ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DVA PŘÍPADY Z JEDNOHO MĚSTA

 

JOSEF FORMÁNEK
Z nichž jeden pacient skončil tragicky a druhý přežil... Ne víc než čtyři sta metrů jsou od sebe čarou odděleny byty dvou rodin, kterým se stalo čekání na rychlou lékařskou pomoc osudné. Ať už se jejich příběhy liší a aktéři dopadli různě, stejně je cosi ještě mimo místa bydliště (Ústí nad Labem - Krásné Březno) spojuje. Rozruch kolem stavu lékařské etiky u nás. Současně s ní ale do popředí vystupuje i otázka, zda i my, „obyčejní smrtelníci - v nemocnici vždy v pozici nemohoucího - se umíme k těm, co se nám snaží pomoci, chovat a nebereme-li je vždy a příliš samozřejmě. Neboť i zde si trh brzo nasadí boxerské rukavice a rána, kterou by nám jimi mohl zasadit, by mohla být v budoucnu v souvislosti třeba s pojištěním, až příliš tvrdá. Scénář slibu studentů před udělením titulu „DOKTOR MEDICÍNY"
Promotor: Vážení doktoranti, musíte složit slib, že budete vždy jednat tak, jak to vyžaduje titul, který máte obdržet. ...Především, že své vědomosti a svou činnost zaměříte ku prospěchu lidu, že své povinnosti budete konat řádně, svědomitě a ochotně a zejména s plným vědomím své odpovědnosti, ... Dále, že budete podle svých možností a podle svého nejlepšího svědomí řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu, že zachováte svůj život a své lékařské umění čisté a bez jakéhokoliv provinění a že budete mít na zřeteli jen dobro člověka, že to, co uvidíte nebo uslyšíte při provádění svého povolání nebo vůbec v životě lidí, co by bylo nutné nezve- řejňovat, nebudete dále rozšiřovat a zachováte v tajnosti... Doktoranti: Slibuji.
PŘÍBĚH Č. 1 Teplý květnový podvečer sedmadvacátého byl pro malou rómskou holčičku Leonku Šivákovou ten poslední, i když to zřejmě nikdo z jejich blízkých netušil. Jen matka na jedenáctiměsíční dceři ten den pozorovala známky nemoci, vysokou teplotu, promodrávání a potíže s dýcháním. A tak už v sedm večer klepe na dveře dětské pohotovosti na ústeckém Bukově. Sloužící doktor V. prý dítě zběžně (a za ironických poznámek) prohlédne a po vyplašených slovech matky předepíše její dceři Paralen v čípkách proti chřipce a doporučí pití čaje. Doma se k půl páté ráno stav Leonky rapidně zhoršuje. Otec Rudolf Šivák vyběhne volat z blízké továrny opět pohotovost, Od toho samého lékaře V. se ve čtvrt na sedm dozví, že mu služba v sedm končí a bylo by proto vhodné spíše navštívit obvodního lékaře, který toho o „své" pacientce ví určitě víc. Těsně před půl sedmou ale matka Priska Sinová nevydrží čekat do osmi hodin, kdy se otevírá obvodní středisko. S Leonkou běží v náručí a nadějí, že tam snad i teď někdo bude, běží do cílové roviny tragédie. Ta vrcholí přímo na středisku, kde si lidé spěchající pro práce šílející Romky s umírající dcerou příliš nevšímají. Volání o pomoc nakonec vyslyší jeden z procházejících, kterému se podaří umělým dýcháním promodralou holčičku na chvíli vzkřísit. Osádka přivolané sanitky však už nemá možnost bojovat dál o její záchranu, protože čas Leonky se zastavuje už ve tři čtvrtě na sedm, tedy přesně o patnáct minut dříve, než má skončit služba lékaři V., a pár sekund před příjezdem záchranky. Slova matky zaznamenal diktafon v nepříliš zařízením činžovním bytě, kde pobíhal o něco málo starší bratr Leonky.
První otázka Prisce Sinové, dotýkající se chování lékaře V., ji vytrhla z nedůvěřivého mlčení: No ten byl hroznej, řekl mi hrubým hlasem „svlékněte ji". Ani ho nezajímalo, že holka má teploty, aby ji změřil, aby něco udělal, nepodíval se jí ani do krku! Zkrátka nic. A tak mu říkám, „pane doktore, mně se nezdá. Holka si celý den hrála a najednou, z ničeho nic, dostala horečky". Prý je to u dětí běžné. Ještě jsem mu holku znova ukazovala, „podívejte se na ni, je celá modrá", ale on na mě: „to neříkejte" ona prej modrá nebude, ona bude černá. Jaké jste měla pocity ve chvíli, když vám tohle řekl? No, v tý chvíli jsem řekla: „Jak to myslíte, že bude černá?" A on že „je prej na dlouhý vysvětlování". Podíval se jí do očí a řekl: „No, ona má chřipku". Když měla teploty, tak si ji tam měl nechat, ale on mě s ní poslal domů, i když celá hořela a byla červená. Večer jsem Leonku ještě stihla přebalit. Pak mi začala zvracet, zmodrala mi, byla studená jako kámen, tak asi kolem šesté hodiny vzbudila manžela, aby šel zavolat sanitku, no... Pak už nevím (dívá se do stěny). Můžete mi říct, co vám ten doktor do telefonu sdělil? Manžel: Já jsem se představil do telefonu. Doktor tam nebyl - brala to sestra a já jí řekl potíže dcery, že mě holka málo vnímá. Že má flíčky do fialova, že málo dýchá, že nemůže nabrat dech a dusí se mi. To jsem řekl sestře, která to pak jako řekla doktorovi. Ten mi akorát řekl: „Prosím vás, já končím službu, ale může vám poradit - zajděte si na obvod." Pořád nechápal. Já si říkal: musím si snad vymýšlet ještě horší věci do telefonu, v jakým je holka stavu, aby přišel? A tak jsem mu ironicky poděkoval a bouchnul telefonem. Šel jsem domů, že ji odvezu v kočárku obvoďákovi. Mezitím to však doma s malou Leonkou její matka Priska Sinová nemohla vydržet: Hodila jsem ji do kočárku a normálně jsem s ní utíkala k dětskýmu lékaři. Ale on tam je od 8.00 hodin a bylo pomalu půl sedmé. Tak jsem celou budovu prošla, volala jsem, křičela jsem o pomoc...: „Zavolejte sanitku! Umírá mi dítě, dělejte něco!" Svítilo se zrovna v lékárně, nějaká paní tam něco dělala, tak jsem začala bouchat na dveře, aby mi otevřela, aby mi trošku pomohla, ale ne... Vůbec se na mě nekoukla, dělala, jako by mě ani neviděla. A co jste křičela? Aby mi pomohla. Říkám: „Pomozte mi, prosím vás, umírá mi dítě". Jedna paní šla zrovna okolo. Představila se mi jako doktorka z dětskýho. Když mě viděla jak šílím, pozvala mě do čekárny. Byl tam nějakej chlap, vzal ode mě holku a začal jí dělat umělý dýchání. Trošku se probrala. Doktorka mezitím vstala a já jí říkám: „Podívejte se mladá paní, nestůjte tady a zavolejte sanitku, ne". No a ona honem utíkala do svojí ordinace volat záchranku. Když přijeli, bylo už pozdě. Přišli jsme k nim a ten chlap, co ji zachraňoval ji držel nehybnou v náručí. To mu umřela v náručí? Nevím jestli v náručí, ale spíš až v sanitce, když ji převáželi, protože jí ještě dávali elektrický šoky a injekce. Ale to už byla celá modrá, už nevnímala.
Jaká byla jako dítě? Furt řvala. Řvala, i když byla najedená. Třeba si chvíli hrála a zase řvala. Byla taková divná. To ale asi udělala ta pupeční kýla, na kterou ji operovali už v šesti měsících. Protože v jednou kole furt řvala a já si s ní nevěděla rady, tak jsem šla na dětský středisko, kde mi řekli, že je to běžný projev dítěte. Dítě ale přece nebude brečet, když mu nic není...
DROBNOSTI ČASTO ROZHODUJÍ. Tvrdá slova matky v nás velmi lehko vykreslí minimálně obraz nevhodně cynického, laxního doktora, jenž v podstatě svojí neochotou či pohodlností zabil člověka. Nebýt několika drobností, jež rozkývávají ony pověstné jazýčky vah. K lehčímu pochopení zvyklostí zde sloužících lékařů jsem navštívil záchrannou službu v Ústí nad Labem. MUDr. Dušan Oslej mi tam mimo jiné řekl: „Jen těžko lze svědectví příbuzných nebo rodičů brát stoprocentně, neboť se většinou jedná o iracionální informace". Na ústecké „záchrance" je též nahrán telefonní hovor otce Rudolfa Šiváka s dispečerkou, který bohužel nevyzněl jako kritické volání o pomoc, na které by záchranka vyjela. Rodič v podstatě začal jen prosbou o radu, neboť dítě je prý studené, kašle a má fialové skvrny a pláče, takže ho dispečerka nechala spojit s MUDr. V., protože už o případu ví. Nikdo asi nezjistí pravé pohnutky a myšlenky lékaře, který otce odkázal na čekat na vyšetření na obvodu a tím vlastně i Leonku na smrt. A jaké pohnutky to byly, jsme se zeptali člověka, který je jediný může skutečně znát. Doktor V. naší návštěvou příliš nadšený nebyl, ale o důvodu, proč otce odkázal na obvod, se nakonec rozhovořil: „Viděl jsem to jako nejlepší řešení, A za tím stojím dodnes. Byl to k tomu opravdu nejodpovědnější přístup... Jakým způsobem jste dítě den předtím než zemřelo, vyšetřil? Běžným způsobem, jako každé dítě. Matka mi akorát udala, že holčička měla zvýšenou teplotu, tak jsem se snažil od ní vyzvědět něco víc. Ale marně, protože inteligence té matky není žádná. To, že má teplotu, to jsem opravdu zjistil, ale jinak bylo dítě úplně v pořádku, čilé, růžové, pulsově kompenzované. Já se snažil najít samozřejmě něco, abych měl důvod třeba eventuálně uvažovat o přijetí dítěte. Nenašel jsem vůbec nic. Prostě běžné vyšetření, bez konfliktů. Matka odešla spokojena. Ráno si ještě otec volá pro radu, že dítě už teplotu nemá, ale že celou noc křičelo a že má nějaké fleky. Tak jsem se snažil zařídit to nejlepší, co jsem mohl. Že bych chtěl, aby to viděl doktor, ke kterému to dítě patří, protože tam snad nějaké údaje v kartotéce jsou. Já jsem nevěděl, jestli to dítě je už v léčení, abych ho nepřiotrávil nějakým lékem, že. Jinak jsem měl samozřejmě zájem mluvit s doktorem, který dítě ošetřuje, takže jsem se s ním spojil ještě ráno a řekl jsem mu, že bych chtěl, aby to dítě přednostně ošetřil, podíval se na ně a pak mi zavolal. A najednou taková rána - volal mi, že to dítě přivezli už asi mrtvé. Co je pravdy na tom, že jste řekl matce, že to dítě modré nebude, ale bude černé? Nevím, jak na to přišla. Skutečně. To je přece zvěrstvo. Nevím, jak si to mám vysvětlit. Samozřejmě jsem to vyšetření nějak komentoval, že je to dítě čiperný, černý, červený - nevím. Máma stála za mými zády, no a jestli opravdu něco slyšela, tak jen že se přeslechla. Potom vám ještě údajně telefonoval otec, že dítě přestává dýchat, že celé zmodralo... Ne, to mi neřekl. Byl to krátký rozhovor - ještě mi poděkoval. Ptal se, jestli jsem dítě vyšetřoval, takže jsem samozřejmě odpověděl a on nějak divně řekl „tak tedy jako my jsme dávali ty čípky, teplotu už teda nemá, ale celou noc nám křičel a teď jí naskákala nějaká vyrážka nebo fleky". Návštěvu mi nikdo nenavrhoval. Samozřejmě bych ji neodmítl, což je nejjednodušší řešení, protože kdyby mi o něco šlo a bylo tam opravdu něco závažného, tak zavolám záchrance. Kdyby byl potřeba rychlý zásah, tak bych ani nejel svojí sanitkou z pohotovosti. Ten hovor mi dokonce předávala samotn á záchranka se slovy: „Vy jste minulý večer ošetřoval dítě a volá tatínek, my nevíme co chce. Chce prý jen poradit." Měl jsem se ho ujmout. Díky čemu tedy myslíte, že nastala smrt? No, může to být náhlé úmrtí dítěte, což je ve světě běžná věc. To dítě na něco umřít muselo, i když existuje syndrom náhlého úmrtí - to je pojem, nad kterým se scházejí lékařská sympozia - a neví se proč. Dítě je zdravé, ale může umřít, natož dítě, které je oslabeno určitou podvýživou a třeba banální respirační infekcí. Ta příčina ale zatím není jasná.
Jenže na druhou stranu - zjistěte si jaká je to rodina. Že mají děti umístěny v ústavech. Takže jak se asi starali o tohle dítě, kterému bylo jedenáct měsíců a vážilo asi jen sedm kilogramů, to nevím. Mohli ho taky najít mrtvé, báli se to říct naplno. To je moje domněnka, třeba už to dítě bylo mrtvé a oni opatrně zjišťovali, co a jak. Ale to je přece nesmysl, že by to dítě bylo mrtvé a rodiče to všechno zinscenovali. Vždyť den předtím u vás byli a vy sám říkáte, že to dítě bylo čilé a vitální. Absolutně ne, opravdu. Pro ně bylo nejjednodušší svalit to na někoho jiného, na záchranku. To byla v novinách snůška lží, které mě dost vzaly. Navíc, když je to potom v tisku nějak rasisticky zaměřené. Ale sebemenší pravdy na tom nebylo. Nejlepší diagnóza byla chřipka. * * *
Hledat přímého viníka mezi rodiči je přinejmenším nedůstojným krokem k odstranění skvrny z bílého pláště. Ten paradoxně, díky části jeho nositelů, povýšil do určitého elitářského odstupu, jenž má zřejmě na svědomí onu určitou povýšenost a laxnost. Ale právě ona může při nešťastné souhře náhod i zabíjet. Za zmínku však stojí poznámka lékaře V. dotýkající se rodinných poměrů malé Leonky. Jak uvedl na obranu svého kolegy v regionálním tisku před rasistickým nařčením prim. MUDr. Jaroslav Homola, CSc.: „Zemřelá holčička nebyla do deseti měsíců věku vůbec očkována podle povinného schématu - prostě proto, že rodiče ignorovali pozvánky k preventivním prohlídkám i očkování, a teprve pod hrozbou odnětí přídavků na dítě se dostavili. Dle sdělení obvodního lékaře ani předchozí děti na tom nebyly lépe. Pavel (1987) byl odebrán rodičům pro zanedbávání péče ještě jako kojenec a umístěn do kojeneckého ústavu, Rudolf (1985) a Priska (1984) jsou v dětských domovech a Žaneta (1988) se dokonce již ve čtrnácti dnech věku dostává z obdobných příčin do kojeneckého ústavu... Bohužel, čím je dítě menší, tím rychleji a nepředvídatelněji se jeho stav mění, tím častěji může zemřít náhle v důsledku banálního onemocnění a viník objektivně není nalézán." Slova primáře MUDr. Jaroslava Homoly, CSc. mi svým způsobem potvrdil při mém dvoudenních pobyt na ústecké záchrance i MUDr. Dušan Oslej: „Každá choroba, každá nemoc má svůj určitý vývoj. Takový klasický případ může být angína. Pacienta uvidíte v deset hodin, podíváte se mu do krku, má to pouze zarudlé a odpoledne ani ne za čtyři hodiny je tam angína se vším všudy a navíc hnisavá. Takže tohleto je těžké posuzovat."
I další část našeho rozhovoru s doktorem Oslejem se dá použít jako pasáž o lékařské etice nejen v retrospekci události okolo Leonky Šivákové, ale i dalšího případu - Eugen Przywalski - který sice neskončil tak tragicky, ale zato proběhl za daleko zřetelnějších, morálně mínusovějších hodnot. Těch se týkala naše další otázka pro doktora Osleje: Co vám práce zde, přímo na ARO a na záchrance, dala? To je těžké říct. Každý sebemenší úspěch, když člověk přiveze tělo těžce raněného na ARO, když pomůže někoho zachránit, tak to se nedá popsat. To je prostě takový obrovský pocit uspokojení seberealizace - to je těžko popisovat... A co taková druhá strana mince: když se vám něco nepovede a ten člověk zemře? Jak se s tím vyrovnáváte? Nejhůř se člověk vyrovnává s tím, když nemůže pomoci mladému člověku nebo dítěti, kdy opravdu při sebevětší vůli a vědomostech a třeba i technice nelze už pomoct. Já osobně se z toho dostávám vždycky tak dva až tři dny. Co vám pomůže tento stav překonat - zase jít další den do práce? Jednak povinnost. Člověk se tomu prostě nemůže poddat. A to mi pak pomůže překonat nějaký další eventuální neúspěch. Kdybych byl začínající medik a vy byste mi měl říct velice stručně, co znamená v praxi Hippokratova přísaha... Nemyslet na sebe, na čas, na peníze, na nic. Pokud začne lékař myslet na peníze, tak ať raději od toho jde. Medicína je povolání, pro které se člověk musí narodit a pak jí slouží i za málo peněz. I když ty platy u nás jsou opravdu zvlášť po atestaci velmi nízké.
PŘÍBĚH Č. 2 Osmačtyřicetiletému Eugenovi Przywalskému se 7. března ozvaly nové bolesti. Své „staré" důvěrně známé bolesti páteře, doprovázející ho v životě již několik let, to totiž nebyly. A protože je chlap jako hora, odmítal ze začátku k tomu volat doktora. Jelikož se však přesvědčení, že bolesti zmizí, nenaplnilo, a naopak se začaly zintenzívňovat, doběhla jeho manželka Olga Przywalská zatelefonovat na pohotovost. Jaké bylo její překvapení, když dostala bezdůvodně vynadáno, jsme ostatně mohli posoudit sami, neboť se nám podařilo získat od člověka, jenž si nepřeje být jmenován, kazetu s magnetofonovým záznamem telefonického rozhovoru mezi paní Przywalskou a MUDr. P., sloužícího na pohotovosti v Ústí nad Labem ze 7. na 8. března. P: Dobrý večer, tady... MUDr. Dobrý večer. P: Pane doktore, manžel je osm měsíců v marodním stavu, on marodí s páteří. MUDr.: Hmm. P: Ta páteř ho teda bolí, takhle je na lékách, ale od včerejška ho ještě k tomu začalo bolet břicho a dneska od osmi hodin strašně naříká, má strašný bolesti... MUDr.: Kde ho to břicho bolí? P: Celý břicho ho bolí, už dvakrát zvracel, od osmi hodin, já už s ním tady nevím rady. MUDr.: Hmm. Víte co je zvláštní, paní? Já vám teda něco řeknu. Já jsem byl dneska čtyřikrát v Krásným Březně. To je zajímavý. V tom Krásným Březně jsou zřejmě nejnemocnější lidi. Anebo je to tím, že jsou tak blízko, že neustále něco potřebujou. Mně se třeba nestane, že bych odjel do Libouchce, nebo že bych odjel do Petrovic nebo do Zubrnic, prostě, jo, my bysme mohli sloužit jenom pro Krásný Březno. Vážená dámo, já taky musím v sedm hodin ráno do práce, víte. Kdybyste aspoň zavolali v deset večer. Ale tohle je normální sprostota. Já tam přijedu, ale vašeho manžela pěkně sprdnu ještě, s tím počítejte. Dobrou noc. P: Dobrou noc. Jak kontakt „MUDr. P." s pacientem dál pokračoval, vzpomíná sama Olga Przywalská (46 let): Potom, co mi do telefonu vynadal, přijel nějak krátce po půlnoci. Manžel strašně naříkal, ale on ho ani neprohlídnul, že prý simuluje. Když viděl, že má polskou občanku, tak ho hned zajímalo, jestli je pojištěnej, že ho jinak nemůže ani vyšetřit. Říkám mu: „Muž tady má trvalej pobyt, bydlí tu už devatenáct let, je tady ženatej i pojištěnej. Dal mu tedy injekci proti bolesti v páteři a odjel. Mužův stav se ale nelepšil. Hned ráno jsem volala našeho obvodního lékaře. Byla tam jen sestra. Když jsem jí řekla, že muž zvrací a je mu opravdu špatně, tak mě honem odkázala v devět hodin na záchranku. Podruhé? Jednou jste volala už před půlnocí v neděli... Poprvé v neděli před půlnocí mě spojili s pohotovostí a v pondělí ráno v devět hodin jsem volala na doporučení na záchranku. Ti byli na rozdíl od toho telefonátu s doktorem P. ochotný. Rychle přijeli a odvezli muže okamžitě na vyšetření. Rychle EKG a hned jel na operaci. V nemocnici nás zase sprdli, že jsme zavolali pozdě. Hnisalo mu to asi měsíc, protože už to měl naprasklý. Měl prý jediný štěstí, že ten hnis byl celistvej a tvrdej. Lékaři taky řekli, že ještě takový slepý střevo neviděli. Naštěstí díky tomu se mu ten hnis nerozlil, takže ho zachránili. Jak jste reagovala na informaci, že jste přijeli za pět minut dvanáct, že ho v podstatě zachránili jen díky kompaktnosti hnisu?  V pondělí jsem si obtelefonovávala, kdo sloužil na pohotovosti a jak se jmenoval. Zjistila jsem, že ten člověk, co mi do telefonu vytknul, že vůbec volám a potom u manžela slepák vůbec nezjistil, je nějaký MUDr. P. a dělá v Chlumci na obvodě. Tak jsem mu volala do ordinace, že muž, kterého sprdnul, že simuluje, je právě po operaci slepého střeva. Když jsem se ho zeptala, proč ho nechtěl ošetřit a nepoznal slepák - tak víte co mi řekl? Doslova cituji jeho odpověď: „Ty mi, krávo, vyliž prdel" a položil mi telefon. Na to jsem okamžitě dala stížnost, se kterou jsem zašla osobně do polikliniky. Tohle vám opravdu řekl? Opravdu. Zašla jsem si tedy k sekretářce ředitele ústecké polikliniky, protože tam tihle obvodní lékaři, co slouží na pohotovosti, spadají. V té stížnosti, k rukám pana ředitele Bumby, jsem citovala, co mi MUDr. P. večer a ráno do telefonu, i u nás v bytě, řekl. Dostali jsme zpátky odpověď, že teda po prošetření v tom neshledává nic závažnýho. A jestli se nám prý něco nelíbí, on jako ředitele polikliniky, co pod něj spadá tenhle lékař, doporučuje „ jestli v tom vidíte trestnou činnost", abychom si to podali k soudu.
Jak jste reagovali? Jak? No nedali jsme to nikam. Muž je v marodným stavu s páteří už rok, je spousta jiných starostí... A navíc ta doba, než by ho stejně odsoudili, kdyby ho vůbec odsoudili... Hlavně, že to manžel přežil, měl to ošklivý. V nemocnici říkali, že stačilo málo a už by bylo pozdě. Tak jsem jim to v nemocnici vypověděla, že jsem sanitu volala už z neděle na pondělí o půlnoci a že tenhle lékař P. zkrachoval a my jsme kvůli němu čekali až do rána. Málem na mužovu smrt.
LÉKAŘSKÝ SLOVNÍK. Appendicitis - prudký zánět červu, je nejčastější náhlou příhodou. Jde téměř vždy o zánět infekční... Začne se tvořit serosní až hnisavý výpotek s různým množstvím fibrinu... Pokračující neohraničený perforativní zánět pobřišnice vyvolává takové změny místní i vzdálené..., že bez operace pravidelně končí smrtí. Dif. dg: Chirurgické léčení je spojeno s nejmenším rizikem v samém začátku zánětu a proto je třeba jej poznat co nejdříve, již v prvních hodinách...
PŘÍRUČNÍ SLOVNÍK NAUČNÝ. Morálka - forma společenského vědomí, představující mravní vztahy i jejich odraz v představách a pojmech zakotvených v určitých normách chování lidí... Na rozdíl od práva se morální normy neudržují tím, že by byly vynuceny státem, nýbrž působen ím autority veřejného mínění a návyků i zásad vštěpovaných výchovou. Tato slovníková hesla jsem si pro jistotu vyhledal ve slovnících těsně před návštěvou MUDr. P. v jeho chlumecké ordinaci. Náš příchod a otázky na jeho službu mezi 7. a 8. březnem na pohotovosti ho překvapily a až po chvíli zalovil v paměti: Zhruba nějak kolem půlnoci jsem obdržel telefonát, že manžel paní Przywalské má několik dní trvající bolesti břicha a že žádá o návštěvu. Dost jsem se podivil, že vyžadovali pohotovostní služby, jestliže bolesti břicha trvají už několik dní. Přijel jsem tam, manžel nebyl schopen se prokázat jakýmkoliv dokladem o tom, že má zaplacené pojistné. Byl jsem tedy oprávněn, ba dokonce povinen vybrat částku odpovídající nákladům spojeným s cestou pohotovostní služby. To jsem neučinil. Manžela jsem přesto prohlédl. Vzhledem k tomu, že si manželka stěžovala na mou práci, tak přesný popis nálezu jsem podrobně opsal ze své odpovědi na její stížnost. Co v té odpovědi na stížnost bylo? Rád bych vám ji dal, ale už jsem to zlikvidoval, protože to vždy za několik měsíců vyhazuji. Pacientovi jsem aplikoval injekci s tím, že jsem ho upozornil, že v případě zhoršení stavu se musí dostavit do nemocnice. Udělal jsem mu přesný diagnostický závěr, a tento závěr jsem řádně zapsal do zdravotnické dokumentace na pohotovostní službě. Tím jsem vlastně považoval případ za skončený. Teprve s odstupem několika dnů jsem dostal vzrušený telefonát. Zpočátku jsem vůbec nevěděl, o co se jedná, protože mezitím jsem ošetřil řádově několik set pacientů. Paní mě informovala, že jejímu manželovi bylo následující den po mé návštěvě odoperováno slepé střevo. Mezi mou návštěvou a dobou operace uplynula, jak jsem zjistil doba deset hodin. Potom, co mi toto sdělila, mě začala urážet do telefonu slovy, jako že by to poznal každej debil a jestli jsem doktor nebo jestli jsem prase atd. Za těchto okolností jsem rázným způsobem telefonát ukončil. Myslím si, že vůbec k podobné situaci nemuselo dojít, kdyby řekněme etická úroveň některých lékařů byla na vyšší úrovni, než je. Je velmi smutné, když chirurg oznámí pacientovi, respektive jeho rodinnému příslušníkovi, že byl dopraven do nemocnice v hodině dvanácté, že nebýt jejich práce, určitě by zemřel. Zejména chirurg musí vědět, že appendix je choroba velice zákeřná, která se někdy nosí hodinu, někdy i pět nebo šest hodin, někdy i několik dnů. Shrnu svůj pohled na věc, která mi připomíná trošku nedobrovolně nucenou obhajobu: rodinný příslušník pacienta si vyžádal návštěvu, já jsem tu návštěvu vykonal v daném čase, pacienta jsem řádně vyšetřil, poučil o tom, jak se má zachovat v případě, že se situace nebude lepšit, a tím jsem splnil svůj úkol. Jaký jste aplikoval lék nebo tišící prostředek v injekci, kterou jste podle vás pacienta ošetřil? Já vám nemůžu tyhle věci říkat. Já se chci jen zeptat, jestli... Prosím vás, ale fofr. Já tam mám ještě pacienta a spoustu jiné práce (rozhovor v době polední přestávky) ... jestli ta injekce obsahovala lék nebo tišící prostředek. Běžnou spasmolytickou směs.
JAK VYŘIZOVAT STÍŽNOSTI. Nebyla to náhodou látka, která měla snížit bolesti v oblasti páteře? Nebývá zcela běžně aplikována na tento typ bolesti, ale jako pomocný lék se dá použít i v oblasti páteře. Pane doktore, myslíte, že mohou lidé, kteří pot řebují pomoc, za to kde bydlí, jakou řečí mluví, popřípadě jakou mají barvu kůže? Nerozumím vaší otázce. Pro mne není rozhodující, kde bydlí, jakou mají barvu kůže atd., ale jedna jediná věc, jestli jsou pojištěni a schopni se prokázat zaplacenou pojistnou částkou a zda jsou kryti zdravotnickou pojišťovnou. Pokud nejsou, pak bohužel to vyšetření musejí zaplatit a vy nemůžete argumentovat barvou kůže. Ale já tím neargumentuji ve vztahu k zaplacení pojistného, pouze se ptám, jestli při telefonickém rozhovoru, kdy se jistě nebavíte o pojištění, nediskriminujete náhodou pacienta na základě čtvrti, ve které bydlí? A jak reagujete na svou kritiku, neboli: je vhodné místo odpovědi, aby se doktor nechal strhnout k vulgarismu? Ne, já popírám, že bych sprostě nadával. Naopak sprostě nadávala manželka pacienta. Je to tvrzení proti tvrzení. Soudní důkazy jsou telefonáty na záchrance, protože to je autorizovaný magnetofonový pásek. A jsou tam navíc věci, které mohou svědci doložit, čas výjezdu sanitního vozidla, svědecká výpověď řidiče. Můj záznam v pohotovostní knize služby. Ale ne telefonický rozhovor, ale to snad víte. Navíc, já jsem to té paní doporučil, ať se obrátí v případě problémů na nemocnici, takže mám pocit, že byla zanedbána povinná péče z její strany, ne z mojí. Když se vrátím k tomu prvnímu autorizovanému záznamu na záchrance - vy jste té paní... Podivil jsem se jen nad tím, že vyžaduje návštěvu lékaře kolem půlnoci, po několika dnech trvajících bolestí břicha. Já když budu mít několik dní trvající bolesti břicha, tak se obrátím na svého ošetřujícího lékaře a nebudu vyžadovat návštěvu někdy kolem půlnoci. Ta paní ale uvedla, že to nebylo několik dní, ale že ty bolesti začaly už čtyři hodiny před tím, než vám zavolala. No, nakonec, to by se dalo zjistit tím magnetofonovým záznamem. Já tvrdím, že to bylo několik dní. Nicméně, nepadá to vůbec na váhu, protože já jsem na tu návštěvu jel. Okamžitě, hned. Prosím vás, já jsem vám k tomu svůj názor řekl, tím jsme spolu skončili. Jestliže se paní Przywalská domnívá, že jsem způsobil profesionální chybu, jediný, kdo je kompetentní to posoudit, je soud. To je všechno. Nashledanou (otevřel dveře). A vůbec, já si na vás budu stěžovat. Vy se nechováte jako novinář, ale jako vyšetřující soudce.
JAK SE VYŘIZUJÍ STÍŽNOSTI jsme se ptali bývalého ředitele ústecké polikliniky MUDr. Bumby: Vy jste tedy tu stížnost vyřizoval? Já ji nevyřizoval. Já jsem to poslal doktoru P., ať se k té stížnosti vyjádří sám (!) Ne. byl jste pod ní podepsán vy. Ne. Bylo tam vaše jméno, vy jste to podepisoval. Jo, vlastně jo. Už vím, já jsem tu stížnost četl. Ale jak říkám, už si to nepamatuji přesně, ale vím, že jsem to posílal MUDr. P., aby se k tomu vyjádřil. Doktor by asi neměl problémy či svou kritiku řešit sprostými výrazy typu „ty mi krávo vyliž prdel", nemyslíte? Co on jí řekl, to nevím. A jak ta stížnost dopadla, taky nevím. Já jsem po tom všem až tak nešel, měl jsem tu spoustu dalších problémů. Jinak obecně mohu říct to, že ono někdy diagnostikovat appendicitidu není zase tak úplně jednoduché. Aby se to dalo objektivně posoudit, tak pro vaši informaci pořád existují a budou existovat appendicitidy, které se „prošustrují", což znamená, že se to nepozná, ale že se to pak operuje třeba, když už jde vlastně o pozdní stav. Ono to není tak jednoduché to sledovat, někdy je to od hodiny k hodině jiné, ten stav se mění. Samozřejmě to jednání jestli bylo takové, jak říkáte, je špatné. Ovšem - já nevím jestli u toho někdo byl, aby to dosvědčil. Je to tvrzení proti tvrzení a to je strašně těžký. Lékař by asi neměl, i když je to asi ne pokaždé jednoduché, zadávat příčinu pro takovou nedůstojnou výměnu názorů s laikem, ne? To je problém lidí a současného presu. A co Hippokratova přísaha? Co ta s tím má společného? Po neveselém rozhovoru s panem exředitelem Bumbou mi jen tak mimoděk sklouzne zrak na stěnu jeho pracovny, kde visí portrét Alberta Schweitzera s jeho citátem: „Člověk patří k člověku - člověk má na člověka právo. Hledej zda se nenajde použití pro tvoji lidskost." Nezbývá mi sil tyto více či méně silné zážitky komentovat, neboť tento materiál je složen i ze střípků, které v něm obsaženy nejsou. Jako lidé, jenž zneužívají záchranku, aby nemuseli čekat v ordinaci; dny, kdy je záchrance klid až do rána anebo se naopak skoro ani nestíhá načepovat do sanitek benzín; soudružná atmosféra řidičů, lékařů a sester na záchrance; úchylák, který telefonuje a znechucuje dispečerky obscénními představami a blokuje tak linku lidem, jenž jí možná potřebují akutněji. Obdivné pocity, v nichž se míhají obdivuhodní lidé vykonávající práci, kde v podstatě čeká na lidský průšvih, tragédii. Nejsem tak rychlý počtář, abych vypočítal tak složitou rovnici stavu naší společnosti; směšných lékařských a sesterských platů; čerstvých mediků, co nemohou sehnat místo, a lékařů, co si myslí, že ho mají jisté až do penze; nadcházející privatizace zdravotnických zařízení a nového zdravotního pojištění, kde když ho pacienti nemají zaplaceno, můžou od lékařů očekávat pomoc jen v případě akutního ohrožení života. Netroufám si soudit, snad jen zvednout výstražně prst nad těmi, kteří lékařskou etiku porušují a co nehlasitěji poděkovat těm, co svým povolání slouží ostatním lidem.
JOSEF FORMÁNEK

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group