Haré.." a v tom se Láďa vrací z umývárny. „Měl bys vstávat dřív." domlouvá mu za dveřmi příjemný dívčí hlas. „To nemá cenu, když já nic necítím," zkouší starou písničku. „To si jen namlouváš. Všechno přijde časem. Myslíš, že nám se také pokaždé chce? Ale to je nějaká láska k Pánu, když mu neprokážeš službu, kterou on si přeje?" „Když já na tu filosofii nejsem," povídá Ládík. Co bude po smrti? Ptám se Ládi, co znamenají ty prastaře znějící slova, kterými se tu všichni častují. „Když někdo přijde do hnutí, je to bhakta," vysvětluje Láďa, ale hned nato znejistí: „Já tomu vlastně ani nerozumím, to se zeptej zasvěcených." Jeden mládenec v bílém dhótí naštěstí prochází kolem. „Prahbů?" volá hned Láďa. „Ano?" „Pojď něco vysvětlit novinářovi." „Prahbů je něco jako pane," říká mládenec moravským dialektem a dívá se přitom do země. „Zasvěcený, oddaný, dostává jméno ze sanskrtu a vždy je za ním přípona dás - služebník." „Tvoje jméno?" „Ještě nejsem zasvěcený," říká, jakoby se omlouval. „Já jsem Pepa." „Myslíš, že zasvěcený dokáže nahlédnout do koloběhu svých předešlých životů?" „Naše životy si nemůžeme pamatovat, protože ani v tomto životě si nepamatujeme vše, a protože v okamžiku smrti všechno zapomínáme. Kdybychom si pamatovali, bylo by to velké utrpení. Třeba už jen narození je dost velké utrpení." „Jak se z člověka stane zasvěcený?" „Měl by půl roku navštěvovat chrám, dodržovat pravidla a džapovat - to znamená 16x108 denně vyslovit mahamantru Hare Kršna, Hare Kršna, Hare Hare, Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare. Pak musí vyhledat duchovního učitele, uctívá ho, a dostane zasvěcení."
Mohutné zadutí lastury svolává k džapě a oddaní s čentovacím pytlíkem, ve kterém je 108 kuliček z tulasy odchází do chrámu. Na ranní přednášku, nebo jak to nazvat, jde mimořádně i Láďa. Sympatický mladý muž suverénně vypráví o tom, jak se učil v Indii od svého gurua. Sedíme tiše v chrámu na molitanových podložkách a okouzleně nasloucháme. Když cítí příliš vznosný patos, dokáže ho zlehčit vtipem, vykládá srozumitelně, reaguje pružně a přesně. Docela klidně by mohl být úspěšným manažerem, politikem nebo sportovcem. Kršna tomu chtěl, že se stal brahmanem. „Ti, kteří jsou tu poprvé, často pokládají tak nesmyslné otázky jako například proč Bůh dopustí takové věci jako jsou války, že?" říká brahmán a mám pocit, že šilhá po Láďovi. „Samozřejmě mu můžeme odpovědět: Co je Bohu do toho, že jsou války? To je záležitost lidí." Poslouchám a pozoruji Láďu. Už dlouho se vrtí na své molitanové sedačce a najednou vstává a odchází. Ale až Láďovi brahman vytknul, že vstávání uprostřed obřadu je rušivé a nepříjemné. Láďa má prostě smůlu. Loučím se narychlo ještě před obědem, ovládán neukojitelnou touhou na párek s hořčicí. „A přijeď zase někdy," volá za mnou Láďa. „To víš, můžeš se tu najíst zadarmo."

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group